Podle své povahy má vědeckotechnická revoluce mnohem širší škálu přístupů, než tomu bylo v případě průmyslové revoluce. Hovoříme-li tu v širokém smyslu o automatickém principu[1] (převedení výroby na člověkem ovládaný přírodně technický proces), máme na zřeteli řadu jeho komponent:
a) Kybernetizace je klasickým postupem. Automatizační zařízení se vyvinula jako prostředky vnitřního samo pohybu v nejrozvinutějších mechanických soustavách:
- zárodečnou formu představují technická čidla (»umělé smysly«), jež vyřazují zbytky operační lidské obsluhy a ponechávají pouze nutnost seřízení příslušných komplexů;
- když se tyto prostředky zmocní celé strojové soustavy, mění se kontrolní a samonaváděcí uzly v systém technické reflexe (»nervovou soustavu«), jež zajišťuje zpětnou vazbu a vyžaduje už jen vnější řízení pomocí zvláštní aparatury (řídící pult), případně zadávání programů; přesouvá funkce člověka na okraj bezprostřední výroby;
- třetí a nejvyšší podobu dostává automatizace, když se nepřetržité produkce zmocní v celém rozsahu jako nová vnitřní dominanta matematický»stroj« (technické »mozkové ústředí«), využívající informačních vazeb v celých závodech a komplexech, takže vytlačuje činnost člověka vůbec z bezprostřední výroby do předvýrobních etap, k přípravě techniky, k výzkumu, vědě a do oblasti péče o člověka.
Nižší formy automatizačních zařízení dnes běžně zaplavují mechanizovanou průmyslovou produkci; vyspělá (a nákladná) kybernetická zařízení jsou zatím řídká a začnou převládat teprve v druhé etapě; avšak počet matematických »strojů« (computer) užívaných v USA dosahuje pozoruhodné výše (30000); odhaduje se, že do r. 1975 stoupne na víc než 75 000, kolem r. 2000 bude už normální součástí produkce.
b) Chemizace je další charakteristickou formou. Průmyslová revoluce poskytovala prostor převážně jen výrobním odvětvím založeným na aktivní úloze mechanických pracovních prostředků. Vědeckotechnická revoluce naproti tomu otevírá dokořán cestu všem výrobám, v nichž lze uplatnit automatický princip také na podkladě vývinu a aktivního postavení pracovního předmětu (suroviny), jenž tu v důsledku svých záměrně volených a ovladatelných vlastností vychází sám vstříc výrobnímu cíli, tj. nahrazuje zkratem několikastupňové - a proto často přerušované - vnější mechanické působení na pasívní předmět. Z jedné strany jsou proto chemické výroby úspornější na pracovní síly, vykazují vyšší skladbu lidské práce, poskytují nedozírné možnosti aplikaci vědy a jsou zvláště přístupné automatizaci; z druhé strany je chemizace v národním hospodářství vlastně sama automatizačním prvkem mimořádné účinnosti a její stupeň možno považovat za spolehlivé měřítko rozvoje vědeckotechnické revoluce.
Chemická výroba dnes obvykle roste dvakrát rychleji než ostatní průmysl. Světová produkce nových, člověkem vytvořených materiálů, plastických látek, se přibližně zdvojnásobuje za 5-6 let, a tento růst by musel přivést výrobu syntetických látek kolem přelomu století na souměřitelnou úroveň s dnešní výrobou oceli. V každém případě je podstatné, že chemizace vyvazuje člověka z omezeného kruhu naturálních surovin s jejich danými vlastnostmi a směřuje k jejich nahrazení škálou syntetických materiálů, disponujících záměrně uzpůsobenými vlastnostmi.
c) Perspektivně obdobné (technicky dosud nepřehlédnutelné) možnosti se otevírají i pro biologickou produkci, ve které může být využito ještě vyšší struktury a bohatších vnitřních vazeb předmětů - v souvislosti s pronikáním vědy do podstaty života; užití antibiotik poprvé ověřilo možnosti biologizace výrobních procesů.
d) Uskutečňování vědeckotechnické revoluce vysoko zdvihá nároky na energetické zdroje: výroba elektrické energie se v SSSR každých 10 let ztrojnásobuje, v USA zdvojnásobuje; trend je tu exponenciální, klasické zdroje zřejmě nestačí. Zdá se, že právě jaderný systém je dnes s to vyhovět nárokům univerzálního růstu technických výrobních sil, poskytnout neomezené zdroje energie, uvolňované přitom na podkladě automatického principu (který je tu technickou nutností). Uveřejněné perspektivy technicky pokročilých zemí počítají už koncem tohoto století s krytím téměř celého přírůstku a podstatné části (50 %) potřeb elektrické energie z těchto zdrojů.
