logo SDS
Dnešní datum: 19. 09. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 581x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 465x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 365x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 320x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 320x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 269x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 15
Prům. 10.8
21 denni
Max. 476
Prům. 364.7

Nyní si čte web : 94 uživ.

02. Články, statě, projevy

* O kultu osobnosti a jeho důsledcích (1)

Vydáno dne 14. 02. 2006 (16388 přečtení)

První část projevu prvního tajemníka ÚV KSSS N. S. Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (25. února 1956). Text byl oficiálně zveřejněn až po 44 letech.

Soudružky a soudruzi! Ve zprávě o činnosti ústředního výboru strany XX. sjezdu[1], v řadě diskusních příspěvků sjezdových delegátů a také i dříve ba plenárních zasedáních ÚV KSSS se nemálo mluvilo o kultu osobnosti a jeho škodlivých důsledcích.

Ústřední výbor strany se po Stalinově smrti začal přísně a důsledně orientovat na objasňování nepřípustnosti glorifikace jedné osobnosti a její připodobňování jakémusi nadčlověku s nadpřirozenými vlastnostmi boha, neboť něco takového je duchu marxismu-leninismu cizí. Tento člověk pak jakoby všechno ví, všechno vidí, za všechny myslí a všechno může dělat; ve svém jednání je neomylný.

Taková představa o člověku, konkrétně řečeno o Stalinovi, se u nás pěstovala mnoho let.

Úkolem tohoto projevu není podat všestranné hodnocení Stalinova života a činnosti. O Stalinových zásluhách bylo ještě za jeho života napsáno dostatečně mnoho knih, brožur a studií. Stalinova úloha v přípravě a uskutečnění socialistické revoluce v občanské válce, v boji za vybudování socialismu v naší zemi je všeobecně známá. To všechno dobře víte. Nyní jde o otázku nesmírně důležitou pro přítomnost i budoucnost strany, o to, jak se postupně vytvářel kult Stalinovy osobnosti, který se v určité etapě stal zdrojem celé řady dalekosáhlých a velmi těžkých deformací stranických zásad, stranické demokracie a revoluční zákonnosti.

V souvislosti s tím, že si ještě všichni dovedou představit, k čemu v praxi kult osobnosti vedl, jaké obrovské škody byly napáchány porušením zásady kolektivního vedení ve straně a soustředěním nesmírné, neomezené moci v rukou jedné osoby, považuje ústřední výbor za nutné předložit XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu materiály k této otázce.

* * *

Především mi dovolte, abych vám připomenul, jak přísně odsuzovali klasikové marxismu-leninismu každý projev kultu osobnosti. Marx v dopise německému politikovi Wilhelmu Blosovi[2] prohlásil: „…z odporu vůči jakémukoliv kultu osobnosti jsem za časů internacionály nikdy nedopustil, aby všechny ty chvalozpěvy na mé zásluhy, kterými mě otravovali z různých zemí, pronikly na veřejnost, a nikdy jsem na ně také neodpovídal, leda sem tam výtkami. Když jsme s Engelsem vstupovali poprvé do tajného komunistického spolku, stalo se tak jen pod podmínkou, že ze stanov bude odstraněno všechno, co podporuje pověrečné uctívání autorit. (Lassale[3] později působil právě v opačném směru)“.

Engels o něco později napsal: „Marx i já jsme vždy byli proti všem veřejným demonstracím ve vztahu k jednotlivým osobám, s výjimkou pouze těch případů, kdy to mělo nějaký podstatný cíl; a nejvíce ze všeho jsme byli proti takovým demonstracím, které by se za našeho života týkaly nás osobně.“

Veliká skromnost génia revoluce Vladimíra Iljiče Lenina je známá. Lenin vždy zdůrazňoval úlohu strany jako živého, činorodého organismu, úlohu ústředního výboru. Marxismus nepopírá úlohu vůdců dělnické třídy ve vedení revolučního osvobozeneckého hnutí. Lenin, který přikládal velký význam úloze vůdců a organizátorů mas, zároveň nemilosrdně tepal všechny projevy kultu osobnosti a vedl nesmiřitelný boj proti eserským názorům o „hrdinovi“ a „davu“, proti snahám stavět „hrdinu“ proti masám, proti lidu, jež jsou marxismu-leninismu cizí.

Lenin učil, že síla strany spočívá v nerozborném spojení s masami, v tom, že za stranou jde lid – dělníci, rolníci, inteligence. Řekl: „Jen ten zvítězí a udrží moc, kdo věří v lid, kdo se ponoří do zřídla živé tvůrčí síly lidu.“ Lenin s hrdostí mluvil o bolševické komunistické straně jako vůdci a učiteli lidu a vyzýval, aby se před soudem vlastní strany projednávaly všechny závažné otázky, neboť, jak prohlásil, „jí věříme, ona je pro nás moudrostí, ctí a svědomím naší epochy.“

Lenin rozhodně čelil všem pokusům snížit nebo oslabit vedoucí úlohu strany v systému sovětského státu. Vypracoval bolševické zásady stranického vedení a normy stranického života a zdůraznil přitom, že nejvyšší zásadou stranického vedení je jeho kolektivnost. Již v letech před revolucí prohlašoval, že ústřední výbor je kolektivem vedoucích pracovníků, strážcem a interpretem zásad strany, neboť „zásady strany od sjezdu do sjezdu střeží a vykládá ústřední výbor.“

Když zdůrazňoval úlohu ústředního výboru strany a jeho autoritu, Vladimír Iljič uvedl: „Z našeho ÚV se vytvořila přísně centralizovaná skupina, která má velkou autoritu.“

Za Leninova života byl ústřední výbor strany skutečným výrazem kolektivního vedení strany i země. Lenin jako bojový marxistický revolucionář, vždy nesmiřitelný v zásadních otázkách, nikdy násilně nevnucoval své názory těm, s nimiž spolupracoval. Přesvědčoval a trpělivě vysvětloval své názory ostatním. Lenin vždy přísně dbal, aby se uplatňovaly normy stranického života, aby se dodržovaly stanovy strany, včas se svolávaly sjezdy i plenární zasedání jejího ústředního výboru.

