Současný pokrok vědy a techniky začíná postihovat základní dimenze lidské existence, ustálené industriálním vývojem: způsob práce i života, interakci mezi člověkem a přírodou, strukturu osobnosti i vztahů mezi lidmi..
Industriální výrobní systém spočíval na masovém použití hotového, daného člověka, pracovní síly: vědeckotechnická revoluce poprvé v bezprostřední realitě pozvedá všeobecný společenský rozvoj člověka, kultivaci všech jeho sil na podmínku výrobního pokroku. V tovární civilizaci dokonce klesal význam »lidského faktoru« úměrně mohutnosti strojového vybavení; v současné revoluci na půdě výrobních sil naopak roste váha »lidského faktoru« úměrně síle technických komponent. Objevuje se překvapující závěr, že právě nejvyšší stupeň techniky (jakožto lidského díla), automatizace, »poprvé v historii umožní člověku, aby obrátil pozornost sám na sebe« (Trapeznikov). ještě americká chronometráž 20. let přikládala k člověku měřítka stroje-robota; avšak od dob Mayových studií o úloze »lidských vztahů v produkci« a poválečných statí mladého Forda, jež propagovaly přesun pozornosti od »faktoru stroj« k »faktoru člověk«, vnucují se zřejmě tyto vazby technické civilizace i na půdu kapitalismu, jež ovšem vcelku pro ně není přístupná.
Složitost a meze vědeckotechnické revoluce v jejích počátcích jsou v každé etapě dány tím, že se opírá o rozvoj tvůrčích lidských sil, ale tento rozvoj sama teprve vyvolává vytvořenými možnostmi. Tou měrou, jak se věda stává ústřední výrobní silou,nabývá masový rozvoj člověka, tvůrčích sil každého jednotlivce, povahy rozhodujícího parametru ve vývoji civilizace, tak jako jím dosud bylo množství kapitálu a práce. Oblasti, které dříve byly celkem lhostejné pro výrobní pokrok (z hlediska tvorby výrobních sil), jako je oblast masové kultury a vzdělání, spotřeby a služeb, zdravotní péče, cestování a rozvíjení styků, organizace součinnosti, doba volna a oddychu a vůbec celá struktura lidského života - vstupují dnes do nových, dříve neznámých vazeb, neboť mají v současných podmínkách - v tom či onom smyslu a v té či oné míře - přímý vztah k tvorbě oné výrobní síly, která se stává centrální složkou výrobního pokroku, tj. k vědeckému poznání. V tom smyslu celá struktura lidského života nabývá v podmínkách vědeckotechnické revoluce jiného významu, nežli měla a mohla mít v podmínkách industrializace.
Pod určitou hranicí civilizačního vývoje znamenal přesun materiálových a časových rezerv k »investicím do člověka« spíše ztrátu, neboť vynaložené prostředky buď nezpůsobily podstatné rozmnožení tvůrčích sil lidí (protože je pohltily neuspokojené reprodukční potřeby a starosti), anebo vzestup tvořivých sil člověka zůstával svým vlivem na produktivní síly pod úrovní prostého rozšiřování produkce. Nad určitou hranicí se však situace obraci: otevírá se možnost účinné tvorby a společenského zužitkování vzestupu lidských schopností a s ní i mimořádná nadějnost »vkladů do člověka«; takže naopak každé opomenutí v uvolňování tvořivých sil člověka se stává hospodářsky škodlivé.
Úměrně pokrokům vědeckotechnické revoluce vchází rozvoj člověka jako nedílná součást a samostatný faktor do růstu materiálních výrobních sil. Jeho zvláštní pronikavost proti dřívějším parametrům záleží v tom, že sdílí charakteristiku vědy: čím větších rozměrů nabývají lidské síly jako produkovaný efekt, tím mohutněji působí jako produkující příčina. Tímto zprostředkováním (pomocí jeho vlastního díla) rýsuje se pro vyspělou technickou civilizaci existenční oprávnění předstihu, nutnost primátu kultivace lidských sil, rozvoje člověka jakožto sebeúčelu.
V celém dosavadním vývoji civilizace nehrály proměny v úrovni lidského života úlohu samostatné příčiny, ale spíše odvozeného, následného dokonce postranního - efektu. Extrapolace rozšířené reprodukce kapitálu (a jeho průmyslového vybavení) tvořila až dosud jedinou faktickou základnu výhledů do budoucna. Moderní pokroky v technice přinášejí prudké, nerovnoměrné pohyby; na rozdíl od průmyslové revoluce principiálně umožňuji, aby se každý podílel (v té či oné míře) svým rozvojem na vzestupu civilizace, což bylo dosud nemožné; zároveň však dováděj i živelný vývoj na straně techniky na hranici absurdity: nejsou-li zvládnuty (nebo aspoň usměrňovány) kolektivním rozumem, nutně vyvolávají disproporce, plýtvání výrobními silami, ztráty na tělesné a duševní zdatnosti lidí, civilizační katastrofy - a dokonce bytostné ohrožení člověka vůbec. V inerci člověka - na níž byla založena průmyslová civilizace - nalézá, technicky rozvinutá společnost naopak svůj princip zkázy; v postupném stálém předstihu všeobecného lidského rozvoje před valícím se proudem hmotné techniky shledává striktní životní nezbytnost a pak i specifický princip svobody. Tato relace definuje existenční oprávnění socialismu. Tak se naskýtá základna pro sjednocení světa civilizace a kultury, kdežto jejich disparátnost provázela průmyslový systém jako stín. Rozumíme-li pod kulturou podle dávného Kantova výroku kultivaci lidských schopností a sil, splývá v tomto smyslu vědeckotechnická revoluce s největší kulturní revolucí dosavadních dějin, protože posunuje kulturu, která dosud provázela život spíše po okrajích, přímo do jeho středu.
Právě v této dimenzi vědeckotechnické revoluce - totiž ve vyšším stupni kultivace tvůrčích sil a talentů pracujících, jichž zatím jen nepatrná část dochází uplatněni - je nakonec ukryta jediná reálná možnost předstižení kapitalismu; za předpokladu, že k ní socialismus cílevědomě soustředí technickou orientaci, strukturu zájmů, racionální celospolečenskou organizaci výroby a spotřeby, podněty činorodé aktivity atd. Uvolňování zdrojů tvůrčích lidských sil nad míru,[22] obvyklou v kapitalismu, definuje a bude definovat zásadní krok a neklamnou známku převzetí iniciativy v soutěži; jím se - co do možností odlišuje běh vědeckotechnické revoluce na půdě socialismu.