Moderní bádání o přírodě, které jediné - na rozdíl od geniálních intuicí antiky v přírodní filosofii a od neobyčejně důležitých, avšak sporadických a většinou bez výsledků zaniklých objevů Arabů - dospělo k vědeckému, soustavnému a všestrannému rozvoji, tato moderní přírodověda se datuje, tak jako celé moderní dějiny, od toho mohutného údobí, které my Němci nazýváme, podle národního neštěstí, jež nás tehdy stihlo, reformací, Francouzi renesancí a Italové cinquecentem[2] a jež ani jeden z těchto názvů plně nevystihuje. Toto údobí začíná v druhé polovině XV. století. Královská moc, opírající se o měšťany, zlomila moc feudální šlechty a založila velké monarchie, spočívající v podstatě na národnosti, monarchie, z nichž se vyvinuly moderní evropské národy a moderní buržoasní společnost. A zatím co města a šlechta si ještě ležely ve vlasech, ukazovala již německá selská válka[3] prorocky na příští třídní boje, neboť přivedla na jeviště nejen bouřící se sedláky, což už nebylo žádnou novinkou, nýbrž za nimi též předchůdce nynějšího proletariátu s rudým praporem v rukou a s požadavkem společného vlastnictví na rtech. Rukopisy zachráněné při pádu Byzance a antické sochy vyhrabané z rozvalin starého Říma zjevily užaslému Západu nový svět - řecký starověk; před jeho světlými postavami zmizely přízraky středověku; Italie se pozvedla k netušenému rozkvětu umění, který byl jakýmsi odleskem klasického starověku a kterého pak už nikdy nebylo dosaženo. V Italii, ve Francii a v Německu vznikla nová, první moderní literatura; brzy nato prožily klasické údobí své literatury Anglie a Španělsko. Hranice starého „orbis terrarum”[4] byly prolomeny; teprve nyní byla vlastně objevena Země a byl položen základ k pozdějšímu světovému obchodu a k přechodu řemesla v manufakturu, jež pak byla východiskem pro moderní velký průmysl.
Duchovní diktatura církve byla zlomena; většina germánských národů ji přímo svrhla a přijala protestantství, kdežto u románských národů zapouštěla stále více kořeny radostná svobodomyslnost, přejatá od Arabů a živená nově objevenou řeckou filosofií, a připravovala tak materialismus XVIII. století.
Byl to největší pokrokový převrat, který lidstvo dotud prožilo, doba, jež potřebovala a zrodila obry, obry silou mysli, vášnivosti a charakterem, všestranností a učeností. Lidé, kteří položili základ k modernímu panství buržoasie, byli všechno, jen ne měšťácky omezení. Naopak, ovanul je, více nebo méně, dobrodružný duch doby. Stěží se tehdy našel významný člověk, který by nebyl podnikl daleké cesty, nemluvil čtyřmi či pěti jazyky a nevynikal v několika oborech. Leonardo da Vinci byl nejen velký malíř, nýbrž také velký matematik, mechanik a inženýr, jemuž nejrůznější obory fysiky vděčí za významné objevy; Albrecht Dürer byl malíř, rytec, sochař, architekt a kromě toho vynalezl systém opevňování, jenž již obsahoval některé myšlenky, na které mnohem později navázali Montalembert a novější německá nauka o opevňování. Machiavelli byl státník, dějepisec, básník a zároveň první význačný vojenský autor nové doby. Luther vyčistil Augiášův chlév nejen církve, nýbrž také němčiny, stvořil novodobou německou prózu a složil text i melodii onoho chorálu vítězné jistoty, jenž se stal marseillaisou XVI. století. Hrdinově oné doby nebyli ještě zotročeni dělbou práce, jejíž účinky, vedoucí k jednostrannosti a omezenosti, pozorujeme tak často u jejich nástupců. Avšak charakteristickou jejich vlastností je, že skoro všichni působí a žijí uprostřed hnutí své doby, v praktickém boji; stavějí se za tu nebo onu stranu a bojují jeden slovem a písmem, druhý mečem, třetí obojím. Odtud ona plnost a síla charakteru, jež z nich činí celé muže. Učenci bez vztahu k životu jsou výjimkou; jsou to buď lidé druhého a třetího řádu, nebo opatrní šosáci, kteří si nechtějí spálit prsty.
Také bádání o přírodě se tehdy rozvíjelo uprostřed všeobecné revoluce a by to samo veskrze revoluční; vždyť si muselo teprve vybojovat právo na existenci. Zároveň s velkými Italy, jimiž počíná novodobá filosofie, vyslalo také ono své mučedníky na hranici a do žalářů inkvisice. Je příznačné, že protestanti překonali katolíky v pronásledování svobodného studia přírody. Kalvín upálil Serveta, jemuž chyběl pouhý krok k objevu krevního oběhu, a dal ho přitom za živa dvě hodiny smažit; inkvisice se aspoň spokojila tím, že Giordana Bruna prostě upálila.
