Právo pozemkových vlastníků odvozuje svůj původ z loupeže. (Say, sv. I, str. 136, pozn.) Pozemkoví vlastníci, tak jako všichni lidé, tuze rádi sklízejí tam, kde nikdy neseli, a požadují rentu dokonce i za přirozený produkt země. (Smith, sv. I, str. 99.)
„Může se mít za to, že pozemková renta je jen zisk z kapitálu, který vlastník vynakládá na zvelebování půdy... Jsou případy, kdy pozemková renta může být z části takovým ziskem... ale pozemkový vlastník požaduje 1. rentu dokonce i za nezvelebenou půdu, a co je možno pokládat za úrok nebo zisk z nákladů na zvelebení, je většinou jen přídavek (připočtení) k této původní rentě; 2. mimoto nejsou tato zlepšení vždy prováděna s pomocí kapitálu pozemkových vlastníků, nýbrž často z kapitálu pachtýřů: ale přesto, když dojde k obnovení pachtu, požaduje pozemkový vlastník zpravidla takové zvýšení renty, jako kdyby veškeré ty zvelebovací práce provedl z vlastního kapitálu; 3. ba někdy dokonce požaduje rentu i z toho, co se ani vůbec nedá nijak zvelebit lidskou rukou.“ (Smith, sv. I, str. 300—301.)
Jako příklad k poslednímu případu uvádí Smith slanobýl obecný (slanorožec zelnatý, salicorne)‚ druh mořské rostliny, z které se po spálení získá alkalická sůl používaná při výrobě skla, mýdla atd. Roste ve Velké Británii, hlavně ve Skotsku na různých místech, ale jen na skalách, které jsou zasahovány odlivem a přílivem (stoupáním a klesáním moře, marée), zaplavovány dvakrát denně mořskými vlnami, a jejich produkt tedy nikdy nebyl rozmnožen lidským přičiněním. Ale majitel takového pozemku, kde roste tento druh rostlin, požaduje rentu zrovna tak jako za půdu, na které se pěstuje obilí. V okolí Shetlandských ostrovů je moře neobyčejně bohaté. Velká část obyvatel ostrovů se živí rybolovem. Ale aby bylo možno těžit z bohatství moře, je nutno bydlet na pevnině v sousedství ostrovů. Pozemková renta není úměrná tomu, co může nájemce vytěžit z půdy, nýbrž tomu, co může vytěžit jak z půdy, tak i z moře. (Smith, sv. I, str. 301—302.)
„Pozemkovou rentu lze považovat za produkt přírodní síly, již majitel půdy propůjčuje pachtýři k užívání. Tento produkt je větší nebo menší podle toho, za jak velkou se pokládá tato síla, anebo, jinými slovy, podle toho, jak velká je přirozená nebo uměle docílená úrodnost půdy. Je dílem přírody, které zbývá, odečteme-li nebo vyrovnáme-li všechno, co je možno považovat za dílo člověka.“ (Smith, sv. II, str. 377—378.).
„Pozemková renta, považovaná za cenu placenou za užívání půdy, je přirozeně cenou monopolní. Neřídí se vůbec tím, co snad pozemkový vlastník vynaložil na zvelebení půdy, nebo tím, kolik musí dostat, aby neprodělal, nýbrž tím, co asi může dát pachtýř, aniž by prodělal.“ (Smith, sv. I, str. 302.)
„Ze tří produktivních tříd je třída pozemkových vlastníků takovou třídou, kterou její důchod nestojí ani práci, ani starost, přichází jakoby sám od sebe, aniž je přitom třeba něco vymýšlet nebo podnikat.“ (Smith, sv. II, str. 161.)
Slyšeli jsme již, že velikost pozemkové renty závisí na poměru úrodnosti půdy.
Jiným momentem, který ji určuje, je poloha.
„Renta se mění podle úrodnosti půdy, a to bez ohledu na její produkt, a podle polohy, ať už je úrodnost jakákoli.“ (Smith, Sv. I, str. 306.)
„Jsou-li půda, doly a rybnaté vody stejně plodné, pak jejich výnos bude úměrný výši kapitálů, které jsou vloženy do jejich obdělávání a těžby, a zároveň i více nebo méně obratnému způsobu využití kapitálu. Jsou-li kapitály stejné a je-li jich stejně obratně využito, pak bude výnos úměrný přirozené plodnosti půdy, rybnatých vod a dolů.“ (Sv. II, str. 210.)
