Volný čas se zrodil jako masový jev v lůně industriální společnosti v důsledku postupného zkracování pracovní doby pod minimum nutné k reprodukci pracovní síly; je výsledkem technického rozvoje a zároveň autonomním činitelem dalšího uvolňování a tvorby lidských sil - do té míry, že technicky vyspělá společnost se někdy koncipuje jako »společnost volného času« (Dumazedier). I když volný čas ztratil v socialismu svou protikladnost, nese v sobě dosud rozpory svého původu, rzpolcení, fixované v látkových tvarech industriálního systému.
Základní kategorie reprodukčního života, vydělávání a obstarávání, zabírají dosud suverénně obrovskou většinu lidského života a vyčerpávají energií, pozornost a vnímavost pracujících (80 % doby bdění). Jednoduchá práce pohlcuje (u dělníka a dělnice u nás) průměrně 30 % týdenního časového rozvrhu, spánek 31 %, reprodukční nezbytnosti 21 % atd., na volný čas zbývá kolem 15 %; avšak z toho opět většina připadá na odpočinek a pasivní zábavu, jež buď kompenzují povahu práce a jednostrannosti civilizačních podmínek, nebo jsou pouhým jejich setrvačným prodloužením; sotva polovina z toho (tedy kolem 7 %) může představovat skutečně čas k dispozici člověku (disposable time), zasvěcený podle Marxova konceptu tak či onak rozvoji člověka (asi 3,2 % je podíl sebevzdělání, dále kulturní činnost, technická tvořivost, přemítání a besedování, cestování, společenská participace, aktivní zábava a sport apod.).
Podle některých poznat ku antropologie a psychologie by masové účasti ve vědeckotechnické revoluci (spojení práce a vzdělání atd.) bylo možno dosáhnout teprve, když míra času k dispozici člověku překročí určitý práh - (asi 30 hodin týdně - třikrát víc než dnes) a později ještě víc. To by předpokládalo zkrácení pracovní doby pod 40 hodin a perspektivně na 30 hodin týdně, při asi 40týdenním pracovním roku (Fourastié); a dále ještě vydatnější omezení časových nákladů na reprodukci pracovní síly (asi na 15 hodin týdně) - stav, který podle Programu KSSS a řady sociologů lze očekávat koncem století. To by proměnilo čas k dispozici člověku v nejvýraznější položku v lidském životě, udělalo z doby volna rodiště nových sil člověka a společnosti a znamenalo ve skutečnosti výrazný převrat v hranicích možnosti a nutnosti lidského života vůbec.
Obtížné bude rozhodnutí o tom, jakým směrem se má perspektivně ubírat zkracování pracovní doby (zda zkracovat den, týdny, rok, pracovní věk v mládí nebo ve stáří atd.), poněvadž každé uvolnění znamená zátěž na jiném místě a naopak. Ve speciálním studiu ekonomickém, sociologickém a antropologickém (které se dnes rozvíjí v celém světě) půjde o uplatnění kritéria množství času uvolněného ke skutečnému rozvoji lidských sil. Například zkrácení denní i týdenní pracovní doby v určité dimenzi vede k růstu produktivity; dokonce roční volno tvůrčího pracovníka l'année sabbatique - se považuje za zařízení veskrze produktivní. Naopak předčasný odchod do penze v době prodlužujícího se životního věku působí na tvorbu společenských sil rušivě.
Rozšiřování volného času dá vyniknout jeho víceznačnosti. Rozhodujíc! totiž není jen míra, ale také obsah volného času. Jak ukazují empirické výzkumy, pod určitým prahem životní úrovně převládá silná tendence využít volného času ke zvýšení příjmů (tzv. druhé zaměstnání apod.). Stejného druhu korelace jsou prokázány pro jednoduchý, monotónní charakter práce a způsob naplňování volného času, jež citelně omezují jeho humanizující možnosti. Nestačí tedy zřejmě samo o sobě zvýšení množství volného času k tomu, aby se stal zdrojem tvořivých sil. Bude k tomu třeba společenského modelování, hledání účinných prostředků, jak na jedné straně neporušovat, nýbrž zvyšovat svobodu volby (bez ní volný čas ztrácí svou kvalitu), a na druhé straně stimulovat vznik subjektivních potřeb, které jsou v souladu s rozvojem lidského jedince a tím i sil společnosti ovšem bez vulgárního utilitarismu, neboť škála podnětů a zážitků, rozvíjejících ve volném čase lidskou osobnost, je nesmírně pestrá.