Revolučním činem, jímž zkoumáni přírody vyhlásilo svou nezávislost a jakoby opakovalo Lutherovo spálení papežské bully, bylo vydání nesmrtelného díla, jímž Koperník - pravda, nesměle a takřka na smrtelném loži - hodit rukavici autoritě církve v otázkách přírodních. Od té.doby se datuje emancipace přírodních věd od theologie, třebaže vyjasnění jednotlivých jejich vzájemných nároků se protáhlo až do naší doby a v četných hlavách není dodnes dokončeno. Od té doby pokračoval však také vývoj vědy mílovými kroky a dá se říci, že rostl se čtvercem vzdálenosti (v čase) od svého výchozího bodu, jako by se mělo dokázat světu, že napříště platí pro vrcholný produkt organické hmoty - lidského ducha - opačný pohybový zákon než pro látku anorganickou.
Hlavní práce v tomto prvním období vývoje přírodovědy spočívala ve zvládnuti toho materiálu, který tu již byl. Ve většině oboru se muselo začít od základu. Starověk odkázal Euklida a Ptolemaiovu sluneční soustavu; Arabové pak decimální soustavu, začátky algebry, moderní číslice a alchymii; křesťanský středověk vůbec nic. V této situaci byla nezbytně na prvním místě nejelementárnější přírodověda - mechanika pozemských a nebeských těles, a vedle ni a v jejích službách - objevování a zdokonalování matematických metod. Zde byly vykonány velké činy. Ke konci tohoto údobí, jež vyznačují jména Newton a Linné, shledáváme, že tyto vědní obory jsou do jisté míry uzavřeny. V hlavních rysech byly stanoveny nejpodstatnější matematické metody: analytická geometrie hlavně Descartem, logaritmy Neperem, diferenciální a integrální počet Leibnizem a snad Newtonem. Totéž platí o mechanice tuhých těles, jejíž hlavní zákony byly jednou pro vždy stanoveny. Konečně, v oboru astronomie sluneční soustavy objevil Kepler zákony pohybu oběžnic a Newton je vyjádřil s hlediska obecných pohybových zákonů hmoty. Ostatní obory přírodovědy byly velmi vzdáleny takového - třebaže prozatímního - dovršení. Mechanika kapalin a plynů byla zpracována větší měrou teprve na konci tohoto údobí.[*10] Vlastní fysika se ještě nevymanila z prvních počátků, vyjma optiku, jejíž výjimečné pokroky byly vyvolány praktickými potřebami astronomie. Chemie se právě vymanila theorií flogistonu[5] z područí alchymie. Geologie se ještě nedostala za embryonální stupeň mineralogie, takže paleontologie nemohla ještě ani existovat. Konečně v oboru biologie zabývali se badatelé v podstatě sbíráním a předběžným tříděním nesmírného materiálu jak botanického a zoologického, tak anatomického a fysiologického (v užším smyslu). O srovnávání životních forem, o zkoumání jejich zeměpisného rozšíření, klimatických a jiných životních podmínek se sotva dalo mluvit. Zde pouze botanika a zoologie dospěly - dík Linnéovi - k jakémusi přibližnému dovršení.
Co však zvláště charakterisuje toto období, je vytvoření zvláštního celkového nazírání, jehož osou je domněnka o absolutní neměnnosti přírody. Ať již příroda sama vznikla jakkoli - jakmile zde jednou byla, zůstala neměnná, dokud existovala. Jakmile oběžnice a jejich měsíce byly jednou uvedeny do pohybu tajemným „prvním popudem”, kroužily ve svých předepsaných elipsách na věky, anebo aspoň do skonání světa. Hvězdy spočívaly navždy pevně a nehybně na svých místech, udržujíce se tam navzájem „všeobecnou gravitací”. Země byla odevždy anebo od dne svého stvoření (podle toho, jaké se vezme hledisko) neměnně stejná. Existovalo vždy nynějších „pět světadílů”, které měly vždy tytéž hory, údolí a řeky, totéž podnebí, tutéž floru a faunu, ledaže něco bylo změněno anebo přemístěno lidmi. Druhy rostlin a živočichů byly určeny jednou provždy při svém vzniku, stejné vždy rodilo stejné a bylo již velkým ústupkem, když Linné připustil, že tu a tam mohly snad křížením vzniknout nové druhy. V protikladu k dějinám lidstva, jež se rozvíjely v čase, připisovalo se dějinám přírody pouze rozvinutí v prostoru. Popírala se jakákoli změna, jakýkoli vývoj v přírodě. Přírodověda, z počátku tak revoluční, stála náhle před naprosto konservativní přírodou, v níž ještě dnes vše bylo takové jako na počátku a v níž vše také mělo zůstat až do konce světa nebo na věky takové, jaké to bylo na počátku.
