Dialektika, která vnikla do vědomí lidu, je vyjádřena starým rčením, že protivy se stýkají. Proto se sotva zmýlíme, budeme-li hledat nejvýstřednější stupně fantasie, lehkověrnosti a pověry nikoli u onoho přírodovědeckého směru, který se snažil jako německá přírodní filosofie vtěsnat objektivní svět do rámce svého subjektivního myšlení, nýbrž spíše u opačného směru, který spoléhaje jen na zkušenost, z hloubi duše opovrhuje myšlením a skutečně to dotáhl nejdále, pokud jde o bezmyšlenkovitost. Tato škola kraluje v Anglii. Již její otec, vychvalovaný Francis Bacon, žádá, aby se pěstovala jeho nová empiricko-induktivní metoda, aby tím především bylo dosaženo: prodloužení života, omlazení do jistého stupně, změny postavy a rysů, přeměny těl v jiná, vzniku nových druhů, moci nad povětřím a způsobení nepohody. Stěžuje si, že bylo upuštěno od takového zkoumání, a ve své přírodní historii dokonce udává formální recepty, jak vyrobit zlato a jak dělat různé zázraky. Podobně se zabýval Isaac Newton na stará kolena výkladem zjevení sv. Jana. Jaký tedy div, že v posledních letech anglický empirismus několika svými zástupci - a nebyli to ti nejhorší - propadl, jak se zdá, beznadějně klepání a zjevování duchů, importovanému z Ameriky. První přírodovědec, který sem náleží, je velmi zasloužilý zoolog a botanik Alfred Russel Wallace, týž, který zároveň s Darwinem stanovil theorii o změnách druhu přirozeným výběrem. Ve svém spisku „On Miracles and Modern Spiritualism”, Londýn, Burns,[2]
1875 [O zázracích a moderním spiritualismu] vypráví, že se jeho první zkušenosti v tomto odvětví přírodovědy datují z roku 1844, kdy chodil na přednášky pana Spencera Halla o mesmerismu a prováděl pak podobné pokusy na svých žácích. „Předmět mě nesmírně zajímal a obíral jsem se jím se zápalem (with ardour).” Dosáhl nejen magnetického spánku včetně jevů, jako je ztrnutí údů a lokální necitlivost, nýbrž potvrdil také správnost Gallovy lebeční mapy tím, že dotykem kteréhokoli Gallova orgánu u magnetisovaného pacienta byla vzbuzena příslušná činnost a projevovala se podle předpisu živou gestikulací. Pak zjistil, že stačí, aby se svého pacienta jen dotkl a pacient sdílel všechny jeho smyslové vjemy; opil ho sklenicí vody, řekl-li mu, že je to koňak. Jednoho chlapce dovedl tak zpitomět, že ani v bdělém stavu nevěděl, jak se jmenuje, což ostatně jiní kantoři dokáží i bez mesmerismu. A tak dále.
Náhodou jsem se setkal s tímto panem Spencerern Hallem rovněž v zimě 1843/44 v Manchestru. Byl to docela obyčejný šarlatán, který se pod ochranou několika páterů potuloval krajem a předváděl na mladém děvčeti magneticko-frenologickou podívanou, aby tím dokázal existenci boha, nesmrtelnost duše a nicotnost materialismu, jejž tehdy ve všech větších městech hlásali owenovci. Dáma byla uvedena v magnetický spánek, a jakmile se Spencer Hall dotkl kteréhokoli Gallova orgánu na její lebce, předváděla theatrálně ukázková gesta a pózy, jež znázorňovaly činnost příslušného orgánu; na př. při dotyku orgánu lásky k dítěti (philoprogenitiveness) hýčkala a líbala pomyslné děťátko atd. Dobrák Hall tím obohatil Gallovu lebeční geografií o nový ostrov Baratarii[3]: objevil totiž zcela nahoře na temeni hlavy orgán zbožného uctívání, při jehož dotyku jeho hypnotická slečna padla na kolena, sepjala ruce a předvedla užaslému shromáždění šosáků anděla pohříženého v modlitbu. To byl konec a zlatý hřeb představení. Jsoucnost boží byla dokázána.