Tyto Smithovy věty jsou důležité, neboť při stejných výrobních nákladech a stejném rozsahu redukují pozemkovou rentu na větší nebo menší plodnost půdy. To tedy jasně dokazuje převrácenost pojmů v ekonomii, která proměňuje úrodnost půdy v jakousi vlastnost majitele půdy.
Ale všimněme si teď pozemkové renty, jak se vytváří ve skutečném styku.
Pozemkovou rentu určuje boj mezi pachtýřem a pozemkovým vlastníkem. U všech ekonomů zjišťujeme, že uznávají za základnu společenské organizace nepřátelský protiklad zájmů, boj, válku.
Podívejme se teď, jaký je vztah mezi pozemkovým vlastníkem a pachtýřem.
„Při sjednávání podmínek pronájmu se pozemkový vlastník snaží, aby pachtýři nezbylo víc, než kolik stačí k udržování kapitálu, z něhož si opatřuje osivo, platí za práci, kupuje a udržuje dobytek a jiné nástroje, a aby mimoto zůstal obvyklý zisk z ostatních zpachtovaných statků v kraji. Je to zajisté nejmenší díl, jakým se pachtýř může spokojit, nemá-li přitom prodělávat, a ponechat mu víc je málokdy pozemkový vlastník ochoten. Všechno, co zbývá z výnosu anebo z jeho ceny nad tento díl, ať už je zbytek jakýkoli, hledí si vlastník zajistit jako pozemkovou rentu, největší, jakou může pachtýř zaplatit za určitého stavu půdy. Toto surplus je vždy možno považovat za přirozenou rentu nebo za rentu, za jakou se přirozeně pronajímá většina pozemků.“ (Smith, sv. I, str. 299—300.)
„Pozemkoví vlastnící,“ říká Say, „provádějí vůči pachtýřům jakýsi monopol. Poptávka po jejich zboží, po půdě, se může ustavičně rozšiřovat; ale množství jejich zboží sahá jen k určitému bodu... Obchod, který mezi sebou uzavírají pozemkový vlastník a pachtýř, je vždy co možno nejvýhodnější pro vlastníka..., kromě výhody, kterou mu dává sama povaha věcí, dává mu ještě výhodu jeho postavení, větší jmění, úvěr, vážnost; už jen první výhoda sama o sobě stačí, aby měl vždycky možnost těžit z příznivých okolností půdy sám. Zahájení provozu na průplavu, cestě, vzrůst obyvatelstva a blahobytu určité oblasti stále zvyšují pachtovné... Pachtýř sám ovšem může na vlastní náklad zlepšovat půdu; ale z tohoto kapitálu má prospěch jen po dobu, kdy má půdu v pachtu, a když pacht vyprší, připadá tento kapitál pozemkovému vlastníkovi; od tohoto okamžiku pobírá z něho vlastník úroky, aniž předem zaplatil vklad, neboť nájemné se pak úměrně zvýší.“ (Say, Sv. II, str. 143.)
„Pozemková renta, uvažována jako cena, která se platí za užívání půdy, je přirozeně nejvyšší cena, jakou si při určitém stavu půdy pachtýř může dovolit platit.“ (Smith, sv. I, str. 299.)
„Pozemková renta z majetku na povrchu země činí většinou asi třetinu celkového výnosu, je to skoro vždy renta spolehlivá a nezávisí na kolísání sklizně.“ (Smith, sv. I, str. 351.) „Zřídkakdy činí tato renta méně než čtvrtinu celkového výnosu.“ (Tamtéž, sv. II, str. 376—378.)
U každého zboží nelze platit pozemkovou rentu. Například v některých krajinách se za kamení pozemková renta neplatí.
„Na trh se mohou zpravidla dodávat jen ty produkty země, ty části výnosu půdy, jejichž běžná cena stačí uhradit kapitál, vynaložený na jejich dopravu na trh a přinese obvyklý zisk z tohoto kapitálu. Postačí-li cena na víc než na toto, připadne surplus samozřejmě pozemkové rentě. Je-li jen dostatečná, pak je sice možno dodat zboží na trh, ale nepostačuje k tomu, aby majiteli půdy zaplatilo pozemkovou rentu. Zda cena je nebo není vyšší, závisí na poptávce.“ (Smith, sv. I, str. 302—303.)
„Pozemková renta se podílí na skladbě ceny zboží docela jinak než mzda a zisk z kapitálu. Vysoká nebo nízká sazba mezd a zisků je příčinou vysoké nebo nízké ceny zboží: vysoká nebo nízká sazba pozemkové renty je jejím důsledkem.“ (Smith, sv. I, str. 303—304.)
