Zelené štěstí

Rozepře ekologického vědomí
Slovo ekologie a slova od něj odvozená patří k nejproklínanějším i nejzbožňovanějším heslům naší doby. Není divu. Ten pojem totiž pochází z řeckého OIKOS, což znamená domácnost, s trochou nadsázky můžeme říci grunt, usedlost, jakou známe z filmu Je třeba zabít Sekala. A kde jinde než ve stísněném prostředí domácího hospodářství se hromadí a občas vybuchuje to nejtíživější napětí, napětí rodu a boje o místo v něm?

V naší globalizované domácnosti je čím dál těsněji. Když se na začátku 20. století dostal zásluhou A. V. Friče do Prahy jihoamerický Indián Čerwuiši, šlo o doslova exotickou událost. Dnes s námi obyvatelé amazonského povodí sdílejí jeden společný dům. Když se v důsledku kácení pralesa potýkají tu s povodní, tu s katastrofálním suchem, smrduté bahno umírající řeky zaplavuje náš vlastní obývák. Hierarchie práv a povinností, podle nichž se domácnost řídila, se otřásá, neboť nahromaděné problémy zpochybňují autoritu dosavadních pánů domu. Je třeba udělat velkou rodinnou poradu a nechat promluvit ty, kdo doposud neměli příležitost.

Spousta sporů - a těch rodinných zvlášť - pochází ovšem z faktu, že pod stejnými slovy rozumíme odlišné věci; a z toho, že za argumenty se ve skutečnosti skrývají osobní sympatie a antipatie, víry a předsudky.

V tomto textu se pokusím ne snad vyřešit, ale aspoň objasnit dotyčné spory tím, že načrtnu jakousi mapu ekologického vědomí. Měla by ukázat, že v něm lze rozlišovat minimálně tři vrstvy. Vztah mezi nimi rozhodně není vždy plynulý a někdy jsou tu dokonce patrná pnutí typu hmota-antihmota.

Od základny k nadstavbě?

První vrstvu ekologického vědomí bychom mohli nazvat vrstvou technicko-ekonomickou. Z jejího hlediska se ekologická krize jeví jako krize zdrojů. Těmi se myslí fosilní suroviny a statky jako pitná voda, zemědělská půda či dýchatelný vzduch, ale i slušně obyvatelný prostor vůbec. Podstata problému se tu nejvíce blíží doslovnému významu slova ekologie, jehož kořen slovo ekonomie přebírá.

Na důležitosti této vrstvy ekologického vědomí, která ve vztahu k dalším vrstvám může hrát roli podobnou marxistické základně, se téměř všichni shodují. Jako živí tvorové musíme jíst, pít a dýchat a jako obyvatelé vysoce rozvinuté civilizace nemůžeme existovat bez elektrické a jiné energie. Žádné zdroje ale nejsou nevyčerpatelné, jak se to mohlo jevit na počátku průmyslové revoluce. Jejich obnova je čím dál obtížnější, někdy i nemožná.

Z ekonomické povahy ekologické krize na této rovině vyplývá, že řešení je hledáno v technické sféře, od atomové energetiky, jejíž pozitivní rozměr je problematizován nevyřešenou otázkou jaderného odpadu i stínem možné havárie, až po „malá, ale hezká“ řešení typu biomasy či větrné, vodní a solární energie; jejich problém zase spočívá v nedostatečné efektivitě. Podmínkou všech technických řešení je každopádně ekonomický rozvoj, který jedině může generovat nové patenty a prostředky k jejich realizaci.

Druhá vrstva ekologického vědomí je vrstva sociálně-politická. Z jejího hlediska je ekologická krize především krizí (určitého typu) politiky. Ekologická témata, jak se usadila v předchozí vrstvě, hrají v tomto případě druhotnou roli. Tu hlavní má sociálně stratifikační pohyb, který brněnský sociolog Radim Marada charakterizuje ve své stejnojmenné knize jako „kulturu protestu“. V té jde o vyhraňování specifické kolektivní identity a o společenskou roli, která spočívá v kritizování zavedeného pořádku. V případě ekologického hnutí jsou typickými projevy kultury protestu kritika centralizované moci (státní, již symbolizuje třeba Temelín, ale i korporativní, symbolizovaná obchodními řetězci), aktivismus a mobilizace veřejného mínění (akce Greenpeace proti Shellu nebo velrybářům) a víra v sílu občanské společnosti.

