V posledních desítiletích začal prudký pohyb vědy a techniky prolamovat tento kruh průmyslové revoluce:
a) vývoj pracovních prostředků překračuje hranicí mechanických strojů a vstřebává funkce, které jej v podstatě zvedají v celý samobytný výrobní systém; změny v moderní technice tak přesahují obzor převratů ve výrobních nástrojích.
b) Pokrok nyní zasahuje v široké míře i pracovní předmět - po tisíciletí ustálený okruh materiálu, v němž průmyslová revoluce změnila nejvýš proporce (železo, dřevo, zemědělské suroviny atd.).
c) Dostává se do pohybu celá po staletí neměnná »subjektivní stránka« výroby; krok za krokem odpadají všechny bezprostřední výrobní funkce, jež zastávala jednoduchá pracovní síla; technika vyřazuje člověka z jeho obslužných, operačních a nakonec i regulačních funkcí.
d) Do produkčního procesu pronikají v plné šíři nové výrobní síly společnosti, především věda a její technologické aplikace (a s ní její základna: společenská integrace, rozvoj lidských sil atd.).
To, co určuje specifiku nastávajícího pohybu, co mu dává nový rozměr a dělá z něj vědeckotechnickou revoluci, je tedy skutečnost, že přerůstá ve stálou univerzální přeměnu všech výrobních sil, že uvádí do pohybu celou jejich strukturu. Všechno nasvědčuje tomu, že tu už nejde o jednostranný vývin jednoho z objektivních faktorů (výrobní nástroj) či o jednorázová zavedení těch či oněch určitých nových výrob, jež vyvolá rozruch, zvedne hladinu civilizace a zase utichne (jako tomu je v industrializaci), ale o ustavičný, urychlující se pohyb všech výrobních sil, objektivních i subjektivních faktorů produkce.
Nápor techniky vyřazuje omezené fyzické a mentální síly člověka uvnitř produkce, takže výroba dostává nyní vnitřní technickou jednotu, základ výrobního samo pohybu. Vědeckotechnická revoluce navazuje tam, kde skončila analýza práce v jednoduché prvky (v tom smyslu dovádí do důsledků komplexní mechanizaci); ale jejím vlastním postupem je naopak syntéza člověkem dosazeného, osvojeného - a tedy řiditelného přírodně technického procesu, vítězství automatického principu v širokém slova smyslu (ať už na jakékoli konkrétní technologické bázi). Mezi člověka a přírodu se tu vsunuje nikoli už jen nástroj či pracovní prostředek, ale celý technický výrobní proces, v němž tak či onak je syntetizována interakce prostředku a předmětu a který dostává vnitřní modelovou strukturu.
Vlastním východiskem automatické výroby už není jednotlivý stroj, ale celý nepřetržitý výrobní proces; kontinuální výroby v energetice, chemii, metalurgii, při výrobě cementu, masová pásová výroba ve strojírenství, zpracovatelském a potravinářském průmyslu, stejně jako standardní procesy v administrativě - to je půda, do níž nejprudčeji zapouští kořeny.
Člověk se tu staví vedle výrobního procesu, zatímco dříve byl jeho přímým činitelem. jednoduchá síla člověka nemůže soutěžit s výkonností technických komponent výroby: průměrná fyzická kapacita lidské pracovní síly sotva dosahuje 20 wattů, rychlost smyslové reagence je řádu 1/10 sekundy, mechanická paměť omezená a málo spolehlivá. Jen v rozsahu tvůrčích potencí a ve své otevřenosti vůči kultivaci stojí člověk vysoko nad svými nejmohutnějšími výtvory. Tradiční používání člověka jako pouhé jednoduché nekvalifikované pracovní síly se proto nutně v jednom úseku za druhým stává brzdou výrobních sil a nehospodárným mrháním lidskými schopnostmi.
Tou měrou, jak z bezprostředního výrobního procesu vystupuje pracovní síla člověka, zapojuje se do výroby mnohem mohutnější síla lidského společenství - věda jakožto bezprostřední výrobní síla, účinkující na podkladě celospolečenské kombinace. V současných výrobních převratech proniká věda do celého výrobního postupu, stává se postupně centrální silou společnosti, »rozhodujícím činitelem« růstu výrobních sil (Program KSSS).
Čím víc člověk přestává dělat to, co za sebe může nechat dělat své výtvory, tím víc se mu otevírají prostory, které by pro něj byly vůbec nedostupné bez základny jeho vlastního díla.