K produktům, které jsou vždy zdrojem pozemkové renty, patří potrava.
„Protože se lidé, stejně jako všichni ostatní živočichové, přirozeně množí podle toho, kolik mají prostředků k životu, je stále větši nebo menší poptávka po potravě. Za potravu se dá koupit větší nebo menší množství práce, a vždycky se najdou lidé ochotní něco vykonat, jen aby ji dostali. Práce, kterou je možno koupit za potravu, nerovná se ovšem vždy práci, která by se jí mohla vydržovat při velmi šetrném hospodaření, a to je způsobováno tím, že mzdy jsou někdy vysoké. Vždycky se však dá za potravu koupit tolik práce, kolik jí lze vydržovat při zachovávání míry obvyklé pro vydržování toho nebo onoho druhu v tom nebo onom kraji. Půda téměř ve všech možných situacích produkuje větší množství potravy, než kolik by jí prostě stačilo k vydržování práce nutné k tomu, aby se ona potrava dostala na trh. Přebytek této potravy je vždy více než postačující, aby se ziskem nahradil kapitál, který onu práci zaměstnal. Vždycky tedy něco zbude, aby pozemkový vlastník dostal nějakou rentu.“ (Smith, Sv. I, str. 305—306.) „Potrava tedy není jenom původním zdrojem pozemkové renty, ale i všechen ostatní produkt půdy, z kterého potom vyplývá renta, má onu složku své hodnoty z větší produktivní síly, jaké dosáhla práce, aby produkovala potravu, s pomocí (au moyen) obdělávání a zlepšování půdy.“ (Smith, sv. I, str. 345.) „Potrava lidí tedy vždycky postačuje k placení pozemkové renty.“ (Sv. I, str. 337.) „Země jsou lidnaté nikoli podle počtu, jaký může být ošacen a ubytován jejich produktem, nýbrž podle počtu lidí, které uživí.“ (Smith, sv. I, str. 342.)
„Po potravě jsou dvěma hlavními potřebami lidstva ošacení, přístřeší, otop. Většinou jsou zdrojem pozemkové renty, ale ne nutně v každém případě.“ (Sv. I, tamtéž, str. 337—338.)
Podívejme se teď, jak pozemkový vlastník těží ze všech výhod společnosti.
1) Pozemková renta roste s obyvatelstvem. (Smith, sv. I, str. 335.)
2) Četli jsme již u Saye, jak pozemková renta stoupá zároveň se zaváděním železnic atd., se zlepšováním, bezpečností a rozšiřováním dopravních prostředků.
3) „Každé zlepšení stavu společnosti vede přímo nebo nepřímo k zvýšení pozemkové renty, k zvýšení skutečného majitelova bohatství, tj. jeho moci nakupovat cizí práci nebo její produkt... Zvýšené zlepšování polností a obdělávání k tomu vede přímo. Majitelův podíl na produktu se nutně zvětšuje zároveň s růstem produktu... Stoupání skutečné ceny takovýchto nezpracovaných produktů, například stoupání cen dobytka, vede i k tomu, že pozemková renta stoupá, a to ještě větší měrou. Nejenže se skutečná hodnota podílu pozemkového vlastníka, skutečná moc, jakou mu dává tento podíl nad cizí prací, nutně zvětšuje se skutečnou hodnotou produktu, nýbrž i velikost tohoto podílu v poměru k úhrnnému produktu roste s touto hodnotou. Když stoupla skutečná cena tohoto produktu, nevyžaduje více práce než předtím, aby byl tento produkt dodán na trh a aby byl uhrazen vynaložený kapitál i s jeho obvyklými zisky. Zbývající část produktu náležící pozemkovému vlastníkovi bude tedy vzhledem k celkovému produktu mnohem větší, než byla předtím.“ (Smith, sv. II, str. 157—159.)
Větší poptávka po nezpracovaných produktech a tedy zvýšení hodnoty může zčásti pramenit v růstu obyvatelstva a v růstu jeho potřeb. A kdykoli se učiní nějaký objev, vynález, kdykoli manufaktura začne používat nějakou surovinu dosud vůbec nepoužívanou nebo málo používanou, vede to k zvýšení pozemkové renty. Tak například nesmírně stoupla renta z uhelných dolů zásluhou železnic, parolodí atd.