Oč přírodověda první poloviny XVIII. století převyšovala řecký starověk pokud jde o poznatky a dokonce i třídění materiálu, o to zůstala však za ním v myšlenkovém zvládnuti tohoto materiálu a v celkovém nazírání na přírodu. Pro řecké filosofy byl svět v podstatě čímsi, co vzniklo z chaosu, co se vyvinulo, co se stvořilo. Pro badatele období, o němž teď mluvíme, byl svět čímsi zkostnatělým, neměnným a pro většinu z nich čímsi, co bylo vytvořeno naráz. Věda vězela ještě hluboko v theologii. Všude hledala a nalézala jako poslední příčinu vnější popud, který nebylo možno vysvětlit z přírody samé. I když se přitažlivost, již Newton okázale nazval všeobecnou gravitací, pojímala jako podstatná vlastnost hmoty - odkud pochází nevysvětlitelná tangenciální síla, která teprve vytváří dráhy oběžnic? Jak vznikly nesčíslné druhy rostlin a zvířat? A zvláště, jak vznikl člověk, o němž již přece bylo zjištěno, že jeho existence není odvěká? Na takové otázky odpovídala přírodověda příliš často tím, že za to činila odpovědným stvořitele všech věcí. Na začátku tohoto období dává Koperník theologii do výslužby; Newton je uzavírá postulátem božského prvního popudu.
Vrcholná obecná myšlenka, k níž tehdy přírodověda dospěla, byla myšlenka o účelnosti přírodního řádu, plochá wolffovská teleologie, podle níž kočky byly stvořeny, aby žraly myši, myši, aby byly požírány kočkami, a celá příroda, aby ukazovala moudrost stvořitele. Filosofii té doby je vrcholně ke cti, že se nedala zmást omezenosti tehdejších poznatků o přírodě, že – od Spinozy až po velké francouzské materialisty - trvala na vysvětlení světa z něho samého a přenechala detailní odůvodnění přírodovědě budoucnosti.
Počítám materialisty XVIII. století ještě k tomuto období, protože neměli k disposici žádný přírodovědecký materiál kromě shora popsaného. Kantovo epochální dílo zůstalo pro ně tajemstvím, Laplace pak přišel dlouho po nich. Nezapomeňme, že toto staré nazírání na přírodu, ač důkladně pocuchané pokrokem vědy, panovalo po celou první polovinu XIX. století a přednáší se v podstatě dosud na všech školách.[*11]
První průlom do tohoto ztrnulého nazírání neučinil přírodovědec, nýbrž filosof. Roku 1755 vyšla Kantova „Allgemeine Naturgeschichte und Theorie des Himmels” [Obecná přírodověda a theorie nebe]. Otázka prvního popudu byla odstraněna; Země a celá sluneční soustava se objevily jako něco, co časem vzniklo. Kdyby převážná většina přírodovědců měla menší odpor k myšlení - odpor, který vyjádřil Newton varováním; „Fysiko, střez se metafysiky!” - byli by museli z tohoto geniálního Kantova objevu vyvodit důsledky, jež by jim ušetřily nekonečné okliky a nesmírně mnoho času a práce, které promarnili postupujíce chybnými směry. Neboť Kantův objev byl výchozím bodem všeho dalšího pokroku. Byla-li země něčím, co vzniklo, musel její současný geologický, zeměpisný a klimatický stav, musely její rostliny a živočichové být také něčím, co vzniklo; pak musila mít dějiny nejen v prostoru - vedle sebe, nýbrž také v čase - po sobě. Kdyby bylo další zkoumání postupovalo hned a rozhodně tímto směrem, byla by nyní přírodověda mnohem dále, než ve skutečnosti je. Co však mohlo dobrého vzejít z filosofie? Kantův spis neměl bezprostřední účinek, dokud o mnoho let později Laplace a Herschel nerozvedli a podrobně neodůvodnili jeho obsah, a tím nepřivedli postupně ke cti „nebulární hypothesu”.[6] Další objevy jí konečně dobyly vítězství. Nejdůležitější z nich byly: vlastní pohyb stálic; důkaz, že světový prostor obsahuje prostředí kladoucí odpor; důkaz - na základě spektrální analysy - chemické totožnosti hmoty vesmíru a existence takových žhavých mlhovin, jaké předpokládal Kant.[*12]
Lze však pochybovat o tom, zda by si většina přírodovědců tak brzy uvědomila rozpor mezi proměnnou Zemí a obývajícími ji neproměnnými organismy, kdyby svítající pojetí, podle něhož příroda nejen existuje, nýbrž vzniká a pomíjí, nebylo podepřeno ještě s jiné strany. Vznikla geologie a objevila nejen postupně utvořené a na sobě ležící geologické vrstvy, nýbrž také v těchto vrstvách zachované ulity a kostry vyhynulých zvířat, kmeny, listy a plody již neexistujících rostlin. Bylo konečně nutno uznat, že nejen Země jako celek, nýbrž také její nynější povrch a na něm žijící rostliny a zvířata mají své dějiny v čase. Z počátku to bylo uznáváno dosti neochotně. Cuvierova theorie revolucí země se vyjadřovala revolučně, ve skutečnosti však byla reakční. Tato theorie nahradila božský čin stvoření celou řadou takových opakovaných aktů, učinila zázrak podstatnou hybnou pákou přírody. Teprve Lyell vnesl do geologie zdravý rozum, když nahradil náhlé revoluce, vyvolané rozmarem tvůrce, postupným působením pomalého přetváření Země.[*13]
Lyellova theorie byla ještě méně slučitelná s předpokladem stálosti organických druhů než všechny dřívější theorie. Postupné přetváření zemského povrchu a všech životních podmínek vedlo přímo k postupnému přetváření organismů a jejich přizpůsobování měnícímu se prostředí, tedy k proměnlivosti druhů. Tradice je však mocnou silou nejen v katolické církvi, nýbrž i v přírodovědě. Lyell sám nezpozoroval tento rozpor po léta, jeho žákům byl patrný ještě méně. To lze vysvětlit jen dělbou práce, která mezitím zavládla v přírodovědě a omezovala každého badatele více méně na jeho speciální obor a jen málokterého nepřipravila o všeobecný přehled.
