Hlavním strategickým cílem demokratických socialistů je emancipace[32] člověka. Vědomi si obtížnosti tohoto úkolu a svých omezených sil, chtějí být nedílnou součástí světového emancipačního hnutí.
Snaží se nalézt nutnou harmonii[33] mezi dlouhodobými a krátkodobými úkoly a pracují na projektu socialistické alternativy, který bude srozumitelný a přijatelný pro významnou část společnosti.[34]
Za klíčové považují tyto momenty[35]:
Demokratičtí socialisté spojují dialektický materialismus s kritickým realismem[37]. Historický materialismus přejímají všude tam, kde jeho závěry prošly úspěšně zkouškou času[38]. Odmítají všechny formy dogmatismu, odmítají zkostnatělé lpění na přežitých pojmech a poučkách. Trvají na názorové toleranci a pluralitě.
Demokratičtí socialisté považují za svého protivníka všechny síly, které ohrožují život[39] ve všech jeho formách a bohatosti. Historická zkušenost minulých generací i teoretické závěry nás vedou k tomu, že jsou to většinou síly stvořené samotným člověkem. Z těchto sil považujeme za svého hlavního současného protivníka globalizovaný kapitál.
Kapitál potřebuje ke své existenci svobodu pracovní síly. Společnost mu ji poskytuje spolu s rovností ve formě demokracie. Rovnost lidí vede k jejich intenzivnějšímu sdružování a v konečném důsledku k tlakům na společenskou alokaci kapitálu. Dlouhodobě je tedy demokracie klíčem k erozi kapitalismu.
Tradiční společensko-ekonomická schémata z 19. století lze dnes používat
jen velmi omezeně[40].
Hranice antagonistických společenských tříd jsou stále difúznější. Vytvářená
hodnota je však nadále nespravedlivě rozdělována a dochází ke koncentraci
kapitálu s asociálními důsledky. Demokratičtí socialisté vidí ve světě s
nerovnoměrně rozděleným bohatstvím historický paradox: nejchudší dělníci
v nejbohatších zemích se podílejí na vykořisťování příslušníků maloburžoazie
v zemích nejchudších.
Proto nepovažujeme za hlavní hybnou sílu současnosti nějakou konkrétní třídu,
ale celou různorodou neprivilegovanou většinu občanské společnosti[41],
jejímž zájmem je společenské rozhodování o umístění kapitálu[42].
Nerovnoměrné rozdělení bohatství v sobě skrývá pro levici několik možných
politických pastí. V národním prostředí jsou to především xenofóbní nálady
obyvatelstva, které jsou částí levice podceňovány, někdy dokonce podporovány
kvůli okamžitému politickému zisku. Sklouznutí k pokusům o národní socialismus
považují demokratičtí socialisté za vážnou a reálnou hrozbu.
Druhou potenciální slabinou vývoje je přílišná orientace levicových stran
na ekonomický růst spojený se slibem rostoucí společenské spotřeby,
chápané rovněž v národním rámci. Demokratičtí socialisté upozorňují na skutečnost,
že se část nadhodnoty vytvořené mimo oblast euroatlantické civilizace přerozděluje
v jejích hranicích, že má tedy částečně veškerá populace charakter služebné
třídy se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Vlastní slabiny lze v zásadě redukovat na nízký stupeň společenské solidarity,
proto se na ni musí soustředit naše pozornost.
Demokratičtí socialisté se chtějí podílet na sociální integraci a aktivizaci
společnosti a budou se opírat o ty společenské síly a sociální skupiny,
které si z historických, vzdělanostních nebo jiných důvodů nejvíce uvědomují
své současné ohrožení[43].
Právě v jejich rámci se samovolně utvářejí neformální struktury globálního
sociálního hnutí. Od nich očekáváme největší podporu a s nimi chceme
spolupracovat.
Lidské vědomí se připravuje, aby rozhodovalo o svém bytí. Demokratičtí socialisté
zastávají zobecněný Marxův názor, že osvobození člověka musí být vědomým
dílem člověka samého.
Demokratičtí socialisté vidí svou úlohu především v procesu integrace
lokálních emancipačních procesů. Požadují, aby byl každý člověk plnoprávným
činitelem kolektivních dějin a aby nebyl opomíjen ve jménu kolektivních
zájmů.
Prosazují vysokou účast občanů na řízení společenských a ekonomických
procesů, podporují zavádění prvků přímé demokracie, samosprávy a principů
subsidiarity, podporují sociální integraci neprivilegovaných.
Demokratičtí socialisté chtějí demokraticky bránit vzniku a existenci všech
politických a ekonomických monopolů. Svůj případný podíl na politické
moci využijí tak, že budou účast neprivilegovaných vrstev společnosti na
této moci rozšiřovat a že budou posilovat jejich kompetenci činit
tak úspěšně.
Demokratičtí socialisté podporují prosperující smíšenou ekonomiku se
všemi formami vlastnictví. Jsou zastánci zespolečenštění ekonomiky,
a proto budou usilovat o narůstání společenské kontroly kapitálu
včetně jeho alokace. Vznik zisku podporují všude tam, kde je doprovázen
společenským užitkem, tvorbou nových pracovních příležitostí a snížením
nezaměstnanosti. Budou naopak bránit takové hospodářské politice, která
by ve jménu modernizace ekonomiky připouštěla uvolňování sociálních vazeb.
Demokratičtí socialisté budou připravovat všestranně společnost na to, že
v procesu postupného zespolečenštění ekonomiky za hranice sociálně demokratické
utopie dojde k období poruch společenské produkce, způsobených vědomě
největšími vlastníky[44].
Budou se proto rovněž zasazovat o vytváření všech nutných podmínek pro samosprávné
formy vlastnictví.
Demokratičtí socialisté jsou pro „štíhlou“ Evropskou sociální republiku,
jejíž hlavní úlohou bude vytváření podmínek pro převod politické, hospodářské
a sociální moci z centra na jednotlivé regiony (sdružení obcí), obce a občany,
pro růst jejich aktivity a solidarity při zachování celoevropské sociální
soudržnosti.
Jako demokratičtí socialisté se chceme podílet na budování nové politické struktury, která bude i z hlediska vnitřních funkcí v souladu s aktuální představou o společnosti. Za základní principy v tomto směru považujeme samosprávu, názorovou a organizační otevřenost, informační propustnost, odpovědnost, solidaritu, sebekritiku a pravidelnou obměnu funkcionářů.