Z kombinace těchto tendencí povstává obraz stálých podstatných změn ve struktuře produkce: roste podíl progresívních oborů (elektronika, chemie, energetika atd.), klesá podíl tradičních oborů (těžba uhlí, texti1 aj.), mění se vůbec profil průmyslové výroby.
Podle úrovně technického samopohybu prochází automatický princip řadou stupňů: tam, kde výrobní proces zůstal rozdroben na cykly, mezi nimiž je postup přerušen, uplatňuje se částečná automatizace soustav, dílen, cechů, linek. Tam, kde východiskem je nepřetržitý výrobní proces, dochází k plné automatizaci, vzniká automatický závod. V řadě případů a v celých výrobních odvětvích vyžaduje však uplatnění automatického principu předběžný přechod k nové kontinuální technologii (chemické apod.). Moderní pružné formy automatizace (stavebnicový systém, programové soustavy atd.) pronikají ovšem nazpět i do malosériové, případně kusové produkce.
Přechod výroby k automatickému principu je dosud v počátcích, ani v nejpokročilejších výrobách a zemích nepřesahuje několik procent výrobní kapacity (např. v USA se uvádí 6-8 %). Postup je však pronikavý: v SSSR vstupuje nyní každý rok do provozu mnoho set automatických linek a cechů: jejich počet má do roku 1975 dosáhnout 35 000. Objevuji se první plně automatické závody, v nichž celý proces (od přísunu surovin až po expedici hotových výrobků) probíhá bez doteku lidské ruky. I když je jich málo, jejich existence vyznačuje novou mez, které nyní dosáhla civilizace. Všeobecně se předpokládá, že se do konce století automatický princip zmocní převážné části masové průmyslové produkce a že zvrátí celou dosavadní strukturu výroby.
Industrializace změnila tvář základních odvětví průmyslu, příp. dopravy a stavebnictví; nazpět zasáhla zemědělství; rozšířila, ale bez velké změny ponechala tzv. »terciární sektor« (obchod, služby, administrativu atd.). Vědeckotechnická revoluce zřetelně zachvacuje od počátku nejen průmysl, ale všechny sféry civilizace, lidské činnosti, života, vztahů - ba dokonce vyvolává v nich namnoze ještě ostřejší pohyby než v samé průmyslové produkci.
Kromě několika málo oblastí zemědělství, lesnictví, rybářství (a také obchodu a služeb) je perspektivně možnost komplexní automatizace základních procesů výroby a hospodářského života už současnými poznatky světové vědy teoreticky prokázána - dokonce i v odvětvích, kde o tom ještě před 20 lety nemohla být ani řeč (např. hornictví či administrativa). Intenzívně se diskutují projekty automatizace dopravy, obchodu a služeb. Byly navrženy kybernetické stroje, jež jsou s to přizpůsobovat se podmínkám a samočinně se reprodukovat; zdá se, že se v budoucnu otevře možnost automatické produkce automatů, která by představovala vyvrcholení vědeckotechnické revoluce.
Nadto naznačují perspektivy vědy ještě řadu známých, ale dosud neodhadnutelných možností, jež by mohly v příštích desítiletích převrátit technologii výroby i životní způsob člověka: využívání magnetoplasmodynamického efektu, kvantových generátorů elektromagnetického záření (laserů a maserů), usměrňování mutageneze, zásahů do struktury organismu atd. I když jejich praktická aplikace bude ještě dílem poměrně delší doby, jejich existence nutí pamatovat na hluboké vnitřní akcelerační tendence vědeckotechnické revoluce.