Kromě všeho toho velkého, co V. I. Lenin vykonal pro vítězství dělnické třídy a pracujícího rolnictva, pro vítězství naší strany a naplnění idejí vědeckého komunismu, projevila se jeho prozíravost i v tom, že u Stalina včas vystihl právě ty záporné vlastnosti, které později vedly k těžkým důsledkům. V. I. Lenin, pln starosti o osud strany a sovětského státu, podal naprosto správnou Stalinovu charakteristiku a poukázal přitom na to, že je třeba posoudit otázku Stalinova přemístění z funkce generálního tajemníka v souvislosti s tím, že Stalin je příliš hrubý, málo pozorný k soudruhům, náladová a zneužívá moci.

V prosinci 1922 ve svém dopise nejbližšímu sjezdu strany Vladimír Iljič napsal: „Tím, že se soudruh Stalin stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukou nesmírnou moc, a já si nejsem jist, dokáže-li vždy dost obezřetně tuto moc uplatňovat.“

Tento dopis, tento nanejvýš významný politický dokument známý v dějinách strany jako Leninova závěť[4], byl rozdán delegátům XX. sjezdu strany. Četli jste ho a budete ho ještě pročítat mnohokrát. Zahloubejte se do Leninových prostých slov, v nichž je vyjádřena jeho starost o stranu, o lid, o stát, o další směr politiky strany.

Vladimír Iljič uvedl: „Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby uvážili, jak Stalina z této funkce přemístit, a jmenovali na ni jiného člověka, který by se ve všech ostatních směrech lišil od Stalina jen jednou předností, že by totiž byl snášenlivější, loajálnější, zdvořilejší a pozornější k soudruhům, méně náladový atd.“

Tento Leninův dokument byl přečten jednotlivým delegacím XIII. sjezdu strany, které posuzovaly otázku přemístění Stalina z funkce generálního tajemníka. Delegace se vyslovily, aby Stalin byl v této funkci ponechán, za předpokladu, že si vezme kritické připomínky Vladimíra Iljiče k srdci a dokáže napravit své nedostatky, které vyvolávaly u Lenina vážné obavy.

Soudruzi! Je třeba informovat sjezd strany o dvou nových dokumentech, které doplňují Stalinovu charakteristiku, jíž Lenin podal ve své „závěti“. Těmito dokumenty jsou dopis Naděždy Konstantinovny Krupské zaslaný Kameněvovi, tehdy předsedajícímu v politickém byru, a osobní dopis Vladimíra Iljiče Lenina Stalinovi.

Přečtu tyto dokumenty.

1. Dopis N. K. Krupské

„Lve Borisoviči,
včera se na mě velmi hrubě osopil Stalin pro stručný dopis, který mi se souhlasem lékařů nadiktoval Vlad. Iljič. Nejsem ve straně první den. Za celých třicet let jsem se neslyšela od žádného soudruha jediného hrubého slova, a zájmy strany a Iljiče mi leží na srdci přinejmenším tak jako Stalinovi. Nyní potřebuji maximum sebeovládání. O čem lze a nelze s Iljičem hovořit, to vím lépe než všichni doktoři dohromady, protože vím, co ho rozruší a co ne, a to rozhodně lépe než Stalin. Obracím se k Vám a ke Grigoriji[5] jako k nejbližším soudruhům V. I. a prosím Vás ušetřit mě hrubého vměšování o osobního života, nedůstojných nadávek a výhrůžek. Nepochybuji o jednomyslném usnesení kontrolní komise, kterou si mi dovoluje Stalin vyhrožovat, ale nemám sil ani času, který bych mohla ztrácet těmito hloupými intrikami. Jsem také jen člověk, a nervy mám napjaté k prasknutí.

N. Krupská

Naděžda Konstantinovna napsala tento dopis 23. prosince 1922. O dva a půl měsíce, v březnu 1923, Vladimír Iljič zaslal Stalinovi následující dopis:

2. Dopis V. I. Lenina

Soudruhu Stalinovi
Kopii Kameněvovi a Zinověvovi

Vážený soudruhu Staline,
měl jste tolik drzosti, že jste si zavolal mou ženu k telefonu a vynadal jste jí. Přistoupila sice na to, že na celou věc zapomene, ale přece o tom uvědomila Zinověva a Kameněva. Nemám nejmenší chuti jen tak snadno zapomenout na to, co bylo podniknuto proti mně, a je samozřejmé, že vše, co bylo podniknuto proti mé ženě, vztahuji i na sebe. Žádám Vás proto, abyste mi sdělil, zda jste ochoten svá slova vzít zpět a omluvit se, nebo si raději přejete přerušit naše styky. (Oživení v sále)

S úctou Lenin
5. března 1923“

Soudruzi! Nebudu tyto dokumenty komentovat. Jsou výmluvné samy o sobě. Jestliže si Stalin dovolil chovat se tímto způsobem za Leninova života k Naděždě Konstantinovně Krupské, kterou strana dobře zná a vysoce si ji váží jako věrného Leninova druha a aktivního bojovníka za věc naší strany od chvíle jejího zrodu, pak si lze představit, jak Stalin zacházel s jinými pracovníky. Tyto jeho negativní vlastnosti se stále více rozvíjely a v posledních letech se staly naprosto neúnosnými.

Jak ukázaly pozdější události, nebyly Leninovy obavy zbytečné: Stalin zpočátku po Leninově smrti jakžtakž dbal na Leninovy pokyny, ale pak začal vážnými upozorněními Vladimíra Iljiče pohrdat.

Jestliže analyzujeme praxi vedení strany a státu Stalinem a vmyslíme-li se do všeho, co Stalin připustil, přesvědčujeme se, že Leninovy obavy byly oprávněné. Ty Stalinovy záporné rysy, které za Lenina vystupovaly jenom v zárodečné podobě, přešly v posledních letech do těžkého zneužívání moci Stalinem, což způsobilo naší straně nepředstavitelné škody.

Tuto otázku musíme vážně rozebrat a správně analyzovat proto, abychom vyloučili jakoukoli možnost opakování byť jen náznaku podobnosti toho, co se vyskytovalo za Stalinova života, který projevoval zásadní nesnášenlivost ke kolektivnosti ve vedení i v práci a dopouštěl se hrubého násilí vůči všemu, co mu nejen odporovalo, ale co se mi zdálo, při jeho náladovosti a despotičnosti, že odporuje jeho směrnicím. Nejednal na základě přesvědčování, vysvětlování a neúnavné práce s lidmi, ale na základě vnucování svých orientací, na základě vyžadování bezpodmínečného podřizování se jeho názoru. Ten, kdo se mu stavěl na odpor nebo se snažil dokazovat svůj názor, byl předem odsouzen k vyloučení z řídícího kolektivu a k pozdější morální i fyzické likvidaci. Zvlášť se to projevilo v období o XVII. sjezdu strany, kdy se obětí Stalinova despotismu stali mnozí čestní, ideálům komunismu oddaní vynikající straničtí představitelé i řadoví pracovníci strany.