Mezitím učinila fysika ohromné pokroky, jejichž výsledky shrnuli roku 1842 - který znamená pro fysiku počátek nové epochy - tři různí lidé. Mayer v Heilbronnu a Joule v Manchesteru dokázali, že se teplo mění v mechanickou sílu a naopak. Stanovení mechanického ekvivalentu tepla odstranilo jakékoli pochybnosti o tomto výsledku. Současně dokázal Grove[7] (jenž nebyl přírodovědec z povolání, nýbrž anglický advokát) jednoduchým zpracováním jednotlivých výsledků, kterých již dosáhla fysika, že se všechny t. zv. fysikální síly - mechanická síla, teplo, světlo, elektřina, magnetismus, ba dokonce t. zv. chemická síla - za určitých podmínek přeměňují jedna v druhou bez jakékoli ztráty síly. Dokázal tak dodatečně fysikální cestou Descartovu poučku, podle níž množství pohybu ve světě je neměnné. Tím se zvláštní fysikální síly, tak říkajíc neproměnné „druhy” fysiky, proměnily ve formy pohybu, různě diferencované a přecházející jedna v druhou podle určitých zákonů. Z vědy zmizela nahodilost existence právě toho a toho počtu fysikálních sil, neboť byly prokázány jejích vzájemné souvislosti a přechody. Fysika - stejně jako již dříve astronomie - dospěla k výsledku, jenž nezbytně ukazoval, že posledním závěrem je věčný koloběh pohybující se hmoty.
Obdivuhodně rychlý vývoj chemie od doby Lavoisierovy a zvláště Daltonovy napadl staré představy o přírodě s jiné strany. Sloučeniny, jež dosud vznikaly pouze v žijících organismech, byly připraveny anorganickou cestou; tím chemie dokázala, že její zákony mají stejnou platnost pro organické i neorganické látky, a tak zaplnila velkou část propasti mezi neorganickou a organickou přírodou, kterou ještě Kant považoval za nepřeklenutelnou na věky.
Konečně také v oboru biologického bádání se na shromáždilo - dík vědeckým cestám a výpravám, jež byly soustavně podnikány od poloviny minulého [t. j. osmnáctého] století, díky tomu, že evropské kolonie ve všech světadílech byly přesněji prozkoumány žijícími v nich odborníky, dále díky pokrokům paleontologie, anatomie a fysiologie vůbec, zvláště po soustavném používání mikroskopu a po objevu buňky - tolik materiálu, že to umožnilo a zároveň si vynutilo užití srovnávací metody.[*14] Na jedné straně zjišťoval srovnávací fysikální zeměpis životní podmínky rozličných flor a faun, na druhé straně byly různé organismy srovnávány navzájem podle svých homologických orgánů, a to nejen ve stavu zralosti, nýbrž na všech stupních vývoje. Čím dále postupovalo toto zkoumání a čím přesnější bylo, tím více se přitom pod rukama přímo rozpadával onen ztrnulý systém organické přírody považované za neměnnou; nejen že jednotlivé druhy zvířat a rostlin navzájem stále více splývaly, nýbrž objevili se také živočichové jako Amphioxus a Lepidosiren,[8] kteří byli výsměchem celé dosavadní klasifikaci,[*15] nakonec pak narazili badatelé na organismy, o nichž se nedalo dokonce ani říci, zda patří mezi rostliny nebo živočichy. Mezery v archivu paleontologie se zaplňovaly stále více, což nutilo i ty nejzatvrzelejší odpůrce, aby si uvědomili nápadnou obdobu mezi vývojem organického světa jako celku a vývojem jednotlivých organismů, obdobu, která měla být Ariadninou nití, vedoucí z bludiště, do něhož, jak se zdálo, stále hlouběji zapadaly botanika a zoologie. Bylo příznačné, že skoro současně s Kantovým útokem na věčnou existencí sluneční soustavy zahájil roku 1759 C. F. Wolff první útok na stálost druhů a proklamoval nauku o evoluci. To však, co C. F. Wolff pouze geniálně anticipoval, nabylo u Okena, Lamarcka a Baera pevné podoby a bylo vítězně prosazeno Darwinem přesně o sto let později, roku 1859. Skoro současně se zjistilo, že se protoplasma a buňka, které byly již dříve uznány za základní stavební jednotku všech organismů, vyskytují také jako samostatně žijící nejnižší organické formy.
