Základní úlohou strany bylo podporovat formování dělnické třídy a dalších pracujících vrstev v samostatný, aktivně a bezprostředně své zájmy prosazující společenský subjekt. S tímto úkolem souvisela i demokratická, samosprávná výstavba strany vyzdvihující rozhodující úlohu řadového komunisty a služebnost stranického aparátu i volených funkcionářů. Komunistická strana se po únoru 1948 stala přirozeným centrem, které dokázalo uvádět do pohybu široké lidové vrstvy a rozvíjet činnost pozitivně přetvářející společnost. Komunisté stáli v popředí tohoto procesu a mají na něm výrazný podíl.
Postupně se však i ve straně začaly projevovat nedostatky a meze celého systému.
Růst počtu členů po únoru byl do značné míry spojen s poklesem nároků na jejich kvalitu. Tím bylo umožněno, aby do strany pronikaly přístupy a tendence, které byly v rozporu s jejím charakterem. Vzrostl i aparát a postupně začal srůstat s aparátem státu. Ve vnitrostranické výstavbě se postupně přeměnil demokratický centralismus v centralismus byrokratický. V činnosti strany tak začaly převažovat direktivní postupy, což bylo nakonec i kodifikováno v Ústavě z roku 1960 ustanovením o vedoucí úloze KSČ. Monopol jedné strany ve spojení s neexistencí tajných voleb z více alternativ podvazoval rozvoj politického systému. Formální mechanismus Národní fronty nebyl schopen tento výpadek nahradit.
Pro značnou část straníků nebylo členství ve straně prostředkem, jak získat různé výhody. Zůstávala oddaná socialistickému a komunistickému ideálu. Snažila se pomáhat při odstraňování zjištěných nedostatků a při zdokonalování společenského uspořádání.
Postupně však získávaly silný vliv ty skupiny členů, kterým jejich profese a postavení dodávalo větší váhu ve straně i ve společnosti. Jejich snahou bylo jakékoli kritice své činnosti zabránit. Strana se tak přes všechno úsilí řadových členů měnila spíše v nástroj uplatňování vlivu a mocenského monopolu členů aparátů a různých konkrétních funkcionářů než v prostředek k vyjadřování a prosazování zájmů nejširších vrstev pracujících lidí. Silně se oslabovalo spojení strany a dalších složek politického systému s dělnickou třídou. Toto spojení bylo narušeno i změnami, ke kterým docházelo ve vnitřních strukturách dělnické třídy v souvislosti s tím, jak do dělnických profesí přicházely početné skupiny příslušníků nemajetných a středních vrstev s negativním nebo lhostejným vztahem k socialistickému systému. Navzdory proklamacím nedokázala politika strany přeměňovat dělnickou třídu v reálného vlastníka výrobních prostředků a tím )činně rozvíjet společenský charakter vlastnictví.
I když byla tato tendence stále výraznější, způsob, jakým se odcizení vedoucích stranických činitelů od lidí projevovalo, jeho rozsah a úroveň a formy projevu, se v různých etapách vývoje lišily. Odtrhávání vedení od lidu se např. projevovalo i v rezignaci na vlastní odpovědnost, v opouštění vlastní cesty rozvoje a mechanického přijímání sovětského modelu vzniklého ve zcela odlišných podmínkách a v mnoha rysech nevhodného pro Československo. Tato tendence byla charakteristická po období záhy po únoru, kdy bylo možné pro další úspěšný rozvoj socialismu využít řady specifických přístupů a poznatků získaných v Československu, mimo jiné i systému závodních rad a dalších prvků ekonomického řízení. Tato příležitost byla promarněna. Tendence k mechanickému přejímání závěrů, metod a přístupů z SSSR se však projevovala i později. Přesto časem vznikl poměrně velký prostor pro samostatný postup, kterého různé země v různé míře využily. Ne tak československé stranické a státní vedení.
Tato situace se odrážela i v ideologické oblasti. Růst samostatné role aparátů strany otevíral pole pragmaticky orientovaným politikům a pragmatismus se opět projevoval v nevážnosti k teorii a vědě. Objektivně podložené závěry byly nezřídka nahrazovány subjektivními proklamacemi vyjadřujícími zbožná přání vedoucích politiků. K takovýmto případům patřilo vyhlášení vybudování socialismu, budování rozvinuté socialistické společnosti i sliby, že ještě tato generace bude žít v komunismu.
Marxistická vědecká teorie nebyla vhodná k tomu, aby zdůvodňovala pragmatické cíle a zvláštní zájmy vedoucích politiků. Proto ji používali pouze jako štít a odvolávali se na její terminologii. Nedovedli však spojovat teorii s praxí a ani o to neusilovali. Mělo to dvojí důsledek: rozvoj této teorie byl podvazován, její užívání schematizováno a tato omezená soustava se stala skutečnou, účelově využívanou vládnoucí ideologií. Za této situace nemohlo plnit svou funkci ani politické vzdělávání různých skupin občanů, které nepomáhalo objasňovat a řešit skutečné problémy společnosti, trpělo rozporem mezi teorií a praxí a nabylo postupně ryze formálního charakteru.
Mnozí členové strany, kteří získali díky svým různým funkcím rozmanité výhody či privilegia si buď vztah ke komunistické politice a ideologii nikdy nevytvořili nebo jej postupně ztratili. Již před listopadem se skrytě obraceli ke kapitalismu a jeho ideologii, zvláště k liberalismu a neokonzervatismu. Po roce 1989 pouze odhodili roušku a přidali se k nové elitě, aby si své výsadní postavení zachovali či dokonce rozšířili a upevnili.