Je třeba říci, že strana svedla velký boj proti trockistům, pravičákům a buržoazním nacionalistům a ideově potřela všechny nepřátele leninismu. Tento ideový boj byl proveden úspěšně, strana se v něm ještě více zocelila a zesílila. I zde sehrál Stalin svou pozitivní úlohu.

Strana svedla velký ideově politický boj proti těm lidem ve vlastních řadách, kteří hlásali protileninský směr a politickou linii nepřátelskou straně i věci socialismu. Byl to úporný, těžký, ale nutný boj, protože politická linie trockisticko-zinovjevského bloku i bucharinců v podstatě vedla k restauraci kapitalismu, ke kapitulaci před mezinárodní buržoazií. Představme si na okamžik, co by se stalo, kdyby v naší straně v letech 1928 až 1929 zvítězila politická linie pravičácké úchylky, orientace na „plátenickou industrializaci“, orientace na kulaka a tomu podobně. Pak bychom tehdy neměli mohutný těžký průmysl, neměli bychom kolchozy a vůči kapitalistickému obklíčení bychom byli bezradní a bezmocní.

Proto strana sváděla nesmiřitelný ideový boj a všem svým členům i masám nestraníků vysvětlovala, v čem je škodlivost a nebezpečnost vystupování trockistické opozice a pravicových oportunistů proti leninskému směru. Tato obrovská práce při objasňování linie strany přinesla své ovoce, neboť trockisté i pravicoví oportunisté byli politicky izolováni, naprostá většina strany podpořila leninskou linii a strana dokázala podnítit a organizovat pracující k naplňování leninské linie strany, k budování strany.

Za pozornost stojí skutečnost, že i v době vrcholení urputného ideového boje proti trockistům, zinovjevcům, bucharincům a dalším se vůči nim neuplatňovala krajní represivní opatření. Boj se vedl na ideovém základě. Ale za několik let, kdy socialismus byl už v SSSR v podstatě vybudován, kdy byly v postatě odstraněny vykořisťovatelské třídy a od základu se změnila sociální struktura sovětské společnosti, kdy se výrazně omezila základna pro nepřátelské politické strany, směry a skupiny a kdy ideoví odpůrci strany byli politicky už dávno potřeni, začaly proti nim represe.

Právě v tomto období (v letech 1935 až 1937 a v roce 1938) se vytvořila praxe hromadných represí po státní linii nejdříve proti odpůrcům leninismu – trockistům, zinovjevcům a bucharincům, které strana už dávno politicky potřela, a pak i proti mnoha čestným komunistům, proti těm kádrům strany, které nesly na svých bedrech občanskou válku, první a nejobtížnější léta industrializace a kolektivizace, které aktivně bojovaly proti trockistům a pravičákům, za leninskou linii strany.

Pojem „nepřítel lidu“ zavedl Stalin. Tento termín okamžitě zbavoval nutnosti všech důkazů ideové nesprávnosti názorů jednotlivce nebo těch, s nimiž se polemizuje: každého, kdo v něčem se Stalinem nesouhlasil, kdo byl v pouhém podezření z nepřátelských úmyslů, každého, kdo byl prostě pomluven, umožňoval vystavit těm nejtvrdším represím s porušením všech norem revoluční zákonnosti. Pojem „nepřítel lidu“ v podstatě předem nepřipouštěl, vylučoval možnost jakéhokoli ideového boje nebo projevu vlastního názoru na nejrůznější otázky, dokonce i praktického významu. Hlavním a v podstatě jediným důkazem viny se v rozporu se všemi normami moderní právní vědy dělal „doznání“ obviněného samotného, které, jak potom ukázalo přešetřování, bylo získáváno metodami fyzického násilí proti obviněnému.

To vedlo k křiklavému porušování revoluční zákonnosti, k tomu, že utrpěli mnozí lidé, kteří se naprosto ničím neprovinili, kteří se v minulosti angažovali pro linii strany.

Vždyť mnozí, kdo byli později likvidováni jako nepřátelé strany a lidu, za Leninova života s Leninem spolupracovali. Někteří se i tehdy dopouštěli chyb, ale Lenin s nimi přesto spolupracoval, opravoval je a snažil se, aby zůstali na platformě strany, a vedl je za sebou.

V této souvislosti je třeba seznámit delegáty sjezdu strany s písemným vzkazem V. I. Lenina politickému byru ÚV z října 1920, který nebyl publikován.[6] Když Lenin charakterizoval úkoly kontrolní komise, napsal, že z této komise je třeba udělat skutečný „orgán stranického a proletářského svědomí“.

„Jako zvláštní úkol doporučit kontrolní komisi, aby pozorně a s individuálním přístupem, často až terapeuticky jednala s příslušníky takzvané opozice, kteří se pro neúspěchy ve své státnické nebo stranické dráze octli v duševní krizi. Musí je hledět uklidnit, soudružsky jim celou věc vysvětlit, najít pro ně (bez nařizovacího tónu) takovou práci, která by vyhovovala jejich psychickému založení, dát v té věci rady a pokyny organizačnímu byru ÚV apod.“

Všichni dobře víme, jak nesmiřitelný byl Lenin k ideovým odpůrcům marxismu, k těm, kdo se odchylovali od správné stranické linie. Zároveň však, jak je patrné z přečteného dokumentu a z celé Leninovy praxe vedení strany, vyžadoval citlivý stranický přístup k lidem, kteří kolísali, odchylovali se od stranické linie, ale které bylo možné vrátit na platformu strany. Lenin radil takové lidi trpělivě vychovávat a nesahat ke krajním opatřením.

V tom se projevovala Leninova moudrost v přístupu k lidem a v práci s kádry.

Úplně jiný přístup byl charakteristický pro Stalina. Stalinovi byly naprosto cizí leninské rysy – trpělivě s lidmi pracovat, usilovně a neúnavně je vychovávat a umět vést lidi za sebou nikoli přinucením, ale působit na ně celým kolektivem z ideových pozic. Stalin odvrhl leninskou metodu přesvědčování a výchovy a přešel z pozic ideového boje na cestu administrativního potlačování, na cestu hromadných represí, na cestu teroru. Stále rozsáhleji a tvrdošíjněji jednal prostřednictvím trestních orgánů a často přitom porušoval všechny existující normy morálky a sovětské zákony.

