Perspektivně nejvážnější ztráty vznikají přitom na straně člověka a týkají se rozvoje jeho tvůrčích sil. Průmyslová revoluce je spojena s omezováním »lidského faktoru«; ozývá se z ní vždy ona etapa ve které se všeobecný pokrok uskutečňoval nezávisle na člověku či na jeho úkor. To nemohlo zůstat bez jistého vlivu ani v podmínkách socialismu a jeho sociálních opatření. Jednostranná extenzívní industrializace především přímo vede k rozsáhlému a v dosavadním systému řízení nekontrolovatelnému mrhání lidskou prací pod úrovní společensky nutných nákladů ve světě, k zastaralému, neracionálnímu hospodaření s lidskými silami v naší zemi; to se navenek projevuje jednak jako vyčerpání rezerv pracovních sil, jednak jako zbytňování nekvalifikovaných a ručních funkcí, nemluvě už o udržování práce v ztrátových výrobnách. Rostoucí část dělníků pracovala se zaostávajícími pracovními prostředky.
V průřezu národního hospodářství je 57 % dělníků nasazeno spíše v ruční, 42 % v mechanizované práci. jen manipulace s materiálem, vnitrozávodní a mezi operační doprava atd. váže asi 1,5 mil. lidí, z velké části u málo kvalifikované a čistě výkonné činnosti s nízkým obsahem tvůrčích prvků. To dnes představuje značný díl dělníků u nás vůbec (v průmyslu až 40 %). Stupeň technizace manipulačních prací je u nás 20-22 %, kdežto v USA či v NSR přes 80 %: 4 naši dělníci pracují tam, kde je v moderních produkcích činný jen jeden.[9]
Při soudobých prostředcích vnitrozávodní dopravy, paletizace a kontejnerizace, standardizace obalové a skladovací techniky atd. bylo by možno přeskupením materiálových toků uvolnit statisíce lidí pro lepší využití výrobních fondů, saturaci služeb a posílení předvýrobních etap - pro zásah do struktury současné práce, její kvalitativní zlepšení nebo pro uvolňování svobodného času a růst tvůrčích potencí ve společnosti.
A obdobná situace je v jiných úsecích s velkou spotřebou jednoduché, nekvalifikované práce, jako je stavebnictví (dokončovací práce), zemědělství, administrativa aj. K tomu přistupuje leckde nízká kultura práce, nedostatky ve zdravotních a psychických podmínkách.
Je třeba uvážit, že jednostranná industrializace, jež oslabuje modernizaci a kvalitativní změny, zjednostraňuje vždy strukturu práce; značně změnila k našemu neprospěchu tradiční profil našich průmyslových dělníků; znehodnotila řemeslnou práci v níž bylo hodně zručnosti (i řada duševních prvků), ale nenahradila ji v dostatečné míře vyšší formou uplatnění člověka; dekvalifikuje a rozmělňuje vyspělé jádro našeho dělnictva.[10]
To je tím vážnější, že podobným směrem bude ještě navíc v počátečních etapách vědeckotechnické revoluce působit přesun pracovních sil do oblasti služeb apod., kde je úroveň práce a kvalifikace často rovněž velmi nízká.
Tyto procesy ve struktuře práce mají povahu objektivních tendencí, jimž se v té či oné míře nedá zabránit; avšak přitom jakmile se jednoduché práce nevyužívá s maximální ekonomií, přináší dvojnásobné ztráty, protože na jedné straně dává společnosti slabé výsledky, na druhé straně pohlcuje mnoho příležitostí pro rozvoj schopnosti, aktivity, tvořivosti individua. Tváří v tvář tomuto dilematu industrializace vyvstává plasticky naléhavost techniky, jež by kompenzovala a převážila uvedené tendence, udržovala a zlepšovala strukturu národní práce. je zřejmé, že nepůjde-li technika rychleji ,kupředu než růst bezprostřední výroby a přesuny k jednoduché práci - tj. neumožní-li zkrátit co nejvíce přechodné období zhoršování kvality a dehumanizace práce, nevytlačí-li masu pracovních sil ke kvalifikovanější práci, do předvýrobních etap a k oblastem péče o člověka - podváže to nenapravitelným způsobem tvořivé síly pracujících, sníží se pod únosnou míru potenciál dovednosti a činorodosti a vytvoří nakonec pro socialismus nové obtíže, protože jeho rozvoj není trvale slučitelný s takovým typem lidské práce (a výrobních sil vůbec).
Ale nedostatky v rozběhu vědeckotechnické revoluce vlekou za sebou ještě jiné závady v hospodaření s »lidským faktorem« z hlediska sociologického, psychologického a antropologického: důsledky chronického opožďování v infrastruktuře.
Nedostatek pracovních sil vyvolává tlak na dél u práce, jež je u nás větší než v SSSR a jiných technicky pokročilých zemích; tím způsobuje nedostatek svobodného času, který fakticky znemožňuje rychlejší či masovější přeměny v obsahu života. jen jedinci s mimořádnou fyzickou a psychickou robustností mázl pracujícími mohou se po průměrných 48 hodinách týdenní práce (s přesčasy) - či v zemědělství po asi 50 hodinách - prakticky ve větším rozsahu vzdělávat, rozvíjet technickou aktivitu, uplatňovat svůj talent v společensky prospěšném směru apod.