Kromě této výhody, jakou má pozemkový vlastník z manufaktury, z vynálezů, z práce, uvidíme hned ještě jinou výhodu.
4) „Veškerý rozvoj produktivní síly práce, směřující přímo k tomu, aby snížil skutečnou cenu výrobků manufaktury, tíhne nepřímo k tomu, aby zvýšil skutečnou pozemkovou rentu. Za výrobek manufaktury směňuje totiž tu část svého nezpracovaného produktu, která převyšuje jeho osobní spotřebu, anebo cenu této části. Všechno, co snižuje skutečnou cenu prvního druhu výrobků, zvyšuje reálnou cenu druhého druhu. Pak tedy už totéž množství nezpracovaného produktu odpovídá většímu množství výrobku manufaktury, a to umožňuje pozemkovému vlastníkovi nakoupit si větší množství komfortních, ozdobných a přepychových předmětů.“ (Smith, sv. II, str. 159.)
Ale jestliže Smith z toho, že pozemkový vlastník těží ze všech výhod společnosti, usuzuje (sv. II, str. 161), že zájem pozemkového vlastníka je vždycky totožný se zájmem společnosti, je to pošetilé. V ekonomii, za vlády soukromého vlastnictví, je zájem, jaký má někdo na společnosti, právě v opačném poměru k zájmu, jaký má na něm společnost, tak jako lichvářův zájem na rozmařilci není ani dost málo totožný s rozmařilcovým zájmem.
Jen mimochodem se zmiňujeme, že pozemkový vlastník usiluje vždy o monopol pozemkového vlastnictví cizích zemí, což například vedlo k obilním zákonům. Zrovna tak tu pomineme středověké nevolnictví, otroctví v koloniích, bídu vesnických nádeníků ve Velké Británii. Zůstaňme u toho, co učí sama politická ekonomie.
1) Pozemkový vlastník má zájem na blahu společnosti, což podle ekonomických zásad znamená, že má zájem na její rostoucí populaci, na její umělé produkci, na rozmnožování jejích potřeb, jedním slovem na růstu bohatství, a tento růst je podle našich dosavadních úvah totožný s růstem bídy a otroctví. Rostoucí poměr nájemného k bídě je jedním z příkladů zájmu pozemkového vlastníka na společnosti, neboť s nájemným roste pozemková renta, úroky z půdy, na které dům stojí.
2) Podle ekonomů samých je zájem pozemkového vlastníka v nepřátelském protikladu k zájmu pachtýře, tedy už k zájmu dosti značné části společnosti.
3) Protože pozemkový vlastník může od pachtýře požadovat tím větší rentu, čím menší mzdu platí pachtýř, a protože pachtýř stlačuje mzdu tím víc, čím větší pozemkovou rentu požaduje vlastník, je zájem pozemkového vlastníka právě tak nepřátelský zájmu čeledi, jako zájem majitelů manufaktur vůči jejich dělníkům. Stlačuje rovněž mzdu na minimum.
4) Protože reálné snižování ceny výrobků manufaktury zvyšuje pozemkovou rentu, má tedy majitel půdy přímý zájem na stlačování mezd dělníků v manufakturách, na konkurenci mezi kapitalisty, na nadvýrobě, na celé bídě manufaktur.
5) Není-li tedy zájem pozemkového vlastníka ani zdaleka totožný se zájmem společnosti, je-li v nepřátelském protikladu k zájmu pachtýře, čeledi, dělníků v manufakturách i kapitalistů, pak dokonce ani zájem jednoho pozemkového vlastníka není totožný se zájmem druhého v důsledku konkurence, kterou nyní budeme zkoumat.
Již obecně vzato je poměr mezi velkým a malým pozemkovým vlastnictvím stejný jako poměr mezi velkým a malým kapitálem. K tomu však přistupují ještě zvláštní okolnosti, které bez výjimky vedou k akumulaci velkého pozemkového vlastnictví a k tomu, že toto velké pozemkové vlastnictví pohlcuje drobná pozemková vlastnictví.
1) Nikde poměrný počet dělníků a nástrojů tolik neklesá s velikostí fondů jako u pozemkového majetku. Právě tak ani možnost všestranného vykořisťování, úspora výrobních nákladů a obratná dělba práce nevzrůstají nikde s velikostí fondů tolik jako u pozemkového majetku. Byť je pole sebemenší, přesto je určitá hranice, pod kterou už nelze omezovat pracovní nástroje, kterých je tu zapotřebí, jako pluh, pila atd., kdežto malý rozsah pozemkového majetku může daleko překročit tuto hranici.