Já a jeden můj známý jsme na tom byli podobně jako pan Wallace: úkazy nás zajímaly a zkoušeli jsme, do jaké míry je dovedeme reprodukovat. Bystrý dvanáctiletý chlapec se nám nabídl k pokusům. Mírné přejíždění prsty, upřené dívání nebo hlazení ho snadno uvedlo do hypnotického stavu. Ale protože jsme se pouštěli do práce méně důvěřivě a méně vášnivě než pan Wallace, došli jsme také k zcela jiným výsledkům. Nehledě k snadno vzniklému ztrnutí svalstva a znecit1ivělosti zjistili jsme stav úplné pasivity vůle spojený s podivnou sensitivní předrážděností. Pacient vyrušený nějakým vnějším podnětem ze své lethargie byl mnohem živější než v bdělém stavu. Nebylo ani stopy po tajemném spojení s operátorem; kdokoli mohl uspaného stejně snadno přimět k činností. Uvést v činnost Gallovy lebeční orgány bylo pro nás hračkou; šli jsme ještě mnohem dál; nejen že jsme je dovedli zaměnit a přenést na kterékoli místo na těle, nýbrž zhotovili jsme libovolně mnoho jiných orgánů, orgány zpěvu, pískání, troubení, tancování, boxování, šití,ševcování, kouření atd., a překládali jsme je, kam jsme chtěli. Opil-li Wallace svého pacienta vodou, objevili jsme zase my orgán opilostí v palci u nohy - stačilo se ho jen dotknout a rozehráli jsme nejkrásnější opileckou komedii. Ale vězte: žádný orgán neprojevil ani zdání činností, dokud jsme pacientovi nedali na srozuměnou, co od něho čekáme; chlapec se praxí brzy zdokonalil tou měrou, že stačil nejnepatrnější náznak. Tyto takto vyrobené orgány zůstaly v platností jednou pro vždy také pro pozdější uspávání, dokud nebyly týmž způsobem změněny. Pacient měl prostě dvojí paměť, jednu pro bdělý stav, druhou zcela oddělenou pro stav hypnotický. Pokud jde o pasivitu vůle, absolutní podrobení vůli třetí osoby, ztrácí tato pasivita všecko kouzlo, jakmile si uvědomíme, že celý stav začal podrobením vůle pacienta vůli operátora a že bez něho nemůže být obnovena. I nejmocnější magnetisér je u konce se svou latinou, jakmile se mu pacient vysměje do očí.
Zatím co jsme my se svou frivolní skepsí zjistili podklad četných úkazů, které jsou základem magneticko-frenologického šarlatánství, jež se liší od úkazů v bdělém stavu většinou jen svým stupněm a nevyžadují mystického výkladu, vedl zápal (ardour) pana Wallace k četným sebeklamům, podle nichž potvrdil Gallovu lebeční mapu do všech podrobností a zjistil tajemné spojení mezi operátorem a pacientem.[*19] Z celého až naivně upřímného vyprávění pana Wallace vysvítá, že mu šlo mnohem méně o zkoumání skutečného pozadí šarlatánství než o to, aby stůj co stůj znovu předvedl veškeré úkazy. Stačí jen tento stav mysli, aby se zakrátko člověk, vystupující původně jako skutečný badatel, proměnil prostým a mírným sebeklamem v adepta. Pan Wallace končil vírou v magneticko-frenologické zázraky a stanul už jednou nohou ve světě duchů.
Druhou nohou tam vlezl roku 1865. Když se vrátil po dvanáctiletém cestování v horkém pásmu, zavedly ho pokusy s hýbajícím se stolečkem do společnosti různých „medií”. Jak rychlé pokroky činil, jak dokonale zvládl svou věc, dosvědčuje zmíněný spisek. Předpokládá nejen, že budeme brát za bernou minci všechny domnělé zázraky Homeů, bratří Davenportů a jiných „medií”, která se více méně ukazovala za peníze a z nichž se většinou vyklubali podvodníci, nýbrž také četné domněle ověřené historky o duchách z dřívější doby. Pythie řeckého orakula a středověké čarodějnice byly podle Wallace „medii” a Iamblichos v „De divinatione” [O věštění] popisuje již zcela přesně „nejúžasnější jevy moderního spiritismu”.
