[1] Globalizace není fází či etapou kapitalismu, ani to není proces, který začal na přelomu 20. a 21. století. Je to objektivní zákonitý aspekt vývoje lidské společnosti, jehož existence se jevově vynořuje v polovině 20. století.
[2] Slovo imperiální má charakterizovat novou fázi vývoje společnosti odlišnou od imperialismu. Používá ho Negri i Ransdorf. Cituji Ransdorfa, Nové čtení Marxe:
„Viděli jsme, že společensko-ekonomická formace je pro Marxe konkrétní totalitou, tj. skutečností a jedině tento přístup umožňuje udržet historický proces v jeho jednotě, neupadnout do zajetí povrchnosti. Z uvedeného přístupu vyplývá podle našeho názoru členění každé formace na tři fáze. Toto dělení naznačovali už Marx, Engels a Lenin. První z nich je raná fáze, kde ty rysy, prvky, struktury, které jsou charakteristické pro rozvinutou formaci, jsou ještě kvantitativně i kvalitativně v menšině (nejprve se podstatné tendence rozvoje produktivních sil a produkčních vztahů diferencují v soustavě zprostředkujících článků - viz výše a v této fázi využívá nová formace rysů, prvků, struktur třetí, nejvyšší fáze staré formace a přivádí je k plnému výrazu, k rozvinutí. Dílčí, menšinové základní struktury se postupně mění ve struktury určující, dominující. To je charakteristické pro druhou fázi, pro klasické, zralé stadium dané formace. Progresívní rysy nové formace, které byly dříve v menšinovém poměru vůči celku společenské struktury, se nyní stávají určujícími a většinovými Plné rozvinutí těchto struktur znamená vytvoření takových produktivních sil a produkčních vztahů, jež jsou plně adekvátní dané formaci a současně umožňuje i vznik zárodků těch prvků a struktur, jež objektivně směřují ven z této formace, včetně faktoru třídního. Odhalení základního rozporu formace (tj. roviny přítomného) vede k nutnosti plně rozvinout sféru zprostředkování a ta výrazně přesahuje přítomné (anticipace budoucího fixuje přítomné, ale zároveň ho ruší). Plné rozvinutí potencialit dané formace odhaluje její meze a vnitřní rozpory, produkuje zárodky sil, které vlastní logikou vývoje směřují mimo základní rámec dané formace. Výsledkem úplného rozvinutí potencialit společenské základní struktury adekvátní dané formaci v druhé klasické fázi je výskyt krizových momentů (spojený se selháním sféry zprostředkování), které přerůstají v krizi dané formace. Na základě už řečeného chápeme, že krize dané formace má dvojí způsob řešení: a) přechod k první fázi nové formace, která využívá řady prvků, struktur dané předchozí formace (které mají stabilizující funkci) a dovádí je k plnému výrazu (např. v ekonomické struktuře); b) vstup formace do třetího, "imperiálního" stadia, které je charakterizováno převzetím určitých prvků z nastupující formace a extrémním posílením sféry zprostředkování, všech sociálně-politických struktur dané formace, včetně státu jako hlavního nástroje zachování třídního nadpráví. První řešení je jediné skutečné řešení, zatímco druhé je vlastně pouhým odkladem přechodu k další formaci (jak bude z dalšího výkladu patrno), "zpětný pohyb", "ústupový pohyb" je zprostředkujícím momentem přechodu k nové společenské kvalitě v mezinárodním měřítku. Marx to ukazuje skvěle na analýzách tzv. druhého nevolnictví, podobně Lenin na svých analýzách imperialismu. Je evidentní, že po určité období koexistují stará a nová formace vedle sebe, přičemž zpočátku má stará formace díky stabilitě, ustálenosti základních sociálně-politických struktur, své sféry zprostředkování převahu (viz níže). I zde se tedy prosazuje nestejnorodost historického procesu, vývoj historických celků (i když stará a nová formace jsou propojeny hospodářskými, politickými a kulturními vazbami) je asynchronní.“
[3] Existuje názor, podle něhož by bylo vhodnější použít slovo parazitní; oponentům se to kvůli stovkám miliónů mrtvých nezdá dostatečné.