Tím byla propast mezi organickou a neorganickou přírodou redukována na minimum a zároveň odstraněna jedna z nejvážnějších překážek, které dosud stály v cestě evoluční nauce. Nové nazírání na přírodu bylo v hlavních rysech utvořeno: vše ztrnulé se uvolnilo, vše pevné se stalo pohyblivým, všechny jednotlivosti považované za věčné se objevily jako dočasné a ukázalo se, že celá příroda se pohybuje ve věčném toku a koloběhu.
A tak jsme se znovu vrátili k názoru velkých zakladatelů . řecké filosofie - k názoru, že celá příroda, od nejnepatrnější částečky až po největší těleso, od písečných zrnek až po slunce, od prvoků až po člověka, je ve věčném vznikání a zanikání, v neustálém toku, v ustavičném pohybu a změně. S tím však podstatným rozdílem, že to, co u Řeků bylo geniální intuicí, je u nás výsledkem přísně vědeckého zkoumání, zakládajícího se na zkušenosti, a má proto mnohem určitější a jasnější formu. Empirický důkaz tohoto koloběhu není ovšem dosud bez mezer, ty jsou však nepatrné ve srovnání s tím, co již bylo bezpečně zjištěno, a jsou každým rokem stále více vyplňovány. A jak by také mohl tento důkaz nemít v podrobnostech mezery, uvážíme-li, že nejdůležitější odvětví vědění - astronomie, pokud překročuje hranice sluneční soustavy, chemie, geologie - existují jako vědy sotva jedno století, srovnávací metoda fysiologie sotva padesát let, že základní forma skoro celého vývoje života - buňka - byla objevena před necelými čtyřiceti lety![10]
Z vířících žhavých mlhovin - jejichž pohybové zákony budou snad objeveny, až pozorování několika století nám zjedná jasno o vlastním pohybu stálic - vyvinuly se smršťováním a ochlazováním nesčetná slunce a sluneční soustavy našeho vesmírného ostrova, ohraničeného krajními hvězdnými prsteny Mléčné dráhy. Tento vývoj nepokračoval zřejmě všude stejně rychle. Astronomie je stále více nucena uznávat existenci temných těles, jež nejsou pouhými oběžnicemi - tedy existenci vyhaslých sluncí v naší hvězdné soustavě (Mädler); na druhé straně náleží (podle Secchiho) k naší hvězdné soustavě část plynných mlhovin, jež jsou ještě nehotovými sluncí; to nevylučuje, že jiné mlhoviny jsou, jak tvrdí Mädler, dalekými samostatnými vesmírnými ostrovy, jejichž relativní vývojový stupeň musí zjistit spektroskop.
Laplace ukázal dosud nepřekonaným způsobem, jak se z jednotlivé mlhoviny vyvíjí sluneční soustava; později potvrzovala věda stále více jeho názory.
Na jednotlivých tělesech, která takto vzniknou - sluncích, oběžnicích a měsících - převládá nejdříve onen druh pohybu hmoty, jejž nazýváme teplem. O chemickém slučování prvků se nedá mluvit ani při teplotě, kterou slunce dosud má; míry se přitom teplo proměňuje v elektřinu nebo magnetismus, ukáže další pozorování slunce; již nyní lze pokládat skoro zajisté, že mechanické pohyby, ke kterým na slunci dochází, pocházejí jen z konfliktu tepla a gravitace.
Jednotlivá tělesa se ochlazují tím rychleji, čím jsou menší. Měsíce, asteroidy a meteory nejdříve, tak jako je přece již dávno mrtvý náš Měsíc. Pomaleji se ochlazují oběžnice, nejpomaleji pak ústřední těleso.
S postupujícím ochlazováním vystupuje stále více do popředí vzájemné působení fysikálních forem pohybu, přeměňujících se jedna v druhou, až je konečně dosaženo bodu, kdy se začíná uplatňovat chemická afinita, kdy dosud chemicky indiferentní prvky se jeden po druhém chemicky diferencují, nabývají chemických vlastností a slučují se navzájem. Tyto sloučeniny se stále mění s klesáním teploty, jež různě ovlivňuje nejen různé prvky, nýbrž také různé jejich sloučeniny, s přechodem - závisícím na tomto klesání - části plynné látky'do kapalného a pak tuhého skupenství a s novými podmínkami, jež tím vznikají.
Doba, kdy vzniká pevná kůra oběžnice a kdy se na jejím povrchu hromadí voda, shoduje se s dobou, kdy vlastní teplo oběžnice začíná ustupovat stále více do pozadí proti teplu, jež jí posílá ústřední těleso. V ovzduší planety se začínají odehrávat meteorologické zjevy v nynějším smyslu slova a na jejím povrchu probíhají geologické změny, při nichž usazeniny způsobené atmosférickými srážkami nabývají stále více převahy nad postupně slábnoucími vnějšími účinky žhavého tekutého nitra.