a) V žebříčku činností ve volném čase v průmyslově vyvinutých zemích objevuje se na prvém místě sledování televize,[24] návštěva kina, poslech rozhlasu, četba novin a časopisů - tzv. »masová kultura«, jež hraje svébytnou a zatím nezastupitelnou roli. Hromadné sdělovací prostředky zevšeobecnily přístup k informaci a zábavě, kultuře a vědě, ovšem rozpolcení činnosti, fixované v industriálním systému, vrací se tu v podobě dilematu tvůrce a konzumenta: pokud člověku chyb! souvislost mezi vlastní činností a vlastními tvořivými silami, ztrácí kontakt s uměním i vědou, jež jsou založeny na takové aktivitě. Komerční prostředky řízení se na Západě obratně přizpůsobují a petrifikují nároky zábavy, jež pouze zabavuje čas, kultivuje prázdné potřeby. V tom má socialismus nedoceněnou přednost. Nechybějí tu ovšem obecné tendence »masové kultury« (až po úspěchy braku např. v kinech), ale je mnohem víc otevřena kultivaci lidských sil. Soudobé po kroky vědy a techniky prostupují stále více stěnami »masové kultury«. Síť prostředků masového působení se diferencuje, člení - bude tedy poskytovat mnohem vydatnější zdroje individuální volby a přesouvat těžiště v aktivní zábavu. je pravděpodobné, že jednostranný tok informací v mass-mediích se nakonec vůbec změní v mnohostranný - a to by podstatně zasáhlo do povahy »masové kultury«, rozšířilo nároky aktivity.
b) Rovněž ve sportu se zatím zřetelně reprodukuje základní protiva, průmyslové civilizace (řídící a výkonné práce) v podobě dvojice špičkového sportovce a diváka. Ve spoluúčasti hledá divák přerušení každodenního života s dominantou nevzrušivé práce a prázdna, uvolnění ze složitých závazných vazeb lidí do jednoduchých průzračných pravidel spravedlnosti a družby, pocit neomezeného sebeurčení a práva volby, odepřeného industriálním mechanismem atd. Jde jistě o iluzorní kompenzaci mezí reálného života v průmyslové civilizaci. Zároveň však o jisté náznaky nových potřeb, jež se pak reálně uplatňují v aktivním masovém sportu. Předpokládáme, že vyšší rozvoj technické civilizace výrazně posílí aktivní sportování (nikoliv ovšem špičkové), oproti přechodnému stadiu, ovládanému spíše diváckou zábavou, a udělá z něho základní nutnost lidského rozvoje v době silné intelektualizace práce - objektivní i subjektivní potřebu.
c) Rozpory ukrývá i domácí kutění, které v poslední době vyrůstá někdy v časově největší položku (v evropských velkoměstech, kde je započteno zahrádkaření, pohlcuje 40.% volného času). Vysvětlení není jen v užitku, který taková záliba přináší; spíše naopak, značná část výsledku by se dala opatřit snadněji koupí či službami. Avšak bezprostřední styk s předmětem, fyzická činnost (jako kompenzace jednostranné duševní práce), průhlednost realizace (oproti rafinované moci aparatur), svobodná hra lidských sil, mající účel sama v sobě (oproti zvnějšku řízené práci) - to jsou hodnoty, jež vyhovují člověku v průmyslové civilizaci, pokud nedošlo ke změně v práci. Prosperita průmyslu »udělej si to sám« je výmluvná. Napovídá rozsah tíhnutí k tvůrčí činnosti (ovšem zároveň ji někdy zbavuje společenské užitečností). Některé progresívní koníčky se však s rozšířením volného času stanou jistě základnou nového tvůrčího uplatnění nejednoho kutila.
Shledává-li věk vědy a techniky skutečné bohatství, ukryté ve volném čase, v mnohostranné tvorbě lidských schopností, padá pro něj abstraktní protiklad k práci, pokud se mění v tvůrčí činnost, a naopak. Sféra času k dispozici člověku (osvobozeného pro lidský rozvoj) nahrazuje na této čáře »pracovní dobu« ve funkci míry společenského bohatství.
-----
Hranice činností, potřeb a sklonil reprodukčního života v industriální civilizaci mají drtivou sílu inerce i tehdy, když revoluce strhla společenské zábrany a technické převraty podkopaly jejich existenční oprávnění. Ale člověk není neměnný, jak tvrdí antropologie, vycházející ze zkušeností mas v dosavadních dějinách. Jeho motivační struktura je otevřena jeho vlastnímu dílu.
Avšak jaké páky otevřou člověku vítězství nad vlastní netečností a strnulostí, které měl Lenin za nesnadnější a podstatnější než vítězství v mocenském střetnutí? Které zdroje vyhraní v nitru člověka svobodné rozhodnutí k vlastnímu rozvoji?
Za určitých podmínek se může ukázat jako rozhodující systém příležitostí. Od práce přes vzdělání, spotřebu i volný čas existuje široká škála velkých i malých příležitostí pro rozvinutí technické, vědecké, umělecké, společenské nebo prostě lidské tvořivosti. Přijde nevyhnutelně doba, kdy nebudou stačit tradiční představy o dominantách života. Perspektivně je na čase myslet na novou funkci závodu (stejně jako škol). Na síť domů techniky, vědy a kultury. Na kluby tvořivosti přístupné všem, kdo pocítí potřebu najít aktivní styk se světem techniky a vědy. Na zkušenosti sovětských »byr« technické tvořivosti, příp. veřejných (i soukromých) tvůrčích laboratoří, jak je proponují na Západě.
Nelze předstírat, že tyto cesty známe, naopak: zatím je příliš málo známo o vzdálenosti, jež se klene mezi vědeckotechnickou revolucí a motivaci života miliónů lidí.