Rozpolcení průmyslové civilizace nás přivádí k předpokladu, že účast pracujících ve vědeckotechnické revoluci nebude ani okamžitá a všeobecná, ani automatická a neproblematická tak jako ostatně nebyla dosud v žádné fázi revoluce. Naopak, uvést do všeobecného pohybu sféry, které po staletí nedoznaly větších změn, bude možné jen při novém vystupňování subjektivních prvků společenského života, obsažených v řízení komunistickou stranou, ovšem ve zcela novém smyslu a v nových formách (které patrně perspektivně promění i strukturu stranického života).
Industriální systém nebyl založen na vlastní masové aktivitě na straně člověka a nepotřeboval ji řídit. Z 'ruhé strany původní systém řízení v socialismu, který vznikal převážně v době bojů o moc, likvidaci vykořisťování, prosazování industrializace atd., byl adaptován pro vyřešení elementárních otázek třídního boje a opíral se o mocenskopolitické, administrativní prostředky v rukou lidu. Avšak v této úzce politické podobě nestačí tyto formy na řízení pochodů, které už neprobíhají podle zákonů třídního boje a nedají se zvládnout mocenským zásahem, jednoduchou direktivou.
Strana jako řídící síla a organizátor vědeckotechnické revoluce komunismu - a to je její nejvyšší a závěrečné historické poslání - může zvládnout tento úkol, jen když překročí úzký obzor tradičního mocenskopolitického, administrativního řízení a vyvine vyspělejší, účinnější formy celospolečenského (»společensko-politického«)[43] řízení, celou škálu nových přístupů a forem zaměřených k seřízení technických, ekonomických, sociologických, psychologických a antropologických podmínek pro socialistickou tvořivost a podřídí jim dosavadní nástroje řízení. Mocenský tlak a administrativní rozhodnutí má v oblasti ekonomiky, výrobních sil, vědy, lidských schopností povahu vnějšího nadstavbového zásahu. Těmito formami bylo možno zvítězit nad třídním nepřítelem a malým vlastníkem, ale nikoli vyvolat ekonomickou aktivitu, rychlý technický pokrok, vydupat ze země vědecké objevy - zato jich lze takovým způsobem velké množství promarnit.
Rozvoj schopností a talentů, zvláštních u každého jednotlivce, může společnost cílevědomě usnadňovat, podněcovat, organizovat, sjednocovat vytvářením příslušných civilizačních a sociálních podmínek - a bez této funkce strany by zatím byla společnost slepá - ale nikoli předpisovat a vynucovat. Čím víc se růst opírá o vědu a její pokrok, tím víc potřebuje společnost vědecké ovládání předpokladů růstu a tím víc zároveň může a nutí zbavit se zbytečného, neplodného zasahování do cest tvůrčí subjektivity, uvolnit svobodný prostor pro vlastní určení a sebe vývoj socialistického člověka. Úspěch stranického řízení se tu nakonec může měřit stupněm tvůrčí komunistické aktivity, kterou dovedlo vzbudit.
Komplexní vědecké řízení se vůbec perspektivně jeví jako nezbytná forma společenského života v podmínkách vědeckotechnické revoluce a celá vedoucí úloha strany v budoucnosti je opřena o postavení vědy v moderní civilizaci a v komunistické výstavbě.
Stranické řízení vědeckotechnické revoluce proto vyžaduje konstituování společenskovědní základny v celém skloubeném systému, jenž by byl s to rozvinout materiální dialektiku nejsložitějších systémů s vypracovanou vnitřní subjektivitou. jestliže tu doposavad stačil v podstatě vývoj »tří součástí« marxismu a především »vědeckého socialismu«, shrnujícího poznatky třídního boje, pak nyní se neobejdeme bez vypracování celého řetězu nových vědních oborů či úseků; sociologie lidských vztahů, sociální psychologie, psychologie práce, vědy o vědě, ergonomiky, antropologie, teorie růstu a ekonomiky lidského rozvoje, teorie řízení, obecné technologie, teorie civilizace a kultury (životního prostředí), které namnoze dosud nemají u nás dostatečnou základnu, aby poskytly teoretické podklady pro cílevědomou činnost a prognózu, ale mohou v budoucnu odhalit mnoho pronikavých možností společenského růstu, vyplývajících z rozvoje bytostných lidských sil a vztahů. Vědecký komunismus sám bude příště moci sjednocovat toto ústili jako teoretickou základnu praktické činnosti strany, jen když překročí tradiční obzor teorie o vítězství v třídním boji a rozvine v celé šíři Marxovu teorii společenského rozvoje člověka (na podkladě vítězství v třídním boji, vědeckotechnické revoluce a komunistické výstavby).
Společenské vědy, na něž ve vědeckotechnické revoluci čekají obdobné nároky jako na přírodní vědy, musí být na obdobné úrovni pěstovány. Ve všech těchto disciplinách 'se v souvislosti s revolucí ve výrobních silách nezbytně naráží na velmi nezvyklé problémy, jejichž řešení je možné jen při systému otevřené, svobodné, soudružské diskuse. Třeba pamatovat, že čím víc se vědeckotechnická revoluce dostane do pohybu, tím prudčeji se budou měnit mnohé vžité představy v brzdy pokroku, tím většího myšlenkového potenciálu bude třeba k zvládnutí nových rozměrů a forem pohybu. V tom smyslu vzniká otázka propracování celé soustavy prostředků, pravidel a metodik, které by zprostředkovaly rychlejší a bohatší postup nových, progresívních poznatků a myšlenek od badatelského výzkumu až po praktické uplatnění (přitom zabránily dublování a směšování složek a funkcí), daly stranickému řízení k dispozici akcelerační prostředky vědy a zabránily ztrátám a zdržením: jež vznikají z nepochopení pro nezvyklá nová řešení nebo ze subjektivistických chyb.