Až se konečně teplota vyrovná natolik, že nepřesahuje - aspoň na značné části povrchu - meze, v nichž je bílkovina schopna života, pak se - za jinak příznivých chemických podmínek vytvoří živá protoplasma. Jaké jsou tyto podmínky, dosud nevíme, což nepřekvapuje, neboť není dosud zjištěn chemický vzorec bílkoviny, ba nevíme ani, kolik existuje navzájem chemicky různých bílkovinných látek, a teprve asi před desíti lety se zjistilo, že naprosto beztvará bílkovina koná všechny podstatně životní funkce: trávení, vyměšování, pohyb, smršťování, reakci na podráždění, rozmnožování.[11]
Trvalo možná tisíciletí, než se vytvořily podmínky, za nichž došlo k dalšímu kroku kupředu a z beztvaré bílkoviny vznikla buňka tím, že se utvořilo jádro a buněčná blána. Touto první buňkou byl však již dán základ ke vzniku všech forem organického světa. Nejdříve se vyvinuly, jak můžeme předpokládat podle analogie paleontologických záznamů, nesčetné druhy bezbuněčných a buněčných prvoků, z nichž nám zůstal zachován pouze Eozoon Canadense[12] a z nichž některé se postupně diferencovaly v první rostliny, jiné v první živočichy. Z prvních živočichů se vyvinuly - v podstatě dalším diferencováním - nesčetné třídy, řády, čeledí, rody a druhy živočichů, a nakonec ta forma, u níž je nervová soustava nejplněji vyvinuta - obratlovci; mezi nimi pak konečně ten obratlovec, v němž příroda dospívá k uvědomění si sebe samé - člověk.
Také člověk vzniká diferenciací: nejen individuálně, když se jedna buňka diferencuje v nejsložitější organismus, který příroda vytvořila, nýbrž také historicky. Když po tisíciletém zápolení se konečně stala skutkem diferenciace ruky od nohy a vzpřímená chůze, odlišil se člověk od opice a byl položen základ k vývoji artikulované řeči a k mohutnému vývoji mozku, jenž od té doby učinil propast mezi člověkem a opicí nepřeklenutelnou. Specialisace ruky znamená vznik nástroje a nástroj znamená specificky lidskou činnost, přetvářející zpětně působení člověka na přírodu - výrobu. Také zvířata v užším smyslu mají nástroje, avšak pouze jako končetiny svého těla: mravenec, včela, bobr; také zvířata vyrábějí, avšak jejich produktivní působení na okolní přírodu se relativně rovná nule. Jen člověk dosáhl toho, že vtiskl přírodě svou pečeť: nejen že přemístil různé druhy zvířat a rostlin, nýbrž změnil vzhled a podnebí svého sídliště, ba dokonce samy rostliny i zvířata tak, že stopy jeho činnosti mohou zmizet jen při všeobecném odumírání Země. To však vykonal především a hlavně rukou. Sám parní stroj, až dosud jeho nejmocnější nástroj k přetváření přírody, závisí - jsa nástrojem - konec konců na ruce. S rukou se však krok za krokem vyvíjel také mozek, přišlo vědomí - nejdříve vědomí podmínek jednotlivých prakticky užitečných výsledků a později: vyrůstajíc z toho, u národů, jimž byly okolnosti příznivější - chápání zákonů přírody, podmiňujících tyto výsledky. A s rychle rostoucí znalostí přírodních zákonů rostly prostředky působení na přírodu. Ruka by nikdy samotná nevytvořila parní stroj, kdyby se s ní a vedle ní a částečně její pomocí nevyvíjej souběžně též lidský mozek.
S člověkem vstupujeme do dějin. Také zvířata mají dějiny - dějiny svého původu a postupného vývoje až k nynějšímu stavu. Hrají však v těchto dějinách trpnou úlohu, a pokud se jich sama účastní, děje se tak, aniž to vědí nebo chtějí. Naproti tomu, čím více se lidé vzdalují zvířatům (v užším smyslu), tím více dělají sami vědomě své dějiny, tím menší je vliv nepředvídaných účinků a nekontrolovaných sil na tyto dějiny, tím přesněji odpovídá historický výsledek předem stanovenému cíli. Posuzujeme-li však podle tohoto měřítka lidské dějiny - a to i u nejpokročilejších národů - zjistíme, že je zde ještě nesmírný nepoměr mezi stanovenými cíli a dosaženými výsledky. že převládají nepředvídané účinky, že nekontrolované síly jsou mnohem mocnější než síly, jež jsou plánovitě uváděny do pohybu.
