Rytmus civilizace udávají vždy její rozhodující složky: je známo, že doba obratu kapitálu byla východiskem spekulačních úvah a pětileté plánovací lhůty v socialismu odpovídaly obratu prostředku společenské práce. V době, kdy o růstu rozhoduje věda a její aplikace, přestávají nutně stačit tyto hranice perspektivy; cyklus vědeckého poznání, vzdělání (asi 20 let) dnes zřetelně zakládá kalendář civilizace našich dnu. Za těmito obraty zvedá se ještě další vrstva parametru budoucnosti, spojená s rozvojem člověka a jeho sil. Tyto změny vynucují úžasný rozmach perspektivního plánování, posilují jeho význam a prodlužují jeho lhůty.
V budoucnu bude zřejmě třeba přikročit k novým, bohatším způsobům tvorby perspektiv, odpovídajícím podmínkám vědeckotechnické revoluce. Nedostatek dlouhodobých výhledů dnes fakticky podřizuje perspektivy vědy, techniky, vzdělání, věčné dýchavičnosti okamžitých hospodářských nesnází. Nadto lidé, jímž je pouze v krátkých kampaních v hotové podobě předkládána běžná plánovací direktiva, kterou sotva už mohou pozměnit, necítí plán, tvorbu perspektiv jako své vlastní dílo, ale jako dané podmínky života, jimž se nutno spíše jen přizpůsobit.
Mnohem adekvátnější se zdá proměnit ve vhodné době tvorbu perspektiv v dlouhodobou (stálou) celospolečenskou záležitost všech pracujících, s širokou účastí vědců, techniků, odborníků, zaměřenou k cílevědomému utváření budoucnosti, technických i společenských přeměn, socialistického stylu života. Takové prohloubení perspektiv by předpokládalo:
a) seznámit stranu a veřejnost s generálními problémy dalších perspektiv na delší dobu (20, 30 let), přičemž orgány strany by mohly dát jen popud či nechat vysvětlit plánovací instituce s maximálně možnou otevřeností hlavní úkoly, cíle a limity (ale i alternativy a možnosti) dané soudobým rozvojem vědy, techniky a společenských přeměn, problémy a nové možnosti řešení;
b) vyzvat vědce, techniky, ekonomy, odborné kolektivy atd., aby sami otevřeně vyložili své náměty k cestám vědeckotechnické revoluce, k nejúčelnějším způsobům naší účasti, k tvorbě socialistického životního stylu a řešení různých problémů;
c) v dlouhodobé otevřené diskusi ve straně i na veřejnosti posoudit různá řešení (včetně dialogu o různých variantách), dát možnost všem pracujícím přijít s iniciativou a návrhy perspektivního významu, vyslovit se k otázkám profilu života, rozvoje vlastních sil apod.;
d) připravit stranické shrnutí a závěry.
Taková několikaletá kolektivní tvorba perspektiv by velice zvedla autoritu vědy, techniky, vzdělání, a především ovšem komunismu a strany jako řídící síly výstavby. Podstatně by mohla zvýšit koncepčnost a přitažlivost plánu, důvěru i kritičnost k pohledům do budoucna. Pro pracující by , přispěla k vytvoření osobní orientace a ideové marxistické výzbroje v podmínkách vědeckotechnické revoluce na půdě socialismu. Přinesla by rozšíření socialistické participace na růstu civilizace a zabránila nezdravé kumulaci odpovědnosti. Navázala by na zavádění nové soustavy řízení a na zdokonalování plánování, pomohla by rozvinout a progresívně orientovat socialistickou podnikavost. Mimořádný význam by mohla mít pro naši mládež, která už nezná patos třídního boje uvnitř země a jejíž vztahy k socialismu mohou být založeny jen na patosu, který v sobě ukrývají možnosti vědy, techniky, tvůrčí práce, rozvoje člověka a lidských vztahů v naší zemi. Volají-li zcela přirozeně mladí lidé po účasti na skutečné, neformální tvorbě své vlastní budoucnosti, svého životního stylu, mohli by v takovém rozhovoru a tříbení kolektivního rozumu naší společnosti nacházet své budoucí místo v životě.
Je jisté, že by se při svobodné diskusi o perspektivách vynořily nejrůznější varianty a názory, ba dokonce ostré spory na socialistické platformě, což vůbec není na škodu, naopak je velmi užitečné z hlediska naší, komunistické věci: posílilo by to nakonec jednotu na progresívní socialistické bázi a pomohlo eliminovat případné buržoazní představy. Strana a její orgány po určité delší době by mohly vyjasnit stanoviska, vyvodit závěry pro pevný plán a skutečně autoritativně formulovat záměry pro cestu vpřed. je zřejmé, že s přibývající rychlostí technických i společenských změn se budou nároky na plánování a tvorbu perspektiv zvyšovat, takže si vynutí postupně stálý systém široké participace na ražení nových cest do budoucnosti.
Tento způsob tvorby perspektiv by pomohl zvýraznit přednosti socialismu a mobilizovat tvůrčí síly našeho lidu tváří v tvář vědeckotechnické revoluci.
-----
Celospolečenské sjednocení, rozvinutí efektivního zájmu všech na růstu produktivity společenské práce a na rozšiřování životního procesu, cíle vědomé, plánovité využití všech výsledků vědy, vytváření půdy pro tvorbu a uplatnění všech lidských schopností - to jsou vlastní rezervy a jediné záruky pro vítězství nového společenského řádu v soudobých civilizačních podmínkách. Jestliže jich využije, může socialistická a komunistická společnost - a v plné míře a do všech důsledků jen ona - uskutečnit vědeckotechnickou revoluci. Nakonec s tím zároveň socialismus a komunismus stojí a padá; všichni musí vědět, že bez vědeckotechnické revoluce by bezpodmínečně musela nová společnost zahynout.
Jestliže je dosud povaha výrobních sil tím, v čem se socialismus a kapitalismus relativně nejméně liší, pak perspektivy vědeckotechnické revoluce naznačují, že právě ona představuje zároveň proces, v němž se vyhrotí principiální odlišnosti obou světů, protože v ní přichází prakticky ke slovu celospolečenské sjednocení, z něhož vyplývá, postup vědy a nakonec rozvoj člověka, jakožto specifická nová výrobní síla komunistické revoluce; zároveň teprve určitá úroveň a struktura výrobních sil lidského života poskytuje možnost reálně uplatnit principy nové společnosti.
Stojíme dnes na půdě historicky vzniklé průmyslové civilizace, ale zároveň opouštíme její hranice a jdeme vstříc civilizaci vyššího typu. Jediným kompasem v takové době na tomto složitém rozcestí je chvějící se střelka vědy, naše vlastní schopnost tvůrčího myšlení, reálné marxistické previze.