Vývoj žádné společnosti nemůže být bezrozporný. Také v zemích budujících socialismus sehrávaly rozpory a způsoby jejich řešení jak pozitivní, tak negativní úlohu. Faktory, které působily záporně na vývoj socialistického systému, byly vnější i vnitřní, jak objektivní, tak subjektivní. Na pozitivní možnost budovat nový společenský řád se nepodařilo úspěšně navázat a negativní charakter rozporů ve společnosti nakonec převážil.
V druhé polovině 60. a 80. let tyto rozpory přerostly v celé společnosti do otevřeně krizového stavu. Rozhodující síly ve společnosti si uvědomovaly, že zaostávání v produktivitě práce, nedostatečné zvládání VTR, podvázání motivačního potenciálu pracovníků, nefunkční politický systém a jiné problémy brzdily další vývoj. To vyžadovalo odstranění příčin těchto krizí a přechod do nové vyšší kvality společenského uspořádání. Pozitivně řešit tyto krizové stavy se nepodařilo.
Pro analýzu příčin selhání předlistopadového uspořádání společnosti jsou podstatné především faktory objektivní, spojené s rozvojem systému jako takového, se systémem v celé jeho mezinárodní celistvosti. Tam lze řadit především vlivy spojené s dosaženým stupněm rozvoje výrobních sil a problémy rozvoje demokracie a posilování samosprávných prvků, zejména ve vlastnických vztazích. Nedokonale společenský způsob přivlastňování omezoval možnost pracujících reálně vystupovat jako socialističtí vlastníci. Tyto problémy se projevovaly v průběhu celého vývoje první historické formy socialismu a ve všech zemích, kde existovala.
Značný význam měly samozřejmě i vlivy subjektivní. Přes omezení, které kladly objektivní podmínky, nic nemůže snížit konkrétní odpovědnost těch, kteří měli sloužit zájmům lidu. Podstatným činitelem byla postupná ztráta odpovědnosti části řídícího a politického aparátu vůči občanům, zejména vůči pracujícím.
Hlavní příčiny tohoto stavu však přesto nelze hledat v nedostatku politické vůle a odpovědnosti, případně ve svévoli a zlovůli příslušníků řídícího aparátu strany, státu i společenských organizací. Základní faktor, který působil na jednání i myšlení řídících pracovníků ve všech oblastech života společnosti, měl objektivní charakter. Byla to samotná složitost a nedokonalost mechanismu řízení, která vedoucí i řadové pracovníky ve sféře řízení, včetně funkcionářů a pracovníků aparátu strany, tlačila do situace, ve které místo zájmů celospolečenských nezřídka prosazovali různé subjektivistické přístupy, dílčí zájmy a omezená a krátkodobá hlediska rezortů podnikl, institucí, kolektivů i jednotlivců. Kořeny této nedokonalosti spočívaly především v omezených možnostech zespolečenštění provedeného převážně formou zestátnění. Bylo velmi obtížné tento mechanismus zvládnout. Ne náhodou začala v dalším vývoji dosahovat dobrých výsledků družstva, ve kterých bylo řízení účinnější a méně byrokratické a ve kterých pracující pociťovali více svou úlohu spoluvlastníků a hospodářů.
Celkově však každodenní účinné zapojení řadových pracujících, zejména dělníků, do řízení naráželo na bariéry dělby práce a odborné specializace, na nedostatek času a informací. Obtížné bylo i rozvíjení a udržování účasti a aktivní úlohy pracujících v politické aktivitě a politickém řízení. Proto se postupně začal vytvářet systém ekonomického a politického řízení, které se vymaňovalo z denní účinné kontroly řadových občanů a byrokratizovalo se. Odcizovalo se pracujícím, kteří je přestávali vnímat jako nástroj k prosazení vlastních zájmů a cílů.