Nemůže však tomu být jinak, dokud nejdůležitější historická činnost lidí, ona činnost, jež je ze zvířat učinila lidmi, jež tvoří materiální podklad všeho jejich ostatního konání - výroba jejich životních potřeb, to jest v naší době společenská výroba dokud tato výroba je obzvláště podrobena slepé hře nechtěných vlivů nekontrolovaných sil a dokud se v ní chtěný cíl uskutečňuje jen výjimečně, mnohem čačtěji však jeho pravý opak. V nejpokročilejších průmyslových zemích jsme zkrotili přírodní síly a postavili je do služeb lidstva; tím jsme nesmírně zmnohonásobili výrobu, takže dítě vyrobí nyní více než dříve sto dospělých. Jaké jsou však následky? Rostoucí nadměrná práce, rostoucí bída mas a každých deset let velký krach. Darwin nevěděl, jakou trpkou satiru na lidi a zvláště na své krajany napsal, když dokázal, že volná konkurence, boj o existenci, který ekonomové oslavují jako největší historickou vymoženost, Je normálním stavem říše zvířat. Teprve vědomá organisace společenské výroby s plánovitou výrobou a distribucí může vyzdvihnout člověka z říše ostatních zvířat po stránce společenských vztahů, tak jako výroba vůbec ho vyzdvihla po specifické biologické stránce. Historický vývoj činí takovou organisaci den ze dne nezbytnější, ale také stále více možnou. Od ní se bude počítat nové období dějin, kdy lidé sami a s nimi všechny obory jejich činnosti, zejména též přírodní vědy, dosáhnou vzestupu, jenž daleko zastíní vše, co bylo dosud učiněno.
Avšak „vše, co vzniká, je hodno zániku”.[13] Uplynou možná miliony let, zrodí se a zemrou statisíce pokolení; avšak neúprosně se blíží doba, kdy ochabující teplo slunce již nebude stačit, aby roztavilo led hrnoucí se od pólů, kdy lidé, shromažďující se stále těsněji kolem rovníku, nenajdou nakonec ani tam dosti tepla k životu, kdy krok za krokem zmizí i poslední stopa organického života a Země - mrtvá, zmrzlá koule jako Měsíc - bude v hlubokých tmách kroužit ve stále těsnějších drahách kolem rovněž mrtvého Slunce, až se na ně konečně zřítí. Některé planety ji předejdou, jiné budou následovat po ní; místo harmonicky členěné, světlé a teplé sluneční soustavy bude již jen studená, mrtvá koule konat svou osamocenou cestu vesmírem. Totéž se však stane dříve nebo později s každou jinou soustavou našeho vesmírného ostrova a se slunečními soustavami všech ostatních nesčetných vesmírných ostrovů - i s těmi, jejichž světlo nikdy nedosáhne Země, dokud je na ní jediné živoucí lidské oko schopné je vnímat.
A když tedy taková sluneční soustava dovrší svůj životní běh a propadne osudu všeho konečného - smrti, co potom? Bude se mrtvé slunce věčně řítit jako mrtvola nekonečným prostorem a přejdou navždy všechny kdysi nekonečně rozmanitě diferencované přírodní síly v jedinou formu pohybu - přitažlivost? „Anebo jsou - jak se ptá Secchi (str. 810) - v přírodě sily, které by mohly vrátit mrtvou soustavu do původního stavu žhavé mlhoviny a probudit ji k novému životu? To nevíme.”[14]
Nevíme to ovšem v tom smyslu, v jakém víme, že 2x2=4 anebo že přitažlivost hmoty vzrůstá a ubývá se čtvercem vzdálenosti. Avšak v theoretické přírodovědě - jež spojuje své názory na přírodu v pokud možno harmonický celek a bez níž se nyní nehne s místa žádný empirik, i kdyby měl sebe méně myšlenek - v této přírodovědě musíme velmi často počítat s veličinami, jež známe jen velmi nedokonale, a myšlenková důslednost musí vždy pomáhat nedostatečným znalostem. Nuže, moderní přírodověda musela od filosofie převzít poučku o nezničitelnosti pohybu a bez této poučky již nemůže existovat. Avšak pohyb hmoty není pouze hrubý mechanický pohyb, pouhá změna místa - je to teplo a světlo, elektrické a magnetické napětí, chemické slučování a rozkládání, život a konečně vědomí. Říci, že hmota během celé své časově neomezené existence je jen jednou, a to ve srovnání se svou věčností na mizivě malou dobu, schopna diferencovat svůj pohyb a tak rozvinout celou jeho bohatost, kdežto před touto dobou a po ní je omezena na pouhou změnu místa - říci toto, znamená tvrdit, že hmota je smrtelná a pohyb je pomíjející. Nezničitelnost pohybu nemůže být chápána pouze kvantitativně, nýbrž také kvalitativně; hmota, jejíž čistě mechanické přemisťování obsahuje sice možnost přeměny - za příznivých podmínek - v teplo, elektřinu, chemickou činnost, život, která však již není schopna vytvořit tyto podmínky ze sebe samé, - taková hmota již utrpěla újmu ve svém pohybu; pohyb, jenž ztratil schopnost přeměny v .příslušející mu různé formy, má sice ještě dynamis (možnost), nikoli však energeia (účinnost) a je tedy částečně zničen. Obojí je však nemyslitelné.