Zvůle jedné osoby podněcovala a připouštěla zvůli jiných. Hromadné zatýkání a vysídlování tisíců a tisíců lidí, popravy bez soudu a normálního vyšetřování vyvolávaly mezi lidmi nejistotu, strach, ba i pobouření.

To přirozeně nepřispívalo ke sjednocování řad strany a všech vrstev pracujícího lidu, ale naopak to vedlo k tomu, že od strany byli odtrženi a likvidováni čestní, avšak Stalinovi nevyhovující pracovníci.

Strana sváděla boj za realizaci leninských plánů budování socialismu. Byl to ideový boj. Kdyby v něm byl projeven leninský přístup, dovedné spojování stranické zásadovosti s citlivým a pozorným vztahem k lidem, snaha lidi neodradit a neztratit, ale získat je na svou stranu, neměli bychom zřejmě co činit s takovým hrubým porušením revoluční zákonnosti a použitím metod teroru vůči tisícům lidí. Mimořádná opatření by byla používána jen vůči těm osobám, které se dopustily skutečné trestné činnosti proti sovětskému zřízení.

Obraťme se k některým historickým faktům.

Ve dnech, které předcházely Říjnové revoluci, se dva členové ÚV bolševické strany, Kameněv a Zinovjev, postavili proti Leninovu plánu ozbrojeného povstání. Dne 18. října navíc v menševických novinách Novaja žizň zveřejnili své prohlášení, že bolševici připravují povstání a že oni oba je považují za dobrodružství. Kameněv a Zinovjev tím odhalili před nepřáteli rozhodnutí ÚV o povstání, které se mělo zakrátko uskutečnit.

Byla to zrada věci strany, věci revoluce. V. I. Lenin v souvislosti s tím napsal: „Kameněv a Zinovjev vyzradili Rodzjankovi a Kerenskému usnesení ÚV své strany o ozbrojeném povstání.“ Lenin ústřednímu výboru navrhl, aby Zinovjev a Kameněv byli ze strany vyloučeni.

Po uskutečnění Velké říjnové socialistické revoluce však, jak známo, Kameněv a Zinovjev zastávali vedoucí funkce. Lenin je přibíral k plnění těch nejodpovědnějších stranických úkolů, k aktivní práci ve vedoucích stranických a státních orgánech. Je známo, že Zinovjev a Kameněv se v období, kdy Lenin ještě žil, dopustili i jiných dosti velkých chyb. Lenin ve své „závěti“ varoval, že „…Zinovjevova a Kameněvova říjnová epizoda jistě nebyla ničím náhodným.“ Nikdy však nemluvil o jejich zatčení a natožpak o jejich zastřelení.

Nebo si vezměme například trockisty. Nyní, kdy už uplynulo dostatečně dlouhé historické období, můžeme mluvit o boji proti trockistům naprosto klidně a poměrně objektivně se v této věci orientovat. Vždyť kolem Trockého byli lidé, kteří vůbec nepocházeli z buržoazních vrstev. Část z nich tvořila stranickou inteligenci a určitá část byla dělnického původu. Mohli bychom jmenovat celou řadu lidí, kteří ve své době tíhli k trockistům, ale kteří se však i aktivně účastnili dělnického hnutí před revolucí i Říjnové socialistické revoluce samé a podíleli se na upevňování vymožeností této největší revoluce. Mnozí z nich se s trockismem rozešli a přešli na leninskou platformu. Cožpak bylo nutné tyto lidi fyzicky odstranit? Jsme hluboce přesvědčeni, že kdyby byl živ Lenin, tohoto krajního opatření vůči mnoha z nich by použito nebylo.

To jsou jen některá fakta z dějin. Lze snad říci, že se Lenin neodhodlal používat vůči nepřátelům revoluce, když toho bylo skutečně zapotřebí, ta nejtvrdší opatření? Ne, to nikdo říci nemůže. Vladimír Iljič vyžadoval tvrdě se vypořádat s nepřáteli revoluce a dělnické třídy, a když to bylo nutné, uplatňoval tato opatření naprosto nelítostně. Vzpomeňte si třeba na Leninův boj proti eserům organizujícím povstání proti sovětské moci, na boj proti kulakům, kteří se v roce 1918 postavili na stranu kontrarevoluce, a dalším, kdy Lenin bez váhání uplatnil ve vztahu k nepřátelům ta nejrozhodnější opatření. Používal jich ovšem proti skutečným třídním nepřátelům, ale proti těm, kdo pochybují, kdo se mýlí, koho lze ideovým působením za sebou vést a dokonce ponechat ve vedení.

Lenin uplatňoval tvrdá opatření v nejnezbytnějších případech, kdy zde existovaly vykořisťovatelské třídy kladoucí zběsilý odpor revoluci, kdy boj podle zásady „kdo z koho“ nevyhnutelně nabýval těch nejostřejších forem až po občanskou válku. Stalin však používal ta nejkrajnější opatření a hromadné represe už tehdy, kdy revoluce zvítězila, kdy se sovětský stát upevnil, kdy vykořisťovatelské třídy byly už odstraněny a socialistické vztahy se upevnily ve všech oblastech národního hospodářství, kdy strana politicky zesílila a zocelila se jak početně, tak ideově. Jasná věc je, že ze strany Stalina zde došlo v celé řadě případů k projevům nesnášenlivosti, hrubosti a zneužití moci. Místo aby dokazoval svou politickou pravdu a mobilizoval masy, dával se nezřídka cestou represe a fyzického odstraňování nejen skutečných nepřátel, ale i lidí, kteří se vůči straně ani sovětskému lidu žádných trestných činů nedopustili. Kromě projevu hrubé síly v tom žádná moudrost není, a to také znepokojilo V. I. Lenina.

Ústřední výbor strany během poslední doby, zvláště po odhalení Berijovy bandy[7], posoudil řadu případů, které zfalšovala. Vyšel přitom najevo odpuzující obraz hrubé zvůle související s nesprávným jednáním Stalina. Stalin, který měl neomezenou moc, se dopustil nemalého zneužití svého postavení tím, že jednal jménem ÚV, aniž se dotazoval na mínění jeho členů a dokonce i členů politického byra ÚV a často je ani neinformoval o rozhodnutích ve velmi důležitých stranických a státnických otázkách, která dělal individuálně.

