Nejen svými všeobecnými souvislostmi, nýbrž i vnitřní logikou je vědeckotechnická revoluce sociálním procesem - právě tak, jako jím byla průmyslová revoluce. Kapitál původně operoval na zděděné nevlastní bázi domácké malovýroby a v průmyslové revoluci si opatřoval svou vlastní, odpovídající materiální základnu. Něco obdobného, i když v opačném smyslu, platí i pro komunismus. V nastávající vědeckotechnické revoluci si obdobně nová, rodící se společnost, jež zprvu ještě používá v podstatě zděděné výrobní báze, začíná vytvářet svůj vlastní adekvátní výrobní fond.
Průmyslová revoluce kdysi změnila většinu evropských národů v dělníky, rozšířila po světě svou protikladnou sociální (třídní) strukturu. Vědeckotechnická revoluce ve svých celkových perspektivách zřetelně směřuje k látkové realizaci nové, beztřídní a plně pohyblivé sociální struktury, založené na vzájemném rozvoji člověka člověkem.
Vědeckotechnická revoluce je však ve svém celku sociálním procesem v ještě hlubším smyslu: v době industrializace byl pohyb civilizace prakticky založen primárně na vývinu pracovních prostředků monopolizovaných kapitálem a na redukci masy pracovníků v abstraktní pracovní síly. Základní mezí této civilizace zůstávala neschopnost revolucionovat »subjektivní stránku« výroby, lidské síly - a tím ovšem i techniku v plné míře.
Vědeckotechnická revoluce zakládá zřetelně běh civilizace na pohybu na obou stranách: vyžaduje-li radikálních zásahů do technických složek, vyžaduje stejně (a více) radikální změny, stejně (a více) aktivní vývoj i na straně společnosti a člověka - a to ve všech dimenzích života:
a) je nesporně spojena s perspektivou přeměny základní masy dosavadní práce, této nejhlubší vrstvy života v civilizaci - což se zároveň rovná podstatné změně ve struktuře »souhrnného dělníka«.
b) Totéž lze říci o dělbě práce:Automatizace naznačuj technické možnosti překonat starou fixovanou dělbu práce, především roztržku mezi výkonnou a řídící, fyzickou a duševní prací - což znamená nejen zrušit inteligenci jako zvláštní, exkluzivní vrstvu ale také změnit povahu dělnické třídy a provést hluboký zásah do podstaty sociálního vrstvení vůbec.
c) Nastávající technické převraty korespondují s kulturní revolucí nebývalých rozměrů, se všeobecnou změnou, obratem v postavení vzdělání či kultury, která dosud zůstávala spíše na okraji života člověka ve společnosti.
d) Vědeckotechnická revoluce je neuskutečnitelná, aniž by byla uvedena do pohybu soudobá hranice lidského života: nejen životní úroveň, ale nadto i úroveň života; aniž by vyústila na určitém stupni ve všeobecnou kultivaci tvůrčích lidských schopností v technice, vědě, ekonomice, umění atd.
Je zřejmé, že kapitalismus může tyto sociální změny podchycovat, akceptovat a dokonce popohánět v určitém rozsahu (např. v jednotlivých dílnách, ceších, závodech, odvětvích, sektorech) - pokud proces nepřekročil kritický bod; je překrýván nebo kompenzován jinými okolnostmi; pokud jsou, nové prvky začleňovány do staré společenské struktury, strhávány do starých hranic; pokud jsou rozvíjeny částečně v deformované podobě atd. Nicméně základna kapitalismu, na níž se vědeckotechnická revoluce celkem hladce uplatňuje v počáteční podobě, se v rozhodujících bodech a okamžicích (jakmile proces dosáhne většího rozsahu) musí ukázat příliš úzkou; řada kolizí a srážek v tomto směru je z historického hlediska neodvratná.
Půda, na níž se může vědeckotechnická revoluce rozvinout v plné šíři, je socialismus a komunismus; ovšem pravdivost této teze - a současně zralost nové společnosti - musí prokázat praxe; nepochybně i na této půdě jde o krajně obtížný úkol. Avšak v potenciálních humanistických nárocích a důsledcích se zřetelně obráží vnitřní svazek vědeckotechnické revoluce: jde nejen o sociální proces, ale též sociální revoluci, totiž organickou součást komunistické revoluce, její zákonitý stupeň a formu.