Socialistický systém prošel v průběhu svého vývoje několika krizovými otřesy. V Československu byly velmi vážným vyústěním celospolečenské krize v 2. polovině 60. let události let 1968-69. Měly především vnitřní systémové příčiny. Ani v tomto období, kdy byly podstatné problémy budování socialismu otevřeny a kdy se mnoho občanů hlásilo aktivně k politice strany a socialismu, se nepodařilo rozvíjet pozitivní vývoj ve společnosti a převlády jiné tendence - na jedné straně pokusy dosáhnout eroze socialismu a změny zahraničně politické orientace země, na druhé straně přerušení společenských reforem a konzervace dosavadního krizového stavu.
Po zkušenostech z roku 1989 se často oba procesy srovnávají, zejména z hlediska toho, jakou reálnou perspektivu reformní proces v roce 1968-1969 měl. Zvažují se možnosti, které usilovaly o nápravu, a možnosti sil kontrarevolučních. Ideologové současného režimu se snaží vyvodit závěr, že i tyto události prokazují „nereformovatelnost“ a tedy „scestnost“ socialismu.
Možnost nápravy dosavadního postupu vítaly široké vrstvy jako šanci uplatnit své schopnosti, jako možnost otevřít cestu rozvoje socialismu. Vedle nich však působily i síly, kterým nešlo o návrat na cestu rozvoje demokratismu a samosprávy a rychlejší a důraznější postup při reálném zespolečenšťování vlastnictví. Pod heslem „Socialismus s lidskou tváří“ se často snažily uzpůsobit své dosavadní manipulační praktiky novým podmínkám. Současně se aktivizovaly prokapitalistické síly domácí i zahraniční.
Tlak ze strany socialistických zemí a zásah armád Varšavské smlouvy sice zabránil otevřeně kontrarevolučnímu vývoji, nebral však v úvahu skutečnou situaci a názory obyvatelstva. Prosadil se omezený pohled a zájem vedoucích činitelů Varšavské smlouvy, zejména SSSR, kteří nebyli na otevřenou politiku připraveni a obávali se jejich rizik. Většina obyvatelstva, ale i mnozí komunisté chápali zásah jako intervenci a odmítli jej. S pobyte, vojsk, byť jejich rozmístění bylo zdůvodňováno i širšími vojenskostrategickými záměry, se nesmířili. Zásah pomohl zakonzervovat nedostatky systému v Československu a na dlouhá léta zarazil všechny snahy o rozhodnější socialistické řešení.
Poctivou snahu těch, kterým šlo o upevnění socialismu, převážilo působení rozhodujících činitelů na různých úrovních vedení a řízení společnosti, kterým vyhovovalo pouhé obnovení předchozích poměrů. Návraty však dosavadní problémy ostře vyhrocovaly. I když bylo dosaženo některých dílčích výsledků, vcelku se v ekonomice a v dalších oblastech života společnosti začaly hromadit prvky stagnace, které podvazovaly rozvoj společnosti. Těm z komunistů a socialisticky orientovaných občanů, kteří usilovali i v tomto období o nápravu, se nedostávalo slyšení. Nediferencované uplatňování represivních opatření dotlačilo řadu občanů pod vliv pravicového a protisocialistického disentu podporovaného západními mocenskými centry. Zhoršoval se tak vztah veřejnosti, zvláště mladých lidí, nejen ke komunistické straně a k existující podobě systému, ale k socialismu jako takovému.
Po roce 1970 se podařilo obnovit ekonomický růst, avšak při pokračujícím extenzivním způsobu hospodaření a bez potřebných strukturálních změn. Došlo ke zvýšení životní úrovně a v rámci mírové spolupráce došlo dočasně i k uvolnění mezinárodního napětí. Společenská aktivita občanů však nadále klesala. Současně se ovšem aktivizovaly a sjednocovaly síly směřující k likvidaci socialismu a různé varianty cizí ideologie prostupovaly společenské vědomí a zapouštěly v něm kořeny. Oficiální ideologie jim nebyla s to čelit. Propaganda se stále více odtrhávala od skutečnosti, trvaly úzké mantinely ideologické práce a podvazování rozvoje společenskovědních disciplín.
Nebyly však ještě ztraceny možnosti, jak tomuto znepokojujícímu vývoji čelit zdokonalením socialismu. Mnoho komunistů i nestraníků - upřímných stoupenců socialismu přicházelo s připomínkami a náměty na řešení problémů a usilovalo o nutné změny. Většina občanů neměla negativní vztah k socialismu a bylo možné získat jejich důvěru a podporu. Zahájení přestavby v polovině 80. let vzbudilo u širokých vrstev obyvatelstva naději a u mnohých i vzpomínky na průběh zdánlivě zapomenutého Pražského jara. Skutečnost však nesplnila jejich očekávání.