Pokusy o překonání vnitřní krize sovětského systému v létech 1953 – 1964

Autor: Zdeněk Mlynář <(at)>, Téma: 10. Části knih a dalších textů, Vydáno dne: 08. 04. 2006
Druhý oddíl první kapitoly „Vnitřní krize politických systémů sovětského typu v létech 1953–1968“ knížky „Krize v sovětských systémech od Stalina ke Gorbačovovi“ Zdeňka Mlynáře z roku 1991 (přepracované vydání monografie z r. 1982)

Obecně lze období zhruba deseti let po Stalinově smrti charakterizovat jako dobu, kdy se – postupně a různou měrou – dostaly do krize všechny základní vazby sociálně politického systému sovětského typu, které jsme v předchozím textu stručně charakterizovali v osmi hlavních bodech. Z abstraktního hlediska je také správné konstatovat, že hlavním problémem přitom byl rozpor mezi totalitní povahou politické moci (jejími nároky na totální kontrolu veškerého společenského pohybu) a mezi potřebami dynamiky moderní industriální společnosti, která vyžaduje mnohem větší míru autonomního chování všech společenských subjektů, než jakou tento typ politické moci může v zájmu svého zachování připustit.

Na základě těchto nejobecnějších rysů tehdejší krize sovětských systémů vznikly také (na Východě i na Západě, na bázi marxistických i nemarxistických koncepcí) některé hypotézy a politické představy, podle nichž bylo možno očekávat vývoj ve směru konvergence sovětských a západních sociálně politických systémů jako dvou různých forem moderní industriální společnosti.[5] Skutečný vývoj v následujících desetiletích však v praxi podobné hypotézy nepotvrdil; význam některých velmi obecných rysů krize sovětských systémů po Stalinově smrti byl tu zřejmě jednostranně přeceňován.

Při zpětné historické analýze se ekonomická, sociální i politická skutečnost v sovětských systémech tehdejší doby ukazuje jako velmi složitý a vnitřně rozporný stav. Podrobnější historickou analýzu tohoto období nelze ovšem v rámci této práce provést; je obsažena v odborné literatuře.[6] Při zpětném zobecnění z hlediska kritické systémové analýzy je však nutno víceznačnost a rozpornost tehdejší krize sovětských systémů respektovat v daleko větší míře, než to dělaly četné analýzy z let šedesátých. Je také nutno vyvarovat se toho, aby zvláštní historická podoba krize systému v některých zemích (např. Maďarsko, Československo, Polsko) byla chápána jako zcela systémově podmíněný jev, který se musí opakovat i za jiných podmínek v jiných zemích, zejména v samotném SSSR. Se všemi těmito výhradami je však podle našeho názoru možné vyvodit z tehdejšího průběhu krize sovětských systémů některé obecné závěry, jež mají význam i pro současnost a budoucnost těchto systémů.

Z hlediska intenzity i rozsahu krizových jevů i z hlediska různých postupů politické moci při jejich překonávání lze dobu po Stalinově smrti rozdělit do tří časových fází:

Zvláštní a samostatnou historickou epizodou, která však je vyvrcholením tzv. reformně komunistické orientace na překonání krize a má proto i obecnější význam, zůstává tomuto dělení se vymykající pokus o reformu systému v Československu roku 1968.

Pokusíme se stručně ukázat, jaký význam pro vývoj sociálně politických systémů sovětského typu měly tyto různé fáze, jakých změn se tu ve vnitřním vývoji dosáhlo (o změnách z hlediska mezinárodních souvislostí bude dále pojednáno samostatně).

Pro průběh vývoje v první fázi (1953-1956) měla rozhodující význam skutečnost, že konec mnohaleté Stalinovy osobní diktatury nevedl v SSSR (a do roku 1956 ani v jiných státech bloku) k masovému odporu proti systému ze strany ovládaných sociálních vrstev. Kromě ojedinělých vzpour v koncentračních táborech v SSSR (a kromě povstání ve východním Berlíně v červnu 1953) nedošlo k pokusům o revoltu proti systému „zdola“. Příčiny tohoto stavu nelze v rámci této práce analyzovat. Za hlavní považujeme však sociálně psychologický faktor: po třicetiletých zkušenostech se stalinským systémem neexistovala v sovětské společnosti žádná sociální vrstva, která by otevřený konflikt s tímto systémem byla ochotna podstoupit v naději na vítězství.

To umožnilo, aby praktickou iniciativu při zvládání očekávané krize systému převzala jeho mocenská elita. Taková iniciativa se skutečně velmi brzy objevila a pomohla tak od počátku tlumit sociální napětí, neboť vytvořila prakticky ve všech ovládaných sociálních vrstvách naději na postupné změny „shora“. V tomto směru působila celá řada dílčích kroků politického vedení, avšak rozhodující roli sehrálo podstatné omezení masového politického teroru v prvních měsících po Stalinově smrti.[7]

Mechanismus masového politického teroru (a s ním spjatý policejní aparát) se stal oním místem celého systému, v němž se rychle a zjevně projevila krize. Od třicátých let ohrožoval tento mechanismus velmi citelně zájmy všech sociálních vrstev bez výjimky, včetně samotné mocenské elity sovětského systému. Skupiny, které ovládaly policejní aparát v jeho stalinské podobě, představovaly nebezpečnou sílu i pro všechny ostatní skupiny mocenské elity: pro politickou (stranickou) byrokracii, pro státní a hospodářskou byrokracii i pro armádu. Zároveň bylo zřejmé, že ten, kdo zlomí postavení policejního aparátu jako „státu ve státě“, získá mimořádně silný konsensus všech sociálních vrstev ve společnosti.

Prvním krokem, který měl podstatný význam pro další průběh krize stalinského systému, bylo tedy zrušení samostatného a nadřazeného postavení policejního aparátu: v alianci se všemi skupinami mocenské elity provedl tento krok stranický aparát.[8] Mechanismus politického teroru tím nebyl ovšem zrušen jako jeden z pilířů celého politického systému; byl však do té míry podřízen „kolektivnímu vedení“ (tj. centru absolutní moci a stranickému aparátu), že nemohl rozhodujícím způsobem omezovat zájmy žádné ze skupin mocenské elity. V praxi ustalo policejní pronásledování velkých skupin obyvatelstva z politických důvodů, začala se oficiálně kritizovat praxe minulého teroru a nejhrubší formy porušování platných zákonů policií přestaly.