* * *

Když nyní projednáváme otázku kultu osobnosti, musíme si především vyjasnit, jakou škodu to způsobilo zájmům naší strany.

Vladimír Iljič Lenin vždy zdůrazňoval úlohu a význam strany ve vedení socialistického státu dělníků a rolníků a viděl v tom hlavní podmínku úspěšného budování socialismu v zemi. Když poukazoval na obrovskou odpovědnost bolševické strany jako vládnoucí strany sovětského státu, vyzývali přitom k co nejpřísnějšímu dodržování všech norem stranického života, k uskutečňování zásad kolektivnosti vedení strany i země.

Kolektivnost vedení vyplývá ze samé podstaty strany budované na zásadách demokratického centralismu. To znamená, jak napsal Lenin, „že všechny stranické záležitosti řídí přímo nebo prostřednictvím zástupců všichni členové strany na základě rovných práv a bez jakékoli výjimky; přitom jsou všichni funkcionáři, všechny vedoucí kolegia, všechny instituce strany volené, odpovědné a odvolatelné.“

Je známo, že Lenin sám byl vzorem přísného dodržování těchto zásad. Neexistovala taková důležitá otázka, k níž by Lenin přijímal rozhodnutí individuálně, bez porady a souhlasu většiny členů ÚV nebo členů politického byra ÚV.

I v obdobích pro naši stranu a zemi nejtěžších považoval Lenin za nezbytné pravidelně konat sjezdy a konference strany a plenární zasedání jejího ústředního výboru, na nichž se projednávaly všechny závažné otázky a přijímala se kolektivem funkcionářů všestranně propracovaná rozhodnutí.

Vzpomeňme si například na rok 1918, kdy sovětské zemi hrozil vpád imperialistických interventů. Byl svolán VII: sjezd strany, aby posoudil životně důležitou a neodkladnou otázku – mír. V roce 1919, kdy občanská válka byla v plném proudu, svolává se VIII. sjezd strany, na němž byl schválen její nový program a řešeny takové důležité otázky, jako otázka vztahu k hlavním masám rolnictva, výstavby Rudé armády, vedoucí úlohy strany v činnosti sovětů, zlepšení sociálního složení strany a další. V roce 1920 se svolává IX. sjezd strany, který určil úkoly strany a celé země v oblasti hospodářské výstavby. V roce 1921 na X. sjezdu strany byla schválena Leninem vypracovaná nová ekonomická politika a historická rezoluce O jednotě strany.

Sjezdy strany se za Leninova života konaly pravidelně a při každém pronikavém obratu v životě strany i země Lenin považoval především za nezbytné, aby strana široce posoudila zásadní otázky vnitřní a zahraniční politiky, stranické i státní výstavby.

Je velmi charakteristické, že Lenin své poslední stati, dopisy a poznámky adresoval právě sjezdu strany jako jejímu nejvyššímu orgánu. Mezi sjezdy ústřední výbor strany jednal jako kolektiv vedoucích funkcionářů majících vysokou autoritu, přísně dodržující zásady strany a uskutečňující v praxi její politiku.

Tak tomu bylo za Leninova života.

Dodržovaly se tyto pro naši stranu posvátné leninské zásady po smrti Vladimíra Iljiče?

Jestli se v prvních letech po Leninově smrti konaly sjezdy a plenární zasedání ÚV víceméně pravidelně, později, když se Stalin začal stále více dopouštět zneužívání moci, začaly se tyto zásady hrubě porušovat. Zvlášť se to projevilo v posledních patnácti letech jeho života. Můžeme snad považovat za normální, že mezi XVIII. až XIX: sjezdem, tj. v období, během něhož toho strana a celá země tolik prožily, uplynulo více než třináct let? Tyto události naléhavě vyžadovaly, aby naše strana přijala rozhodnutí k otázkám obrany státu za Vlastenecké války i k otázkám mírové výstavby v poválečných letech. Dokonce i po skončení války se sjezd více než sedm let nesešel.

Plenární zasedání ústředního výboru se téměř nesvolávala. Stačí říct, že po dobu Velké vlastenecké války se fakticky nekonalo jediné plénum ústředního výboru. Byl zde, pravda, pokus svolat plénum ÚV v říjnu 1941[8], kdy do Moskvy byli z celé země pozváni členové ÚV. Dva dny čekali na zahájení plenárního zasedání, ale nedočkali se ho. Stalin neměl ani zájem se setkat s členy ústředního výboru a pohovořit s nimi, což svědčí o tom, nakolik byl Stalin demoralizován v prvních měsících války a jak povýšeně a přezíravě se k členům ústředního výboru choval.

V této praxi se projevilo, jak Stalin ignoroval normy stranického života a neakceptoval leninské požadavky kolektivnosti stranického vedení.

Stalinova zvůle ve vztahu ke straně a k jejímu výboru se zvlášť projevila po XVII. sjezdu strany, který se konal v roce 1934.

Ústřední výbor, který má k dispozici nesčetná fakta, svědčící o hrubé zvůli vůči stranickým kádrům, vyčlenil stranickou komisi předsednictva ÚV[9], které uložil důkladně se zorientovat v tom, jakým způsobem se ukázaly být možné hromadné represe proti většině členů a kandidátů ústředního výboru strany, zvoleného XVII. sjezdem VKS(b).

Komise se seznámila s velkým počtem materiálů v archívech lidového komisariátu vnitra a s dalšími dokumenty a zjistila, že jde o nesčetná fakta falšování vyšetřovacích případů proti komunistům, o lživá obvinění a křiklavé porušování socialistické zákonnosti, které měly za následek smrt nevinných lidí. Ukazuje se, že mnozí pracovníci stranických státních a hospodářských orgánů, kteří byli v letech 1937 až 1938 prohlášeni za „nepřátele“, ve skutečnosti nikdy nepřáteli, špiony ani škůdci atd. nebyli, vždy zůstali čestnými komunisty, ale byli křivě obviněni a mnohdy, když nevydrželi surové týrání, nařkli sami sebe (jak jim to vyšetřovatelé falzifikátoři nadiktovali) z všemožných těžkých a neuvěřitelných obvinění. Komise předložila předsednictvu ÚV rozsáhlý dokumentační materiál o hromadných represích proti delegátům XVII: sjezdu a členům ústředního výboru zvoleného tímto sjezdem. Tento materiál byl předsednictvem ústředního výboru projednán.

