Průmyslová revoluce znala v podstatě dva typy řízení: vnitropodnikové řízení a pak administrativní správu (jejíž skutečné funkce záležely spíš v negaci pohybu). Řízení uvnitř podniku, pokud měl strojní vybavení, spočívalo v dirigování mechanického proudu předmětů, věcí a jejich lidské obsluhy. Administrativní správa se obdobně omezovala na zacházení s lidmi jako s věcmi. Předpokladem řízení tu byla podstatná nesubjektivnost řízených objektů. Abstrahovalo se od jejich proměn a uvažoval se jen omezený počet měnících se okolností. Tento rozsah úkolů bylo možno naplnit direktivním přímým rozhodováním o věcech a lidech a hierarchickou strukturou.
Situace se však.mění, jakmile na místo jednoho či několika faktorů vstupuje všeobecná dynamika v každé z mnoha dimenzí výrobních sil i v nepřehledné vazbě okolností - a to jsou právě podmínky vyhrocující se ve vědeckotechnické revoluci. Zde je třeba nového pojetí řízení.
V současné době klíčovým oborem pro zvládnutí rozsáhlých technických pochodů je tzv. systémové inženýrství. Klasický inženýr, jenž znal detailně určitou složku celkového systému, již dnes nepostačuje; Stále víc jde o řízení hromadných procesů, výrobního systému v jeho celistvosti, což právě patří do kompetence systémového inženýra.
Stejně zřetelně vystupuje tato změna u manažera v technizovaných provozech. Proti starší koncepci, jež redukovala činnost manažera na organizování lidí, zabývá se moderní manažer činností celých systémů s vypracovanou vnitřní vazbou jako »biologických bytostí«.
V industriální epoše bylo možno předpokládat »nutnostářský model«, v němž všechno funguje v podstatě jako velký mechanický stroj s »jedinou pravou cestou«, v němž každý minulý stav určuje budoucí, a řídící direktiva může proto zasahovat do každého kroku s předvídatelnými výsledky. V soudobé výrobě však máme před sebou celý komplex vzájemně propojených procesů s vnitřním automatismem, a tedy i s jistou vlastní »vůlí« a »samočinnou« reakcí systému při nevypočitatelnosti řady parametrů. Zachytit chod těchto kybernetických modelů může jen systémové poznání, opřené o statistické zákonitosti s mnohoznačným určením, o teorii náhodných stochastických procesů. Kybernetika je proto vůbec jediným možným základem moderního řízení a plánování; operační predikce, programování atd. jsou vzdáleny přímé vnější regulaci věci, opírají se o použití regulačních. principů, o nepřímé řízení.
N. Wiener upozornil, že moderní civilizace na všech stranách opouští klasický Leibnizův obraz světa, ve kterém všechny události jsou určeny předem a jednoznačně podle pravidel průmyslového mechanismu.
Moderní výrobní a společenské soustavy by se musely proměnit v chaos bez systému »samočinných« procesů, jejichž nositelem jsou nejrůznější civilizační nástroje (jako peníze, hodnotové formy, právní a morální normy atd.). Řízení a plánování nemůže tu spočívat v direktivním zásahu do běhu jednotlivých věcí, ale v (mnohem účinnějším) ovládání a využívání těchto regulátorů, tedy v modelování »pravidel hry«, jejichž »samočinný« chod směřuje k vytyčenému cíli. Místo regulace věcí (a lidí jako věcí) tu nastupuje operace s regulačními principy.
V první etapě - v souvislosti s industrializací - snažil se socialismus zevšeobecnit systém vnitropodnikového řízení - organizovat společnost jako jediný podnik - a spojit jej se systémem administrativní správy. Avšak tento »nutnostářský« direktivní přístup vyloučil vlastně ekonomické prostředky a musel narazit na nepřekročitelné hranice, za nimiž může vést jen k absurdnostem. Není možno rozhodovat přímo o každé jednotlivé změně v období všeobecného pohybu celé základny života; není možné překonat dosavadní civilizační nástroje, aniž bychom- je ovládli, použili a tím změnili i jejich povahu společenského živlu. »Automaticky« probíhající procesy se v moderní civilizaci nedají odstranit: je možno je buď cílevědomě aplikovat, modelovat, plánovitě řídit (nepřímo jako každý automat), anebo propadnout jejích moci ve slepé iluzi, že odstraňujeme živelnost. Všechno závisí na tom, zda se socialismu podaří vypracovat soustavu civilizačních regulátorů, prostředků a pravidel, které by objektivně seřizovaly nejen ekonomické, ale i sociální, psychické a antropologické podmínky pro růst tvůrčí aktivity člověka a jeho socialistickou orientaci tak, aby plánovitě otevíraly přístupy k vědeckotechnické revoluci. Modelování ekonomické a společenské iniciativy, formování socialistického životního stylu, utváření kolektivního rozumu atd., to vše se zároveň rovná rozvíjení samotného společenského subjektu, posilování subjektivity řídících složek, strany, odpovídající podmínkám přechodu k vědeckotechnické revoluci. Neboť cílevědomá subjektivita společnosti není hotovým předpokladem, který čeká jen na uplatnění, ale stále znovu se tvořícím produktem, který vystupuje vždy jen z nejvyššího rozvoje ekonomických, sociálních a jiných forem socialistické společnosti.
Nové rozměry, které do pohybu vkládají lidé a kolektivy, patří tu přímo k podstatě.společenského pohybu a nemohou být pomíjeny. Rozvinutí vlastního systému civilizačních regulátorů, jež by umožnily soustředit maximum zdrojů k urychlování růstu, k tvorbě lidských sil atd., je- pro budoucnost nezbytnou součástí řízení. je-li někdy považováno oproti direktivě za nižší, slabší způsob řízení, jde jen o optický klam, pocházející z industrializačního období. Regulace regulátorů je ve skutečnosti vyšší formou společenského řízení, uzpůsobenou pro bohatší a prudší pohyby; je současně jediným prostředkem, jak proměnit moderní civilizační proces v řiditelný a plánovatelný. Dává reálnou základnu pro aplikaci moderní výpočtové techniky (pro niž byl direktivní systém ze zásady hluchý), protože dovoluje racionalizovat všestranně informační toky a algoritmizovat řídící činnost. Tedy také umožňuje obrátit vnitřní tendence tradičního průmyslového systému, vytvořeného kapitalismem, jež tíhly k hierarchizaci a byrokratizaci.
Předsudky o řízení, zděděné z industriální epochy, zasahují v kořenech postavení člověka v moderní civilizaci. V »nutnostářském« modelu se nikam nevejde změna vycházející ze sebeuplatnění a sebe přeměny člověka (a kolektivu), na níž nyní tolik záleží. Direktivní řízení vyznívá ve snahu proměnit civilizaci v mechanismus, a tedy odstraňuje ze světa člověka, jeho iniciativu a tvůrčí činnost. Vrací zcela živelně společnost do hranic jednorozměrného pohybu industrializace, z nichž samo vzešlo.
Naopak řízení pomocí regulace regulátorů vytváří pružně prostor pro alternaci, individuální a kolektivní podnikavost a mnohorozměrný plánovitý růst, neboť přeměňuje řízené články v samostatné subjektivní činitele, kteří svým vlastním rozvojem vnášejí do pohybu další dimenze. Bez něj by socialistická společnost nebyla s to vypracovat svou vnitřní subjektivitu a pohybovat se cílevědomě po cestách vědeckotechnické revoluce.