Ekologická tematika se v této vrstvě snadno může nabalovat na „nezelené“ ideologické proudy. Marxisté kritizují kapitalismus za drancování zdrojů i přírodních krás, feministky útočí na mužskou civilizaci ve prospěch té ženské, která je ze své mateřské podstaty přírodě blíž, a konzervativci vyzvedávají tradiční, zejména rolnický způsob života oproti odcizeným velkoměstům („krev a půda“ - jedním z představitelů tohoto typu ekologismu byl nacistický ministr zemědělství Walter Darré).

Vlastní zelená ideologie se snaží klasické pravolevé spektrum překročit a útočí obecně na tzv. industrialismus. Moderní technologie jsou tu vnímány především jako zbraň mocných a bohatých k prosazení a udržení vlastní moci. Vynikající ukázkou tohoto přístupu je tvorba i u nás známého Jerryho Mandera, který se od knihy Čtyři důvody pro zrušení televize (1977) dostal přes obhajobu práv přírodních národů až k teorii alterglobalizačního hnutí.

Jak ukazuje jiná úspěšná Manderova kniha V nepřítomnosti posvátného (1992) tato vrstva ekologického vědomí se silně prolíná s vrstvou třetí a - pokud jde o postavení ekologismu ve společnosti - nejobtížněji přijímanou. Můžeme ji označit jako vrstvu kulturně-náboženskou. Ekologická krize je tu pojata jako krize hodnot, přičemž se nemají na mysli jen hodnoty morální či etické, ale hodnoty ve smyslu nejzazšího horizontu, který utváří naše vnímání světa a přijímání konkrétních faktů.

Kontroverznost poslední vrstvy ekologického vědomí vyplývá z toho, že je nejvíce vzdálena od těžko zpochybnitelné, materiálně hmatatelné vrstvy první. Tedy od základny, chceme-li. Ve striktně ekonomickém pohledu, který je selskému rozumu každodenního přežívání asi nejbližší, by se nad touto „nadstavbou“ dalo lehce mávnout rukou jako nad poblouzněním frustrovaných dítek městské civilizace, ne-li módou hmotně zajištěných příslušníků středních vrstev Prvního světa.

Jenže metafora základny a nadstavby kulhá. Pokusy obejít, zredukovat nebo zbanalizovat duchovní rozměr lidského pohledu na svět selhávají s tak železnou pravidelností, že paradoxně právě z pragmatického hlediska není dobré jejich důležitost popírat, ať už je jejich podstata jakákoliv. Mnohdy se totiž ukazuje, že vztah základny a nadstavby může být přesně obrácený.

Americký ekologistický sociolog a psycholog Theodor Roszak ve stále aktuální (a mnohokrát „vykradené“) knize Kde končí pustina (1972, český překlad vyšel minulý rok) například ukazuje, jak je náš instrumentální vztah k přírodě podmíněn křesťanským a osvícenským bojem proti tomu, co nazývá „starobylou gnózí“. Ani ten nejsilnější ideál nepřemůže realitu. Jenže to, co považujeme za realitu, je vždy nějak předkresleno naším vědomím. A to není hotové a jednou provždy dané. Lze je změnit, respektive odkrýt jeho potlačované schopnosti. Roszak a jiní stoupenci „kontrakultury“ si dokonce myslí, že je to žádoucí.

Chrám Matky Země versus národní park

To, jaký význam může mít zdánlivě nadstavbová kulturně-náboženská vrstva ekologického vědomí, dobře ukazuje spor, který nedávno vedli na stránkách Literárních novin publicista Vladimír Just a bývalý premiér Petr Pithart. Spor se týkal málem již věčného tématu české environmentalistiky - národního parku Šumava a jednoho docela malého, leč překvapivě mocného brouka.