Bylo zjištěno, že ze 139 členů a kandidátů ústředního výboru strany, zvolených na XVII. sjezdu, bylo zatčeno a zastřeleno (hlavně v letech 1937 a 1938) 98 osob, tj. 70 procent. (Projevy rozhořčení v sále).

Jaké bylo složení delegátů XVII. sjezdu? Je známo, že 80 procent účastníků XVII. sjezdu (s právem rozhodujícího hlasu) vstoupilo do strany v letech revoluční ilegality a občanské války, tj. do roku 1920 včetně. Podle sociálního složení tvořili většinu delegátů sjezdu dělníci (60 procent delegátů s právem rozhodujícího hlasu).

Proto bylo naprosto nesmyslné, aby sjezd v tomto složení zvolil ústřední výbor, v němž by většina byla nepřáteli strany. Sedmdesát procent členů a kandidátů zvolených XVII. sjezdem, bylo prohlášeno za nepřátele strany a lidu jen proto, že tito čestní komunisté byli pomluveni a obvinění proti nim zfalšována, že došlo k obludnému porušení revoluční zákonnosti.

Takový osud stihl nejen členy ÚV, ale i většinu delegátů XVII. sjezdu strany. Z 1966 delegátů tohoto sjezdu s hlasem rozhodujícím a poradním byla na základě obvinění z kontrarevolučních zločinů zatčena nadpoloviční většina – 1108 lidí. Už pouhý tento fakt vypovídá, jak nesmyslná, primitivní a zdravému rozumu se příčící byla obvinění z kontrarevolučních zločinů, kladená za vinu, jak se nyní ukazuje, většině účastníků XVII. sjezdu strany. (Projevy rozhořčení v sále.)

Připomeňme, že XVII. sjezd strany vstoupil do dějin jako sjezd vítězů. Za delegáty sjezdu byli zvoleni aktivní účastníci výstavby socialistického státu, mnozí z nich obětavě bojovali za věc strany v předrevolučních letech v ilegalitě a na frontách občanské války, chrabře se bili s nepřítelem, mnohokrát se dívali smrti do očí a nezalekli se. Jak je tedy možné uvěřit, že by se takoví lidé v období po politické porážce zinovjevců, trockistů a pravičáků, po velkých vítězstvích socialistické výstavby stali obojetníky a přešli do tábora nepřátel socialismu?

Událo se to v důsledku zneužívání moci ze strany Stalina, který začal uplatňovat hromadný teror proti kádrům strany.

Proč po XVII. sjezdu strany hromadné represe proti aktivu stále více zesilovaly? Proto, že Stalin se tou dobou natolik povýšil nad stranu a lid, že už naprosto nebral ohled na ústřední výbor, ani na stranu. Jestli do XVII. sjezdu ještě uznával mínění kolektivu, pak po úplné porážce trockistů, zinovjevců a bucharinců, kdy v důsledku tohoto boje a vítězství, jichž socialismus dosáhl, došlo k semknutí lidu, přestával se Stalin stále více ohlížet na členy ÚV a strany a dokonce i na členy politbyra. Soudil, že teď může sám rozhodovat o všech věcech, zatímco ostatní potřebuje jako statisty, a všechny ostatní držel v takovém postavení, že ho museli jen poslouchat a velebit.

Hromadné represe a hrubé porušování socialistické zákonnosti začaly po zákeřném zavraždění S. M. Kirova. Večer 1. prosince 1934 na Stalinův podnět (bez rozhodnutí politbyra – to bylo formálně provedeno dotazem až o dva dny později) podepsal tajemník prezídia Ústředního výkonného výboru sovětů Jenukidze[10] následující usnesení[11].

„1. Vyšetřovací orgány jsou povinny urychleně vyšetřovat přípravy obviněných z přípravy nebo spáchání teroristických činů;

2. Soudní orgány nesmí zdržovat výkony rozsudků o nejvyšší míře trestu z důvodu žádosti zločinců dané kategorie o milost, protože prezídium Ústředního výkonného výboru sovětů Svazu SSR nepovažuje za možné přijímat podobné žádosti k projednání;

3. Orgány lidového komisariátu vnitra jsou povinny rozsudky o nejvyšší míře trestu vůči zločincům výše jmenovaných kategorií vykonat okamžitě po vynesení soudních rozsudků.“

Toto usnesení se stalo základem pro hromadné porušování socialistické zákonnosti. V mnoha zfalšovaných případech se obviněným připisovala „příprava“ teroristických činů, a to zbavovalo obviněné jakékoli možnosti přešetření jejich případů do konce i tehdy, když u soudu odvolávali svá vynucená „doznání“ a předkládaná obvinění přesvědčivě vyvraceli.

Je třeba říci, že okolnosti spojené se zavražděním soudruha Kirova jsou dodnes obestřeny mnoha nejasnostmi a záhadami a vyžadují, aby byly co nejdůkladněji prošetřeny. Jsou důvody k domněnce, že Kirovovu vrahovi Nikolajejvovi[12] pomáhal někdo z lidí, kdo měli Kirova střežit. Půl druhého měsíce před vraždou byl Nikolajev zatčen pro podezřelé chování, ale byl propuštěn a dokonce u něho nebyla provedena ani prohlídka. Velmi podezřelá je ta okolnost, že čekista přidělený k ochraně Kirova, který byl pak 2. prosince 1934 vezen k výslechu, byl při „autohavárii“ zabit, přičemž žádná z osob, které ho doprovázely, zranění neutrpěla. Po zavraždění Kirova byli vedoucí pracovníci správy lidového komisariátu v Leningradě ze svých míst odvoláni a podrobeni velmi mírným trestům, avšak v roce 1937 pak byli zastřeleni. Lze se domnívat, že byli zastřeleni proto, aby se zahladily stopy organizátorů Kirovovy vraždy. (Oživení v sále).

Hromadné represe pronikavě zesílily od konce roku 1936, po telegramu podepsaném Stalinem a Ždanovem[13] a odeslaném ze Soči dne 25. září 1936 a adresovaném Kaganovičovi[14], Molotovovi[15] a dalším členům politického byra, v němž bylo řečeno:

„Považujeme za absolutně nezbytné a neodkladné jmenovat soudruha Ježova[16] do funkce lidového komisaře vnitra. Jagoda[17] zjevně nebyl na výši svého úkolu při odhalení případu trockisticko-zinovjevského bloku. Státní politická správa se zpozdila v této věci o čtyři roky. Říkají to všichni pracovníci stranického aparátu i většina oblastních zástupců lidového komisariátu vnitra.“ K věci je třeba poznamenat, že s pracovníky stranického aparátu se Stalin nestýkal, a proto jejich mínění znát nemohl.

