Předindustriální formace byly statické, industriální systém zanesl do společnosti dynamiku jedné civilizační dimenze; s vědeckotechnickou revolucí dostává konečně růst mnohostrannou univerzální povahu. Společnost dosud měla co dělat se zákonitým pohybem (pohyb uvnitř určitých poměrů), nyní však k tomu přistupuje pohyb samých zákonitostí. Tato skutečnost prudce mění nároky na ideový život, myšlenkovou pohotovost, duševní pružnost, všestranný rozhled, zevrubnou informovanost, schopnost neustálého poznávání, věcné a kritické myšlení lidí.
Představa budoucností, jež nebude spojena s konflikty a zápasy, je tváří v tvář vědeckotechnické revoluci neudržitelná. Zdání, že lidstvo vchází se socialismem do epochy, jež nebude vyžadovat osobní lidské napětí a úsilí každého jednotlivce, že každý bude objektem všestranné péče společnosti, jež zajistí jeho konzum atd., patří k falešným iluzím industriálního života. Zjitření existenciálních nálad a obav je jen nezbytným druhým pólem této pasívní bezstarostnosti a není možné je řešit odkazem zpět na zdravý rozum, spontánní víru či morální jestotu, protože právě rozkladem těchto hodnot při nárazu na dynamiku naší doby tyto tendence vznikají.
Obrysy vědeckotechnické revoluce naznačují, že budoucí civilizace bude vyznačena zrychleným sílícím proudem konfliktů; překonáváni disproporci, vznikajících ustavičným pohybem životní základny, přejde do stálého údělu každého člověka. V tom smyslu mohou vystupovat disonance mezi nejrůznějšími skupinami lidí; mohou zesílit generační nedorozumění (vzhledem k rozevírajícím se rozdílům mezi jejich životním stylem); drama individuálních průkopnických snah bude jistě spojeno s rizikem, se skutečným střetáváním, skutečnými vítězi a poraženými, i když bude v socialismu prosto svévole a znehodnocování člověka.
Tyto rozvahy mluví i pro odvážné pojetí bez třídní, technicky vyspělé společnosti budoucnosti jako rozporné, konfliktní struktury zvláštního druhu, jejíž existenční formou je dynamika a rozpornost; to nové, co vnese do života, nebude to, že rozřeší jednou provždy sociální a lidské problémy, nýbrž že je udělá řešitelnými na půdě vzájemného rozvoje.
Je tedy třeba očekávat v socialismu nikoli utichnutí, ale spíš zesílení ideového střetání, jež převezme nové úkoly a pro něž ovšem bude nutné najít nové formy a nová pravidla, rozdílná od prostředků a způsobů ideologického boje, jenž doprovází třídní akce. Hlubší ideové působení je spojeno s přechodem k dialogu, v němž není informovaných a neinformovaných (protože informovanost všech je podmínkou součinnosti a aktivity všech) a v němž nápor lze vést jen ve směru pozitivního řešení. Taková ideová činnost představuje šíření i čerpání poznatku a zároveň sebepoznání; v její celkové struktuře neexistuje výlučný subjekt a objekt; sbližuje se s teoretickou činností, s vědou a výzkumem; rozšiřuje se v ní pole zasahovaných poznatků, pocitů a snah. Náhlá popularita filosofické antropologie dává tušit, že kruh otázek o tom, co je člověk a lidský svět, už dnes daleko přerůstá dosud poskytované odpovědi.
S rozvinutím vědeckotechnické revoluce dojde i v ideologickém boji ve světě k zesílení a značnému přesunu do nových poloh. Půjde zejména
a) o otázku hybných sil: který společenský řád poskytuje příznivější základnu pro vědeckotechnickou revolucí;
b) o okruh civilizačních problémů: který společenský řád je s to překonat jednostrannost moderní civilizace i paradoxní zprostředkování a otevřít skutečnou účast člověka;
c) o humanitní (»antropologický«) problém: který společenský řád skýtá maximální záruky pro rozvoj člověka a možnosti pro jeho využití.
Toto pole dá marxismu mnohem širší příležitost prokázat svou schopnost orientovat moderní civilizaci, opře-li se o skutečnost, že perspektivy vědeckotechnické revoluce splývají s humanistickými snahami komunismu. Bez zvládnutí nových teoretických otázek moderní civilizace a jejich společenských a lidských souvislostí byl by socialismus v příštím ideologickém zápase bezmocný, jeho ideové prostředky by ztratily účinnost v podmínkách vědeckotechnické revoluce. Už dnes lze pozorovat, že tam, kde je socialistická teorie omezována na tradiční řešení, odvozená z podmínek industrializace, ztrácí nutně přitažlivost.