Svěřujeme do rukou čtenáře nezvyklý útvar: projekt teoretického rozboru »společenských a lidských souvislostí vědeckotechnické revoluce«, který byl připraven mezi oborovou skupinou při Filosofickém ústavu ČSAV, složenou z pracovníků různých vědních oborů (filosofie, ekonomie, sociologie, psychologie, pedagogiky, politické vědy, lékařských věd, teorie architektury a životního prostředí aj.) a řady ústavů ČSAV, vysokých škol, Vysoké školy politické ÚV KSČ aj.
Principiální obtíž, před kterou byl pracovní tým postaven, záležela v obrovském rozsahu a vnitřním propojení soudobých změn v základech civilizace a spolu s tím i v postavení člověka ve světě jeho vlastních fantastických výtvorů. V současné době neexistuje ve světě všeobecně přijaté uspokojivé teoretické objasnění nastávajících převratů na půdě výrobních sil - tím méně jejich společenských a lidských souvislostí.
Nepřehledná záplava literatury o technice i »lidském faktoru« atd. na půdě buržoazních společenských věd přináší sice množství materiálu, ale není s to proniknout do podstaty soudobých civilizačních procesů. Přitom někteří evropští autoři mají za nemožné teoreticky překročit hranice současné »industriální společnosti«(Schelsky, Aron); jiní - pokud reflektují některé Marxovy myšlenky - chápou současný vývoj výrobních sil v hranicích druhé - případně třetí »průmyslové revoluce« (Pollock, Friedmann), což jim ovšem nedává možnost odlišit známky dvou epoch s rozdílnými vnitřními vazbami a zákonitostmi: epochu průmyslové revoluce, kterou otevřel rozvoj kapitalismu, a epochu vědeckotechnické revoluce, spojenou svou vnitřní logikou ve velkých historických obrysech s přípravou a zrodem komunismu; jen málo těchto autorů alespoň v náznaku dospívá k rozpoznání přelomu v perspektivách, naznačenému v pojmech »postindustriální«, »terciární« civilizace apod. (Dumazedier, Fourastié). Naproti tomu americkým autorům, kteří sledují relativně nejpokročilejší technickou empirii, chybí často teoretický fond k postižení podstaty převratů ve struktuře výrobních sil a v sociálních a antropologických dimenzích; takže jejich podání má povahu zajímavých analýz dalekosáhlých automatizačních pochodů (Diebold) nebo širokého výčtu technických novot (Bright); nicméně i tu stále více proráží poznání (zračící se nejvýrazněji v nedávném manifestu »The Triple Revolution«, inspirovaném skupinou známých odborníků, mezi nimi L. Paulinga, G. Myrdala, B. Seligmana aj.), že současné změny v materiální základně lidského života (»kybernetická revoluce«) nabývají dnes nové kvality, vymykají se hranicím dosavadní průmyslové civilizace i možnostem námezdního systému kapitalismu. Tak či onak na Západě sílí horečná snaha ovládnout teoreticky podstatu vědeckotechnické revoluce a jejích sociálních a lidských souvislostí. Bylo uspořádáno nesčíslné množství konferencí, počet vydaných sborníků k těmto tématům předstihuje i řadu nejfrekventovanějších vědních oborů; o věci jednají parlamenty, vlády, speciální komise, vědecké společnosti, university a tisíce specialistů. Jen z poslední doby lze připomenout, že harvardská universita (kádrová americká vysoká škola) přijala v r.1964 desetiletý celouniversitní výzkumný program »Technika a společnost«, zahrnující vliv soudobých změn v technologii na ekonomické proporce, práci, státní formy, sociální zařízení, vzdělání, spotřebu, strukturu života a volného času atd. (Společnost IBM např. věnovala na tyto účely 5 miliónů dolarů.) Ve Francii byly do zkoumání zapojeny komise expertů (»Skupina 1985« a plánovací orgány.
Socialistické společenské vědy zůstávaly určitou dobu v těchto otázkách pozadu: především v empirických průzkumech a pak i v teoretických syntézách, což pochopitelně ztěžuje praktickou progresívní orientaci v moderních civilizačních procesech. Podstatné bylo, že se pracovní tým mohl opřít o počátky marxistické teorie vědeckotechnické revoluce, obsažené v Programu KSSS; využil některých pozoruhodných vystoupení sovětských vědců (Keldyš, Trapeznikov, Strumilin), konference Akademie věd SSSR o »sociálně ekonomických problémech technického pokroku«v roce 1961 (Zvorykin, Osipov aj.) i o »problémech současné vědeckotechnické revoluce« v roce 1964. Bylo rovněž přihlédnuto k přínosu německých soudruhů (Kosel, Tessmann) a k pokusu o koncepci »technické revoluce«, podanému na filosofickém kongresu Německé akademie věd v Berlíně (1965), dále k významným pracím polských teoretiků růstu (Kalecki, Flakierski, Chrupek aj.). Značnou pomocí byly práce západních marxistů, především J. D. Bernala, autora termínu »vědeckotechnická revoluce«, i mnoha jiných.