Zdaleka ne všichni řídící pracovníci, funkcionáři a pracovníci aparátu se s tímto stavem pasivně smiřovali. Mnozí se snažili o jeho změnu a zlepšení, věnovali své práci nejlepší síly, obětovali jí zdraví i rodinné zázemí. Postupně se však utvrzovaly takové objektivní poměry, které omezovaly i činnost těch, kteří chtěli hledat a prosazovat nová východiska a nutily je se přizpůsobovat zaběhaným postupům. Průvodními jevy tohoto vývoje bylo potlačování kritiky a postihování nepohodlných osob, nepravdivé informace předávané nadřízeným orgánům k rozhodování, formální vykazování činnosti a výsledků, špatná kádrová politika, kariérismus, protekcionismus i korupce.
Právem občané pochybovali o systému, který nebyl schopen ani po desetiletích dosáhnout spravedlnosti v odměňování podle práce, nedokázal rozvíjet svobodu projevu, shromažďování, nepřiměřeně postihoval odlišné názory a omezoval např. i možnosti cestování a další konkrétní a oprávněné potřeby. Rozpor mezi slovy a skutky byl zřejmý, ale dlouhodobě nepříznivý.
Je pochopitelné, že výrazný dopad měly na vývoj v malém Československu vnější vlivy. Mimořádně intenzivně se v něm odrážely globální problémy světa i Evropy, geopolitické vazby, dlouhodobá soutěž mezi dvěma společenskými řády a jejich světovými soustavami, měnící se rozložení a poměr sil. Působil zde především stálý, promyšlený, dobře organizovaný a koordinovaný nátlak kapitalistických států a jimi podporovaných odpůrců socialismu, vystupujících v rozporu se zájmy a vůli většiny občanů.
Šlo však také o závislost na situaci v SSSR a dalších socialistických zemích, na konkrétních mezinárodních dohodách socialistických zemí, které nedávaly vždy možnost uplatňovat vlastní postup a vlastní historickou iniciativu. Projevovaly se zde prvky mocenské politiky vyjadřující některé omezené zájmy, prosazující se zejména ve vedení Sovětského svazu, nedostatečně jednotný a sladěný postup socialistických zemí, nedokonalost jejich spolupráce a ekonomické integrace.
Naprosto nepřijatelnou formou řešení konfliktů, do kterých některé rozpory
přerostly, se staly vykonstruované soudní procesy a s nimi spojená mocenská
opatření včetně trestu smrti. Tato opatření reagovala na krajně vyhrocenou
situaci rozděleného světa. V politických procesech a opatřeních padesátých
let, ke kterým došlo v zemích budujících socialismus, se proplétala nezbytnost
reagovat na útoky vnějších i vnitřních odpůrců socialismu s vnitřními konflikty
ve vedení. , odtrhávajícím se od lisu a přizpůsobujícím pojetí třídního boje
své politice.
Nový systém se jako každý jiný musel bránit. Ne všechny procesy byly vykonstruované
a řada mocenských opatření postihovala konkrétní činnost odpůrců systému, která
stála lidské životy a materiální hodnoty. I dnes pozitivně oceňujeme statečnost
a obětavost všech občanů, kteří se aktivně podíleli na budování sociálně spravedlivější
společnosti a hájili její vymoženosti, na které byly především nemířeny zbraně
diverzantů a teroristů. Hlásíme se k památce těch, kdo položili životy při
obraně socialismu.
Politické procesy a plošná mocenská opatření však nebyly slučitelné s humanistickou podstatou socialismu. Poskytovaly prostor k účelovému využívání i zneužívání moci. Výsledkem byl ne vždy dostatečně diferencovaný a mnohdy neúměrný postih aktivních odpůrců nového systému nebo lidí za ně pouze považovaných. Byli tak postiženi i lidé dezorientovaní, dokonce nevinní, včetně mnoha stoupenců socialismu a komunismu usilujících pouze o jeho zdokonalení.
