Jakožto systém tvůrčí práce (oproti tradičnímu průmyslu, jehož chod byl založen převážně na výkonné činnosti) má věda zvláštní nároky na společenské podmínky a ovzduší, v němž pracuje. Buržoazní společnost »řeší« tento problém pěstováním speciálně honorované, hájené a oddělené enklávy; avšak toto zařízení naráží na zřetelné hranice, jakmile věda prostupuje celou výrobu a společenský život.
Dnes představuje vztah společností k vědeckotechnickému poznání a její schopnost či neschopnost využít výsledků vědy neklamné kritérium progresivity daného společenského řádu. Z historického hlediska má socialismus, bytostně spojený s vědou, v tomto smyslu nespornou převahu. Ovšem její praktické využiti je něco víc než slovní formulace.
Od směrnic o vědě a technice z r. 1955 krystalizuje poznáni, že vědeckotechnický pokrok se stal rozhodujícím faktorem růstu, avšak míra skutečné realizace tomu neodpovídá. Výstavba šla bez ohledu na to cestou extenzívní industrializace s typickými znaky. Je možno považovat za prokázané, že brzdící vlivy spočívají hloub ve struktuře našeho života: jednak že ucelený výhled do rozsahu obratu, který prožíváme na přechodu od industrializace k vědeckotechnické revoluci, se teprve postupně formuje, jednak že poznání samo v dosavadní ekonomické soustavě řízení nenacházelo a nemohlo najít adekvátní prostředky.
Opravdu použít vědu v soustavě civilizačních regulátorů mohou jen vzdělané kádry, které skutečně hluboce znají možnosti a podmínky dynamické orientace růstu v současných civilizačních procesech: kvalitativně je třeba nesrovnatelně vyšší úrovně řízení, než jaká stačila na úkoly industrializace. Jsou tu zřejmé známky, jak nedostatek kvalifikace u nás brzdí pokrok techniky.[38]
Zkušenosti jsou skvělou pomoci tam, kde základní proporce zůstávají stálé; ale jakmile se naopak mění (což je typické pro vědeckotechnickou revoluci), může nastoupit jen moderní vzdělání. Věda začíná vytlačovat rutinu ,a rozhodování »podle čichu« i v místech, kam dříve nikdy nezasahovala. Ve světě všude, u každé instituce, se dnes množí vědecké poradní orgány, téměř všechna rozhodnutí předchází odborná expertiza, rychle se rozrůstá síť konzultantů a oponentů na vědecké úrovni.
Využití vědy zvlášť závisí na iniciativě vědecké a technické inteligence, vysoce kvalifikovaných dělníků, ekonomických a jiných odborných kádrů; inteligence je však postižena citelně nivelizací.
Zdravé vyrovnání mezi životní úrovní dělníků a inteligence, k němuž došlo v průběhu socialistické výstavby, se převrátilo ve všeobecnou [ve světě unikátní) »uravnilovku«, jež neodpovídá principům odměňováni podle práce.[39] Ani po korekci rovnostářství nebude řada odborníků hmotně stimulována jako v kapitalismu - nelze neúnosně rozevřít sociální rozdíly. Tím víc znamená příležitost k svobodnému tvořivému sebeuplatnění pro socialistického odborníka, již nemůže poskytnout kapitalismus: ovzduší úcty k vědě jako akumulovanému bohatství společnosti, důvěry k této »všeobecné práci« (Marx), podpory tvůrčí iniciativy.
Socialistické společnosti je odborník užitečný právě tím, že upozorňuje na rozvojové možnosti i zábrany plným hlasem, že zná všechny výsledky vědy, techniky a kultury v zahraničí, že razí nové cesty s vědomím, že tvůrčí socialistická snaha dojde uznání. Na slovo poslušný odborník, nemající vlastní přesvědčení, nepouštějící se do rizika, či zakřiknutý, nekritizující v případě potřeby z pozic rychlejšího, účelnějšího postupu k socialismu bezohledně nahoru i dolů, není naší společnosti k ničemu.