(Rozvinout všeobecný ráz dialektiky jako vědy o spojitostech na rozdíl od metafysiky.)
Zákony dialektiky jsou tedy odvozeny z dějin přírody a lidské společnosti. Nejsou totiž ničím jiným než nejvšeobecnějšími zákony obou těchto fází historického vývoje, jakož i myšlení samého. Dají se zredukovat v podstatě na tři:
Všechny tři rozvinul svým idealistickým způsobem Hegel jako pouhé zákony myšlení: první v prvním dílu „Logiky” v učení o bytí; druhý vyplňuje celý druhý díl a zdaleka nejvýznamnější část jeho „Logiky”, učení o podstatě; konečně třetí figuruje jako základní zákon pro zbudování celé soustavy. Chyba je v tom, že tyto zákony jsou jako zákony myšlení naoktrojovány přírodě a dějinám, a nikoli odvozeny z nich. Z toho pak plyne celá násilná a často nehorázná konstrukce: svět se má chtěj nechtěj řídit podle soustavy myšlení, která sama je toliko produktem určitého vývojového stupně lidského myšlení. Převrátíme-li to, vše se zjednoduší a dialektické zákony, které vypadají v idealistické filosofii nadmíru tajemně, jsou rázem prosté a nad slunce jasné.
Nadto, kdo jen trochu zná Hegela, ví, že Hegel dovede na stovkách míst uvádět nejpádnější jednotlivé doklady dialektických zákonů z přírody a z dějin.
Není tu naším úkolem napsat příručku dialektiky, nýbrž jen dokázat, že dialektické zákony jsou skutečnými zákony vývoje přírody a že jsou tudíž platné i pro theoretickou přírodovědu. Nemůžeme se proto pouštět do otázky vzájemné vnitřní souvislosti oněch zákonů.
I. Zákon přechodu kvantity v kvalitu a naopak. Tento zákon můžeme pro své účely vyjádřit tak, že v přírodě může dojít ke kvalitativním změnám, způsobem přesně stanoveným pro každý jednotlivý případ, jen kvantitativním přidáváním nebo ubíráním hmoty nebo pohybu (t. zv. energie).
Všechny kvalitativní rozdíly v přírodě se zakládají buď na rozdílném chemickém složení, nebo na rozdílných množstvích, resp. formách pohybu (energie), nebo-jak tomu většinou bývá na obou. Bez přidání, resp. ubrání hmoty nebo pohybu, to jest bez kvantitativní změny určitého tělesa nelze tedy změnit jeho kvalitu. V této formě se tedy záhadná Hegelova poučka nejen jeví jako docela rozumná, nýbrž dokonce jako samozřejmá.
Jistě je zbytečné dovozovat, že také různé allotropické a agregátní stavy těles závisí na větším nebo menším množství pohybu přenášeném na tělesa, neboť závisí na rozdílném seskupení molekul.
Ale jak se to má se změnou formy pohybu nebo tak zvané energie? Přeměníme-li teplo v mechanický pohyb nebo naopak, změní se přece kvalita a kvantita zůstává stejná? Zcela správně. Ale se změnou formy pohybu je to jako s Heinovou neřestí: ctnostný může být každý pro sebe, na neřest musí být vždy dva.[2] Změna formy pohybu je vždy pochod, k němuž dochází mezi nejméně dvěma tělesy, z nichž jedno ztrácí určité množství pohybu této kvality (na př. tepla) a druhé získává příslušné množství pohybu oné kvality (mechanický pohyb, elektřina, chemický rozklad). Kvantita a kvalita si tu tedy odpovídají navzájem. Až dosud se ještě uvnitř jednotlivého isolovaného tělesa nepodařilo přeměnit pohyb jedné formy v druhou.
Zabýváme se tu nejdříve neživými tělesy; pro živá těla platí tentýž zákon, avšak uplatňuje se za velmi složitých podmínek a kvantitativní měření je dnes často ještě neproveditelné.
Představíme-li si jakékoli neživé těleso rozdělené na stále menší a menší díly, nedochází z počátku ke kvalitativní změně. Ale toto dělení má svoje meze: podaří-li se nám, jako při vypařování, získat jednotlivé molekuly ve volném stavu, pak je pravda, že je obyčejně můžeme ještě dále dělit, avšak jen za úplné změny kvality. Molekula se rozpadá na jednotlivé atomy a ty mají zcela jiné vlastnosti než molekuly. U molekul, které se skládaly z různých chemických prvků, vstupují na místo složených molekul atomy nebo molekuly těchto prvků samých; u molekul prvků se objeví volné atomy, které mají kvalitativně zcela odlišné účinky; volné atomy nascentního kyslíku hravě dokáží, co atomy atmosférického kyslíku vázané v molekule nikdy nesvedou.