Důsledky tohoto kroku nezůstaly ovšem ve skutečnosti omezeny na to, co si předem od něho slibovala mocenská elita. Omezení role politického teroru pocítily i všechny vrstvy ovládané společností jako signál změn, které by měly i pro ně vytvořit větší prostor při uplatňování jejich vlastních zájmů v sovětském systému. Oslabení politicko-policejního teroru vytvořilo tak jeden z důležitých předpokladů, aby se dosud potlačované rozpory a krizový stav ve všech oblastech společenského života začaly vůbec projevovat. K tomu také od poloviny roku 1953 stále zjevněji dochází.

Ve sféře hospodářské a sociální se přitom v této fázi vývoje politickému vedení celkem daří tlumit základní rozpory, které by mohly vést k destabilizaci systému: dochází ke změně některých ekonomických preferencí (rychlejší růst produkce lehkého a spotřebního průmyslu; větší ekonomické stimuly pro rozvoj kolektivizovaného zemědělství) a k náznakům obratu ve mzdové a sociální politice ve prospěch širokých vrstev obyvatelstva; přísně centralistický systém administrativního dirigování hospodářství (zejména kolchozů) se začíná v konkrétních otázkách uvolňovat atd.[9] Je sice nesporné, že tím nejsou vůbec postihovány systémově podmíněné příčiny krizových jevů v ekonomické a sociální oblasti, avšak sociální důsledky těchto krizových jevů jsou přece jen v praxi účinně tlumeny a rozpory v této oblasti nemobilizují silný odpor ovládaných sociálních skupin proti systému. Dělnictvo a kolchozní rolnictvo vcelku přijímá postup politické moci jako naději na zlepšení své situace a v těchto vrstvách nesílí v této vývojové fázi systému sociální nespokojenost.

Jinak je tomu však ve sféře politického a také kulturního (nebo přesněji duchovního) života sovětské společnosti. Zde se postupně stále zřetelněji ukazuje, že v krizi jsou vedle mechanismu politicko-policejního teroru i některé další základní vazby systému: informační izolace, oficiální ideologie ve své roli svorníku celého systému (který prokazuje jeho legitimitu a vytváří logiku, ospravedlňující jeho praxi) a v této souvislosti pak i dosavadní pojetí „vedoucí úlohy“ komunistické strany. Ve sféře politiky a kultury (v širokém slova smyslu) vyvolalo omezení politického teroru zcela nutně jasné vědomí o systémově imanentní souvislosti tohoto teroru s celým politickým systémem dříve, než se politické vedení odhodlalo samo podobnou otázku vůbec položit.

Sociální vrstvou, která problém systémových souvislostí v tomto smyslu nejvýrazněji pociťovala a tedy ho začala i nejpřesněji vyjadřovat, byla v sovětském systému po Stalinově smrti politicky aktivní inteligence.[10] Vztah mezi inteligencí a politickou mocí tu proto nejdříve nabyl jednak podobu konfliktu a jednak se stal vztahem, v němž centrum politické moci ztratilo politickou iniciativu. Nemalá část inteligence je však zároveň přímo nebo nepřímo častí mocenské elity sovětského systému a i její zbývající část (zejména ve vědě a technice) je pro fungování systému mimořádně důležitá. Proto i význam tohoto konfliktu byl ve vývoji krize sovětského systému větší, než by se zdálo podle celkem podřadného postavení, jaké inteligenci přičítá oficiální sovětská ideologie a v mnoha ohledech i praxe politické byrokracie.

Právě tento konflikt se stal ve skutečnosti jedním z určujících faktorů, které od počátku vedly k tomu, aby krize po Stalinově smrti byla pochopena jako krize systémové povahy. To na jedné straně přispělo k radikalizaci konfliktních stanovisek, na druhé straně to však už v této fázi vývoje předznamenalo konečné řešení konfliktu: požadavky radikální systémové změny se nespojily se sociálně silným tlakem dělníků a kolchozního rolnictva.

Druhým určujícím faktorem, který působil ve stejném směru, byť i zčásti ze zcela opačných pohnutek, byla snaha stranického aparátu (jeho nové vedoucí garnitury v čele s Chruščovem) překonat krizi systému souborem takových změn, které by v konečném výsledku „posílily vedoucí úlohu komunistické strany“. Politický obsah této koncepce zvládnutí krize se stal zřejmým až v další fázi vývoje (po roce 1956); podrobněji budeme tedy tuto koncepci charakterizovat až v této souvislosti. Na tomto místě však jen poznamenejme, že tato koncepce stranického aparátu nutně kladla do popředí roli komunistické ideologie: tím se formálně shodovala, ale zároveň obsahově většinou střetávala s požadavky, které ve stejném směru formulovala politicky aktivní část inteligence. V důsledku toho nabyly v praxi základní rozpory systémové povahy velmi často podobu sporů o ideologická dogmata a nebyly v této podobě prakticky řešitelné.

Tato situace se mimořádně vyhrotila po XX. sjezdu KSSS v únoru 1956. Na tomto sjezdu byly jednak poprvé oficiálně vyvozeny určité ideologické důsledky z dosavadních pragmatických změn politického kursu, jednak tu byl v neveřejném projevu N. S. Chruščova v doposud nevídaném rozsahu oficiálně odsouzen nejenom policejní teror, ale celý styl politického vedení od konce třicátých let a Stalin osobně byl charakterizován jako despota.[11] Příčiny, proč k tomu došlo pravě na tomto sjezdu a proč Chruščov osobně pravě takovým způsobem vyhrotil souhrn doposud naopak tlumených problémů, byly různorodé a zahrnují jistě i skupinové a osobní boje o mocenské pozice. Tři hlavní politické cíle Chruščovova kroku jsou však zřejmé: snažil se oslabit a zdiskreditovat síly (především část mocenské elity), které považovaly již provedené zrněny za dostatečné řešení krize; snažil se svým radikálním krokem dostat sebe a svou politickou skupinu do čela vývoje, posílit celkovou pozici stranického aparátu jako síly, rozhodně odmítající návrat ke stalinskému teroru; snažil se oslabit vliv radikální kritiky systému (především z řad inteligence) tím, že v roli hlavní síly, schopné provést změny systému, představil sebe a stranický aparát.

