Nové proudy a rozměry v pokroku výrobních sil se mohou - ve svých počátcích a v době, kdy ani převratné společenské pochody ještě nerozvinuly plně své tvary - jevit jako čistě technická záležitost; ve skutečnosti mají hluboké společenské a lidské souvislosti.
Každá specifická podoba výroby a techniky nese v sobě jisté společenské určení a naopak si zase vynucuje přiměřenou strukturu společenského života. Výrobní poměry nejsou ničím jiným než pohybovou formou výrobních sil. Neexistuje výrobní poměr, který by nepůsobil na výrobní síly, a naopak každá změna na půdě výrobních sil je nabita společenskými významy.
Byly to kapitalistické výrobní poměry, jež otevřely cestu průmyslové revoluci. Osamostatňování nástroje vůči dělníkovi, oddělování intelektuálních sil výroby od práce a jejich soustředění v mohutnějícím stroji proti dělníkovi, vývin na straně pracovních prostředků za cenu utrácení vývojových možností na straně pracovní síly v celé této epoše procházela civilizace obdobím, kdy výrobní pokrok nevycházel z dělníka, ale z výrobních prostředků (existujících ve formě kapitálu). Proto také mohl protikladný výrobní poměr jako vnější ostruha hnát kupředu výrobní síly, pokud jejich pohyb vnitřně nevyžaduje a zároveň neumožňuje obecný růst lidských sil.
V mechanizované proudové produkci, kde sám systém strojil konstituuje jednotu (subjekt), jež si podrobuje kolektiv dělníků a diriguje jednoduchou práci tisíců, je v adekvátní podobě také technologicky realizován, zpřítomněn tento výrobní poměr: proces zhodnocování kapitálu prací, vláda podmínek práce nad prací samou. A naopak: pokud má výrobní pokrok pouze povahu mechanizace, je kapitál jeho účinnou formou. V historických rozměrech zde leží jisté existenční oprávnění kapitálu jako přechodné vnější pohybové formy výrobních sil a zároveň jeho zřetelná mez.
V industrializaci šlo původně o rozšířenou reprodukci kapitálu, jehož sociální podstatou je právě oddělení, protiklad technických výrobních prostředků a pracovní síly člověka. Kapitál nemůže existovat bez dělníka. Tam, kde dochází k nahrazování lidské práce technikou, vyvažuje a převažuje to vždy aplikací pracovní síly v jiných odvětvích. Takže vcelku rozpolcená struktura výrobních sil (stroje a pracovní síly) zůstává i při prudkém vývinu strojů relativně stálá. Odtud vycházela a do těchto hranic vždy znovu vracela pohyb průmyslová revoluce.
Bezprostředně lze odstranit kapitalistické výrobní poměry a převzít industriální produkci pro cíle socialistické společnosti (a to bylo velké dílo socialistické revoluce). Avšak dosažený soulad mezi společenským charakterem výrobních sil a výrobních poměrů ihned otevře rozpor v jiné rovině: poměry všeobecné spolupráce, jež tak byly vytvořeny, ocitají s v rozporu s omezenými vývojovými možnostmi dané struktury výrobních sil - jedna pro přílišnou délku a abstraktní povahu práce, nutné v převzaté průmyslové produkcí, jednak pro omezenost zdrojů, jež tato produkce poskytuje společenství, ve kterém se uplatňuje nárok na rozšiřování životního procesu všech. Tento fakt se ozývá se svéhlavou nepoddajností a bylo by čirým idealismem domnívat se, že problém možno odstranit nadále vlastnickými přesuny, akcemi politické správy či pouhým uvědomováním - a že je vůbec možno se s ním vypořádat ze dne na den, z roku na rok.
