Zvolna, v rozporuplných výkyvech, v nejrůznějších modifikacích či deformacích, ale stále zřetelněji a prudčeji zasahují soudobé pohyby techniky povahu lidské práce, její dělbu, její látkové i lidské charakteristiky - a spolu s tím nutně převracejí celou oblast přípravy k práci, ruší ustálenou strukturu kvalifikací a profesí, otřásají tradiční soustavou vzdělání. Z hlediska dlouhodobé perspektivy osvědčují tak hlubokou vnitřní souvislost univerzálních obratů ve výrobních silách s revolučními společenskými procesy, jež podle Marxova předpokladu na určitém stupni nutně uvolňují cestu k nejradikálnější proměně, jakou lidstvo prožívá od dob přechodu od barbarství k civilizaci (a dokonce vůbec) - totiž k proměně celkového dosavadního způsobu činnosti, samé podstaty práce.
Lidská práce je prostředkem k životu a potud leží ve sféře nutnosti; ale zároveň je určitou historickou formou bytostné činnosti, praktického sebeutváření člověka, která překračuje hranici nutnosti a odtud lze tedy čekat nejpodstatnější a nejpronikavější zdroje společenského a humánního vývoje. Vycházíme proto z předpokladu, že proměny na půdě práce, lidské činnosti, jsou v soudobých pohybech civilizace rozhodujícím klíčem k prognóze ve všech dalších sférách lidského života.