Skutečné důsledky XX. sjezdu KSSS však daleko přesáhly tyto záměry. V několika měsících po sjezdu vládla v SSSR a ostatních zemích sovětského bloku atmosféra politické diskuse, jejíž průběh se vymykal kontrole center politické moci a jejich aparátů. V této diskusi se stalo zřejmé, že probíhající krize má systémovou povahu; předmětem kritiky se staly základní vazby sovětského sociálně politického systému – od „vedoucí úlohy“ komunistické strany, přes její oficiální ideologii, až po ekonomické a sociální poměry. Spory o tento okruh problémů byly samozřejmě ve svém obsahu i formě silně determinovány existujícím politickým systémem; přesto však zachvátily i jeho oficiální institucionální formy – samotnou komunistickou stranu (tehdy v SSSR přes 7 000 000 členů), odbory, organizace mládeže aj. V samotných aparátech, jejichž posláním byl dohled nad společenským pohybem (od aparátu strany po cenzurní aparát), došlo často k rozkolu a všeobecně zavládla ztráta jistoty o kritériích, podle nichž se má dohled provádět. To spolu s ofenzivním nástupem radikálně kritických proudů mezi inteligencí umožnilo, že na čas se v oficiálním tisku (zejména v kulturně politických časopisech) šířily kritické názory, zcela přesahující původní záměry stranického aparátu i samotného Chruščova.

XX. sjezd KSSS tak nezávisle na záměrech svých režisérů vytvořil novou politickou situaci, jejímž hlavním důsledkem bylo, že myšlenka o nutnosti změny sociálně politického systému byla de facto uznána za správnou i oficiální politickou mocí. Šlo však o to, jaké změny a jakým způsobem mají být opravdu provedeny.

Ve sporech (často ideologických) o tuto otázku došlo v roce 1956 k rozdělení nejenom uvnitř aparátů a struktur, ale uvnitř celé komunistické strany a také uvnitř společnosti: lze tu mluvit zhruba o dvou základních proudech, z nichž jeden bývá označován za „konzervativní“ a druhý za „progresivní“. Jejich konflikt, obsahově ovšem vždy různý podle konkrétního předmětu sporu, určuje pohyb uvnitř sovětského systému po několik dalších let.

V prvních měsících po XX. sjezdu KSSS dochází zároveň v SSSR k některým prakticko-politickým změnám, jež si nadále – bez ohledu na celkový retardační pohyb – udržely svůj význam i pro další vývoj systému. Je provedena oficiální masová rehabilitace obětí politického teroru, zejména z doby do konce třicátých let. Zahajuje se reforma zákonodárství (zejména trestního) a zásada zákonnosti (tj. nadřazenosti právních norem principu účelového použití moci a násilí) je jak oficiální ideologií, tak také praxí soustavně podporována. Tento proces sice nikdy nevedl k přeměně sovětského státu v právní stát, přesto však přesáhl rámec boje proti masovému policejnímu teroru. Mocenská libovůle ve všech oblastech společenského života (od hospodářství po kulturu) byla ve srovnání s minulostí systému mnohem účinněji podřízena principu zákonnosti, vzrostla role právního řádu v procesu řízení a správy.

Brzy po XX. sjezdu KSSS je novým zákonem zrušeno téměř nevolnické postavení dělníků a zaměstnanců v sovětských podnicích: porušování pracovní disciplíny je vyňato z pravomoci trestních soudů, je zaručena (s četnými omezeními) určitá možnost volného pohybu pracovních sil. Dochází ke zlepšení materiální situace nejhůře postavených skupin obyvatel (např. zvýšení minimálních penzí), ke snížení pracovní doby pro mladistvé na 6 hodin denně apod. V širokých sociálních vrstvách to vše posiluje zásadně důvěru v reformní postup „shora“ a oslabuje sociální napětí, která by vedla k útokům proti systému formou masových stávek, demonstrací apod.

V SSSR samotném se k podzimu roku 1956 podařilo na této mezi zastavit nápor společenské kritiky. Pro fungování celého systému nezbytné, důležité vazby a mechanismy nebyly nikde rozrušeny v takové míře, aby skutečné rozhodnutí o tom, jaké změny a jakým způsobem mají být nadále prováděny, nemohly podržet ve svých rukou oficiální politické struktury, zejména stranický aparát. Toto rozhodování nikdy nepřešlo do rukou „mas“ ani v rámci společnosti, ale ani v rámci členstva komunistické strany.

Ve dvou zemích sovětského bloku, v Polsku a v Maďarsku, se to však nepodařilo. O významu událostí v těchto zemích na podzim 1956 se ještě podrobněji zmíníme v jiných souvislostech (při analýze reformně komunistické koncepce překonání krize sovětského systému a při rozboru mezinárodních souvislostí této krize). Na tomto místě proto jen poznamenejme, že jako přímý důsledek vnitropolitického vývoje po XX. sjezdu KSSS došlo v obou zemích k ohrožení další existence sociálně politického systému sovětského typu. V obou zemích se za požadavek změny systému postavilo masové dělnické hnutí v podobě stávek, na venkově došlo k masovému rozpadu krátce předtím násilně zakládaných rolnických družstev. Hlavní odpor směřoval v obou zemích proti potlačování národní a státní suverenity Sovětským svazem.

V Polsku bylo sice použito lokálně ozbrojené násilí při potlačení stávek (v červnu 1956 v Poznani), situace však nakonec nevyústila v celkové ozbrojené potlačení revoltujících sociálních sil: reformně komunistický program nového politického vedení slíbil takové změny systému, které v dané situaci získaly potřebný konsensus. V Maďarsku však komunistické vedení (E. Gerö) zprvu vyhrotilo situaci tak, že došlo k ozbrojeným konfliktům a toto vedení povolalo na pomoc sovětskou armádu. Teprve za této situace se vedení změnilo (I. Nagy) a dosáhlo konsensus obyvatelstva na bázi programu, který však odmítlo vedení SSSR (koaliční vláda několika politických stran a neutralita Maďarska). Sovětská vojenská intervence pak násilím restaurovala sociálně politický systém sovětského typu.

