V industriálním systému vypadávala individualita člověka (pracujícího) z civilizace na pokraj společnosti. Běžící pás nepotřebuje individualitu, žádá robota; společenský pohyb se zakládal na akci tříd; dokonce i otřást hranicemi společenských a civilizačních podmínek mohl tu jen nápor mas. Avšak vítězství »bezejmenného« kolektivu pracujících neznamená zavržení individuality, nýbrž naopak založení kolektivní základny (všeobecná spolupráce) nového všeobecného bohatství osobnosti člověka..
Individualita se musela jevit jako »mizerná« v době, kdy její vývoj či spíš vrtochy a výsady znamenaly vyloučení miliónů lidí z individuálního podílu na lidském pokroku. Lidé by se ovšem ani po stržení třídních hradeb nemohli zbavit strohých mezí vlastních vztahů, kdyby výrobní zdroje zůstaly natolik omezené, že by nedovolovaly vznik společenství, na němž se všechna individua podílejí nikoli jen jako příslušníci třídy či pracovní síly, ale přímo celou svou různotvárnou lidskou individualitou.
Revoluce vysoce cení obětavost, pokud se společenský rozvoj bez ní neobejde; podřizuje individuální potřeby a zájmy společenským všude tam, kde není dostatek. Ale cílem není takové obětování a podřizování, nýbrž vytvoření společenské a výrobně technické základny života, na které individuální rozvoj každého není v rozporu s kolektivním zájmem, nýbrž je naopak jeho vlastním předmětem, kde všeobecný rozvoj nevyžaduje omezení individuálního rozvoje, ale naopak, přímo se o něj opírá. Za určitými hranicemi, když obohacování lidské společnosti nejde na úkor ostatních, nýbrž je součástí obohacování všech, opouští společnost hranice obětování a podřizování svobodného sebeurčení socialistického jedince.
A ještě víc: s každým pokrokem techniky a civilizace se potom běh dějin stává závislejším na společenském rozvoji individua; vzájemná cena lidských schopností a sil se rychle zvětšuje. Moderní technika rozšiřuje kruh tvůrčí práce, v níž společenská cena splývá s individuálním prožitkem; za hranicemi reprodukce pracovní síly vytváří kruh spotřeby (vzdělání, poznávání, fyzický rozvoj atd.), jež uspokojuje jedince, a není přitom lhostejná či ztrátová pro ostatní, ale naopak.
Proti industriální civilizaci, v níž nejvyšším principem zůstávala vzájemná závislost, muže se na určitém, značně vysokém stupni rozvoje technické civilizace (v socialismu) prakticky člověk (všeobecně) stát svým vlastním rozvojem jako účelem zároveň též prostředkem rozvoje ostatních; potom se naopak svobodný rozvoj každého mění v podmínku svobodného rozvoje všech (komunistická dimenze). Kolektivita, o niž se opírají výboje vědy a techniky, je kolektivitou vzájemného individuálního rozvoje všech. Úkoly politické revoluce zvládali pracující převážně jako masa; před úkoly vědeckého, technického pokroku a rozvoje vlastních schopností stojí každý v mnohem větší míře zároveň také sám a na jeho poměru k sobě závisí jeho reálné vztahy k ostatním.
Tyto nové významy individuality na pudě kolektivu nás musí přimět k přezkoumání častého charitativního pojetí celku, jež znevýhodňuje individuální Iniciativu ve jménu kolektivních zvyklostí, i když to je »kolektivní« zápecnost či zpozdilost.
Základna moderní vědy, techniky a kultury je povýtce kolektivní. Avšak zároveň průkopník nové civilizace je aktivní, samostatně se rozhodující a odpovědný jednotlivec, který jedná-nekonvenčně, je podnikavý, kritický, má odvahu k odlišení a pojmenování věcí pravým jménem (předsudek je předsudek, i když je hromadný, zaostalost je zaostalost, i když je znakem vedoucího apod.), vyznačuje se dokonce jistou výlučností v praktickém životě, plynoucí z cílevědomého zaměření celého člověka k určité sféře problému a činností.
Tam, kde všichni dostávají příležitost a kde roste společenská cena individuálního rozvoje, je na čase učit se ctít, respektovat individuální lidský rozvoj, chránit jej jako společenskou kolektivní hodnotu, bez níž by akcelerační tendence vědeckotechnické revoluce byly ztraceny. Lidem nebude snadné. najít cestu k realizaci vlastních schopností, neboť samy civilizační procesy jsou mnohoznačné: v přechodném pásmu zvyšují tlak vnějších okolností, věcných a institucionálních soustav; každý se nezbytně včleňuje do masové spotřeby, výroby, dopravy atd. jako jednotka, částice unášená proudem; teprve za určitou hranicí technický rozvoj a hojnost vydává ze sebe možnost individualizace a plodí ji jako nutnost autentické orientace a účasti člověka v těchto civilizačních vazbách.
Jakkoli to muže překvapit, dlouhodobě snad nejvýraznější stopou, již vtiskne do zákonitostí dějinného procesu vědeckotechnická revoluce na pudě socialismu a komunismu, bude nové místo individua v kolektivních výbojích zítřka.