Tato Stalinova směrnice, že „lidový komisariát vnitra se opozdil o čtyři roky“ v uplatňování hromadných represí, že je třeba rychle „dohnat“, co bylo zmeškáno, přímo podněcovala pracovníky lidového komisariátu vnitra k hromadnému zatýkání a likvidaci lidí.

Je třeba konstatovat, že tato směrnice byla vsugerována i plenárnímu zasedání ÚV VKS(b), které se konalo v únoru až březnu 1937. V jeho rezoluci ke zprávě Ježova „Poučení ze škůdcovství, diverzí a špionáže japonsko-německých trockistických agentů“ se uvádělo:

„Plenární zasedání ÚV VKS(b) soudí, že všechna fakta zjištěná při vyšetřování ve věci protistátního trockistického centra a jeho místních stoupenců se lidový komisariát vnitra opozdil přinejmenším o čtyři roky.“

Hromadné represe se tehdy uskutečňovaly pod vlajkou boje proti trockistům. Představovali ve skutečnosti trockisté v té době takové nebezpečí pro naši stranu a sovětský stát? Je třeba připomenout, že v roce 1927, v předvečer XV. sjezdu strany, pro trockisticko-zinovjevovskou opozici hlasovaly jen čtyři tisíce lidí, zatímco pro linii strany hlasovaly 724 tisíce lidí. Za deset let od XV. sjezdu do plenárního zasedání ÚV, které se konalo v únoru až březnu 1937, byl trockismus úplně poražen, mnozí bývalí trockisté se vzdali svých dřívějších názorů a pracovali na různých úsecích socialistické výstavby. Je jasné, že důvody pro hromadný teror v zemi v podmínkách vítězství socialismu neexistovaly.

Pokračování ZDE.


Poznámky:

[1] XX. sjezd KSSS se konal ve dnech 14. – 25. února 1956 ve Velkém kremelském paláci v Moskvě. Projev prvního tajemníka ÚV KSSS N. S. Chruščova O kultu osobnosti a jeho důsledcích vyslechli delegáti sjezdu na dopoledním neveřejném zasedání 25. února 1956.
Návrh, aby bylo uspořádáno neveřejné zasedání sjezdu a aby na něm N. S. Chruščov přednesl projev O kultu osobnosti a jeho důsledcích, byl podán předsednictvem ÚV KSSS 13. února 1956. Téhož dne se konalo plenární zasedání ÚV KSSS, které tento návrh schválilo.
Průběh neveřejného zasedání sjezdu se nestenografoval. Po přednesení projevu bylo rozhodnuto diskusi k němu nezahajovat. Na návrh N. A. Bulganina, jenž tomuto zasedání předsedal, sjezd jednomyslně schválil usnesení O kultu osobnosti a jeho důsledcích, které bylo uveřejněno v tisku, a dále usnesení o tom, že text zprávy bude rozeslán stranickým organizacím a v tisku nebude publikován.
Text projevu určený k zaslání stranickým organizacím byl 1. března 1956 s přípisem N. S. Chruščova rozeslán členům a kandidátům předsednictva a tajemníkům ÚV KSSS. Byly v něm provedeny drobné stylistické a redakční úpravy: doplněny odkazy na Spisy K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina a další citované prameny, upřesněna data schválení jednotlivých dokumentů, zařazeny odchylky řečníka od předem napsaného textu a zaznamenána reakce delegátů na různé pasáže projevu.
Předsednictvo ÚV KSSS přijalo 5. března 1956 usnesení O seznámení s projevem soudruha N. S. Chruščova O kultu osobnosti a jeho důsledcích, předneseným na XX. sjezdu KSSS. Uvádělo se v něm: „1. Doporučit oblastním a krajským výborům a ústředním výborům komunistických stran svazových republik, aby s projevem soudruha N. S. Chruščova O kultu osobnosti a jeho důsledcích předneseným na XX. sjezdu KSSS seznámily všechny komunisty a komsomolce a také nestranický aktiv dělníků, zaměstnanců a kolchozníků. 2. Projev soudruha Chruščova rozeslat stranickým organizacím s označením ‚pro vnitřní potřebu‘ a původní označení ‚přísně tajné‘ zrušit.“ V souladu s tímto usnesením se projev četl na schůzích ve všech stranických a komsomolských organizacích.
Nikita Sergejevič Chruščov (1894 – 1971), člen strany od roku 1918, účastník občanské války, od roku 1920 působil ve stranických a hospodářských funkcích. V letech 1935 – 1938 první tajemník moskevského oblastního a moskevského městského výboru VKS(b), v letech 1938 – 1949 první tajemník ÚV KS Ukrajiny (bolševiků) a současně v letech 1944 – 1947 předseda rady lidových komisařů (rady ministrů) Ukrajiny. V letech 1949 – 1953 tajemník ÚV a první tajemník moskevského výboru strany. Člen ÚV VKS(b) od roku 1934. Od roků 1938 kandidát a v letech 1939 – 1964 člen politického byra (předsednictva) ÚV. V letech 1953 – 1964 první tajemník ÚV KSSS a současně v letech 1958 – 1964 předseda rady ministrů SSSR. Od roku 1964 byl v důchodu.
Nikolaj Aleksandrovič Bulganin (1895 – 1975), člen strany od roku 1917, maršál Sovětského svazu (1947–1958), od roku 1958 generálplukovník. Od roku 1922 v hospodářských funkcích, v letech 1931 – 1937 předseda moskevského sovětu. Od roku 1937 náměstek předsedy rady lidových komisařů SSSR. V letech Velké vlastenecké války člen vojenských rad mnoha frontů. Od roku 1944 člen Státního výboru obrany a náměstek lidového komisaře obrany SSSR. Od roku 1947 náměstek předsedy rady ministrů SSSR a současně v letech 1947 – 1949 ministr ozbrojených sil SSSR. V letech 1953 – 1955 ministr obrany SSSR. V letech 1955 – 1958 předseda rady ministrů SSSR. Člen ÚV KSSS v letech 1934 – 1961. Člen politického byra (předsednictva) ÚV v letech 1948–1958.

[2] Wilhelm Blos (1849 – 1927), německý publicista a historik.

