Každý výrobní způsob má své principy a parametry růstu. V řemeslné malovýrobě bylo rozhodující množství a jakost pracovníků; v průmyslové produkci se stala limitující podmínkou masa pracovních prostředků (kapitálu) a použitých pracovních sil. Základním typem růstu výrobních sil v období industrializace zůstávalo rozšiřování průmyslové výroby se stabilní strukturou výrobních sil, stavění nových továren (se zlepšujícími se pracovními prostředky) a přibírání nových pracovních sil.
Avšak se současnými změnami ve výrobních silách začíná rozvoj výroby zřetelně záviset víc na celkovém stavu vědy a pokroku technologie než na množství vynaložené práce v produkci či na množství výrobních nástrojů a rozsahu kapitálu. Jinými slovy: věda se nyní stává nezávislou proměnnou v systému národního hospodářství a rozhodujícím parametrem v růstu civilizace vůbec. Objevují se příznaky nového (tzv. »postindustriálního«) typu růstu, opřeného o stálé kvalitativní, strukturální přeměny výrobních sil, tedy o počátky vědeckotechnické revoluce.
Do nového světla se na určitém stupni dostávají všechny zákonitosti růstu výrobních sil, především proporce mezi vědou (technikou) a bezprostřední výrobou, jež mají odtud obdobně směrodatnou úlohu, jakou hrál v době industrializace poměr mezi I. a II. skupinou výroby. Zákonem vývoje výrobních sil se v podmínkách vědeckotechnické revoluce stává - jak to formuloval president Akademie věd SSSR M. Keldyš[2] - vyšší priorita, předstih vědy před technikou a techniky před bezprostřední výrobou: »v nové historické situaci... je nutné, aby naše technika rostla a rozvíjela se rychleji, než roste těžký průmysl, a aby ( přírodní vědy, tvořící principiální základnu technického pokroku a představující hlavní zdroj nejhlubších technických myšlenek, předstihly tempo rozvoje techniky.«
Setkáváme se tu s novou relací, kterou neznala průmyslová revoluce. Z hlediska utváření a rozmnožování společenských výrobních sil může být nyní (za jistou mezí a v jisté proporci) rozvoj vědy a výzkumu mnohem podstatnější než rozšiřování bezprostřední produkce; strukturální změny v technice, modernizace apod. mohou mít mnohem pronikavější účinky než stavba nových továren na dosavadní úrovni.
Tyto vazby vznikají právě spolu s vědeckotechnickou revolucí. Pod určitou hranicí výrobních sil (a tedy i nahromadění kapitálu) bylo pro růst vždy výhodnější soustředění všech prostředků do bezprostřední produkce. Nad touto uzlovou čarou se situace mění v pravý opak. Tento podivuhodný předěl prochází dnes celou naší dobou a všude převrací ustálené relace. Zvykli jsme si v době industrializace, že množství prostředků vkládaných do rozšiřování sítě závodů je měřítkem hospodářského růstu. Ale nyní se ukazuje, že za jistou mezí a v jistých proporcích začíná rozhodovat spíše množství prostředků uvolněných z bezprostřední produkce pro předvýrobní etapy a pro oblast péče o člověka. Posud záležel postup civilizace na zařazování stále větší masy pracovních sil do průmyslu, nyní je naopak vyřazování pracovních sil z průmyslové produkce technikou znakem vzestupu výrobních sil. Omezování spotřeby mas do hranic reprodukce pracovní síly bylo dříve podmínkou všeobecného růstu, nyní se naopak jeví jako jeho překážka a všemožné rozšiřování spotřeby nastupuje na jeho místo atd. atd. V této situaci vystupuje s veškerou ostrostí naléhavost vědecké, dynamické orientace v podmínkách rozvoje výrobních sil. Odtud vychází rychlý nástup moderních »teorií růstu«.
V industriálním modelu růstu výrobních sil má člověk v podstatě jedinou užitnou hodnotu: pokud představuje další pracovní sílu. Ve vědeckotechnické revoluci však tomu tak není: nyní záleží mnohem víc na tom, jak vydatný obsah vědy jakožto výrobní síly - je zapojován lidskou činností (kvalitativní hledisko)[3]) Protože pokrok vědy a techniky je ve velkém rozsahu závislý na stupni rozvoje lidských tvůrčích sil, a tedy samých lidí, stojíme tu před novou vazbou moderní civilizace. Na určitém stupni růstu se nezbytně ukáže, že nejefektivnějším způsobem rozmnožování výrobních sil společnosti a lidského života se stává rozvoj člověka samého, růst jeho schopností, jeho tvořivosti - a nakonec člověka jako sebeúčelu.
Procházíme zřejmě bodem obratu, kdy se výrobní síly společnosti utvářejí v jiných oblastech a jiných proporcích, než tomu bylo v době industrializace. Jako povrchní a nedostatečné se v tomto světle začíná jevit staré dělení na »výrobní« a »nevýrobní« oblasti, na »produktivní« a »neproduktivní« práce atd. i preference vzniklé na tomto podkladě - pokud neberou ohled na to, kde a do jaké míry jsou nyní vytvářeny výrobní síly společnosti a pokud nejsou tradiční priority podřízeny této nové a vyšší dynamice.
Život v současném hospodářsky vyvinutém světě se z různých stran opírá o vymoženosti industriální civilizace, jež je nabita protiklady. Vyvstávají tu některé nové prvky náležející svou podstatou už k vědeckotechnické revoluci, avšak vpleteny do převládajícího dosud řetězu pochodů, jež dokončují či prodlužují úkoly průmyslové revoluce - a také vedle světadílů, jež teprve nastupují cestu industrializace.
Vědeckotechnická revoluce není záležitostí několika let; nicméně lze očekávat, že v příštích dvou desetiletích dostane v předních zemích převládající dynamiku - pokud najde příznivou společenskou půdu - a ke konci století vytvoří novou civilizační bázi, zvrátí úplně většinu ustálených proporcí, forem a představ současného života. Kdežto tam, kde takovou půdu nenajde, dostane se do prudkého konfliktu s těmito hranicemi.
Vědeckotechnická revoluce je zřejmě elementární silou civilizace druhé poloviny 20. století.