Na jak lehkou váhu bere pan Wallace vědecká zjištění a ověřování těchto zázraků, o tom jediný příklad. Je to zajisté trochu silné, předkládá-li se nám k věření, že páni duchové se nechají fotografovat, a máme zajisté právo žádat, aby takové fotografie duchů, než je uznáme za pravé, byly ověřeny způsobem, který vylučuje všechny pochybnosti. A teď vypráví pan Wallace na str. 187, že v březnu 1872 se paní Guppyová, rozená Nicholsová, čelné medium, dala se svým mužem a malým chlapcem fotografovat u pana Hudsona v Notting Hillu[4] a na dvou různých snímcích se za ní objevila vysoká ženská postava v bílém gázu umělecky (finely) zřaseném, s poněkud orientálními rysy v žehnající póze. „Zde jsou tedy ze dvou věcí jedna absolutně jistá.[*20] Buď byla přítomna živá, inteligentní, avšak neviditelná bytost, anebo zosnovali pan a paní Guppyovi, fotograf a nějaká čtvrtá osoba hanebný (wicked) podvod a od té chvíle jej stále udržovali. Znám však velmi dobře pana a paní Guppyovy a jsem naprosto přesvědčen, že jsou právě tak neschopni takového podvodu jako kterýkoli vážný badatel, který se na poli přírodovědy pídí po pravdě.”
Tedy buď podvod, nebo fotografie duchů. Dobrá. A při podvodu duch buď již byl dříve na deskách, anebo se toho jistě účastnily čtyři osoby, po případě tři, vynecháme-li starého pana Guppyho, který zemřel v lednu 1875 ve věku čtyřiaosmdesáti let, jakožto člověka, jehož nelze počítat nebo jehož bylo možno napálit (stačilo poslat ho za španělskou stěnu v pozadí). Že fotograf mohl bez obtíží získat „model” ducha, o tom netřeba ztrácet slov. Fotograf Hudson byl však brzy nato veřejně obviněn, že falšoval fotografie duchů přímo ze zvyku, takže pan Wallace říká smířlivě: „Jedno je jasné, došlo-li k podvodu, byl odhalen hned spiritisty samými.” Tedy ani na fotografa není valné spolehnutí. Zbývá paní Guppyová a pro tu mluví „absolutní přesvědčení” přítele Wallace a nic víc. Nic víc? Nikoli. Pro absolutní spolehlivost paní Guppyové mluví její tvrzení, že jednoho večera začátkem června 1871 byla nesena vzduchem ze svého domu v Highbury Hill Park do Lambs Conduit street čís. 69 - tři anglické míle vzdušnou čarou - a položena v bezvědomí do řečeného domu čís 69 na stůl doprostřed duchovidné seance. Dveře do místnosti byly zavřeny, a ačkoli paní Guppyová byla jednou z nejtělnatějších dam v Londýně, a to už je co říci, její náhlý vpád nezanechal sebenepatrnější díru ani ve dveřích, ani ve stropě (jak vypráví londýnské „Echo” z 8. června 1871). A kdo teď neuvěří v pravost fotografování duchů, tomu není pomoci.
