Ekonomicky se průmyslová revoluce - industrializace jevila jako proces rozšířené reprodukce (kapitálu): nebyla přímo vázána na pohyb produktivity úhrnné společenské práce, nýbrž jen podmínečně, částečně, v jisté relaci. Byla uváděna do života - jako odpovídajícím hybným motivem - ziskem kapitálu (či přesněji požadavky sebezhodnocení kapitálu), ale zároveň i jeho rubem: existenční obavou, nutností reprodukce pracovní schopnosti u dělníků. Svou ekonomickou povahou je naopak vědeckotechnická revoluce jakožto stálý pohyb všech výrobních sil absolutním růstem produktivity celkové společenské práce. V celospolečenském měřítku (a za jistou hranicí) tedy přesahuje obzor primárních zřetelů zisku kapitálu, je s nimi v nesouladu (viz znehodnocování účinkujícího kapitálu aj.).
Nedostatečnost zisku kapitálu (a existenčních obav] se stala tváří v tvář modernímu pokroku vědy a techniky na. Západě veřejným tajemstvím. Avšak nelze přehlížet, že některé okolnosti přizpůsobují motivy zisku kapitálu úrovni současného technického rozvoje, aniž mění jeho sociální podstatu; prostřednictvím státního monopolismu se vkliňuje do ekonomického života imperialistických zemí nový činitel, který sám nepracuje pro zisk (jeho podniky jsou většinou nerentabilní), ale jen pro záchranu zisku vůbec. Všechny monopolní státy nyní stále zaskakují obrovskými zdroji v místech, kde selhává zisk kapitálu jako stimul, a přibližují jej nutnostem daného vývoje techniky: americký stát financuje (r. 1963) téměř 70 % výdajů na výzkum a vývoj (provozuje jen 16 %), francouzský 78 %, britský 61 % atd. Kennedy zdůrazňoval[4] systém subsidií pro technické novinky tím, že zisk není s to »v náležitém rozsahu« podněcovat pokrok vědy a techniky. Podobné cíle sleduje moderní amortizační, daňová, úvěrová apod. politika. Všechny tyto zásahy pochopitelně zvýrazňují optimalizační stránku ziskových motivů, přeorientovávají podnikání na intenzifikaci růstu.
Rovněž nezájem dělníka námezdní práce o technický pokrok snaží se soudobý kapitalismus kompenzovat »prémiováním«, systémem »lidových akcií« (jež dnes např. v USA obsáhly kolem 10 % obyvatelstva, z toho i určitou skupinu dělnické aristokracie) apod.
Hybnou silou, jež je s to uvést vědeckotechnickou revoluci do pohybu, může být jen reálný zájem celé masy pracujících (každého osobně) o růst produktivity celkové společenské práce. To je ve vyvinutém hospodářství bez třídního protikladu totožné se zájmem na rozšiřování spotřeby a životního procesu všech.
Pokud charakter práce a úroveň produkce nevyvolávají všeobecně dost vnitřních podnětů, štěpí se socialistický zájem nutně ve dvě oddělené vnější komponenty: »materiální interes« a jeho ideální výraz »morální zájem«, které tvoří protějšek stimulů zisku a existenčních obava mají společné meze ve své navzájem vnější existenci: co jeden vyjadřuje v úzké podobě nároku jednotlivce, to druhý reflektuje v pouze obecný požadavek: osobní a společné, zájem a povinnost, působí odloučeně - pokud není možný rozvoj každého jako prostředek rozvoje všech a naopak. Zároveň je tu však rozporná jednota: »materiální zájem« socialistického člověka či kolektivu - pokud je založen na vlastní práci, vlastním úsilí a spojen s růstem produktivity úhrnné společenské práce (a vůbec společenského bohatství) - představuje zájem na rozšiřováni životního procesu jedince či kolektivu, což přichází vhod právě tak všem ostatním. Potud tedy osobni zájem spadá vjedno se společenským, je odvozen ze společenského zájmu na růstu produktivity, směřuje k růstu národního důchodu a úsporám práce atd. Není to tedy žádný »přežitek« starých časů či sobectví, ale zákonitá hybná síla socialistické společnosti. Převaha hmotného zájmu má nepochybně jistá povážlivá úskalí; nemůže však být s reminiscencí na soukromovlastnickou zištnost, do níž se ovšem může zvracet, odmítána jako cosi nízkého; zálež i na tom, zda nemění člověka v otroka vlastního konzumu. Avšak nakolik tyto stimuly přivádějí tak čí onak k rozvoji lidských sil, obohacení života, tvůrčích schopností, vzděláni apod. všech, natolik je přítomen právě tak silný morální prvek. A zase každé zvýšení životní úrovně implikuje zároveň pro každého morální závazek zvyšovat, zdokonalovat společensky užitečné schopnosti, jež je schopen vyvinout. Nepůjde tedy perspektivně o vyřazování ekonomického zájmu, nýbrž o jeho rozvinutí ve společenskou a lidskou hodnotu.