Na tomto základě bylo možno a nutno pokusit se o samostatnou koncepci podstaty vědeckotechnické revoluce i jejích společenských a lidských souvislostí. Předložené pojetí vychází z Marxovy kritiky kapitalismu a průmyslové civilizace, která nikdy nezužovala revoluční úkoly pouze na změny ve výrobních poměrech, ale chápala překonání celého tohoto historického stadia jako jednotu strukturálních převratů ve výrobních poměrech (odstranění třídního protikladu a uskutečnění vztahů vzájemné spolupráce a pak vzájemného rozvoje lidí) a zároveň strukturálních změn ve výrobních silách (převrat v postavení člověka ve světě výrobních sil) - tedy předem implikovala vědeckotechnickou revolucí jako bytostnou součást komunistických přeměn.
Zkušenosti potvrdily, že úroveň a struktura výrobních sil společnosti mají mnohem pronikavější sociální a lidské důsledky, než připouštěla teorie, odvozená z počátečních úkolů revoluce a z podmínek socialistické industrializace.Elementárním posláním celé socialistické etapy je v tomto smyslu uvolňování a rozvíjení ekonomických, sociologických, antropologických podmínek pro tvorbu nejprogresívnějších výrobních sil, pro revolucionování civilizační základny lidského žIvota. Výrobní síly nelze ovšem dnes chápat v onom úzkém a nehistorickém schématu, které se ustálilo pod dojmem industrializace (a odpovídalo zhruba těmto podmínkám) - totiž pouze jako souhrn pracovních prostředků a pracovních sil ale v širokém Marxově smyslu, jakožto souhrn výrobních sil lidského života - tedy včetně společenské kombinace a vědy, tvůrčích schopností člověka i osvojení přírodních sil. Každá racionální integrace, každé uplatnění vědy ve společenském životě, každý krok v rozvoji člověka padá v moderní civilizaci na váhu jako zapojení další výrobní síly lidského života. Socialismus by nemohl zvítězit, kdyby se přednosti společenské struktury, zbavené třídního protikladu, neprokázaly právě v otevřenosti a citlivosti vůči těmto novým rozměrům růstu civilizace: v přístupech, motivech a hnacích silách vědeckotechnické revoluce.
Studium společenských a lidských souvislostí změn ve výrobních silách přivádí na všech stranách k závěru, že v moderní civilizační základně existuje určitá vnitřní uzlová čára růstu, za kterou se převracejí jeho základní vazby a proporce - především pokud jde o postavení člověka. Co se pod touto čarou jevilo jako nemožnost, vystupuje nad ní jako zákonitá nutnost a naopak: staré, osvědčené. cesty se za tímto předělem často převracejí v zaostávání a zpozdilost.
Předložená koncepce sleduje tyto rozdíly a obraty ve snaze osvojit si je v čisté teoretické podobě, abstrahujíc od řady okolností; shrnuje je do analytického kontrastu průmyslové a vědeckotechnické revoluce, aby mohla studovat jejich specifické sociální a lidské souvislosti, ačkoli prakticky bývá ovšem přechod zprostředkován plynulým, pozvolným pohybem. V empirické skutečnosti se dnes setkáváme s výsledným průmětem dvou na sebe navazujících, ale podstatně odlišných, namnoze protichůdných pohybů s rozdílnými zákonitostmi i souvislostmi. Zdá se, že právě neschopnost rozčlenit a pojmově uchopit tyto dva pochody způsobuje dnes určitou rozkolísanost a neexaktnost společenské vědy tváří v tvář soudobé civilizaci a jejím perspektivám.
Překračování uzlové čáry moderní civilizace, které se stává naším denním údělem, klade mimořádné nároky na schopnost uplatnit nové metody a nezvyklé pohledy, bez nichž nelze porozumět dimenzím, zákonitostem a formám, jež přibírá historický pohyb spolu s vědeckotechnickou revolucí, které jdeme vstříc: socialismus pro ni otevírá nepřeberné možnosti a prochází v ní největší dějinnou zkouškou.
Všechno nasvědčuje tomu, že pochopení těchto otázek ukrývá v sobě odpovědi k řadě nejvážnějších problémů, s nimiž se rozvoj socialistické společnosti setkává. V tomto světle vyniká především životní nezbytnost dalekosáhlých kroků, které strana podniká, uvádějíc do života novou soustavu řízení a plánování národního hospodářství. Osvětluje se tak dále potřeba změn v orientaci rozvoje výrobních sil a zároveň podmíněnost komunistických přeměn hlubokými, dlouhodobými, stálými strukturálními převraty ve výrobních silách. Na tomto pozadí vyniká nové postavení vědy ve společenském životě a nastávající přesun revolučního patosu do nových poloh. Vysvítají odtud nové významy hospodaření s lidskými schopnostmi, nové podmínky pro vytváření socialistického životního způsobu, rostoucí potřeba řešení obtížného problému participace na civilizaci atd. Konečně odtud může čerpat marxistická ideová výzbroj v podmínkách hospodářské soutěže dvou světil - tohoto velkého třídního zápasu našich dnů; není tajemstvím, že tradiční argumentace tu už nestačí a ztrácí účinnost.