Druhý znamenitý adept mezi anglickými přírodovědci je pan William Crookes, který objevil chemický prvek thallium a vynalezl radiometr (nazývaný v Německu též „Lichtmühle” [světelný mlýn]).[5] Pan Crookes začal kolem roku 1871 zkoumat spiritistické manifestace a užíval k tomu četných fysikálních i mechanických přístrojů, pérových vah, elektrických baterií atd. Zda použil nejdůležitějšího přístroje, skepticko-kritické hlavy a zda ji udržel schopnou práce až do konce, to ještě uvidíme. Buď jak buď, pan Crookes byl zanedlouho právě tak všecek stržen jako pan Wallace. Vypráví, že po několik let vykazovala mladá dáma „slečna Florence Cooková pozoruhodnou mediální vlastnost; v poslední době dosáhla tato dáma vrcholu produkcí úplné ženské postavy, která tvrdí, že je duchového původu, a která se zjevila bosa v bílém splývavém rouchu, zatím co medium leželo v tmavých šatech svázáno v tvrdém spánku v zastřené místnosti (cabinet) nebo ve vedlejším pokoji”.[6]
Tohoto ducha, který si říkal Katey a který se nápadně podobal slečně Cookové, uchopil jednou večer znenadání pan Volckman, nynější manžel paní Guppyové - kolem pasu a zadržel ho, aby se podíval, zda duch není slečna Cooková v nějakém jiném vydání. Ukázalo se, že duch je úplně hmatatelná děva, bránil se srdnatě, diváci se vmísili, plyn byl zhašen, a když byl po menším strkání a tahání opět zjednán klid a místnost osvětlena, duch byl pryč a slečna Cooková ležela svázána a v bezvědomí ve svém koutě. Pan Volckman prý však podnes tvrdí, že popadl slečnu Cookovou a nikoho jiného. Aby to bylo prokázáno vědecky, vedl při dalším pokusu známý znalec elektřiny pan Varley proud elektrické baterie mediem, slečnou Cookovou, tak, že slečna Cooková nemohla předvádět ducha, aniž proud přerušila. A přece se duch zjevil. Byla to tedy vskutku jiná bytost než slečna Cooková. Toto zjistit bylo ostatně úkolem pana Crookese. Jeho prvním krokem bylo získat si důvěru této duchové dámy. Důvěra - jak sám říká v časopise „Spiritualist” ze dne 5. června 1874 - „znenáhla vzrůstala, takže se zdráhala pořádat seance, ledaže bych je sám aranžoval. Řekla, že si přeje, abych jí byl neustále nablízku a v blízkosti jejího kabinetu. Získav si její důvěru, zjistit jsem, že když si byla jista, že neporuším žádný jí daný slib - zjevení značně zintensivněla a byly dobrovolně připouštěny průkazní prostředky, kterých jinak nebylo možno dosíci. Často se se mnou radila, pokud šlo o osoby, které se měly účastnit seancí, a o tom, kde mají sedět, neboť poslední dobou se velmi znepokojila (nervous) pro jisté zlomyslné narážky, že by se kromě jiných vědečtějších způsobů zkoumání mělo použít také násilí.”[7]
Duchařská slečna oplácela tuto právě tak milou jako vědeckou důvěru v plné míře. Zjevila se, což nás teď už nemůže udivit, dokonce v domě pana Crookese, hrála si s jeho dětmi a vyprávěla jim „příběhy ze svých dobrodružství v Indii”,[8] bavila pana Crookese také „několika trpkými zkušenostmi ze svého minulého života”,[9] dovolila mu, aby ji objal, aby se přesvědčil o její hmatatelné hmotnosti, dovolila mu zjišťovat počet tepu a vdechu za minutu a nakonec se nechala s panem Crookesem i vyfotografovat. „Tato postava,” říká pan Wallace, „kterou jsem viděl, ohmatal, fotografoval a s níž jsem se bavil, absolutně zmizela z pokojíku, z něhož nebylo jiného východu než do vedlejší místnosti plné diváků,” což není tak velké umění za předpokladu, že diváci byli do té míry zdvořilí, že prokázali panu Crookesovi, v jehož domě se toto dálo, nemenší důvěru, než prokázal pan Crookes duchovi.
Bohužel nejsou tato „zcela ověřená zjevení” ani pro spiritisty tak docela věrohodná. Viděli jsme dříve, jak si velmi spirituální pan Volckman dovolil velmi hmotný hmat. Jedné seance slečny Cookové se také účastnil kněz, člen výboru „ústředního britského spolku spiritistů”, který zjistil bez obtíží, že pokoj, jehož dveřmi duch přišel a zmizel, byl spojen s vnějším světem ještě druhými dveřmi. Chování pana Crookese, který byl též přítomen, „zasadilo smrtelnou ránu mé víře, že by mohlo být něco pravdy na těchto manifestacích” („Mystic London”, by the Revd. C. Maurice Davies, London, Tinsley Brothers).[10] A ještě k tomu v Americe vyšlo najevo, jak se takové „Katey” materialisují. Manželé Holmesovi pořádali ve Filadelfii představení, při nichž se rovněž zjevovala jakási „Katey”, kterou věřící hojně obdarovávali. Nějaký skeptik si však nedal pokoj, dokud nepřišel na stopu řečené Katey, která ostatně už jednou stávkovala, protože jí špatně platili: objevili ji v boarding housu (pensionu) jako mladou dámu, která byla nepopiratelně z masa a kostí a měla všechny dárky, jimiž byl obdarován duch.