Důsledky vývoje v Polsku a v Maďarsku ovlivnily ovšem koncem roku 1956 i další průběh krizového vývoje v ostatních zemích bloku včetně SSSR. Politické a sociální síly, které XX. sjezd KSSS zatlačil do úplné defenzívy, přešly nyní do ofenzívy. Chruščovem reprezentovaný politický proud byl vystrašen nechtěnými důsledky vlastních kroků. Chruščov vojenskou intervencí v Maďarsku sice dokázal, že ani prostředky masového teroru neodmítá tam, kde jde o ohrožení mocenských zájmů SSSR. Proti sovětskému systému revoltující sociální síly v Maďarsku byly (včetně opozičního dělnictva) označeny Chruščovem za síly „kontrarevoluce“ a aparát vojensko-policejního teroru byl naopak vydáván za síly „socialistické revoluce“. Přesto všechno se skutečná pozice Chruščova uvnitř mocenské elity SSSR stala natolik labilní, že mu v červnu 1957 reálně hrozilo sesazení z mocenské pozice šéfa stranického aparátu.

Souhrnně lze říci, že hlavní politický proud v SSSR, který představoval (pod vedením Chruščova) koncem roku 1957 uvnitř mocenské elity záruku změn stalinského systému, se orientuje od této doby především na praktické zajištění mezí těchto změn. Tyto meze jsou dány požadavkem, aby se žádná změna existujícího systému nevymkla účinné kontrole centra absolutní moci a stranického aparátu.

V následujících pěti létech (1957–1961), které lze považovat za druhou významnou fázi v procesu zvládání krize sovětského systému, proběhly postupně (a zčásti souběžně) tři hlavní procesy:

První z těchto procesů není nutno v souvislostech této práce podrobněji popisovat. Výsledkem skupinového (a osobního) boje bylo vítězství politické (stranické) byrokracie a podřízení státního i hospodářského aparátu a armády aparátu stranickému. Chruščov upevnil svou osobní pozici a sloučil ve svých rukou znovu funkce šéfa strany i předsedy vlády, jako kdysi Stalin.

Druhý hlavní proces, který v této fázi vývoje proběhl, měl zřejmě největší význam pro zvládnutí krize celého sociálně politického systému v SSSR: jde o změny v systému řízení hospodářství. Navenek se tyto změny projevovaly především jako přestavba organizačních struktur: místo hierarchické struktury, vytvářené v každém odvětví průmyslu (podnik – trust – oborové ministerstvo), byla vytvořena struktura na územním základě (podniky všech odvětví na určitém území – národohospodářská rada pro dané území). Místo několika desítek oborových ministerstev zůstala centrální oborová ministerstva jenom pro několik odvětví – chemický průmysl, tzv. „střední strojírenství“ (skrývající i zbrojní průmysl), doprava, energetika a zahraniční obchod. Všechna ostatní odvětví byla řízena územními orgány, nazvanými „národohospodářskými radami“ (celkem kolem 100 na území SSSR; v menších republikách odpovídalo jejich území hranicím národní republiky, ve větších zhruba hranicím středního administrativního článku, tzv. oblasti).

V souladu s touto novou organizační strukturou se změnily i některé postupy ve státním plánování: centrální plánovací orgán se měl soustředit na dlouhodobé národohospodářské plánování (zajištění určitých proporcí v národním hospodářství), zatímco tzv. běžné plánování (konkrétní úkoly pro jednotlivě podniky v rámci roku) přešlo do kompetence územních národohospodářských rad.

Ačkoli tato organizační decentralizace přímo nezměnila pro sovětský systém příznačný vztah splynutí politické a ekonomické moci (a jednostranné podřízení ekonomických procesů preferencím politiky), nezrušila ani systém ukazatelů plánu, který byl byrokraticky detailní a nerespektoval ani zájmy spotřebitelů a trhu, ani objektivní hodnotové relace (tj. neřídil se podle ekonomicky odůvodněných cen), přece jen ve skutečnosti znamenala mnohem více než změnu organizačních forem.

Z politického hlediska oslabila především vliv byrokracie, soustředěné v centrálních administrativních orgánech. Posílila naopak vliv středního článku řídících struktur, který sice také obsahoval byrokracii (a to zejména politicko-stranickou), ale zároveň se skládal zčásti z vrstvy spíše technokratické (manažerská skupina s odborným technickým a ekonomickým vzděláním). Decentralizace zároveň zvýšila faktické možnosti vlivu vedení jednotlivých podniků (jejich ředitelů i technického vedení).

Ačkoli tedy základní problémy sovětského systému řízení hospodářství nebyly zásadně rozřešeny a zůstávaly v oblasti akademických a ideologických sporů (o tom, zda výroba je i za socialismu zbožní výrobou, zda a jakou roli smí mít trh, v jaké míře se ceny mají řídit objektivními ekonomickými relacemi atd.), přece jen se v praxi po decentralizaci řídících struktur i tyto zásadní otázky začaly posuzovat jinak než dříve, a to vesměs ve prospěch uznání většího významu pro skutečné místní zájmy (a tedy i zájmy spotřebitelů). Nové organizační struktury prostě více umožňovaly, aby tlak reálně existujících různorodých zájmů ve společnosti silněji působil i při nadále administrativním, direktivním řízení celé sovětské ekonomiky. Že tuto tendenci decentralizace skutečně přinesla, ukazují mimo jiné dobové kritiky ze strany centra, které už několik měsíců po uskutečnění decentralizace zahajuje boj proti „lokálním zájmům“, jež začínají poškozovat „celospolečenské zájmy“.[12]

Také v oblasti řízení kolchozního zemědělství došlo v této fázi vývoje k podstatným změnám: byly zrušeny tzv. státní traktorové stanice, které od doby kolektivizace představovaly jeden z hlavních nástrojů přímé nadvlády politické moci nad kolchozy (zemědělské stroje byly vlastnictvím těchto stanic a nikoli kolchozů a o užití zemědělské techniky vlastně nerozhodovaly samy kolchozy). K traktorovým stanicím byl zároveň přidružen administrativně politický aparát, dozírající na kolchozy. Celý tento systém omezujícího dirigování kolchozů byl roku 1958 zrušen a zemědělská technika přešla do jejich vlastnictví. Přitom se zároveň změnil systém nákupu zemědělských výrobků od kolchozů státem ve směru, který zvyšoval příjmy kolchozů a zčásti hmotně stimuloval zemědělskou výrobu.

