Obvyklá představa řízení vychází z jeho »silové stránky«, tj. z podřízení, vydávání povelů atd., jednak proto, že skutečně převládala uvnitř tradičního průmyslového podniku, jednak, že v podmínkách, kdy se mohlo počítat s převážně konstantními parametry, zapadla do pozadí jiná stránka řízení: informace. Avšak s postupem vědy do výroby i společenského života, se zrychlováním technického rozvoje začíná, se tento dosud pomíjený princip řízení prodírat všude na přední místo.
Růst úřednictva a správního aparátu v posledních desetiletích poskytuje dostatečnou představu o kvantitě informací, potřebných dnes k řízení kterékoli sféry moderní civilizace. Avšak tento dosud výlučný způsob opatřování, přenosu a uchovávání informací stejně nestačí: zkresluje informace, opakuje je, nepropouští či zpomaluje, zakřivuje a rozptyluje jejich tok; a z druhé strany vyvolává samoúčelné bujení informací, jejich redundanci. Člověk je zavalován masou informací, ale není sycen těmi, které potřebuje.
Moderní civilizace stojí tu před nutností provést analýzu a racionalizaci informačních systémů; využít nové a rychlejší techniky přenosu, zpracování a uchování informací, zlepšit kód a miniaturizovat záznam. Půjde tu především o vyjasnění otázky, co je a co není informace pro danou instituci, jaké jsou adekvátní metody jejich získání, o řešení informačních schémat, osvojení způsobů manipulace s fakty a o komplex informační hygieny.
Kybernetické prostředky užité na tomto podkladě dodávají celé soustavě informací nové významy: vyřazují masu úřednické práce a část manažerské činnosti, kde rozhodování je programovatelné (v teoretické podobě je hotovo automatické zpracování informací, jež přejímá, zpracovává, zkracuje, kóduje a distribuuje informace); paměťové zařízení o kapacitě stamiliónů znaků se rovná »nesmrtelné paměti« podniku či instituce, kde se žádná informace neztrácí zapomínáním a je vždy pohotově k dispozici; perspektivně se vytváří možnost stálého toku »informace shora i zdola«, jakéhosi doptávání veřejného mínění, jež by umožnilo faktickou demokratickou konfrontaci každého nově zaváděného regulačního principu atd.
Zvlášť aktuální roli má informační technika (a zvlášť bolestné je její zaostávání) pro vědu. Uvažuje se o nových typech informačních center (vedle knihoven), technizování dokumentace, vědeckého kódu, ale především se intenzívně využívají dnes už běžné prostředky k výstavbě celého systému vědecké a technické informace, jehož prvým typem byl sovětský VINITI. V letech 1957 až 1963 byl propracován velkorysý systém pro západoevropské státy OECD (včetně »Evropské centrály« pro vědecké a technické informace ze socialistických zemí); z iniciativy Kennedyho byly roku 1963 založeny rozsáhlé akce pro »odvážné nové způsoby« informace v USA, jako jsou automatické ústřední depozitáře, specializovaná střediska při velkých ústavech atd., jež mají poskytnout stálou evidenci o světové vědě.[40]
Je třeba říci, že pro socialistickou soustavu (a zvláště pro naši zemi), v níž tok informací může být všestranný a hladký, je další tvorba celého systému »kolektivního rozumu« otevřenou otázkou.
-----
Věda je mladým, začínajícím sektorem, jenž dosud plně nevypracoval principy své aplikace v celé šíři společenského života. Ale zkušenosti už naznačily, jaký význam může mít pro společnost zobecnění jejího demokratického, racionálního principu - oproti hierarchické protikladnosti tradičního průmyslového systému. Avšak zkušenosti také dokazují, že věda vyžaduje podstatně jiný způsob řízení, jiné podmínky práce, protože musí počítat s mnohem vyšším stupněm vnitřní subjektivity a odpovědnosti. Musí daleko víc »spoléhat na člověka«, na jeho schopnosti a síly - což je nesmírně závažné pro budoucnost, neboť společnost vždy přejímá principy svého života a řízení od nejprogresívnějších úseků tvorby výrobních sil.