Jde nyní v prvé řadě o využití potenciálních možností a předností socialistických výrobních poměrů ve vztahu k výrobním silám. jejich realizace je složitým procesem, jenž se nevyčerpává zaknihováním či ustanovením určitých vlastnických forem, nýbrž vyvstává jen z cílevědomého utváření skutečných, činných vztahů lidí v produkci života - ze snah, rodících denně lidské konání.
Všechno nasvědčuje tomu, že hlavní vnitřní brzdou vědeckotechnické revoluce, kterou podle stranických dokumentů pociťuje řada socialistických zemí, je nevyvinutost ekonomické struktury, soustavy podnětů a ekonomického řízení, vyplývajících z podstaty socialismu. Nebyla dosud plně realizována dynamická soustava, jež by bezprostředně spojila všechny pracující s pokrokem vědy a techniky a zjednala socialismu převahu nejen v odstranění vykořisťování vůbec, ale i v pozitivních přímých podnětech pro vědeckotechnickou revoluci, jež jsou ukryty v poměrech vzájemné spolupráce všech. Nejsou zatím propracovány socialistické nástroje, jež by ocenily dostatečně riziko a postihly pasivitu a zaostalost. Administrativně direktivní řízení je ustrojeno pro vnitřní podmínky industrializace, kdy pokrok vědy nehraje nejpodstatnější úlohu; redukuje zákonité podněty socialismu na jediný rozměr maximálního růstu kvantity, ale není schopné prosadit ekonomickou optimalizaci, efektivní rozvoj. Naopak prakticky navozuje množství postranních, nespolečenských zájmů na zachování daného stavu (odpor k nové technologii, k vyřazování zbytečných prací atd.), které zavlékají společnost do moci živelného, extenzívního pohybu, jenž se příčí směru vědeckotechnické revoluce. A extenzívní vývoj průmyslové výroby, který jen rozšiřuje dosavadní postupy, nepotřebuje zase větší pomoc ze strany výzkumu a není na ní ani zainteresován. je patrné, že bez plného a. důsledného uplatnění nové soustavy řízení, jejích zásadních řešení, není naděje na otevření cesty vědeckotechnické revoluci v naší průmyslově vyvinuté zemi.
V podmínkách industrializace mohlo stačit k prosazení čas od času se objevujících změn, omezených v podstatě na strukturu pracovních prostředků, prosté direktivní převedení zdrojů do nových výrob a ustálení určitých pozměněných proporcí. Odpovídající řídící soustava mohla být v tom smyslu statická: stačil pohyb v jednom rozměru. Avšak vědeckotechnické revoluci není možno proklestit cestu do života těmito způsoby, tím méně čistě technokratickou cestou. To vyvěrá ze samotné podstaty vědeckotechnické revoluce, jež není nějakým jednorázovým strukturálním přesunem, který by se dal jednoduše zavést, nýbrž představuje neustálý, univerzální proud strukturálních změn, v němž mnoharozměrná dynamika tvoří samu podstatu pohybu - a tedy jen pružně reagující, ustavičně se vyvíjející, zdokonalující soustava plánovitého řízení, disponující vypracovanou ekonomickou zpětnou vazbou, může jí uvolňovat cestu vpřed. Aby se uskutečnil »plný rozvoj výrobních sil« - upozorňoval už Marx - k tomu nestačí, aby byly »dosazeny určité výrobní podmínky«; k tomu je nutné, aby dynamika byla vestavěna přímo do společenských výrobních poměrů, do struktury zájmů lidského života. jen takové pohyblivé, obnovující se výrobní poměry dovolují plně ocenit efektivnost vědy a techniky, ale i lidských schopností a plánovitě jich využívat jako společenských výrobních sil.
Ukazuje se, že v rozhodnutí naší strany a společnosti uvést do života novou soustavu plánovitého řízení je obsažen hlubší záměr nežli jen náprava nedostatků v dosavadním hospodaření; jde o dynamizování a rozvinutí ekonomické struktury socialismu, odpovídající epochy, a tím i řešení klíčové otázky přístupu k vědeckotechnické revoluci, která otevírá zároveň dalekou perspektivu realizace základních motivů naší revoluce.