Historie posledních 150 let ukazuje, že iluze lidí o možné úloze národního státu při jejich osvobození od jha kapitálu byly mylné. Ani reálně socialistický, ani sociální stát se nestaly dlouhodobým garantem emancipace svých občanů. Národní státy se naopak ve 20. století staly často nebezpečným semeništěm rasismu a nesnášenlivosti.
Stát považujeme za lidské společenství, které si na určitém území úspěšně osobuje monopol na legitimní užívání fyzického a symbolického násilí na jeho populaci.[22][23] Historicky vzniklý národní stát občanské společnosti plnil vcelku úspěšně několik set let své vnitřní i vnější funkce. Ve druhé polovině 20. století dosáhl patrně svého vrcholu a jeho hranice se začaly stávat překážkou globalizačních tendencí imperiální fáze euroatlantické civilizace. Uzavřené reálně socialistické státy byly rozbity a ostatní státy postupně přicházejí o jednu funkci za druhou. Dostávají se tak do role regionů, které delegovaly část svých pravomocí na vyšší struktury.
Demokratičtí socialisté proto nepovažují národní stát za hlavní nástroj lidské emancipace a naopak požadují, aby se občané emancipovali od svých národních států. Patříme mezi ty, kdo chtějí ve společnosti aktivně prosazovat prvky přímé demokracie v co nejširším rozsahu; jsme zastánci lidové samosprávy a rozhodnými stoupenci principu subsidiarity.
Stejně jako považujeme za důležitou existenci různých názorových proudů, klademe důraz i na zachování plodné koexistence národních kultur, jejichž vzájemnému vlivu nebudou bránit hranice národních států. Občanská společnost sama musí demokraticky rozhodnout, jaké mechanismy a instituce budou optimální, jaké role budou hrát národní státy.
Před levicí stojí v tomto smyslu velký úkol v koordinaci tohoto hledání občanskou společností, zejména pokud jde o dosavadní hospodářské a sociální funkce státu.
Jako demokratičtí socialisté prohlašujeme, že socialismus pro nás znamená zespolečenštění (socializaci), a ne zestátnění či znárodnění (nacionalizaci) prostředků produkce (výrobních prostředků). Současně zdůrazňujeme, že pro nás není podstatný charakter vlastnictví výrobních prostředků tolik, jako právo řídit investice a rozhodovat o alokaci (umístění) kapitálu a jejích podmínkách ve sféře společenské spotřeby.
V tomto smyslu uznáváme i dvojí charakter vlastnictví - vlastnictví státní, soukromé, družstevní, komunální atd. může být současně vlastnictvím společenským, pokud vhodným začleněním do účinných ekonomických, právních a dalších vztahů a pravidel plní svou funkci ve prospěch společnosti jako celku. Naopak jsme přesvědčeni, že v tomto smyslu např. existovalo a existuje státní nespolečenské vlastnictví.
Demokratičtí socialisté proto podporují takové formy vlastnictví, které mají na daném stupni vývoje nejvíce společenský charakter.