Považujeme za hrubou chybu politicky organizovaného socialistického hnutí a za jeho selhání, že se před 100 lety rozdělilo a obviňujeme sociálně demokratické a komunistické strany, že se jim za oněch sto let nepodařilo nalézt cestu zpět.
Sociální demokracie fakticky dodnes uznává Bernsteinovu zásadu, že „hnutí je vším“, formálně sice prosazuje socialistické hodnoty, ale prakticky se podílí na zakonzervování současného světa se všemi jeho chronickými neduhy. S jakým řešením dnes přichází? Její třetí cesta je fakticky podporou neoliberální politiky kapitálu, kterou si chce sociální demokracie vymoci alespoň pomalou agónii sociálního státu, který vznikal především na hranicích s reálně socialistickým táborem.
Demokratičtí socialisté nepovažují existenci sociálního státu za vítězství sociální demokracie nad kapitálem, ale naopak za vítězství kapitálu nad sociální demokracií. Dnes už kapitál sociální stát nepotřebuje a evidentně ho pomalu odbourává. Svoboda a rovnost jako základní atributy demokracie se tak ukazují jako relativní, závislé na sociálně ekonomickém stavu společnosti. V celé své nahotě se zjevuje skutečnost, že opravdová demokracie nemá bez socialismu smysl. Takové zjištění jsme však dodnes z úst sociálních demokratů neslyšeli.
Komunistické strany naopak podporovaly po roztržení tehdy dělnického, emancipačně sociálního hnutí strategii konečného cíle a nutně se pak dostávaly do situace, že vítaly zhoršování sociálně ekonomického stavu společnosti, který považovaly na nutnou podmínku sociální revoluce. Za příčinu tohoto stavu považujeme skutečnost, že se jednoznačně přiklonily k myšlence „cíl především“ a že v teorii i praxi prosazovaly tezi, že uvědomělá skupina revolucionářů přivede společnost k vytouženému cíli.
Po převzetí moci v jednotlivých národních státech začaly komunistické strany postupně přizpůsobovat objektivní zájem socialismu[30] imperiálním zájmům Sovětského svazu, potažmo zájmům nově vzniklé společenské vrstvy byrokratického nomenklaturního aparátu. Tato skutečnost vedla ve svém důsledku k zákonité přeměně komunistických stran v převodové mechanismy moci a k politické taktice „přežít, jak to půjde co nejdéle“.[31] Původní strategie zaměřená na zestátnění a na diktaturu proletariátu se ukázala jako chybná.
Demokratičtí socialisté považují tento přístup za scestný. Vedl sice ke vzniku reálně socialistického tábora, který svým občanům poskytoval nadstandardní sociální jistoty, který sice znamenal nekapitalistický vývoj, ale v mnoha ohledech představoval návrat společnosti k feudálním vztahům, mnohdy více než krvavým. Komunistické strany tím historicky prokázaly, že socialismus bez demokracie není možný. Samy však mají dodnes vnitřní problém odsoudit plně principiální chyby na minulých cestách hnutí, které jsou v rozporu s humanismem marxismu.
V čem byla a je stále chyba? Demokratičtí socialisté jsou přesvědčeni, že obě hlavní křídla emancipačního hnutí pracujících opustila základní dialektický přístup Marxe a Engelse a že se zaměřila vždy jen na jeden, sice významný, ale samostatně nerozhodující aspekt reality. Vzájemné odtržení socialistického cíle a socialistického hnutí s jeho trvalými hodnotami považujeme za nešťastné a nezodpovědné.
Demokratičtí socialisté vystupují proti každému, kdo jakkoliv brání opětovnému sjednocení emancipačního hnutí, kdo se sám staví do role jeho hegemona, kdo by chtěl využít rostoucího globálního sociálního hnutí pro své úzké zájmy.