[4] Necháme zatím otevřenou otázku, zda predátorská fáze skončí.
[5] Manifest Komunistické strany, kapitola II. – Proletáři a komunisté
[6] S postupem času si byli této skutečnosti stále více vědomi i Marx s Engelsem. Viz Engelsův dopis Blochovi z roku 1890:
„... Podle materialistického pojetí dějin je v poslední instanci určujícím momentem v dějinách produkce a reprodukce skutečného života. Ani Marx, ani já jsme nikdy více netvrdili. Překrucuje-li to nyní někdo v tom smyslu, že prý ekonomický moment je jedině určujícím momentem, přeměňuje onu větu v nic neříkající, abstraktní a absurdní frázi. Ekonomická situace je základem, avšak rozličné momenty nadstavby: politické formy třídního boje a jeho výsledky - ústavy stanovené vítěznou třídou po vyhrané bitvě atd. - právní formy a pak zejména reflexy všech těchto skutečných zápasů v mozcích zúčastněných, politické, právní, filosofické theorie, náboženské názory a jejich další rozvedení v systém dogmat, také působí na průběh dějinných zápasů a v mnoha případech převážně určují jejich formu. Je tu vzájemné působení všech těchto momentů, v němž nakonec celým nekonečným množstvím náhod (t. j. věcí a událostí, jejichž vnitřní vzájemná spojitost je tak vzdálená nebo tak těžko dokazatelná, že ji můžeme považovat za neexistující a pomíjet ji) se prosazuje jako nutnost ekonomický pohyb."
Možnost VĚDOMĚ ovlivňovat skutečnost se ostatně táhne celým Marxovým dílem- stačí vzít si Marxovu 11. tezi o Feuerbachovi z roku 1845 – „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“ Redukci Marxova myšlení mají na svědomí Lenin a po něm hlavně Stalin.
[7] V zásadě přijímáme Bakuninovu myšlenku, že „svoboda bez socialismu je privilegium a nespravedlnost, socialismus bez svobody je otroctví a brutalita“.
[8] Jejím autorem je Bohumír Šmeral.
[9] Geneticky omezené lineárně kauzálním způsobem poznáváním světa kolem nás.
[10] Předchozí dva odstavce se snaží objasnit, že do společného filosofického východiska spojujeme, co komunisté a sociální demokrati považují za nespojitelné – dialektický materialismus a kritický realismus.
[11] Viz M. Ransdorf, Nové čtení Marxe.
[12] Smysl tohoto odstavečku je dvojí. Jednak jednoznačně říkáme, že dialektiku lidského myšlení odvozujeme z objektivní dialektiky tohoto světa, jednak tím říkáme, že nemáme monopol na pravdu, protože je to principiálně nemožné.
[13] Karel Marx, Předmluva ke spisu Ke kritice politické ekonomie, 1859, píše následující:
„Celkový výsledek, k němuž jsem dospěl a který, když už ho bylo dosaženo, mi pak byl při studiích vodítkem, se dá stručně formulovat takto:
Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, nad níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy nebo — což je jen právní výraz toho — s vlastnickými vztahy, uvnitř nichž se dosud pohybovaly. Z forem vývoje výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou ekonomické základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu celé ohromné nadstavby. Při zkoumání takových převratů musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v ekonomických výrobních podmínkách, který se dá přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a vybojovávají ho. Jako neposuzujeme individuum podle toho, co si samo o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou epochu převratu posuzovat podle jejího vědomí, nýbrž naopak, toto vědomí musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy.
Společenská formace nikdy nezaniká dříve, než se rozvinuly všechny výrobní síly, jimž poskytuje dost prostoru, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují dříve, dokud se materiální podmínky jejich existence nevylíhly v lůně staré společnosti samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může vyřešit, neboť při přesnějším zkoumání se vždycky ukáže, že úkol sám vzniká jen tam, kde jsou materiální podmínky k jeho řešení už dány nebo kde jsou alespoň v procesu vznikání.
