Průmyslová revoluce kdysi převrátila poměr subjektu a objektu ve výrobě: místo subjektivity řemeslníka, zprostředkované nástrojem, dosadila subjektivitu strojové soustavy (existující ve formě kapitálu), zprostředkovanou kolektivem dělníků. V pásové produkci je očividně celý proces určen nikoli úsilím pracujících, ale pohybem strojové soustavy. Ale stejnou podobu obrovského mechanismu, který diriguje a manipuluje člověka, dostal celý anonymní industriální civilizační stroj, celé umělé životní prostředí. Mechanická kauzalita, opakovatelnost a zaměnitelnost věcí i lidí ovládá tu životní styl, potřeby, zájmy, vztahy. Masa lidí je jen vykonavatelem jistých pracovních a životních úkonů, nepodílí se vlastní subjektivitou na této civilizaci či přesněji ukládá ji pouze mimo ni, do hranic soukromí. Formálnost a bezmocnost politické, občanské účasti pracujících v kapitalistických zemích je dnes už všude mimo pochyby. A toto stlačení lidské subjektivity je také nejpovážlivější hranicí dosavadní civilizace. Sociologické průzkumy naznačují, že takové »choroby« technicky pokročilého světa, jako jsou tlupy a excesy mládeže, nekoření ve vysokém či nízkém standardu, v rozkladu rodiny či generace, ale přímo v této hluboké ráně: v nedostatku reálné participace miliónů lidí na průmyslové civilizaci, v neuspokojené potřebě lidské subjektivity. Snahy léčit tento strukturální neduh kultem »osobní prestiže« jsou symptomatické, avšak nepostihují jeho příčiny.
Ekonomické rozbory naopak zjišťují, že na nejvyšší technické úrovni se nároky a možností participace radikálně mění. Dokonce uvnitř kapitalistických podniků dnes v automatických provozech vyčíslují, že v těchto podmínkách bez určité účasti osazenstva - i když je to jen zdání »bilaterální decise« (Melman) - nemůže už být rozhodování efektivní. Takové úkazy nemohou samozřejmě-překonat'bariéru soukromého vlastnictví; prokazatelně však napovídají, že starý manažerský systém, jenž vědomě vylučoval participaci (Taylor), narazil na strop a přežívá se.
Avšak problém participace nechybí ani v socialismu, pokud stojí na bázi industriálního systému. Socialistická revoluce zpřístupnila miliónům dělníků zásah do běhu civilizace v politické sféře. Impozantní je míra této účasti: z ročního časového fondu průměrného dělníka v SSSR r. 1924 zabírala 109 hodin (Strumilin). A však s vyřešením elementárních úkolů revoluce klesla pochopitelně tak, že v r. 1959 činila pouze 17 hodin ročně.
(Obdobně ve všech socialistických zemích.) Je zřejmé, že tento typ participace nemůže už v budoucnu vyplnit mezeru, která vzniká povahou práce a strukturou průmyslové civilizace (nejde o vlastnickou otázku, ale míru reálného osvojování světa); není-li nahrazeno vyšší participací, vzniká vakuum, jež zasahuje lidskou osobnost a tlačí její motivační strukturu do nejjednodušších rovin. Silný antropologický význam má v tomto smyslu pro celé přechodné období podíl na ekonomickém rozhodování, na hospodaření. Nejhorší stránkou administrativního řízení je pravě to, že sráží subjektivitu člověka, žene tím milióny lidí do náruče civilizačního nihilismu. Nevyčerpané sou dosud možnosti participace na sociálních podmínkách lidského života (také drobnější, místní), a to především pro lidi vykonávající nekvalifikovanou a jednoduchou práci ( v praxi se chybně postupuje naopak). Nemalou cenu Mají silnější nároky na subjektivní účast při dotváření náznaku u diváka v moderním umění - proti hotovému, neproblematickému, ryze oddychovému způsobu kulturní konzumace. Nedoceněna zůstává v tomto smyslu oblast tvorby perspektiv.
Zásadní řešení je ovšem možno očekávat od komplexnějších vrstev vědeckotechnické revoluce, které překračují hranici subjektivity přímo v práci, a to nikoli návratem k subjektivitě jednotlivce uvnitř výroby - což je už nemožné ale vyřazením člověka z čistě výkonné činnosti a rozvinutím jeho subjektivity vedle ní a nad ní: v přípravě a proměně produkce, poddávající se pak subjektivní moci »všeobecné společenské práce« (Marx). V technické, organizační, vědecké, umělecké tvůrčí činnosti i v rozvoji člověka, kde společné úspěchy v přetváření světa závisí na subjektivním (nezaměnitelném) vkladu jednotlivce (a kolektivu), je participace na pokroku civilizace dána přímo povahou jeho základního životního projevu. Výzkumná, novátorská apod. iniciativa pracujících, přechod ke kvalifikovanější práci - to vše svým významem daleko přesahuje propočtené úspory: hlásí se tu lidská subjektivita epochy vědeckotechnické revoluce.
-----
Rozměry, které do vědeckotechnické revoluce vloží rozvoj člověka, dávají samému procesu různé možné vyústění. K jakým důsledkům to povede ve sféře základních problémů existence člověka? V jakém směru podnítí utváření vlastní »lidské přirozenosti«? Jaký nový »typ« lidství ze sebe vydá? Jakou integraci hodnot předchozího vývoje lze očekávat?
Obvykle bývá odpověď vkládána do pojmu »totálního«, všestranně rozvinutého člověka; avšak tento pojem sám nemůže být ničím dokončeným a uzavřeným, představuje spíš projekt lidského smyslu, který je vkládán do pohybu světa; člověk se tu tedy objevuje v postavení subjektu i objektu a pokaždé v podobě pohyblivého, mnohorozměrného procesu. Je zřejmé, že s vědeckotechnickou revolucí dochází vývoj společnosti bezprostředně k bodu, ve kterém už je sám dál neuchopitelný, neopře-li se o komplexní vědecký pohled na člověka a jeho rozvoj. Čím více existuje znalostí přírody a techniky, tím víc je třeba znalostí člověka. Převážná většina otázek člověka musí ovšem být předmětem širokého speciálního antropologického zkoumání, k němuž bude filosofie přistupovat jako ke zkušenosti vyžadující si určitou ontologii. Zdá se nám nejvhodnější sledovat úvahu (přednesenou nedávno akad. Alexandrovem v SSSR), aby Akademie věd byla pověřena postavit se do čela vytváření systému věd o člověku (při spolupráci filosofie, sociologie, ekonomie, psychologie, pedagogiky, lékařských věd, teorie architektury, estetiky, řady technických věd atd.), přičemž některé články - jako je oblast psychologie a sociologie práce - budou nezbytně vyžadovat speciálnější výzkumná pracoviště (Ústav lidské práce).
Bez této vědecké základny mohlo by se socialismu přihodit to nejhorší: že by propásl své možnosti využit lidské dimenze nabízející se v současné civilizaci.