Rozhodující vymožeností socialistických výrobních poměrů je ovšem skutečnost, že rozpor, který takto vzniká, je na jejich půdě řešitelný; totiž cestou (a za předpokladu) úplné proměny celé struktury výrobních sil, celé civilizační základny lidského života. Výrobní síly, rozpolcené a dříve zvnějška proti sobě uváděné do pohybu kapitálovým výrobním poměrem, dostávají spolu se socialistickými výrobními poměry společenský základ, jenž dovoluje jejich plné převádění k vnitřní technické jednotě. Právě tím se socialismus od počátku liší od kapitalismu: že zapojuje novou výrobní sílu, sílu celospolečenského sjednocení (rozporné jednoty zájmů), která je potenciálním základem nového, mnohem širšího pronikání vědy do výrobního procesu, a nakonec sílu lidského rozvoje jakožto specifických výrobních sil sociální revoluce. Ovšem praktické uplatnění těchto možností může mít různou váhu a pod určitou civilizační úrovní těžko nalézá půdu.
Principiálně se tu otevírá neomezený prostor pro univerzální vývoj výrobních sil, pro vědeckotechnickou revoluci; z druhé strany jen výrobní poměry, které skutečně poskytnou neomezený prostor vědě a technice a pak i rozvoji lidských tvůrčích sil, jsou s to uvést plně do pohybu vědeckotechnickou revoluci. Strojová průmyslová produkce, jež původně tvoří materiálně technickou základnu socialismu, je příliš úzká, aby vystačila pro společenský rozvoj každého člověka - tedy jako báze komunistického života; kdežto vědeckotechnická revoluce naopak představuje onen pohyb techniky, jenž nejen dovoluje, ale přímo vyžaduje všeobecný rozvoj schopností a sil každého člověka - tedy odpovídá nárokům komunistického života.
Podle logiky věci tedy jen společnost přecházející ke komunismu je s to do všech důsledků uskutečnit vědeckotechnickou revoluci a naopak: pro společnost směřující ke komunismu je závazné postupné zrušení tradiční tovární soustavy, překonání industrializačního modelu růstu a přechod k vědeckotechnické revoluci.
Výrobní poměry neodpovídají ovšem vždy okamžité úrovni a pohybu výrobních sil. Může se ukázat, že výrobní síly společnosti zvítězila socialistická revoluce - včetně specifických faktorů, zapojených sociálním převratem - jsou zatím mnohem slabší než v soudobém kapitalismu; a dokonce ze socialismus stojí ještě před dlouhou řadou industrializačních úkolů. Tehdy ovšem vzniká uvnitř společnosti silné napětí a nebezpečí disparit mezi civilizační úrovní a sociálními přeměnami. Z druhé strany kapitalismus z různých příčin může být nucen překročit hranice průmyslové revoluce a adaptovat se podmínkám vyšších pohybů výrobních sil. Celý proces dovršování industrializace a počátků vědeckotechnické revoluce bude mít při kombinaci obou případů - a to je dnešní skutečnost - řadu principiálních odlišností, ale také řadu analogií a obdob. Pohyby v civilizační základně jsou výrobními poměry modifikovány, probíhají v různých formách: socialistická industrializace nezná zbídačování, nezaměstnanost atd.; naopak počátky vědeckotechnické revoluce v kapitalismu jsou spojeny s chronickým nevyužíváním širokých možností pro rozvoj lidských sil apod. Nicméně převažující struktura výrobních sil si v takovém případě vynucuje řadu obdobných tendencí, daných úrovní výrobních sil a spotřebních zdrojů, technickými podmínkami práce a života - což vykonává silný tlak na celý společenský život. Úroveň civilizační základny striktně vymezuje hranice, v nichž je možné uplatnit rozdílnou. podstatu výrobních poměrů. Trvají-li tyto podmínky delší dobu, mohou vést i k jisté nevyvinutosti či deformovanosti příslušných výrobních poměrů. Principiální převaha socialismu a komunismu nad kapitalismem může vystoupit v plné podobě, plasticky teprve tam a potud, pokud a kde je položena adekvátním pohybem a úrovní výrobních sil, pokud a kde se realizují nové výrobní poměry jako stimuly výrobních sil v nových dimenzích.