Jedno je však jisté: byla doba, kdy hmota našeho vesmírného ostrova přeměnila v teplo takové množství pohybu - nevíme dosud, jakého druhu - že se z toho mohly vyvinout sluneční soustavy náležející k alespoň 20 milionům stálic (podle Mädlera); jejich postupné odumírání je rovněž jisté. Jak probíhala tato přeměna? Víme právě tak málo, jako ví páter Secchi, zda budoucí „caput mortuum”[15] naší sluneční soustavy. Se někdy opět stane surovinou pro nové sluneční soustavy. Avšak zde se buď musíme odvolat na stvořitele, nebo musíme dojít k závěru, že žhavá surovina pro sluneční soustavy našeho vesmírného ostrova vznikla přirozenou cestou dík proměnám pohybu, jež jsou pohybující se hmotě vlastní podle její přirozenosti a jejichž podmínky musí hmota reprodukovat - i když teprve po milionech a milionech let - více méně náhodně, avšak s nutností, jež je též vlastní náhodě.
Možnost takové přeměny se nyní stále čačtěji připouští. Dospívá se k názoru, že konečný osud nebeských těles spočívá v tom, že se zřítí jedno na druhé; vypočítává se dokonce množství tepla, jež se musí při takové srážce vyvinout. Náhlé vzplanutí nových hvězd jakož i náhlé zvětšení jasnosti hvězd již známých, o němž nás zpravuje astronomie, vysvětluje se nejsnáze takovými srážkami. Přitom se pohybuje nejen naše skupina planet kolem Slunce a Slunce uvnitř svého vesmírného ostrova, nýbrž pohybuje se také v prostoru celý náš vesmírný ostrov v relativní dočasné rovnováze s ostatními vesmírnými ostrovy, neboť ani relativní rovnováha volně se vznášejících těles nemůže existovat bez vzájemně podmíněného pohybu; kromě toho připouštějí mnozí badatelé, že teplota vesmírného prostoru není všude stejná. Konečně víme, že - až na nepatrně malou část - mizí teplo nesčetných sluncí našeho vesmírného ostrova v prostoru a marně se namáhá, aby zvýšilo teplotu tohoto prostoru aspoň o miliontinu stupně. Co se děje s tímto nesmírným množstvím tepla? Zajde navždy při pokusu ohřát vesmírný prostor, přestane prakticky existovat a existuje dále již jen theoreticky v té skutečnosti, že se prostor oteplil o zlomek stupně, počínající desíti nebo více nulami? Tato domněnka popírá nezničitelnost pohybu a připouští možnost toho, že se postupnými srážkami nebeských těles veškerý existující mechanický pohyb promění v teplo a to se vyzáří do vesmíru, čímž by přes veškerou „nezničitelnost síly” přestal jakýkoli pohyb, (Mimochodem, zde se ukazuje, jak nepodařený je výraz „nezničitelnost síly” místo „nezničitelnost pohybu”.) Docházíme tedy k závěru, že jakýmsi způsobem - objevit jej bude jednou úkolem přírodovědy - musí teplo vyzářené do vesmíru mít možnost proměnit se v jinou formu pohybu, v níž se může znovu soustředit a aktivně působit. Tím padá hlavni obtíž, která stála v cestě uznání zpětné proměny odumřelých slunci ve žhavou mlhovinu.
Ostatně, věčně se opakující sled světů v nekonečném čase je pouze logickým doplňkem současné existence nesčetných světů v nekonečném prostoru, což je these, jejíž nutnost musel uznat dokonce i antitheoretický yankeeovský Draperův mozek.[*16]
Hmota se pohybuje ve věčném koloběhu, jenž se dovršuje teprve v údobích, pro něž náš pozemský rok již není postačujícím měřítkem, v koloběhu, v němž doba vrcholného vývoje, doba organického života a ještě více doba života bytostí, vědomých si přírody i sebe samých, je stejně skoupě vymezena jako prostor, v němž se objevuje život a vědomí, v koloběhu, v němž každý konečný způsob bytí hmoty, ar již je to slunce nebo mlhovina, jednotlivý živočich nebo živočišný druh, chemické slučování nebo rozkládání, jsou všechny stejně pomíjející a v němž není nic věčného kromě věčně se pohybující hmoty a zákonů, podle nichž se pohybuje a mění. Avšak, ať již se tento koloběh opakuje jakkoli často a nelítostně, ať již vzejde a zahyne sebevíce milionů sluncí a planet, ar trvá jakkoli dlouho, než se v některé sluneční soustavě aspoň na jediné planetě vytvoří podmínky pro organický život, ar již budou muset vzniknout a zahynout nesčetné organické bytosti, než se z jejich středu vyvinou živočichové s mozkem schopným myšlení a naleznou nakrátko vhodné životní podmínky, načež budou rovněž bez milostí vymýceni - máme jistotu, že hmota zůstává ve všech svých proměnách vždy stejná, že žádný z jejích atributů nemůže být nikdy ztracen a že se stejnou železnou nutností, s jakou vyhubí na Zemi svůj vrcholný výkvět - myslícího ducha, zrodí jej jinde a jindy znovu.