Koloběh života, do něhož uzavřel masu lidí industriální systém kapitalismu, byl nerozlučně spojen s povahou lidské účasti ve výrobním procesu. Ve svých představách dělník vyráběl, aby mohl žít; ve skutečnosti žil, aby mohl denně opakovat určité procesy v rozšířené reprodukcí kapitálu. Pro většinu byl lidský život redukován na úroveň obnovy, reprodukce pracovní síly. Struktura spotřeby, volného času, zájmů a nároků »soukromého života« byla pohlcena v rehabilitaci pracovní schopnosti a kompenzaci účinků jednostranné, omezené činnosti. Přesah této hranice nedovolovala mase pracujících nízká úroveň spotřeby a svobodného času, nebo byl stravován setrvačností představa žádostí reprodukčního života, anebo konečně propadal soukromí, aniž našel společenské využití.
Látkové tvary průmyslové civilizace ovšem i za hranicemi kapitalismu vstřebávají fyzický a duševní fond člověka, jeho existenční obzory, styl a nároky života; udržují setrvačné hranice systému, který vyloučil rozvoj člověka či postavil nad každou jeho možnost svůj otazník. Sám člověk průmyslové epochy nese v sobě meze svých výtvorů: ve svých potřebách a představách, v životní motivaci, ve které ještě samy o sobě nepřevládají tendence k rozvoji nad opačnými tendencemi.
Počátky vědeckotechnické revoluce posouvají zřetelně všude vzhůru životní úroveň, avšak v mezích kapitalismu nestačí prolomit hranice tohoto života, změnit jeho kvalitu, převrátit úroveň života. To je ovšem i na půdě socialismu nesmírně obtížný úkol, ukrývající řadu dramatických zápletek. Automatizace a moderní civilizační technika dovolují zkrátit reprodukční starosti člověka na minimum a uvolňují prázdný prostor za hranicemi dosavadního kruhu života; avšak jeho ustálený rytmus a formy přežívají společenské i technické příčiny, promarňují v kvantech prostředky a čas, nechávají talenty ležet ladem a lidské možnosti odtékat korytem malicherností.
V prvních stupních nelze zřejmě uskutečnit víc než uvést hranice »reprodukčního života« do pohybu, nahradit jej rozšiřováním životního procesu všech; teprve když přeměny činnosti, rozsah spotřeby a míra svobodného času dostoupí v důsledku technických převratů takového stupně, že práce a život nebudou navzájem pohlcovat a paralyzovat možnosti kultivace lidských schopností, nýbrž se v nich spíš posilovat a podněcovat, bude možno počítat s všeobecnou přeměnou, celého lidského života v ustavičný proces rozvoje člověka, který je právě tak důsledkem jako podmínkou plného chodu vědeckotechnické revoluce.