Historický průběh vědeckotechnické revoluce není ovšem jednoduchou kopií logických souvislostí: Zatím mnohé vědecké objevy a technické vymoženosti se nesporně objevují dříve v kapitalistických zemích. Vzniká svérázná situace, jíž vydatně využívá buržoazní apologetika a jež mate některé socialisty. Socialistické země většinou stály před nutností industrializace, vyspělé kapitalistické státy naopak před volbou využít prvků vědeckotechnické revoluce či dopustit obecnou stagnaci. Tato skutečnost zatemňuje navenek vnitřní souvislosti technických a společenských převratů.
Monopolismus, který operuje na vyšším stupni zespolečenštění než klasický kapitalismus, má větší možnosti pro rozvoj výrobních sil, ovšem měl původně také více důvodů a prostředků k jejich brzdění. Která tendence převládne, to závisí na vnějších i vnitřních podmínkách sebezhodnocení kapitálu, na něž je monopolismus velmi citlivý. Není pochyb, že na počátku 20. století zdusil pohyb výrobních sil: zpomalení tempa růstu produktivity např. v USA kolem mezníku 1904 až 1913 odhadují (Kuznets, Varga) zhruba na polovinu, v západní Evropě byl ještě citelnější.
Avšak od 30. let (velká krize), 40. let (2. světová válka) a především 50. let (vytvoření socialismu jako světové soustavy) dochází v metropolích kapitálu ke znatelné změně. Růst hodinové produktivity práce se v USA zvětšil v letech 1940 až 1960 proti prvým dekádám století o 50 %, v Evropě po válce dokonce několikanásobně. Aparát státního monopolismu všemožně podporuje výrobní pokrok přerozdělováním nadproduktu i krytím všeobecných ztrát vzniklých znehodnocováním kapitálu. Objevují se tu některé zřejmé příznaky počátků vědeckotechnické revoluce.
Buržoazní ideologové dokazují, že se kapitalismus obrodil. Ve skutečnosti se jeho třídní podstata nezměnila, mění se však podmínky, za nichž probíhá a může probíhat sebezhodnocování kapitálu, a to si vynucuje i obrat v poměru k výrobním silám:
a) od dob velké krize se stalo zřejmým, že tradiční průmyslový růst narazil na strop a že bez vnějšího zásahu ze strany monopolního státu, zaměřeného k rozšíření koupěschopné poptávky, není už kapitál s to normálně fungovat;
b) tyto praktiky zesílily v době 2. světové války, jež zvedla válečnou spotřebu a prolomila mnohý odpor monopolů vůči technickým novinkám vnější nutností;
c) nakonec se projevuje v ekonomice kapitalistických zemí jako dlouhodobý, nejvytrvaleji působící faktor tlak rostoucího světa socialismu. K technickému rozvoji se utíkají jako k alternativě sociálních srážek uvnitř země. Existence světové socialistické soustavy, jež disponuje 33 % světové průmyslové produkce, významnou výzkumnou základnou atd., znamená průlom do monopolní soustavy, postupnou ztrátu monopolu vědy, techniky, výroby (a tím i zostření konkurence uvnitř kapitalistické soustavy). Monopoly již nemají (ve většině případů) možnost zabránit technickému rozvoji, ztratily alespoň manévrovací svobodu. Do pohybu se dostává obvyklá zvratná logika monopolu: prosadit na podkladě určitého pohybu, co nelze zachránit na podkladě určitého stavu. Sama existence socialismu má ve světě přinejmenším zásluhu na tom, že se určitá uzlová čára ve vývoji průmyslových výrobních sil, za níž tradiční podněty staré společnosti samy o sobě tíhly ke stagnaci, nestala hranicí civilizačního pokroku, že byla překročena.
Vnitřní vazba soudobé sociální a technické revoluce neúčinkuje ovšem přímo - působí nesčetnými zprostředkujícími cestami: státní monopolismus systémem politizace zisku do jisté míry adaptoval kapitalistické hospodářství, takže poměrně vysoká míra technického pokroku (a znehodnocování kapitálu) se dnes všeobecně jeví jako nezbytná podmínka zhodnocení kapitálu vůbec. V souhrnu těchto změn se tak do celého světa promítá jako skrytý nepokoj, jako anonymní »imperativ růstu« - uznávaný také jako věcný základ, popud pro »teorii růstu« (Domar) - technická výzva komunistické revoluce.
Socialistická společnost si ovšem nepotřebuje a nesmí zakrývat, že prvenství, jehož dosáhla v některých úsecích vědy a techniky (kosmický výzkum) - to jsou jen malé počátky, zdaleka ne všeobecné. Úroveň produktivity práce ve vyspělých socialistických zemích je zatím 2krát až 3krát nižší než v USA a při zachování současného tempa vyžádá si předstižení kapitalismu patrně ještě kolem 20, 30 i více let.
V současných podmínkách soutěže dvou soustav je vědeckotechnická revoluce procesem, který se nutně obrací proti každému, kdo nedovede držet nebo včas vyrovnat krok. Rozhodující zápas o komunismus ve světovém měřítku se nyní svádí na půdě výrobního, technického vědeckého pokroku. Na tomto poli nyní »jde o všechno«. Kapitalismus může být překonán jen tím, že bude. donucen maximálně uplatnit to, co tvořilo nejsilnější stránku průmyslové civilizace a oč ještě dnes - a to hlavně - opírá svou pozici, tj. výrobní pokrok, a že se přitom ukáže neschopným uskutečnit toto progresívní lidské dílo.
Máme důvody k předpokladu, že vědeckotechnická revoluce ovlivní citelně i postavení “třetího světa«. Moderní průmyslová civilizace kapitalismu vyústila ve strašlivou, stále se prohlubující propast mezi metropolním hospodářským pohybem a »věčným« naturálním živořením většiny lidstva. Ještě dnes, v počátcích vědeckotechnické revoluce, se nerovnoměrnost vývoje civilizačních prvků v jednotlivých zemích a kontinentech zatím dál prohlubuje. Soudobý imperialismus stále obrací technicko-ekonomický předstih v neokolonialistickou praxi. Vyvolává ve světě napětí a závody ve zbrojení, jemuž propadají obrovské zdroje, vytvářené počátky vědeckotechnické revoluce. Realizace vědeckotechnické revoluce v socialismu uvolňuje (ovšem také limituje) nové možnosti k překlenutí této hrozivé, rozestupující se trhliny. Nabude-li tento proces značných rozměrů a vynutí-li si dál uvolňování světových zdrojů pro mírové řěšení civilizačních problémů, mohlo by to pro »třetí svět« hospodářsky málo rozvinutých zemí zkrátit na minimum současná muka i obtíže prvotní industrializace a nalézt východisko z jinak téměř bezvýchodných nůžek dosavadní civilizace. Strmý růst produktivity zemědělské výroby v podmínkách vědeckých a technických převratů skýtá zároveň jediné reálné perspektivy pro řešení nesmírně bolestivé otázky současného světa: masového hladu.
V tomto světle začíná vědeckotechnická revoluce vrhat nové světlo na podmínky působení celých společenských hnutí, na perspektivy řešení í na dosavadní formy řešení mnoha nejvážnějších otázek mezinárodní i vnitřní politiky. Její odraz ve vojenství už dnes dovádí do absurdity tradiční prostředky vybití mezinárodních konfliktů. Není úseku, ve kterém by nebylo třeba počítat s jejími imponujícími souvislostmi.