Just, který se do zelených srdcí zapsal především vytrvalou kritikou bývalého vedení parku v čele s ing. Žlábkem, hájil v polemice tezi, že politika parku by měla především směřovat ke scelení tzv. bezzásahových zón, v nichž bude ponechán maximální prostor neviditelné ruce přírodních procesů. Kůrovce netřeba se bát, má totiž zakódovanou přírodní moudrost jménem ekologická rovnováha: likviduje jen takový les, který je příliš slabý a z hlediska ekosystému méněcenný. Zdravý porost nenapadne, naopak mu svou dekompoziční činností dělá místo.

Pithart proti tomu namítal, že jistý stupeň regulace je nutný, protože nepříznivé větry vždy odfouknou kůrovce z bezzásahových zón za hranice parku, kde bude škodit hospodářskému lesu a lidským potřebám. Je třeba vzít v úvahu, zdůrazňoval Pithart (ne příliš odlišně od někdejšího ředitele Žlábka), že Šumava je již několik století kulturní krajinou, zdejší lesy vznikly z interakce lidí a přírody a úlohu člověka je zde tedy třeba i nadále chápat jako aktivní a nezastupitelnou; včetně moudrých zásahů proti kůrovci ve prospěch co nejzdravějšího lesa.

Při bližším ohledání se ukázaly být názory obou pánů prakticky shodné. Pithart nakonec, i když ne příliš nadšeně, chápe význam bezzásahových zón, Just zase nepopírá, že je nutné brát ohled na lidské okolí parku a vytvářet nárazníkové zóny, jimiž se oba světy oddělí.

Důvod, proč se jejich postoje jeví jako protikladné, vyplývá z rozdílných hodnot, na nichž se zakládají. Zatímco Petr Pithart vychází z konzervativních křesťanských ideálů, Vladimír Just stojí na pozici, kterou lze nadsazeně označit jako novopohanskou. Pro prvního je příroda dílo a dar Boží, vnímaný především skrze metaforu zahrady; o tuto zahradu je třeba pečovat, ne ji vykořisťovat - na druhou stranu, ponechat ji sobě samé znamená nezodpovědně ji vydat zaplevelení a být tedy špatným hospodářem. Pro druhého z diskutujících je ale příroda právě především tou plevelnatou divočinou, mystickou silou, které spíše než zahradník, neřkuli lesní inženýr, porozumí básník či umělec -jako Justův oblíbený „tulák a outsider“ Josef Váchal.

Křesťanství přírodu po staletí „odkouzlovalo“, aby z ní vyhnalo konkurenční pohanské bohy a démony. Tím připravilo cestu novověké vědecké revoluci, která se mohla bez rozpaků této přírody zmocnit a podřídit ji lidským potřebám. To, oč usilují ekologisté (a je to i částečné vysvětlení zdánlivé fanatičnosti jejich postojů, která se ve skutečnosti neliší od fanatičnosti „normálního života“), je jakési „znovuzačarování“ zesvětštělé přírody. Tím jdou ovšem proti hlavnímu proudu moderní civilizace - a nebýt jejich jisté tvrdosti a neústupnosti ten proud by je dávno smetl.

Někdy ekologisté užívají pragmatičtější formulace typu: „Než těžit dřevo je efektivnější těžit informace (z pozorování přírodních procesů)“. To je však pouze zástěrka. Spor má filosofickou a ještě spíš mytologickou povahu. Příroda nemá být pasivní objekt vědeckého a ekonomického zájmu, ale božská bytost se vším všudy - láskou i hněvem. Ekologická krize je pak vlastně pěst rozzlobeného božstva, které nás za necitlivost k šumavskému chrámu trestá povodněmi v horním Povltaví.

Ekologické hnutí mysli

Stejně jako přírodní zdroje, i prostor v literárních přílohách je - chvála Matce Zemi - omezený. A tak je třeba rychle vyvodit nějaký závěr.