Avšak i kontinentu bylo dáno, aby se dožil vědeckého duchaře. Petrohradská vědecká korporace, nevím přesně, zda byla přičleněna k universitě nebo akademií - pověřila pány státní rady Aksakova a chemika Butlerova, aby zkoumali spiritistická fenomena, což zatím, jak se zdá, nemělo valných výsledků.[11] Avšak - dá-li se věřit halasným prohlášením spiritistů – dalo i Německo světu svého muže v osobě profesora Zöllnera v Lipsku.
Jak známo, pracoval pan Zöllner po léta intensivně na „čtvrtém rozměru” prostoru a objevil, že mnohé věci, které jsou nemožné v prostoru o třech rozměrech, rozumějí se samy sebou v prostoru o čtyřech rozměrech. Tak je na př. možno v tomto prostoru obrátit kovovou kouli na ruby jako rukavici, aniž do ní navrtáme díru; podobně je možno udělat uzel na niti, která je na obou stranách nekonečně dloubá nebo jež je na obou koncích upevněna, nebo zaklesnout do sebe dva oddělené uzavřené kroužky, aniž jeden z nich otevřeme, a mnoho jiných podobných kousků. Po nedávných vítězoslavných zprávách ze světa duchů se prý profesor Zöllner obrátil na jedno nebo více medií, aby za jejich pomoci zjistil něco zevrubnějšího o prostorovém vymezení čtvrtého rozměru. Výsledek prý byl překvapující; postranní opěradlo židle, o něž se opíral paží, zatím co ruku měl stále na stole, bylo prý po seanci provlečeno paží, nit, která byla na obou koncích pečetním voskem přilepena ke stolu, měla prý čtyři uzly atd. Zkrátka, duchové hravě dokázali všechny divy čtvrtého rozměru. A vězte: relata refero,[12] neručím za správnost duchařského bulletinu, a obsahuje-li něco nesprávného, pan Zöllner by mi měl být vděčen, že mu dávám příležitost, aby to opravil. Reprodukuji-li však nefalšované zkušenosti pana Zöllnera, jsou milníkem nové éry ve vědě duchařské i v matematice. Duchové dokazují existenci čtvrté dimense právě tak, jako čtvrtá dimense zaručuje existenci duchů. Ale jakmile to je dokázáno, otvírá se vědě zcela nové nezměrné pole. Všechna dosavadní matematika a přírodověda se stává pouhou předběžnou školou pro matematiku čtvrté a ještě vyšších dimensí a pro mechaniku, fysiku, chemii a fysiologii duchů, pohybujících se v těchto vyšších dimensích. Pan Crookes přece zcela vědecky zjistil úbytek váhy stolu a jiného nábytku při přechodu - teď to snad smíme říci - do čtvrté dimense a pan Wallace přece vysvětluje jako hotovou věc, že oheň tam neublíží lidskému tělu. A co říci o fysiologii těchto duchů obdařených tělem! Dýchají, mají tep, tedy plíce, srdce ,a krevní oběh a jsou na tom zřejmě, i pokud jde o ostatní orgány, aspoň tak dobře jako našinec. Neboť k dýchání je třeba uhlohydrátů, které se v plicích spalují, a ty lze dodávat jen zevně: tedy žaludek, střeva a příslušenství - a když jsme toto zjistili, následuje ostatní bez obtíží. Existence takových orgánů ovšem nevylučuje možnost jejich onemocnění, a tak se panu Virchowovi ještě může stát, že bude muset napsat pathologii buňky ve světě duchů. A protože většina těchto duchů jsou překrásné mladé dámy, které se ničím, praničím neliší od pozemských ženštin, leda nadpozemskou krásou, jak dlouho potrvá, než najdou „muže, kteří pocítí lásku”[13]; a nebude-li tu „chybět ani ženské srdce”, jehož tep přece zjistil pan Crookes, otvírá se přirozenému výběru rovněž čtvrtá dimense, kde se už nebude musit obávat, že bude zaměňována se zlou sociální demokracií.[14]