V hrubých obrysech je možno označit asijský, antický, feudální a moderní buržoazní výrobní způsob za progresivní epochy ekonomické společenské formace. Buržoazní výrobní vztahy jsou poslední antagonistická forma společenského výrobního procesu, antagonistická nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských životních podmínek individuí; avšak výrobní síly vyvíjející se v lůně buržoazní společnosti vytvářejí zároveň materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu. Touto společenskou formací tedy končí předhistorie lidské společnosti.“
[14] Při volbě slova
socialismus stojíme před problémem, že lidé dávají vždy slovům konkrétní
historický obsah. Podobný problém měli i Marx s Engelsem, když hledali název
pro svůj Komunistický manifest (viz Engelsova předmluva z roku 1890). Dnes
je slovo komunismus spojeno v myšlení lidí s konkrétní praxí
totalitně byrokratických států „reálného socialismu“, které svou každodenní
činností jednaly v příkrém rozporu se svými vlastními zásadami, totiž že
„osvobození dělnictva musí být dílem dělnické třídy samé“ a že „místo
staré buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí
sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje
všech.“
Jsme si vědomi toho, že i pojem „demokratického socialismu“
již má svůj obsah, který mu daly sociálně demokratické strany v 50. letech
minulého století a který dnes ve svých dokumentech používá Socialistická
internacionála. Naše koncepce je však jiná, odlišuje se od sociálně demokratické
utopie, neomezuje se pouze na socialistické hodnoty.
Pro název volíme původní slovo socialismus a pro zdůraznění
dodáváme demokratický, abychom připomněli, že demokracie je
pro nás klíčovou hodnotou, kterou uznáváme, a zároveň neoddělitelným atributem
socialismu.
[15] Manifest Komunistické strany, kapitola II. – Proletáři a komunisté
[16] Římský básník Horatius říká ve svých Ódách Carpe diem, tj. utrhni den, užívej dne, zítřku nevěř.
[17] Tady dáváme praktický obsah pojmu „demokratický socialismus“ -jde o syntézu komunistického a sociálně demokratického projektu.
[18] Lze diskutovat o tom, jak dalece jsou tyto vztahy ve faktickém rozporu s ústavním pořádkem.
[19] Z teoretických, ale i ryze praktických politických důvodů je třeba, abychom nezaměňovali slova radikální a extrémní, naopak abychom šířili vědomí o jejich rozdílu. Radikální (od radix = kořen) je to, co se snaží dobrat se podstaty věci, extrémní (od extréme = krajní) je to, co používá krajní prostředky. Do programu tato slova klademe záměrně vedle sebe.
[20] Nemáme na mysli
pouze lidský život, ale život vůbec. V rámci tohoto pojetí je možno z této
hodnoty odvodit i další, se kterými pracuje například ekologické hnutí,
obránci zvířat …
Je oporou pro humanistický rozměr politiky demokratického socialismu, umožňuje
podporu rodiny a dětí, je základem našeho odporu proti válce….
[21] Předpokládáme současně, že takto vytvořené a spravované statky zároveň vyústí v sociální pokrok.
[22] Rozšíření formulace Maxe Webera.
[23] Stát je vyústěním procesu koncentrace různých druhů kapitálu, kapitálu fyzické síly či nástrojů nátlaku (armáda, policie), kapitálu ekonomického, kapitálu kulturního či lépe informačního, kapitálu symbolického (Viz Pierre Bourdieu v Teorii jednání)
[24] Některé extrémně ekologické proudy, mezi filosofy např. Václav Bělohradský
[25] Mezi oběma těmito společenskými vztahy existují obousměrné vazby, které se historicky vyvíjejí jako ony vztahy.
[26] Kdyby tomu tak bylo, sám kapitál by se rozloučil se svobodou natrvalo.
[27] A samozřejmě i časově omezené vyšší míře zisku cestou technologických inovací.
[28] Jedná se o nelineární
problém, který modelově zachycuje následující obrázek:
[29] Klíč k budoucí změně
totiž musí existovat (možná ve skryté formě) již ve stávající společnosti,
měl by se týkat materiálních podmínek nových výrobních vztahů. V našich
úvahách jdeme po linii kapitál – svoboda nakládat se svou pracovní silou
– svoboda – rovnost – sdružování výrobců (pracujících) – růst jejich účasti
na řízení a rozhodování – socializace produkce.