Součástí reformy řízení hospodářství bylo i poněkud změněné postavení odborů. Odbory zůstávaly samozřejmě zcela podřízeny stranickému aparátu, získaly však určitá práva ve vztahu k vedení podniků: zvýšil se význam kolektivních smluv (zejména v oblasti sociálních otázek a pracovních podmínek), odborové organizace dostaly právo spoluúčasti při tvorbě mezd, bez jejich souhlasu nebylo možno přijímat a propouštět ze zaměstnání a měly i právo konzultovat při jednáních o jmenování lidí do vedoucích funkcí v podniku. Jako základní forma činnosti byly zavedeny tzv. výrobní porady; omezovaly se sice převážně na otázky technicko-výrobní povahy, ve srovnání s minulostí však přece jen znamenaly jakousi formu „účasti pracujících na řízení hospodářství“. Od roku 1959 pak začíná stranickým aparátem organizovaný proces „přenášení státních funkcí“ na odborové orgány: zejména některé otázky sociální a zdravotní péče, organizace volného času a problémy pracovního zákonodárství přecházejí i formálně do pravomoci odborů. Je samozřejmé, že tento proces ve skutečnosti znamená také „postátnění“ odborů, neboť v oblastech, kde přejaly státní funkce, vytvářejí byrokratický aparát a užívají administrativní metody. Přesto však tím zároveň odbory nabývají v systému sovětských struktur významnějšího a samostatnějšího postavení ve vztahu ke státní a hospodářské byrokracii.

I toto postavení odborů mělo ovšem zároveň sloužit „posílení vedoucí úlohy strany“. V případných konfliktech mezi odbory a hospodářskou byrokracií zaujímala roli soudce byrokracie stranická. Posílení významu stranického aparátu, které celá reorganizace řízení hospodářství nesporně přinesla, však bylo nakonec také dvojsečné. Střední a nižší kádry stranického aparátu, jejichž role vzrostla, uzavíraly v praxi spíše alianci se středními a nižšími kádry hospodářské byrokracie a technokracie než se svými nadřízenými šéfy ze stranického aparátu. Tak se rodil jeden z faktorů, který nakonec sice pomohl stabilizovat sociálně politický systém, ale zároveň umožnil i skončit období experimentů a sesadit samotného Chruščova.

Podobně jako omezení role masového politického teroru a nové postavení policejního aparátu nezměnilo sovětský systém v demokratický právní stát, nepřekonaly ani Chruščovovy reformy v oblasti řízení hospodářství systém administrativního a direktivního řízení sovětské ekonomiky se všemi jeho vážnými rozpory. Obojí však umožnilo snížit sociální napětí a sociální důsledky nadále trvajících systémově podmíněných rozporů. Reforma řízení hospodářství spolu s větší preferencí výroby spotřebního zboží a zemědělské výroby ze strany samotného centra politické moci navíc položily základ pro hlavní oporu pozdější stabilizace systému: pro rozvoj konzumní orientace v sovětské společnosti.

Třetí hlavní proces, který proběhl v létech 1957–1961, pokus o nové ideologické programování vývoje sovětského systému, měl pro zvládnutí krize systému zcela jiný význam, než jaký mu přikládali jeho tvůrci. Nejvýraznějším plodem tohoto pokusu je „Program KSSS“, přijatý XXII. sjezdem strany v roce 1961.[13]

Oficiální sovětská ideologie, jejíž hlavní dogmata byla formulována od poloviny dvacátých let Stalinem, přestala v krizi systému plnit svou integrační funkci. Tato ideologie vydávala za jedině možné a správné i takové politické postupy, které po Stalinově smrti samo centrum politické moci výslovně odmítalo. Jednotlivé nové kroky, jimiž se politická moc snažila překonat krizi systému, nebylo možno logicky sloučit se starou ideologií a vznikla tedy politická potřeba oficiální ideologii „renovovat“.

Nový „Program KSSS“, který měl tento úkol vyřešit, vycházel z tradičního základu oficiální sovětské ideologie: sociálně politický systém SSSR byl prohlášen za plod „socialistické revoluce“ a za vtělení „vědecké teorie marxismu-leninismu“. Postalinskou politikou odmítané rysy skutečnosti byly vysvětleny jako „deformace“ v zásadě správného systému. Minulost systému byla prohlášena za uzavřenou vývojovou fázi: od nynějška začínala nová historická epocha, „rozvinutá výstavba komunismu“.

Hlavní cíle, které pro „vyšší fázi komunismu“ tradičně vytyčovala ideologie marxismu-leninismu, byly z neurčité budoucnosti přeneseny do nejbližších desetiletí: v roce 1980 bude sovětská společnost už žít ve vyšší fázi komunismu, to byl hlavní slib nového programu. Jako podstatné znaky této „vyšší fáze komunismu“ uváděla nová ideologie směs charakteristických znaků moderní industriální společnosti západního typu, sociálně politického sovětského systému v post-stalinské podobě a některých Marxových a Leninových představ o komunistické společnosti.

Celkově bylo pro tento „Program KSSS“ příznačné, že tam, kde sliboval veliké změny současného stavu, byl málo věrohodný a nerealistický, a tam, kde byl věrohodný a realistický, žádné velké změny nesliboval. To se projevilo především ve dvou hlavních sférách společenského života, kterých se program dotýkal: ekonomický růst jako základ hmotného blahobytu na jedné a politická svoboda lidí na druhé straně.

