Svět, který dnes obklopuje člověka, není už dávno nedotčenou přírodou: ze všech stran j zasažen, uzpůsoben lidským úsilím. Dostává povahu druhé, člověkem dosazené přirozenosti.
Lidé se nemohou zmocnit podmínek vlastního života dřív, než je sami vytvoří. Ale tou měrou, jak je na sebe vrší, jsou zase těmito podmínkami sami formováni a limitováni. Člověk sám přestává být pouhou naturální bytostí, stává se ze všech stran společenskou, civilizací vypracovanou individualitou. Povaha jeho díla, vtesaná do prostředí, v němž žije, rozhoduje o jeho vlastním rozvoji.
V průmyslové civilizaci, rozvinuté kapitalismem, se člověk vymanil ze závislosti na přírodních živlech za cenu, že se stal závislým na vlastních výtvorech - na látkách, jimž dal tvar, a silách, jež uvedl do chodu.
V tovární práci a životě vzniká umělé prostředí, jež neharmonizuje plně s biologickými a psychickými rysy, v nichž se vyvíjel lidský život po tisíciletí. Tyto životní podmínky nevznikly ovšem z lidského konceptu, nýbrž spíš jako produkt používání člověka a usnadňování jeho funkcí vzhledem k tomuto použití. Dostaly svévolnou, chladnou logiku: obrovský předmětný pohyb průmyslové civilizace se od rána do večera zmocňuje masy lidí, vtiskuje jejich činnost do přesně zajetých kolejí, uvádí je do předem vypočtených situací, klade jejich životu pevné a tvrdé meze. Při obsluze mechanických pásů, v kole městských aglomerací, ve vazbách průmyslové hierarchie (s jejím fatálním oddělením práce a intelektuálních sil) shledává člověk své vlastní dílo jako věcně nezávislou moc. Uprostřed produktů vzájemné součinnosti lidského společenství se připadá stál osamocenější a ze všeho nejméně člověkem.
Toto převrácení (odcizení) je neodlučným fenoménem průmyslové civilizace. Jeho společenského života a vláda společného živlu - kapitálu - nad pestrým koloběhem věcí a snah. Ale nesmíme zapomínat, že protikladná povaha společenských poměrů byla zároveň po staletí zpředmětňována v omezeném a jednostranném industriálním stupni výrobních prostředků i v odpovídajících tvarech lidského života (právě tyto meze byly adekvátní kapitálu); a zůstává fixovaná v jejich látkové , technické podobě, v celém pracovním a životním prostředí průmyslové civilizace i tehdy, kdy socialistická revoluce už převrátila jejich společenské souvislosti. Co tu člověka dusí, není přemíra techniky (jak se domnívá romantika), ale její omezený, nedokonalý vývin, jednostrannost umělého životního prostředí, takže velká část pracujících v něm není svým životním projevem pánem, ale obsluhou; nenachází podmínky rozvoje, ale převážně jen reprodukce dané existence, Marxova kritika průmyslové civilizace kapitalismu koncipovala překonání odcizení jako radikální přetvoření nejen společenských, ale i odpovídajících technických podmínek, a vytvoření civilizace, v níž by se z každého článku životního prostředí ozýval element lidského rozvoje, vycházela vstříc síla lidské součinnosti.
Do jistých mezí, je-li technika slabá svírá a ovládá člověka; naopak je-li dokonalá a všestranná, umožňuje člověku jeho vlastní rozvoj. Automatizace výroby, moderní spotřební technika, komunikační a urbanistické prostředky, to vše dnes začíná vyřazovat lidskou obsluhu předmětného světa a dovoluje nakonec proměnit civilizaci ve službu člověku: v adaptaci výrobního procesu, v konstrukci životního prostředí atd. pro kultivaci lidského subjektu.
Umělé prostředí se dnes zevšeobecňuje, zasahuje krok za krokem všechna dřívější naturální útočiště. V civilizaci příštích desetiletí se každý tak trochu ocitne v postavení kosmonauta, pro něhož je umělá rekonstrukce a ovládání elementárních existenčních podmínek otázkou života a smrti: společnost, která by nebyla s to ovládnout tvorbu vyváženého umělého prostředí, obrátit globální a často disproporční výboje techniky k prospěchu člověka, by nepochybně šla vstříc devastací přírodních podmínek a tragickému narušení biologické a duševní rovnováhy člověka.