Dost. Je zde úplně jasná nejjistější cesta přírodovědy k mysticismu. Nikoli překypující theorie přírodní vědy, nýbrž nejplytší empirie, která pohrdá jakoukoli theorií, empirie nedůvěřující všemu myšlení. Není to apriorní nezbytnost, která dokazuje existenci duchů, nýbrž zkušenost a pozorování pánů Wallace, Crookese a spol. Věříme-li spektroanalytickým pozorováním pana Crookese, jež vedla k objevu kovu thallia nebo k hojným zoologickým objevům Wallacovým na Malajském souostroví, žádá se na nás, abychom stejně věřili spiritistickým zkušenostem a objevům těchto dvou badatelů. A myslíme-li si, že tu je ještě malý rozdíl, a to ten, že jedny můžeme ověřit a druhé nikoli, namítnou nám duchaři, že tomu tak není a že jsou ochotni dát nám příležitost ověřit si také zjevování duchů.
Dialektikou se věru neopovrhuje beztrestně. Ať už se pohrdá theoretickým myšlením sebevíc, přece se bez theoretického myšlení nemohou uvést v souvislost dva přírodní jevy, anebo se nemůže pochopit jejich souvislost. Zbývá již jen otázka, zda při tom myslíme správně čili nic, a podceňování theorie je ovšem nejjistější cesta k naturalistickému a tedy nesprávnému myšlení. Nesprávné myšlení dovedeno do důsledků končí podle starého známého dialektického zákona pravidelně na opačné straně, odkud vyšlo. A tak se trestá empirické pohrdání dialektikou tím, že zavádí některé nejstřízlivější empiriky k nejpustší ze všech pověr, k modernímu spiritismu.
Právě tak je tomu s matematikou. Obyčejní, metafysičtí matematikové poukazují
s velkou hrdostí na absolutní nezvratnost výsledků své vědy. K těmto výsledkům
však také náležejí imaginární veličiny, kterým se tímto dodává také určité
skutečností. Ale jakmile jsme si zvykli připisovat
nebo čtvrté dimensi
nějakou skutečnost mimo naši hlavu, nezáleží na tom, zda jdeme ještě o krok
dál a přijmeme také duchový svět medií. Je tomu tak, jak říká Ketteler o
Döllingerovi: „Tento člověk hájil ve svém životě tolik nesmyslů, že mohl
klidně akceptovat i neomylnost![15]
Vskutku, pouhá empirie je neschopna se vypořádat se spiritisty. Za prvé, „vyšší” fenomena se vždy ukazují, až „badatel” je tou měrou polapen, že už jen vidí, co má vidět nebo chce vidět, jak to s nenapodobitelnou naivitou líčí Crookes. Za druhé, spiritistům nezáleží na tom, odhalí-li se stovky domnělých skutečností jako podvody a tucty medií jako obyčejní taškáři. Dokud se nevysvětlí každý jednotlivý domnělý zázrak, zbývá jim dost půdy, jak to ostatně jasně říká Wallace, když hovoří o padělaných fotografiích duchů. Falšování dokazuje pravost pravých fotografií.
A empirie je potom nucena odhánět dotěrné duchaře nikoli empirickými pokusy, nýbrž theoretickými úvahami a říci, jak pravil Huxley: „Jediná dobrá věc, která by podle mého názoru mohla vzejít z důkazu pravdivostí spiritismu, byla by novým argumentem proti sebevraždě. Lépe žít jako metař než jako nebožtík žvanit nesmysly ústy media, které se za jednu guineu dává najmout k seanci.”[16]
