Jako demokratičtí socialisté ctíme pokrokové tradice a čerpáme z nich své přesvědčení o společenském pokroku vedoucím k sociálně spravedlivé a racionálně fungující společnosti. Demokratický socialismus chápeme v teoretické rovině jako přirozené vyústění humanistické filozofie, osvícenství a Marxova učení o historii a společnosti. V praxi je pro nás logickým pokračováním Deklarace práv člověka a občana z roku 1789. Současně chceme využít draze zaplacených zkušeností dělnického hnutí, z nichž dobře víme, že socialismus bez demokracie není možný.
Zasazujeme se o individuální politické svobody lidí stejnou měrou jako o jejich sociální práva k zajištění materiálních a duchovních předpokladů jejich života. Život v sociálním bezpečí chápeme jako nutnou podmínku posilování pozitivních vlastností člověka a jeho zlidšťování. Proto jsme přesvědčeni, že demokracie bez socialismu má jen omezený význam.[7]
Proto považujeme za nezbytně nutné spojovat bohaté revoluční tradice sociální demokracie, ale ne její oportunistická selhání, s mnohými humanistickými prvky komunistického přesvědčení, ale ne se zločiny sovětského modelu socialismu. Vycházíme z myšlenky[8], že komunismus a sociáldemokratismus jsou jen dvě hlavní historicky existující podoby jednoho hnutí, dva proudy, které měly stejnou legitimitu. Domníváme se však, že společenský vývoj postavil dnešní socialistické a komunistické parlamentní i neparlamentní strany mimo hlavní emancipační proud, který dnes tvoří globální sociální hnutí.
Jako demokratičtí socialisté považujeme za správné a potřebné, aby levice aktivně rehabilitovala své politické selhání v posledních sto letech, aby překonala historicky vzniklé bariéry a aby se harmonicky začlenila do onoho hlavního proudu. V takovém procesu vidíme své místo, tady se chceme podílet na předávání bohatých historických poznatků, zkušeností a dovedností.