Tradiční komunistická zásada „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“, měla být podle programu v podstatě uskutečněna za dvacet let. Hovořilo se sice jen o „rozumných potřebách“ (bez podrobnějšího vysvětlení), ale konkrétně se sovětským lidem slibovala vyšší hmotná úroveň než v USA. Předpokladem dosažení tohoto cíle bylo vybudovat „materiálně technickou základnu komunismu“: konkrétně to znamenalo provedení technické revoluce ve výrobě, jaká se tou dobou rýsovala už ve vyspělých kapitalistických státech, v níž automatizace výroby a řídících procesů byla hlavní tendencí.

V pojmech a slovníkem sovětské ideologie tu „Program KSSS“ vyjadřoval ovšem část skutečnosti: SSSR končil vývojovou fázi extenzívního ekonomického růstu a stál před problémem stejným jako jiné industriální země, zajistit další intenzívní ekonomický růst. Místo celého souboru skutečných ekonomických, vědeckotechnických, sociálních, politických i kulturních problémů, které tato vývojová fáze opravdu nově vytvářela, řešil však „Program KSSS“ většinou ideologické pseudoproblémy. Konkrétní hospodářské úkoly, které kladl a jejichž splnění mělo zajistit „dohnání a předehnání“ nejvyspělejších kapitalistických zemí (v tempu, v celkové výši produkce i v jejím přepočtu na hlavu obyvatelstva), byly pro SSSR zcela nereálné a tato nereálnost se dala prokázat.[14]

Tím, že hlavní hospodářské cíle stanovil tento program nikoli na základě racionální analýzy skutečných potřeb a možností sovětské ekonomiky, nýbrž pod tlakem ideologicko-politických požadavků, dostávala se ovšem celá reformní Chruščovova politika do vážného rozporu se skutečnými potřebami společnosti. V zásadě stejně jako za Stalina dělala politická moc pokus vnutit své ideologické preference ekonomické a sociální realitě, což musilo vést k nové krizi.

V oblasti „rozvoje svobody“ všech členů komunistické společnosti nesliboval „Program KSSS“ žádné nevěrohodné konkrétní převraty. Již existující politická změna, spočívající hlavně v opuštění masového politického teroru, byla ideologicky vyjádřena tezí, podle níž „epocha diktatury proletariátu“ v SSSR skončila a sovětský stát se stal „všelidovým státem“. Někdejší Stalinova teze, že „třídní boj“ za socialismu nejenom trvá, ale zostřuje se úměrně úspěchům socialismu, byla definitivně opuštěna; hlavním rysem sovětské společnosti bylo podle nové ideologie „sbližování různých tříd a vrstev pracujících“, které vytvářelo základ pro rozvoj „všelidové demokracie“. Hlavním úkolem této demokracie bylo zajistit, aby se uplatnily „celospolečenské zájmy“, jimž nesmějí být nadřazovány „dílčí zájmy“ (sociálních skupin, lokální zájmy apod.).

Program se vracel ke klasické marxistické tezi o „odumírání státu“ za komunismu a sliboval, že postupně se „všelidová demokracie“ vyvine v „komunistickou společenskou samosprávu“. Konkretizace této perspektivy však byla velmi mlhavá; hovořilo se o „přebírání státních funcí společenskými organizacemi“ (například odbory), o celonárodních diskusích k návrhům zákonů, o možnosti plebiscitu při přijímání důležitých zákonů apod., avšak nebyla tu například vůbec formulována perspektiva samosprávy dělníků v sovětských podnicích.

„Vedoucí silou“ všech změn na cestě ke komunismu zůstávala komunistická strana; místo „avantgardy dělnické třídy“ byla prohlášena však za „předvoj všeho lidu“. Kladl se důraz na rozvoj demokracie uvnitř strany (a také na rotaci funkcionářů po určitém období), zůstávaly však v platnosti „principy demokratického centralismu“. Nesporné zůstávalo, že strana s konečnou platností rozhoduje o všech problémech „cesty ke komunismu“ a vývoj v jakékoli oblasti musí probíhat pod její totální kontrolou.

Tato ideologická koncepce ve svém celku nemohla ve skutečnosti sehrát takovou roli, jakou si slibovali její tvůrci: nemohla „mobilizovat a sjednotit“ všechny vrstvy ani vládnoucí elity, ani ovládané společnosti. Místo aby se stala prakticky účinnou integrační silou, zůstala nová ideologická koncepce základnou pro již existující zájmové rozpory.

Z hlediska sociálních sil, které chtěly zvládnout krizi systému stabilizací jeho základních existujících vazeb a mechanismů v té jejich podobě, jakou již měly po provedených reformách, byl „Program KSSS“ nedostatečnou základnou. Přes všechnu snahu omezit další změny v systému a podřídit je kontrole strany dával tento program přece jen možnost pokračovat v reformních experimentech; jeho nereálné ekonomické cíle, spojené s takovými obecnými požadavky, jako aby se „věda stala výrobní silou“, mohly k dalším reformním experimentům dokonce přímo podněcovat, stejně jako mlhavé formulace o budoucí „komunistické společenské samosprávě“. Tento program v zásadě v nové podobě reprodukoval dvojznačné působení marxistické ideologie: tato ideologie byla na jedné straně instrumentem k ospravedlnění mocenské praxe systému, na druhé straně se však některými svými momenty a celkovou vizí zásadně jiných poměrů ve „vyšší fázi komunismu“ mohla stávat i instrumentem destrukce existujícího systému. Podobně jako ve jménu oficiální ideologie byla Stalinova praxe prohlášena za „deformaci“, mohla být i každá jiná praxe někdy v budoucnosti odsouzena ve jménu „správného výkladu“ oficiálních ideologických postulátů „Programu KSSS“.

Z hlediska sociálních sil, které chtěly řešit probíhající krizi naopak důsledným prosazením změn systémové povahy, byl ovšem „Program KSSS“ rovněž nedostatečnou základnou: obsahoval příliš mnoho konkrétně formulovaných mezí pro zásadní změnu rozhodujících vazeb a mechanismů systému. Snahy o radikální změny některých ekonomických nebo politických vztahů mohly být na jeho základě snadno prohlášeny za „protistranické“ se všemi praktickými důsledky.