Ale již molekula se kvalitativně liší od masy fysikálního tělesa, k němuž náleží. Muže se pohybovat nezávisle na této mase a zatím co je těleso zdánlivě v klidu; na př. tepelná oscilace; změnou polohy a spojitosti se sousedními molekulami může těleso změnit allotropickou formu nebo přejít do jiného skupenství.
A tak vidíme, že čistě kvantitativní úkon dělení má hranici, na níž se přemění v kvalitativní rozdíl: masa se skládá ze samých molekul, avšak podstatně se od molekuly liší, právě jak jako se molekula liší od atomu. Právě na tomto rozdílu spočívá oddělení mechaniky, jakožto vědy o nebeských a pozemských masách, od fysiky, jakožto mechaniky molekul, a od chemie, jakožto fysiky atomu.
V mechanice se nevyskytují kvality; nanejvýš stavy, jako rovnováha, pohyb, potenciální energie, které se všechny zakládají na měřitelném přenášení pohybu a jež se samy dají kvantitativně vyjádřit. Tudíž, pokud zde dochází ke kvalitativním změnám, jsou určovány příslušnou kvantitativní změnou.
Ve fysice považujeme tělesa za chemicky neměnná nebo indiferentní; máme co činit se změnami jejich molekulárních stavů a se změnou formy pohybu, při niž ve všech případech - alespoň na jedné z obou stran - účinkují molekuly. Zde je každá změna zvratem kvantity v kvalitu, důsledkem kvantitativní změny množství pohybu té či oné formy, které je tělesu vlastní nebo je mu dodáno. „Tak na př. teplota vody je zprvu bezvýznamná, pokud jde o její kapalné skupenství; avšak zvyšováním nebo snižováním teploty tekuté vody dosáhneme určitého bodu, na němž se změní její soudržnost a voda se přemění na jedné straně v páru, na druhé straně v led” (Hegel, Enzyklopädie,Gesamtausgabe, Band VI, str. 217[3]. Podobně je třeba určité minimální síly proudu, aby se rozžhavil platinový drát elektrické žárovky; a tak má každý kov svou teplotu tavení a každá kapalina za daného tlaku určitý bod mrazu a varu - pokud nám naše prostředky dovolují vytvořit potřebnou teplotu; konečně každý plyn má jaké svůj kritický bod, na kterém muže být zkapalněn tlakem a zchlazením. Jinými slovy: tak zvané fysikální konstanty nejsou většinou nic jiného než označení uzlových bodu, na kterých kvantitativní <změna[4]> přidávání nebo ubírání pohybu způsobuje kvalitativní změnu stavu daného tělesa a na kterých se tedy kvantita mění v kvalitu.
Avšak obor, v němž přírodní zákon objevený Hegelem slaví své největší triumfy, je chemie. Chemii můžeme nazvat vědou o kvalitativních změnách těles, k nimž dochází následkem změněného kvantitativního složení. To již věděl sám Hegel (Logik, Gesamtausgabe, III, str. 433).[5] Na příklad u kyslíku: spojí-li se v molekulu tři atomy místo obvyklých dvou, vznikne ozon, látka, která se výrazně liší od obyčejného kyslíku zápachem a účinky. Anebo vezměme různé proporce, v jakých se kyslík spojuje s dusíkem nebo sírou, z nichž každá vytváří látku kvalitativně odlišnou od všech ostatních! Jak odlišný je rajský plyn (kysličník dusný N2O) od anhydridu dusného (kysličníku dusíkového N2O5)! První z nich je plyn, druhý za normální teploty tuhá krystalická látka. A přece celý rozdíl ve složení spočívá v tom, že N2O5 obsahuje pětkrát tolik kyslíku co N2O a mezi oběma jsou ještě další tři kysličníky dusíku (NO, N2O3, NO2), které se kvalitativně liší navzájem i od uvedených kysličníků.