Mezi jednotlivými vrstvami ekologického vědomí existují mosty i rozpory. Pravda v jedné vrstvě je často nepravdou v jiné. Tak třeba role národního parku je těžko odmyslitelná od centralizované státní moci, bez jejíž pomoci by bylo téměř nemožné uhájit refugium před podnikatelskými lobby, ale i před místními komunitami, jež mívají jiné starosti než kochat se přírodními procesy.

Komunikační problémy, se kterými se ekologické hnutí potýká, souvisí mimo jiné s tím, že ve srovnání s klasickými ideologiemi je poměrně mladé a často mu dělá problém dostatečně rozlišovat mezi vrstvami vlastního vědomí. Zejména vnášení myšlenkových postupů druhé a třetí vrstvy do té technickoekonomické vede ke zbytečným kontroverzím a k neústupnosti na nesprávném místě.

Pokud však mohu sledovat, zatracovaní ekologisté si tyto souvislosti díky svým častým neúspěchům začali dobře uvědomovat. Nebezpečnější mi připadá opačný, antienvironmentalistický trend, inspirovaný například americkým hnutím Wise Use a u nás představovaný lidmi, jako je třeba exministr dopravy Martin Říman. Zde se legitimita „nadstavbových“ sfér popírá a řešení ekologických problémů se redukuje na otázku technického pokroku, ekonomického rozvoje a hlavně posílení vlastnických práv. Zelení aktivisté prý jen otravují život běžným občanům a směřují k fundamentalismu a někdy i terorismu.

V tomto bodě ekologisté nesmějí ustoupit. Nejde o přírodu. Ta už si (s námi) poradí. Jde o to, že schopnost propojit „základnu a nadstavbu“ ekologického vědomí je dnes podmínkou, bez níž zanikne opravdový politický život Západu.

Politično v moderní společnosti bylo dáno mytologickým rozporem mezi Říší Nutnosti, do níž nás věčně strhávají potřeby společenských subsystémů v čele s ekonomikou, a Říší Svobody, tj. humanistickými hodnotami, koncentrovanými kolem „nedotknutelnosti“ (takto označilo proticírkevně zaměřené osvícenství to, čemu se jinak říká posvátnost) člověka a jeho práv. Dokud tento rozpor působil, existovala smysluplná západní politika, například kritika odlidšťujících tendencí industriální výroby nebo boj za lidská práva. Každý člověk je účel sám o sobě, nikdy prostředek pro cizí cíle - touto kantovskou maximou lze ty klasické kritiky shrnout. Prakticky to znamená: druhých sice můžeme využívat ke svému prospěchu, nesmíme je však připravit o jejich lidskou důstojnost.

Po pádu komunismu se z důvodů, které možná byly falešné, ale které tu každopádně nemohu rozebírat, dynamika zmíněného rozporu vytratila - a s ní i opravdová politika. Je dnes úlohou ekologismu, aby na prostřední z výše popsaných vrstev artikuloval nový rozpor mezi potřebami pozdně kapitalistických subsystémů (včetně profesionální politiky) a imperativem nové nedotknutelnosti (posvátnosti, úctyhodnosti), jak jej formuluje zmiňovaná „kontrakultura“. Příroda - nebo spíš mimolidské formy pozemského života, příroda je vlastně účelové křesťansko-humanistické abstraktum - se musí stát účelem, ne prostředkem našeho prospěchu. To není abstraktní etický požadavek. Tento zdánlivě nemožný ideál ve skutečnosti zohledňuje nejtvrdší skutečnost - naši závislost. Existenční a existenciální: vždyť jaký má smysl štěstí vykoupené devastací a ponížením ostatního života? Je to ještě štěstí?

Abychom byli realisty, musíme žádat nemožné. Nestačí nové nápady; potřebujeme novou imaginaci. Ekologické hnutí musí vždy začínat jako hnutí mysli.

Právo, 16. března, Martin Škabraha