Moderní vývoj výrobních sil přináší dvě protichůdné řady procesů s opačnými účinky na vnitřní i vnější souvislosti práce: mechanizace stále rozčleňuje složitou práci člověka v jednoduché prvky strojové obsluhy a rozšiřuje průmyslovou dělbu práce; automatický princip naopak ruší jednoduchý výkon pracovní síly a tlačí člověka přes okraj bezprostřední výroby: jednak k složitým funkcím při aplikaci vědy, jednak k novým, nevyvinutým oblastem (služby apod.), kde se ho v určité míře znovu zmocňují industrializační pochody. S postupem vědeckotechnické revoluce se tento okruh rozpíná ve spirálu všeobecné přeměny lidské práce a její dělby.
Dnes běžná jednoduchá práce dělníka (a jí obdobná práce v administrativě či jinde), jež se stala základnou průmyslové civilizace a »moderního života«, vznikla jako látková realizace námezdního poměru, jako prosté vynaložení pracovní síly, lidských svalů a nervů v produkci; pokud byla zbavena řemeslných reminiscencí, představuje čistě výkonnou, namnoze zcela monotónní činnost, jejíž nejvyvinutější podobu reprezentuje práce u pásu.
Sama práce tohoto typu je pracujícím za kapitalismu do značné míry lhostejná; celá civilizační prognóza na Západě je dnes poznamenána touto mezí. Socialismus však stojí - pokud jde o látkové tvary - v podstatě na půdě téže práce, jak se zformovala v »zděděné« produkci. I když k ní socialistický člověk, vzhledem ke společenským okolnostem, v zásadě nabývá nového poměru (a třebaže žádná společensky nutná práce nemůže být ve společenství práce přehlížena), je nicméně zřejmé, že ve značné části této práce ani tu člověk bezprostředně nerealizuje sama sebe a svou potřebu, nenachází své obohacení, že v ní prostě nežije, ale vydělává se na život, který začíná až po práci.
V mechanizované produkci převládá jako základní typ dělník-operátor, zaměstnaný obsluhou jednoúčelového stroje nebo pohlcený v chodu běžícího pásu, případně pomocný dělník, vyplňující póry nedokonalé strojové soustavy. Při dalším postupu industrializace v nových odvětvích, při mechanizaci základních provozů atd. je nutno i dál v krátkodobé perspektivě počítat s růstem počtu dělníků-operátorů a jejich pomocníků a také s obtížným civilizačním problémem jistých záporných vlivů strojně ručního výrobního systému na pracujícího, zvláště v namáhavých či stereotypních funkcích.
Avšak už komplexní mechanizace a počátky automatizace, chemizace apod. vyřazují tento typ práce, zapracovávají tyto funkce do technického systému a stavějí člověka na okraj výroby: místo rozsáhlých armád strojových dělníků objevují se tu mnohem menší skupiny seřizovačů; v automatických provozech zaujímají kolem 50 % osazenstva (kdežto v mechanizovaných jen kolem 5 %); dále údržbářů a opravářů (kolem 20, 30 i více %, v moderních chemických produkcích až 50-60 procent). Skutečně seřizovači, údržbáři a opraváři jsou v posledním desítiletí (vedle řidičů) nejrychleji rostoucí kategorií dělníků jak v SSSR, tak v USA, zatímco počet tradičních strojových dělníků roste v SSSR jen polovičním tempem, v USA vůbec stagnuje či klesá.[12]
Komplexní automatizace pokud můžeme soudit zatím z nepříliš početných ukázek, postupuje však ještě mnohem dál: osvobozuje člověka vůbec od bezprostřední účasti ve výrobním pochodu; z pouhého »kolečka« strojového systému jej přeměňuje v inspirátora, intelektuálního tvůrce, vládce nad tímto systémem. Přesouvá těžiště lidské práce do přípravných fází výroby; to je základem vysokého vzrůstu potřeby inženýrsko-technických, případně technickohospodářských pracovníků, zvláště pak tvůrčích techniků, technologů, konstruktérů, automatizátorů, matematiků pro vypracování programu (system-analysts), vědců apod. Počet inženýrů roste v posledních desetiletích v SSSR o 6 %, v USA o 5 % ročně; tj. v SSSR víc než dvakrát, v USA třikrát rychleji než počet všech zaměstnanců, jestliže až dosud v pokročilých zemích v průmyslu podíl inženýrsko-technického personálu z celkového počtu pracujících nepřekračuje 10 %, pak zkušenosti napovídají, že během 20 let vyroste jejich podíl nejméně dvakrát a v nejvyspělejších odvětvích dosáhne 50 %; podíl technickohospodářských pracovníků může v automatizované produkci tvořit 60-70 % i více. Mezi inženýrským personálem zároveň vyroste podíl výzkumné práce, který už dnes činí v některých chemických a radiotechnických výrobách přes 50 %.
Lze předpokládat, že výsledný pohyb vědeckotechnické revoluce pohltí nejprve typ operátorské obslužní práce a později i málo obsažné regulační činnosti - tedy vůbec jednoduché práce, pokud člověku není potřebou a je dána vnější nutností; anebo ji zkrátí na míru, která nepřesahuje potřebu člověka v pohybu. A naopak udělá pravidlem typ tvůrčí činnosti, rozehrávající všechny síly člověka[13] a prosycené vědeckými prvky, objevováním, vynalézáním, ražením nových cest, kultivací lidských schopností, v níž tedy ustupuje či mizí vnější nutnost, takže člověku se stává potřebou pro sebe a obohacuje jej. Tento přesun lidské práce k tvůrčí činnosti, překonávající antagonismus prostředků a cílů, musí přinést nedozírné proměny v hodnotách a obrysech lidského života; demonstruje hluboký humanitní obsah technického pokroku, bez něhož by každá sociální revoluce musela uváznout na písku.
Kapitalismus akceptuje takové změny v jednotlivých dílnách, ceších, závodech i odvětvích - pokud proces nenabyl masových rozměrů či je překrýván růstem jednoduché práce v jiných odvětvích. Na tomto podkladě přicházejí dnes ke slovu »kompenzační teorie«, jež interpretují vědeckotechnickou revoluci jako úzce technický a nikoli sociální proces (Schelsky), či naopak jako pouhé prodloužení industrializace, jako »druhou průmyslovou revoluci« (Brandt). Za touto hranici vystupují nové nároky na práci v podobě problému »zbytečnosti« masy pracujících, jehož povaha vysvítá dobře z disparity: různé propočty v USA ohlašují, že kdyby bylo dáno technice volné pole, vyřadila by v dohledné době 60 % (Reuther) či 65 % (»Podkomise ekonomické stabilizace«) i více současné dělnické práce ve výrobě (stejně jako kancelářské činnosti). Naproti tomu prognózy dlouhodobého hospodářského vývoje USA nepočítají ani ve výhledech pro rok 2000 s podstatným zkrácením lidské práce (»Resources in America's Future«) a její zásadní přeměnou.