[3] Ferdinand Lassalle (1825 – 1864), činitel německého dělnického hnutí.

[4] Jde o Dopis sjezdu, jehož text V. I. Lenin nadiktoval ve dnech 23., 24., 25., 26. a 29. prosince 1922 a 4. ledna 1923 (viz Spisy, sv. 36, čes. vyd. 1958, str. 571 – 576 a 581 – 582).

[5] G. J. Zinovjev

[6] Je míněn Návrh usnesení politického byra ÚV KSR(b), který V. I. Lenin napsal 6. října 1920 (viz Spisy, sv. 42, čes. vyd. 1968, s. 208 – 209).

[7] L. P. Berija (1899 – 1953), bývalý lidový komisař (ministr) vnitra SSSR, první náměstek předsedy rady ministrů SSSR, člen předsednictva ÚV KSSS. Pro zločiny, jichž se dopustil vůči straně a státu, byl plenárním zasedáním ÚV KSSS v červenci 1953 odvolán z řad členů UV a vyloučen ze strany a odvolán ze všech státních funkcí.
Rozsudkem zvláštního soudního shromáždění Nejvyššího soudu SSSR z 23. prosince 1953 byl L. P. Berija odsouzen k trestu smrti zastřelením.

[8] Na základě usnesení politického byra ÚV VKS(b) z 2. října 1941 mělo být svolání plenárního zasedání ÚV VKS(b) 10. října 1941 s tímto pořadem jednání: „1. Vojenská situace země. 2. Činnost strany a státu na obranu země.“ Na základě usnesení politického byra ÚV VKS(b) z 9. října 1941 bylo plénum odloženo „vzhledem k alarmující situaci, která vznikla nedávno na frontách, a také proto, že by nebylo účelné odvolávat z fronty vedoucí soudruhy“. Za války se konalo pouze jedno plenární zasedání ÚV, a to 27. ledna 1944.

[9] Komise, vytvořená předsednictvem ÚV KSSS 31. prosince 1951 za účelem prozkoumání materiálů o hromadných represích proti členům a kandidátům ÚV VKS(b), zvoleného XVII. sjezdem strany, a dalším sovětským občanům v období let 1935 – 1940. Členy komise byli tajemníci ÚV KSSS P. N. Pospělov a A. B. Aristov, předseda Všesvazové ústřední rady odborů N. M. Švernik, místopředseda Výboru stranické kontroly při ÚV KSSS P. T. Komarov.

[10] A. K. Jenukidze (1877 – 1937), člen strany od roku 1898. Od července 1918 člen a tajemník Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů a pak prezídia Ústředního výkonného výboru sovětů SSSR.

[11] Jde o usnesení Ústředního výboru sovětů SSSR z 1. prosince 1934 O postupu vyšetřování případů přípravy nebo spáchání teroristických činů, které bylo později nazváno Zákon z 1. prosince 1934 a které bylo v platnosti do roku 1956. Dané usnesení nebylo schváleno zasedáním Ústředního výkonného výboru sovětů SSSR, jak to požadovala sovětská ústava.

[12] L. V. Nikolajev (1904 – 1934), člen strany od roku 1924. Nějakou dobu pracoval jako instruktor leningradského oblastního výboru strany a leningradského Ústavu dějin VKS(b). V dubnu 1934 byl z ústavu propuštěn a nikde nepracoval. Dne 1. 12. 1934 spáchal atentát na S. M. Kirova. Byl odsouzen a zastřelen.

[13] A. A. Ždanov (1896 – 1948), člen strany od roku 1915. V letech 1934 – 1948 tajemník ÚV VKS(b) a současně v letech 1934 – 1944 první tajemník leningradského oblastního a městského výboru strany. Od roku 1935 kandidát politického byra. Od roku 1939 člen politického byra ÚV VKS(b).

[14] L. M. Kaganovič (nar. 1893), do strany vstoupil v roce 1911. Od roku 1924 člen ÚV, od roku 1925 tajemník a od roku 1930 člen politického byra UV VKS(b). V roce 1957 za protistranickou činnost odvolán z řad členů ÚV VKS(b). V roce 1962 byl ze strany vyloučen.

[15] V. M. Molotov (Skrjabin) (1890 – 1986), člen strany od roku 1906. V roce 1920 tajemník ÚV KS(b) Ukrajiny. V letech 1921 – 1930 tajemník ÚV strany. V letech 1930 – 1941 předseda rady lidových komisařů SSSR, v letech 1941 – 1957 první náměstek předsedy rady lidových komisařů (rady ministrů) SSSR, v letech 1941 – 1945 zároveň náměstek předsedy Státního výboru obrany. V letech 1939 – 1949 a 1953 – 1956 lidový komisař a později ministr zahraničních věcí SSSR a ministr státní kontroly. Od roku 1957 velvyslanec SSSR v MoLR. Od roku 1960 zástupce SSSR při IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) ve Vídni. Od roku 1921 člen ÚV strany. V letech 1921 – 1926 kandidát a v letech 1926 – 1957 člen politického byra (předsednictva) ÚV KSSS. V roce 1957 za protistranickou činnost odvolán z řad členů ÚV KSSS. V roce 1962 vyloučen z KSSS. V roce 1984 mu bylo vráceno členství ve straně od roku 1906.

[16] N. I. Ježov (1895 – 1940), do strany vstoupil v roce 1917. Na XVII. sjezdu byl zvolen za člena ÚV. Od roku 1935 tajemník UV VKS(b) a předseda Komise stranické kontroly. V letech 1936 – 1938 lidový komisař vnitra SSSR, pak lidový komisař vodní dopravy. Od roku 1938 kandidát politického byra ÚV VKS(b). V roce 1939 zatčen a v lednu 1940 na základě rozsudku Vojenského senátu Nejvyššího soudu SSSR zastřelen.

[17] G. G. Jagoda (1891 – 1938), členem strany od roku 1917, v letech 1934 – 1936 předseda Státní politické správy, lidový komisař vnitra SSSR. Od roku 1936 lidový komisař spojů SSSR. V roce 1938 byl souzen v případu tzv. protistátního pravičáckého trockistického bloku a odsouzen k trestu smrti zastřelením.



[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Nikita Sergejevič Chruąčov | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
240 (240 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
231 (231 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
185 (185 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
188 (188 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
366 (366 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
201 (201 hl.)
Prohnilý humanismus !!
149 (149 hl.)

Celkem hlasovalo: 1560


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.