Z hlediska aktuálních zájmů širokých sociálních vrstev sovětské společnosti nevyvolával „Program KSSS“ jistě odpor, ale zároveň nebyl ani dostatečně účinným nástrojem nějaké skutečné „mobilizace aktivity mas“. Zůstával těmto vrstvám spíše lhostejný, neboť jeho sliby velkých změn byly buď nevěrohodné, nebo příliš mlhavé; to obojí bylo už tradiční vlastností oficiální sovětské ideologie, a proto změny v této ideologii vyvolávaly širší společenský zájem spíše tam, kde se za nimi skrývaly srozumitelné konkrétní konflikty, než tam, kde se týkaly „historických perspektiv“.

Přijetím „Programu KSSS“ se tedy nejenom nedosáhlo jednoty různých přístupů ke krizi systému v tom smyslu, že by od této chvíle krize byla řešena podle tohoto programu. Po jeho přijetí se konflikty naopak prohloubily a byly pak ve skutečnosti vyřešeny nezávisle na něm.

V průběhu dalších tří let (1962–1964) se proti Chruščovovi a jeho koncepci řešení krize sovětského systému zformovala velmi silná opozice uvnitř mocenské elity. Hlavní příčiny, které to umožnily, lze obecně shrnout takto: Chruščovova reformní politika dosahovala sice velmi silný a masový sociální konsensus, avšak Chruščov sám se vždy zásadně snažil, aby jakýkoli tlak na politickou moc „zdola“ zůstával pod kontrolou stranického aparátu. Jak pozici své politiky, tak konec konců i svou osobní mocenskou pozici opíral o tento aparát – a teprve jeho prostřednictvím i o jiné sociální síly.

Svými vlastními politickými kroky, a to zejména od konce roku 1962, však nakonec vyvolal odpor právě stranického aparátu. V souvislosti s další reorganizací řízení zemědělství proti sobě postavil značnou část stranického aparátu na úrovni okresů (rajonů). Tato územně správní jednotka byla tradičně ve struktuře SSSR, po státní i po stranické linii, základním článkem aparátu pro řízení (a ovládání) kolchozů. Chruščov však ve snaze racionalizovat řízení zemědělské výroby zavedl jako základní instituci tzv. zemědělské správy, jejichž zaměření mělo být více technokratické než administrativní. Dosavadní okresní výbory strany se svým aparátem (celkem v SSSR něco přes 3 500 okresů) jeho reforma rušila a nahradila je stranickými výbory zemědělských správ (asi 1 700 na celém území SSSR). Brzy nato se Chruščov pokusil ještě o další krok: v souladu se svou koncepcí strany jako organizace, přebírající v celém rozsahu odpovědnost za „výstavbu komunismu“, která podle jeho programu kladla do popředí otázky racionální organizace výroby, započal reformu stranického aparátu podle výrobního principu. Orgány a aparát strany se měly rozdělit na dvě části: pro řízení průmyslu a pro řízení zemědělství.

Pro stranický aparát, zejména v jeho středním a nižším článku, to ovšem znamenalo fakticky ztrátu dosavadního postavení absolutního vládce na svém území. Zatímco doposud v rámci jednotlivých oblastí byl sekretariát strany místní obdobou všemocného politbyra a stranický tajemník místním Chruščovem (a dříve skoro místním Stalinem), znamenala tato reforma, že oblastní stranické orgány se mají stát spíše manažerskou institucí, odpovědnou za chod především hospodářské činnosti. Tento aspekt reorganizace stranického aparátu si Chruščov nejenom uvědomoval, nýbrž chtěl ho záměrně dosáhnout. Přílišný růst moci středního článku aparátu (v oblastech), který naopak vyvolaly jeho předchozí organizační změny (když pomocí tohoto aparátu usiloval o oslabení mocenského vlivu centrálních orgánů hospodářské byrokracie), se mu nyní jevil nebezpečný pro zajištění „celospolečenských zájmů a potřeb“. Možnost účinně stále prosazovat lokální zájmy proti záměrům centra vyhlašoval za hlavní nebezpečí pro „výstavbu komunismu“. V roce 1963 se proto spolu s uvedenou reorganizací stranického aparátu pokusil ještě zřídit zvláštní kontrolní aparát, jehož úkolem bylo dozírat na dodržovaní centrálních směrnic a který byl vybaven zcela mimořádnými pravomocemi jak státními, tak stranickými: komisi státní a stranické kontroly. Tato zvláštní instituce měla být zčásti postavena i nad ostatní stranický aparát.

To vše dohromady vytvořilo stav, kdy uvnitř stranického aparátu, nejsilnější a někdy jediné mocenské opory Chruščova a jeho reformních praktických kroků, vznikla proti jeho linii silná opozice. Je samozřejmě, že tato opozice se začala spojovat s jinými, již dříve nespokojenými skupinami mocenské elity: s tou častí hospodářské a statní byrokracie, která nesouhlasila už s předchozími reorganizacemi řídících aparátů. Konečně pak došlo i k propojení těchto opozičních proudů se silami policejního aparátu, které usilovaly ne sice o návrat k postavení „státu ve státě“, ale o „zrovnoprávnění“ s jinými skupinami mocenské elity. Ze specifických důvodů, které souvisely převážně s oblastí zahraniční politiky, se do opozice proti Chruščovovi zapojila i vlivná část sovětské generality (armádního velení).

Avšak celý problém se nevyčerpává jenom protichůdnými zájmy různých skupin mocenské elity. Počátkem šedesátých let se v sovětské ekonomice začínají hromadit negativní důsledky jak nereálných národohospodářských plánů, tak také citelných, ale zároveň ekonomicky nedostatečných zásahů do dosavadních řídících struktur. Místo jednoznačných hospodářských úspěchů v „budování materiálně technické základny komunismu“ se objevují příznaky krizového stavu a dochází i k projevům nespokojenosti „zdola“.[15a] Základní příčinou bylo přecenění ekonomických možností v důsledku nadvlády voluntaristických, politicko-propagandistických vlivů v řízení ekonomiky. Způsob, jakým se Chruščov osobně angažoval při rozpoutávání různých „kampaní“, jež měly zajistit nedosažitelné hospodářské úspěchy (např. obdělání kazašských stepí, pěstování kukuřice aj.), navíc velice usnadňoval, aby viditelné hospodářské neúspěchy po takových kampaních byly využity proti němu osobně.