Stejným směrem působí i zoufalý stav služeb, nedostatky v dopravě do zaměstnání, opožďování v modernizací obchodu apod., prostě selhávání sfér, které jednostranná industrializace zatlačila na okraj. Shánění a opatřování životních nezbytností podle různých rozpočtů absorbuje týdně asi 30 hodin mimo pracovní doby průměrného pracujícího (u žen téměř dvakrát tolik jako u muže). K tomu ještě musíme připočítat dobu strávenou úředními výkony (některé naše úřady dosud nevzaly na vědomí, že volný čas lidí je drahocenná látka a její marnění se rovná těžkým společenským škodám), jistou přeorganizovaností našeho života atd.
Tyto důsledky stěsnávají obsah života značné části pracujících i při změněné sociální struktuře, rostoucí spotřebě a relativně rozsáhlé sociální péči do hranice prosté reprodukce pracovní síly; pustoší nepřehledná kvanta společensky prospěšných vloh a tvůrčích sil jednotlivců.
Všemi těmito svými důsledky stala se .stará administrativně direktivní soustava hlavní brzdou rozvoje vědeckotechnické revoluce v naší zemi a přechod k zásadním řešením nové soustavy jeho jedinou zárukou. Administrativně direktivní systém řízení vedl však k plýtváni lidskou energií a k stlačování aktivní tvorby lidských schopností také svým přímým odrazem v společenských a lidských akceleračních možnostech.
Bezprostředně ekonomicky vyvolává zájem na udržování zbytečných nekvalifikovaných sil v podnicích. Omezuje prostor pro »socialistickou podnikavost«; nejsou tu dostatečné nástroje, jež by ocenily riziko inovací a postihly zaostalost; převážná většina pracujících - od dělníků po techniky - je ve svých podnětech oddělena od vědeckého a technického pokroku, není vázána na růst produktivity a míru společenské užitečností vlastní práce. Zároveň dlouholeté opomíjení a subjektivistické deformování ekonomických kategorií odnímá těmto nástrojům a měřítkům reálný hospodářský podklad, zastiňuje očím účastníků případy plýtvání a nedává společnosti možnost přesně se orientovat v podmínkách racionálního hospodaření technikou i člověkem - v ekonomii času. Tak jsou tvořivé síly člověka stavěny mimo ekonomiku, nepočítá se s nimi, předpokládá se jejich irelevance ve výstavbě, která provázela průmyslovou revoluci, ale neodpovídá novým podmínkám růstu.
Hypertrofie direktiv v marné snaze nahradit ekonomickou a společenskou stimulaci vytlačuje vlastně subjektivitu socialistického člověka - už tak povážlivě postiženou povahou práce a mírou reprodukčních starostí - ze společenské sféry; jeví se pracujícím buď jako nedůvěra, anebo v jejich očích vůbec ztrácí běh civilizace povahu ovlivnitelného, přístupného procesu, na němž se podílejí. To postihuje bolestně »lidský faktor« technického a vědeckého pokroku; otupuje iniciativu, hubí pocit zodpovědnosti, kultivuje prostřednost, učí plout v proudu, nevybočovat, nezastávat vlastní názor, neobjevovat a neprosazovat nové, ale spíš prolézat póry direktiva využívat jich ve svůj prospěch, starat se výlučně o své soukromí - ovzduší, jež zatěžuje naše východiska k vědeckotechnické revoluci, protože na ni lze spoléhat jen při maximálním uvolnění svobodného prostoru pro plné sebeuplatnění každého člověka, všech jeho vloh.
Všechny tyto skutečnosti dohromady se citelně odrážejí v pohybu hladiny tvůrčích lidských sil v naší společnosti, v úrovni jejich rozvoje; v poslední době pociťujeme snížení zájmu o vzdělání, zvláště nejvyšší, klesá počet studujících při zaměstnání. Stagnování společenské aktivity při prudkém vzrůstu aktivity soukromí (množí se počty sběratelů a milovníků různých koníčků - což je jinak pozitivní zjev) umožňuje nahlédnout do rozsahu společensky nevyužitých tvůrčích sil pracujících. V posledních letech neroste technická iniciativa dělníků a inteligence, přírůstky v počtu vynálezů a zlepšovacích námětů, které v padesátých letech byly značné, od r. 1960 mizí nebo se objevuje pokles. Počtem přihlášek vynálezů a udělených patentů na milión obyvatel zůstáváme pod úrovní Švýcarska, za Švédskem, za NSR atd. Dokonce ve zlepšovatelských námětech, jež se u nás udržují asi na úrovni SSSR, nás v poslední době dostihují či předstihují některé kapitalistické závody (Anglie, Rakousko), které horečně zavádějí (pod dojmem socialistických zkušeností) analogické formy na komerční základně.
Také prestiž techniky a vědy jako životního povolání a revolučního prostředku v naší veřejnosti nyní spíše klesá.[11]
Objevuje se začarovaný kruh: nedostatky v technice omezují možnosti kultivace tvůrčích sil člověka, a to zase prohlubuje opoždění v pronikání vědy a techniky do našeho života.
Nelze podceňovat ani druhý kruh: extenzívní industrializace, nadměrné rozšiřování nekvalifikované práce, zahlcení volného času civilizačními obtížemi a suplování iniciativy administrativním řízením - to vše urovnává jistou půdu pro nivelizační tendence, podporuje setrvačnost reprodukčního života, posiluje živel technického konzervatismu, živí předsudky proti kvalifikaci a vzdělání, sráží úsilí předních dělníků, techniků, vědců a staví se nakonec do cesty cílevědomému stranickému řízení přechodu k vědeckotechnické revoluci.
Protržení tohoto okruhu je ovšem možné jen nasazením pák na obou stranách: moderní techniky i kultivace lidských sil; zdá se, že za současné situace jsou značné šance na straně »lidských faktorů«, především v parametrech ekonomického řízení.