Pocit, který nás při práci stále provázel a který bychom rádi svěřili čtenáři, by se dal shrnout takto: naší době porozumí jen ten, kdo dovede chápat smysl velkých, neobvyklých změn.
Pracovní tým považoval za svou povinnost otevřeně a v ostrých konturách upozornit na nové problémy a potřebu nových řešení tváří v tvář vědeckotechnické revoluci a dát tak své úvahy k dispozici straně a celé naší společnosti. V krátkém čase nebylo ovšem možno propracovat po všech stránkách předloženou koncepci, nýbrž jen začít práci, jež si vyžádá dlouhodobého mezioborového výzkumu. Na této úrovni poznání pochopitelně nelze dělat podrobné a definitivní závěry k praktickým otázkám, zvláště speciálním; zde ještě leží celé pole aplikovaného výzkumu a praktické decise. Přikládáme proto k studii jen některé shrnující podněty k zamyšlení pro praxi.
Práce byla koncipována na podkladě rozhodnutí Ideologické komise ÚV KSČ a podle instrukcí předsedy ČSAV akademika F. Šorma. V různých otázkách bylo konzultováno velké množství pracovníků strany, specialistů vědy, techniky a praxe. Za podněty, rady či pomoc vděčíme:
Připomínky, podněty či pomoc nám poskytli členové Ideologické komise a předsednictva
ÚV KSČ, členové presidia ČSAV, pracovníci ideologického oddělení, oddělení
školství a vědy a státně hospodářského oddělení ÚV KSČ, členové vědeckého kolegia
pro filosofii a sociologii ČSAV, Státní komise pro techniku, vědecké rady ministerstva
zdravotnictví, pracovníci SPK a jiných institucí, dále soudruzi:
čl. kor. dr.
J. Bačkovský (Ústav fyziky a pevných látek ČSAV), inž. K. Bačkovský (Úřad pro
patenty a vynálezy), prof. G. Bareš, CSc (FON KU), dr. D. Bárta (Ústav dějin
KSČ), doc. MUDr. V. Beneš, CSc (lék. fak. KU), dr. J. Bolina, doc. MUDr. J.
Dobiáš (lék. fak. KU], dr. M. Dýma (PÚJAK ČSAV), dr. J. Fischer (UTEIN), inž.
V. Formandl (Výzkumný ústav manipulace s materiálem), inž. M. Hájek (EÚ ČSAV),
inž. K. Hlávka (GKD), inž. A. A. Hoch, R. Horák (ÚEPS), dr. J. Janoušek, CSc
(PÚJAK ČSAV), dr. Z. Javůrek, CSc (FO ČSAV), inž. J. Jirásek (Institut řízení),
prof. dr. M. Kaláb, CSc (řed. SÚ ČSAV), dr. J. Kosek (FÚ GSAV), doc. inž. K.
Kouba, CSc (EÚ ČSAV), akad..J. Kožešník (Ústav teorie informace a automatizace),
dr. J. Kubálek (Ústav pro další vzdělávání učitelů), dr. O. Kýn, CSc (práv.
fak. KU), prof. dr. J. Linhart (PÚJAK ČSAV), akad. J. Macek (řed. Hist. ústavu
ČSAV), doc. dr. P. Machonin, CSc (řed. Ústavu marxismu-leninismu), Inž. S.
Mach (SKT), akad. I. Málek (řed. Mikrobiologického ústavu ČSAV), inž. S. Medonos,
CSc (Ústav jaderného výzkumu ČSAV), J. Němeček (Úřad pro patenty a vynálezy),
inž. P. Pelikán, CSc (VÚNP), čl. kor. prof. inž. J. Pluhař (ČVUT, hl. vědecký
sekretář ČSAV), MUDr. M. Povondra (min. zdravotnictví), V. Přikryl, CSc (VŠE),
dr. V. Ruml (řed. FÚ ČSAV), inž. L. Říha, CSc (SKT), doc. dr. J. Růžička (FF
KU), prof. dr. J. Srovnal, CSc (VPŠ), čl. kor. prof. O. Šik (řed. EÚ ČSAV),
doc. V. Šilhán, CSc (ÚEPS), inž. M. Šmok (nám. předsedy SKT), doc. K. Štrégl,
CSc (VŠE), inž. Ter-Manulianc, CSc (Institut řízení), prof. dr. V. Tlustý,
DrSc (lék. fak. KU), inž. M. Toms (EÚ ČSAV), inž. Z. Urbánek (VÚNP), J. Večeřa,
Csc (id. odd. ÚV KSČ), inž. Z. Vergner, CSc (řed. VÚNP), dr. F. Vlasák (min.
předseda SKT), inž. M. Zahrádka a další, jakož i kolektiv Filosofického ústavu
ČSAV.
Jádro práce se opírá o 23 podkladové studie. V některých směrech byly vodítkem úvahy, zpracované různými orgány a pracovními skupinami strany, ČSAV, vysokých škol, vědeckých rad ministerstev, jakož i různá šetření ÚKLKS a v příloze uvedená literatura; řadu dat a statistik nám poskytli pracovníci Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací.
Autoři