Chruščov také soustředil ve svých rukou počátkem šedesátých let zcela mimořádnou osobní moc. Nebylo nesnadné poukázat tu na obdobné tendence, jaké byly odsuzovány jako „kult osobnosti“ u Stalina. Mimořádná osobní moc, kterou Chruščov několikrát v praxi úspěšně použil k likvidaci jemu nepohodlných členů „kolektivního vedení“, sehrála zřejmě podstatnou roli při sjednocení jeho nejbližších (a za své kariéry jemu zavázaných) kolegů v centru moci – politbyru a sekretariátu strany.

V říjnu 1964 se všechny nové opoziční proudy natolik spojily, že „kolektivní vedení“ ze svého středu Chruščova prostě vyloučilo; byl zbaven všech svých funkcí a poslán do důchodu. V oficiálním oznámení o tom mu bylo zejména vytýkáno, že politiku strany a státu utvářel jako směs vzájemně nekoordinovaných „uspěchaných závěrů a nedomyšlených, od praxe odtržených rozhodnutí a činů“.[15] Jak je v sovětském systému běžné, brzy po jeho pádu došlo k čistce jeho stoupenců ve všech aparátech, pokud nebyli ochotni přidat se k nové vítězné koalici u moci nebo je tato koalice nechtěla do svých služeb přijmout.

O příčinách i důsledcích Chruščovova pádu ve sféře mezinárodní politiky pojednáme samostatně dále. Pokud jde o vnitropolitickou situaci v SSSR (a zčásti i v zemích sovětského bloku) znamenal ovšem Chruščovův pád mnohem více než personální změnu ve vedení. Byl to nástup k moci nové aliance sil uvnitř mocenské elity, jejímž programem bylo skončit s dalšími experimenty a dosáhnout stabilizace všech základních vazeb a mechanismů sovětského sociálně politického systému.

Základní rys politické atmosféry let 1956–1964, který spočíval v oficiálním uznání nutnosti reforem systému (a šlo jen o to, jaké změny a jak mají být prováděny), přestal určovat politickou atmosféru po říjnu 1964. Základním rysem nové politické atmosféry bylo oficiální přesvědčení, že reformy jsou skončeny a jde nyní o to, jakými kroky a jak se má celý systém stabilizovat, stát se výkonnější a schopný účelně fungovat.

Chruščovovy organizační reformy z let 1962–1964, které postihly stranický aparát, byly všechny zrušeny ihned po jeho sesazení. V průběhu let 1965–1966 došlo pak k výrazným opravám (případně i úplnému zrušení) těch reorganizací a reforem, které byly nepohodlné pro ostatní skupiny nové aliance.

Centrum absolutní moci – politbyro ústředního výboru strany – se stalo za nového šéfa stranického aparátu L. I. Brežněva postupně přímým zastupitelským orgánem pro hlavní vrstvy mocenské elity: statní byrokracii, hospodářskou byrokracii, armádu, policejní aparát. Představitelé všech těchto skupin se stali jeho členy. Spolu s nimi tu (početně téměř v paritě) zasedají představitelé stranického aparátu, jejichž část zároveň zastupuje i politická vedení důležitých národnostních republik.

Takto viditelně vyjádřená stabilizace uvnitř mocenské elity je i výrazem relativní stabilizace uvnitř systému, tj. zakončení jeho krizového vývoje po Stalinově smrti. O fungování takto stabilizovaného systému pojednává však další kapitola této práce.

Přejít k obsahu knížky „Krize v sovětských systémech od Stalina ke Gorbačovovi“ .

Poznámky:

[5] Základem pro tyto koncepce byl pojem „postindustriální společnosti“; jeho interpretace z marxistického hlediska, která ústila v představu o možné konvergenci západního a sovětského typu industriálního vývoje, je obsažena např. v úvahách, jež předcházely v Československu roku 1968 – viz R. Richta: Civilizace na rozcestí, Praha 1966. V západní literatuře viz např. D. Bell: The Post-Industrial Society – A Speculative View, in: Scientific Progress and Human Values, New York – London 1967.

[6] Přehledný popis vývoje v létech 1953–1959 viz W. Leonhard: Kreml ohne Stalin, Köln 1959.

[7] Viz W. Leonhard, cit. spis, s. 113–133.

[8] Viz tamtéž, s. 100–112

[9] Viz tamtéž, s. 122 a n.

[10] Pod tímto pojmem rozumíme takové skupiny inteligence, které povahou své práce jsou přímo nebo nepřímo zainteresovány na řešení politických problémů – tj. od spisovatelů a novinářů přes vědecké pracovníky (zejména v oborech společenských věd) až po odborně kvalifikované pracovníky v různých řídících aparátech; ve své převážné většině se tato vrstva skládala z členů a funkcionářů komunistické strany.

[11] Text Chruščovova tajného projevu na XX. sjezdu KSSS viz Ost-Probleme, Nr. 25–26, 1956, s. 867–899.

[12] Viz W. Leonhard, cit. spis, s. 403 a n.

[13] Viz „XXII. sjezd KSSS“, Nová mysl (zvláštní číslo 1961).

[14] Viz W. Leonhard, cit. spis, s. 470 a n.

[15a] Typické jsou lokálně izolované projevy nespokojenosti (stávky), o nichž se obvykle informace nedostanou na veřejnost – nebo až s velkým zpožděním. Zdoby N. S. Chruščova je však i velká demonstrace dělníků ve městě Novočerkasku, kde kvůli zásobovacím nedostatkům a zvýšení cen některých potravin došlo dne 2. 6. 1962 k pouličním srážkám s policií a vojskem (9 organizátorů demonstrace bylo pak odsouzeno k trestům smrti a údajně desítky přišly o život při střelbě v ulicích; události jsou dokumentovány jen v pramenech z disidentských kruhů).

[15] „Pravda“ 17. 10. 1964.