Pro úplnost je třeba povědět, že existují i odlišné představy o přechodu:
[30] Podle původních představ klasiků se fakticky o žádný socialismus nejednalo, protože nenaplňoval základní znaky nového systému - vyšší produktivitu práce, zespolečenštění prostředků produkce a rovnost vlastníků (vlastnické funkce opanovala „nová šlechta“ – nomenklaturní aparát), svobodu všech členů asociace. Nazýváme ho pracovně sovětským modelem socialismu, existuje však i termín protosocialismus.
[31] Na tuto situaci reagoval lidový humor – úvodní ceremoniál zasedání ÚV KS reálsocialistického státu: „Povstaň, kdo můžeš, přinášejí generálního tajemníka!“
[32] Emancipovat, ned. i dok. (koho; koho od čeho, z čeho) vymaňovat, vymanit z podřízeného postavení ve společnosti, v rodině, z nějaké cizí moci, nadvlády, vlivu, z područí; zrovnoprávňovat, zrovnoprávnit, osvobozovat, osvobodit, vyprošťovat, vyprostit (z něčí moci, vlivu apod.) – Slovník cizích slov, SPN, Praha 1981
[33] Úspěšné dosažení cíle není možné bez organické jednoty dlouhodobých strategických cílů s bezprostředními taktickými úkoly.
[34] Stanovit si strategickou linii znamená vypracovat fundovaný projekt socialistické alternativy, sestávající se s postupných střednědobých postupných cílů. Vytčené cíle musí být jasné nejen členům strany, ale především všem občanům, kteří se s ním identifikují.
[35] Fakticky to znamená, že před DS stojí následující trvalé strategické úkoly.
[36] Jde o vlastní vyjasnění teoretických základů, na jejich základě o osvojení metodických postupů a o vyhodnocení politických zkušeností vlastních i cizích.
[37] DS tedy s komunistickými stranami přejímají dialektický a historický materialismus, který jim umožňuje projektovat kvalitativní společenské změny, a současně akceptují kritický realismus, aktuálně převzatý sociálně demokratickými stranami od Poppera, který jim umožňuje kvantitativní predikce v blízké budoucnosti.
[38] Přebíráme z Marxova historického materialismu ty obecné závěry, které nebyly poplatné historickým podmínkám svého vzniku.
[39] DS považují život za klíčovou hodnotu. Jejím prizmatem proto posuzují všechny události, teoretické závěry a stanovené cíle.
[40] Analýza současného stavu globální kapitalistické společnosti vede k závěru, že v ní neexistují jasně vymezené hranice antagonistických tříd, že je například většina námezdně pracujících v rozvinutých kapitalistických společnostech organicky spojena s existujícím kapitálem (akcie, fondy, bankovní účty) a nepřímo je vlastníky prostředků produkce. Proto má zájem na jeho prosperitě a na udržení příjmů ze svého vlastnictví.
[41] Hlavním důvodem pro tento závěr je nerovnoměrnost technologického a ekonomického vývoje světa, faktická propojenost všech s kapitálem (důchodové a jiné sociální fondy) a skutečnost, že se kapitál koncentruje ve stále zanedbatelnějším počtu rukou. Současně klesá počet námezdně pracujících a roste počet samostatně činných, kteří poskytují své služby externě (u nás systém „švarc“).
[42] Společenská alokace kapitálu.
[43] Význam historické diferenciace na sociální třídy byl v průběhu minulého století postupně nahrazen mnohem živějším protikladem mezi těmi, kdo se podílejí na produktivním procesu a na sociálních stycích, a těmi, kdo jsou z toho procesu dočasně či trvale vyloučeni. Napomáhat procesu jejich zpětné integrace pro DS znamená podílet se na procesu emancipace člověka.
[44] Lze očekávat „stávkování kapitálu“, k tomu je třeba chystat fondy „stávkokazeckého kapitálu“.
[45] Je třeba zdůrazňovat, že ani odstranění ponižující bídy a zaostalosti nebude mít OKAMŽITÝ efekt, který se projeví vymizením terorismu jako nadstavbového fenoménu. Podobně dlouho trvalo, než dlouhodobá poctivá práce v Evropě narušila nenávistný fundamentalismus středověkých křesťanských církví.