Ve své podstatě není současný vědeckotechnický pokrok jen pokračováním či dodatkem mechanizace, nýbrž vyšším principem výrobního pokroku. Pokud jde o »lidský faktor«, má průmyslová a vědeckotechnická revoluce přímo opačné účinky.
Mechanizace rozčleňuje původně řemeslnou práci, dovádí do krajnosti dělbu práce, činí jednoduché, monotónní vynaložení pracovní síly mas (každého v úzkém úseku) základem moderního průmyslu; čím víc proto postupuje industrializace a tovární technika, tím abstraktnější podobu dostává lidská práce, tím větší armády dělníků jednoduché práce jsou do ní vtahovány a tím hrozivěji se rozestupují disparity této civilizace.
Automatizace ve svém výsledku zastavuje a obrací tuto tendenci: vyřazuje masu jednoduché práce pomocných a pak i strojových dělníků, stejně jako tradičních úředníků aj. - podle různých odhadů až z 80-90 %. Nahrazuje ji nejprve novými typy dělnických profesí (seřizovači, opraváři atd. J, většinou s širším profilem a vyšším obsahem vědeckých prvků v práci: jejich podíl stoupá v progresívních výrobách a v automatizací zasažených provozech nad 50 %. Převádí posléze lidskou činnost v typ složité technické, inženýrské práce - už dnes v některých moderních závodech vyrostl její podíl na 20-50 %. V hrubých rysech lze předpokládat, že v nejbližších desítiletích převládne ve výrobě počet seřizovačů, opravářů, laborantů apod. (vliv částečné automatizace ve spojení s relativně ještě malou dokonalostí a spolehlivostí vnitřní vazby automatických systémů); později (spolu s kompletováním automatiky a strukturálními změnami) bude jejich podíl ve velkém rozsahu ustupovat podílu techniků, inženýrů apod. Stále zřetelněji se projevuje trvalá tendence: přesun základní masy lidské práce do fáze přípravy výroby, technického řízení, projekce a konstrukce, výzkumu a vývoje atd. Odhaduje se, že ke konci století přestane být výroba pracovním procesem v dnešním smyslu a většina lidské činnosti, spojené s opatřováním prostředků k životu, nabude povahy inženýrsko-technické (či spíš jí na roveň postavené) činnosti. Vědeckotechnická revoluce je tak bytostně spojena s masovým rozvojem schopností a sil člověka.
Na rozdíl od období industrializace, kdy růst výroby byl provázen růstem zaměstnanosti v průmyslových výrobních odvětvích, ukazují už počátky vědeckotechnické revoluce opačnou tendenci: výroba roste, aniž by se zvyšovalo kvantum ve výrobě užívané práce, naopak. při (dosud mírném, ale stálém) ubývání či zkracování bezprostřední výrobní práce. Nejprve relativně (přesun do »nevýrobní« sféry) a pak absolutně: v USA zůstává průměrná masa použité práce ve výrobě už celá desetiletí zhruba konstantní (asi 75 miliard hod. ročně) a stále častější je nyní její pokles. Za léta 1953-1963 klesl počet zaměstnaných v těžebním průmyslu o 25,6 %, v zemědělství o 24,7 %, ve spojích, výrobě elektřiny a plynu a v dopravě o 7,2 %, ve zpracovatelském průmyslu o 1,4 %; týdně tu vyřazuje technika 30000-40 000 pracovních příležitostí (»tvrdé jádro nezaměstnanosti«): z tohoto »jádra« je 59 % nekvalifikovaných, 19 % zaučených, 19 % úřednických sil; stavebnictví, služby. nové obory atd. pohlcují ovšem zatím ještě značnou jejich část.
Už průmyslový systém začal otevírat cestu vědě jako bezprostřední výrobní síle; avšak jeho chod zůstával stále povětšině závislý na empirických, tradičních, zvykových postupech, nashromážděných dlouhými generacemi. Nyní se však uplatnění vědy podstatně rozšiřuje; vytlačuje všude rutinní prvky, nepřetavené akumulovaným lidským vědomím, převádí celý výrobní proud od počátku do konce na racionálně zvládnutou bázi rovnic a algoritmů (a tak ji připravuje pro automatizaci). Věda začíná dnes působit univerzálně jako bezprostřední výrobní síla a průmysl se naopak převrací v celém rozsahu v »technickou aplikaci vědy«.
Na místo jednoduché, rozdělené práce, jež byla dosud základem produkce, vstupuje nyní věda a její technologická aplikace; oblast, která byla kdysi oddělena od výroby a v omezených rozměrech čas od času přibírána do produkce zvnějška, proniká nyní do nitra výroby a celého společenského života; sféra, která se ještě nedávno počítala na stovky či tisíce příslušníků, vyrůstá v obrovskou materiální sílu, reprezentovanou vedle rozlehlé technické báze armádou více než 3,5 miliónu odborných pracovníků a 11 milionů lidí ve světě celkem. Podle odhadu některých specialistů (Bernal, Semjonov, Kapica) bude v historicky dohledné době (příští století) zaměstnáno ve vědě a výzkumu 20% z celkového počtu pracujících; takže rozsahem a významem se oblast vědy a výzkum postupně vyrovná s průmyslem pak se stane vůbec rozhodující sférou lidské činnosti. Tyto prognózy se opírají o pozoruhodnou vnitřní dynamiku vědeckého života, jakou nedisponuje žádná jiná oblast: čím víc se totiž používá vědy, tím víc možností pro její použití vzniká. V důsledku toho stále nové složky vědy působí přímo jako výrobní faktory (nikoli už jen mechanické, ale všechny přírodní a postupně téměř všechny společenské vědy); a z druhé strany se stále nové oblasti výroby obracejí v »experimentální vědu« (Marx). Mění se sama podstata vědy.
Souhrn těchto změn v subjektivní složce výrobních sil ústí nezbytně, v kulturní revoluci v mnohem hlubším a širším smyslu, protože se neomezuje na změny uvnitř kultury, ale převrací zároveň samo postavení kultury v životě společnosti, dělá utváření jejích materiálních předpokladů přímo závislým na rozvoji člověka, na kultivaci lidských sil.