Ještě výraznější je to u homologických řad sloučenin uhlíku, zejména u jednodušších uhlovodíků. Nejnižší v řadě normálních parafinu je methan CH4. Zde jsou nasycena čtyři mocenství atomu uhlíku čtyřmi atomy vodíku. Druhý, ethan C2H6 má dva atomy uhlíku, které jsou navzájem spojeny a šest zbývajících volných mocenství je nasyceno šesti atomy vodíku. A tak to pokračuje C3H8, C4H10 atd. podle algebraického vzorce CnH2n+2, takže přidáváním skupiny CH2 vznikne po každé látka kvalitativně odlišná od předešlé. Tři nejnižší členy řady jsou plyny, nejvyšší známý člen, hexadekan C16H34, je tuhá látka, jejíž bod varu je 270° C. Totéž platí o řadě primárních alkoholů odvozených (theoreticky) od parafinů podle vzorce CnH2n+2O a o řadě jednosytných mastných kyselin (vzorec CnH2nO2). Jaký kvalitativní rozdíl může způsobit kvantitativní přidání C3H6., ukazuje zkušenost: požijeme-li ethylalkohol v nějaké poživatelné formě bez přísady jiných alkoholů a požijeme-li po druhé opět tentýž ethylalkohol, avšak s nepatrnou přísadou amyl alkoholu C5H12, který je hlavní složkou nechvalně známého amylového lihu. Vaše hlava si to zajisté ke své škodě uvědomí příští den; dalo by se tedy skoro říci, že opojení a po něm kocovina je rovněž kvantita přeměněná v kvalitu jednak ethyl alkoholu, jednak přísady C3H6.
V těchto řadách se setkáváme s Hegelovým zákonem ještě v jiné formě. Nižší členy řady dovolují jen jediné vzájemné rozložení atomů. Dosáhne-li však počet atomů spojených v molekulu určité velikosti pro každou řadu, mohou být atomy seskupeny v molekule více způsoby. Mohou tedy existovat dva nebo více isomerů, jež mají v molekule stejný počet atomů uhlíku, vodíku a kyslíku, avšak přesto jsou kvalitativně rozdílné; můžeme dokonce vypočítat, kolik takových možných isomerů pro každý člen řady existuje. Tak na příklad v řadě parafinů jsou dva pro C4H10, tři pro C5H12; u vyšších členů stoupá počet možných isomerů velmi rychle. Je to tedy opět kvantitativní počet atomů v molekule, který podmiňuje možnost, a pokud bylo dokázáno, i skutečnou existenci takových kvalitativně rozdílných isomerů.
A více než to. Podle analogie známých již členů v té které řadě můžeme usuzovat na fysikální vlastnosti dosud neznámých členů řady a předpovědět se značnou jistotou zatím aspoň pro členy, jež sousedí se známými členy, tyto vlastnosti, bod varu atd.
Konečně však neplatí Hegelův zákon jen pro složení látky, nýbrž i pro chemické prvky samé. Víme nyní, že „chemické vlastnosti prvků jsou periodickou funkcí atomových vah” (Roscoe-Schorlemmer, Ausführliches Lehrbuch der Chemie, II. Bd., str. 823)[6], že tedy jejich kvalita je podmíněna kvantitou jejich atomové váhy. Zkouška to skvěle potvrdila. Mendělejev dokázal, že v řadách příbuzných prvků, seřazených podle atomových vah, jsou různé mezery, které ukazují na to, že tam ještě musí být objeveny nové prvky. Jeden z těchto neznámých prvků, který nazval ekaaluminium[7], protože následoval po hliníku v řadě, jejímž prvním členem je hliník, popsal předem co do jeho všeobecných chemických vlastností a předem určil jeho přibližnou specifickou a atomovou váhu, jakož i atomový objem. Několik let nato skutečně Lecoq de Boisbaudran objevil tento prvek a Mendělejevovy předpovědi se až na nepatrné odchylky splnily. Ekaaluminium bylo realisováno v galliu (tamtéž, str. 828). Neuvědomělým použitím Hegelova zákona o přechodu kvantity v kvalitu se Mendělejevovi podařil vědecký čin, který se dá skvěle přirovnat k Leverrierovým výpočtům dráhy dosud neznámé planety Neptuna.
V biologii, právě tak jako v dějinách lidské společnosti se osvědčuje tentýž zákon na každém kroku, zde se však chceme omezit na příklady z exaktních věd, neboť zde se kvantity dají přesně měřit a sledovat.
Pravděpodobně prohlásí nyní pánové, kteří dosud zavrhovali přechod kvantity v kvalitu jakožto mysticismus a nesrozumitelný transcendentalismus, že je to něco zcela samozřejmého, triviálního a běžného, co již dlouho aplikovali, a že je neučíme ničemu novému. Vyslovit po prvé všeobecný zákon vývoje přírody, společnosti a myšlení v jeho všeobecně platné formě však zůstává navždy činem světodějného významu. A nechávali-li pánové po léta přeměňovat kvantitu v kvalitu a naopak, aniž věděli, co činí, budou se musit utěšit Molièrovým Monsieur Jourdainem,[8] který také celý svůj život mluvil v próze, aniž mělo tom sebenepatrnější potuchu.[9]