K tomu se družily necitlivě administrativní přístupy vůči soukromým rolníkům při kolektivizaci zemědělství a vůči drobným řemeslníkům a obchodníkům. Rodily se z netrpělivosti a svévole a rozcházely se s marxistickým pojetím spojeneckého svazku i s ekonomickou logikou. Škody, které byly mocenskými excesy z padesátých let způsobeny, byly v dalších letech napravovány jen pomalu a nedůsledně.
Byrokraticko-direktivní pojetí řízení oslabovalo úlohu volených orgánů ve prospěch aparátů. Snižovala se celková vlastní, samostatná úloha a odpovědnost jak státních orgánů, počínaje národními výbory, tak složek Národní fronty (stran, odborů, Čs. svazu žen, Socialistického svazu mládeže aj. ). Ani ti čestní, poctiví a odborně schopní a zdatní se nedokázali plně z těchto omezujících podmínek vymanit.
Ve společnosti se za takové situace obtížně vylaďoval systém dílčích zájmů skupin, kolektivů, podniků, institucí i jednotlivců se zájmem celospolečenským (včetně mezinárodní socialistické integrace). Plánování ztrácelo demokratický a racionální charakter. Nedostatečně se respektovaly a prosazovaly nároky socialistické tržní ekonomiky, podnikavost, soutěživost, aktivní a odpovědný vztah k práci a společenskému vlastnictví. Vznikala tak nedostatková ekonomika a s ní i disproporce, nedostatečná schopnost využívat intenzifikační faktory, vědecký a technický pokrok. Ekonomika a politika se nedokázala intenzivněji vypořádávat s ekologickými problémy. Byla zasažena i schopnost země vystupovat jako významný činitel světové politiky, napomáhající levicovou politikou účinně řešit globální problémy.
Celkově se v zemi vyvinul typ společenské a občanské nerovnosti, který byl s cíli socialismu v hlubokém rozporu. Tato nerovnost se neprojevovala jednoznačně jako rozdíl v sociálním postavení a životní úrovni a není možné ji srovnávat s hlubokými nerovnostmi uvnitř současného obnoveného kapitalismu. Promítala se však v přístupu k řízení a rozhodování, nedostatkovému zboží a službám, ve větší možnosti příslušníků některých sociálních skupin zneužívat pro vlastní zájmy funkce, pracovní dobu, kontakty i společenské prostředky. Tyto rozdíly způsobené především postavením v sociálně ekonomickém systému nebyly automaticky spojené s otázkou členství v KSČ. Mnoho komunistů patřilo mezi řadové pracující a naopak mnozí nestraníci patřili ke skupinám s výhodnějším sociálním postavením. Byli pochopitelně i komunisté, pro které byla stranická legitimace pouze prostředkem k atraktivnímu povolání.
Negativně se však projevovalo i rovnostářství a subjektivní přerozdělování prostředků a odměňování bez ohledu na výkon a dosažené výsledky. Škody působilo i rozkrádání společného majetku a nedostatečná hospodárnost. Povzbudit aktivitu a vytvářet potřebnou kázeň a morálku ovšem nemohly pouhé apely a ideologické působení bez zásadní nápravy. Výsledkem bylo snižování politické a veřejné aktivity občanů, růst apolitičnosti, která zase napomáhala udržovat atmosféru nenáročnosti, neodpovědnosti a pasivity.
S tím, jak se ve sférách řízení začal soustavněji uplatňovat úzký skupinový zájem, vznikla příznivější půda také pro působení vysloveně protisocialistických sil, podporovaných a financovaných zvenčí. Bylo možné využívat nálad těch příslušníků privilegovaných sociálních a profesních skupin, kteří se domnívali, že budou moci své úzké zájmy lépe prosazovat v jiném typu společenského uspořádání. Bylo snazší využívat a zneužít nespokojenosti a dezorientace širokých vrstev lidí k destrukci socialismu jako celku.