Je nasnadě, že na určitém stupni vývoje, čím víc budou postupovat obraty v civilizační základně, čím víc se budou nabyté zdroje obracet v kultivaci lidských schopnosti jakožto bytostně společenských sil, tím víc se bude kdysi pouze vnější »hmotný« stimul ztotožňovat s »morálním« zájmem, rovněž zbaveným svých hubených mezi pouhého povinnování; čili tím víc bude z dosavadních zájmů vyvstávat motiv bezprostředního svazku člověka s jeho činností i životem, tím víc bude nad světem lidských zájmů dominovat zájem člověka o jeho vlastní rozvoj (a tedy i vzájemný rozvoj lidí), o jeho tvůrčí sebeuplatnění. Není ovšem pravděpodobné, že by bylo možno prosadit vědeckotechnickou revoluci vcelku a vyhnout se úskalí výroby pro výrobu či spotřeby pro spotřebu, aniž by tento motiv člověka jako sebeúčelu převládl ve struktuře hnacích sil civilizačního pokroku.
Podstata socialistické přeměny nespočívá v odstranění ekonomického zájmu na zisku (pokud se v jeho pohybu zračí růst produktivity společenské práce), nýbrž pouze
a) v odstranění výlučnosti, monopolu zisku kapitálu - toho, že se vymyká společenskému rozhodnutí - a tedy v uplatnění všeobecného zájmu, zájmu všech na úrovni společenského zisku, jenž připadá všem pracujícím;
b) zároveň ve spojení zájmu na zisku se zájmem na mzdě, čili celkově na národním (hrubém) důchodu, vytvořeném celkovou společenskou prací;
c) a tedy v pozvednutí zájmu všech na úroveň zájmu o růst produktivity společenské práce, o užitečné vynakládání každého dílu společenské práce...
Nejde tedy o likvidaci podnikavosti, nýbrž o její zevšeobecněni na společenské základně (bez protikladu). Přednost socialistických stimulů ve vztahu k technice spočívá v tom, že přesahují hranice zisku, nikoli že leží svou účinností pod nimi. Socialistická ekonomika, jak vidět, může a musí využívat jako svých podřízených složek zájmu na hrubém důchodu, na zisku, na úsporách práce atd. jenom vypracováním celé struktury ekonomických stimulů, které působí v každém článku společenské práce (v ústředí stejně jako v kolektivu závodů a u jednotlivce), které všude budí zájem o všeobecný vědeckotechnický pokrok, může být realizována přednost socialistických podnětů a překonána účinnost motivů zisku kapitálu a existenčních obav dělníků. Takový systém dosud nebyl plně realizován, a to nepochybně podvazuje stimuly socialismu ve vztahu k technice.
Struktura zájmů si uchovává dynamičnost jen tam, kde se opírá o objektivní ekonomické zpětné vazby, jež zatím existuji jen prostřednictvím zbožně peněžních vztahů, jakožto objektivní ekonomické metriky společnosti a nástroje plánovitého zásahu do rozvoje výrobních sil. Když dnes socialistické země přistupují k využíváni trhu, hodnotových forem apod., snaží se buržoazní ideologové namluvit prostoduchým lidem - nikoli bez úmyslu diskreditovat novátorskou smělost - že jsme na nejlepší cestě »zpět ke kapitalismu«. Pravdou ovšem je opak: ať už tu okliky či nesnáze budou jakékoli, socialistické země stojí před pozoruhodným zdokonalováním své vlastni socialistické ekonomické struktury, odpovídající novým pohybům na půdě výrobních sil. Sledujeme-li pozorně koncepty »nových soustav plánovitého řízení« či »hospodářských reforem«, neujde nám, že kategorie, s nimiž pracuji, daleko přesahují hranice prosté zbožní výroby a primárních hodnotových forem. Jde tu o zbožni formy, v nichž se pohybuje vlastní socialistická ekonomika jakožto ekonomika společenské práce a které jsou odvozeny plně z rozporů úhrnné společenské práce.
Univerzální, mnohorozměrný a stálý rozvoj výrobních sil, odpovídající vědeckotechnické revoluci, může být uváděn do pohybu jen pozitivním rozpracováním poměrů vzájemné spolupráce do všeobecného zájmu každého pracujícího, kolektivu i celé společnosti o růst produktivity celkové společenské práce (růst užitné masy národního důchodu, při úsporách veškeré společenské práce, angažované v produkci - živé i zhmotněné, fixní i oběžné, placené i neplacené - což je totožné s nejefektivnějším zapojováním nových všeobecných společenských výrobních sil) a zároveň dynamizací této socialistické struktury zájmů, aby na každém dosaženém stupni rozvoje vyvolávala nové, vyšší požadavky odpovídající měnícím se cestám rozvoje výrobních sil, tj. vytvářela vždy novou progresívní ekonomickou subjektivitu ve společnosti. To jsou zároveň podmínky pro vyšší formy celospolečenského, dynamického, plánovitého růstu.
Je možno s jistotou říci, že bez propracování ekonomické struktury, bez uplatnění, uvolnění soustavy zájmů nebude možné otevřít dveře vědeckotechnické revoluci, zjednat jí její vlastní ekonomickou půdu a konečnou převahu.