2) Velký pozemkový majetek si akumuluje úroky, které pachtýřův kapitál vynaložil na zlepšování půdy. Malý pozemkový majetek musí vynaložit vlastní kapitál. Pro něj tedy odpadá celý tento zisk.
3) Každé zlepšení společností prospívá velkému pozemkovému vlastnictví, kdežto malému škodí, protože tím pro ně víc a víc roste potřeba hotových peněz.
4) U této konkurence je třeba ještě vzít v úvahu dva důležité zákony:
α) Renta z polností, obdělávaných proto, aby produkovaly potraviny pro lidí, usměrňuje rentu většiny ostatních obdělávaných polností. (Smith, sv. I, str. 331.)
Potraviny, jako je dobytek atd., může konec konců vyrábět jen velký pozemkový majetek. Usměrňuje tedy rentu z ostatních polností a může jí stlačit na minimum.
Drobný pozemkový vlastník, který sám pracuje, je potom k velkému pozemkovému vlastníkovi v takovém poměru, jako řemeslník, který má vlastní nástroj, k majiteli továrny. Drobný pozemkový majetek se stal pouhým pracovním nástrojem. Pro malého pozemkového vlastníka úplně mizí pozemková renta, nanejvýš mu zůstávají úroky z jeho kapitálu a mzda za jeho práci; neboť konkurencí může dospět pozemková renta až k tomu, že už je jen úrokem z kapitálu, který sám není do ničeho vložen.
β) Slyšeli jsme už ostatně, že při stejné úrodnosti a stejně obratné exploataci polností, nerostných ložisek a lovišť ryb je výnos úměrný rozsahu kapitálů. Tedy vítězství velkého pozemkového vlastnictví. Zrovna tak u stejných kapitálů v poměru k výnosnosti. Tedy při stejných kapitálech vyhrává pozemkový vlastník úrodnější půdy.
γ) „O dolu je možno obecně vzato říci, že je bohatý nebo chudý podle toho, zda je množství nerostu, které se z něho dá vytěžit určitým množstvím práce, větší nebo menší, než jaké se při stejné práci vytěží z většiny ostatních dolů stejného druhu.“ (Smith, sv. I, str. 345—346.) „Nejbohatší důl určuje cenu uhlí i ze všech ostatních dolů v okolí. Vlastník pozemku i podnikatel vidí, že jim neprospěje (jednomu v podobě vyšší renty, druhému v podobě vyššího zisku), budou-li prodávat levněji než jejich sousedé. Sousedé musí pak také prodávat za stejnou cenu, třebaže k tomu mají menší předpoklady a třebaže se tato cena víc a víc zmenšuje a někdy je připraví o celou rentu a o všechen zisk. Na některých dolech se pak vůbec přestane těžit, jiné už nenesou žádnou rentu a může v nich těžit už jen vlastník pozemku ve vlastni režii.“ (Smith, sv. I, str. 350.) „Po objevení dolů v Peru přestalo se kutat ve většině evropských stříbrných dolů... Tak tomu bylo i s doly na Kubě a v St. Domingu a dokonce i se starými doly v Peru, když byly objeveny doly v Potosí.“ (Sv. I, str. 353.)
Úplně totéž, co tu Smith říká o dolech, platí více nebo méně o pozemkovém majetku vůbec.
δ) „Je třeba poznamenat, že obvyklá tržní cena půdy závisí všude na obvyklé úrokové sazbě... Kdyby pozemková renta klesla tak, že by byla o mnoho nižší než úrok z peněz, pak by nikdo nechtěl kupovat pozemky, což by brzy zase redukovalo jejich ceny. Naopak, kdyby přednosti pozemkové renty mnohem víc než vyvažovaly úroky z peněz, každý by kupoval pozemky, což by rovněž brzy zase ozdravilo jejich běžnou cenu.“ (Sv. II, str. 367—368.)
Z tohoto poměru pozemkové renty k úrokům z peněz plyne, že pozemková renta musí stále klesat, takže nakonec mohou žít z pozemkové renty už jen ti největší boháči. Konkurence mezi pozemkovými vlastníky, kteří nedávají do pachtu, je stále větší. Část jich přichází na mizinu. Další akumulace velkého pozemkového vlastnictví.
Tato konkurence vede dále k tomu, že velká část pozemkového vlastnictví se ocitá v rukou kapitalistů a že kapitalisté se tak stávají zároveň pozemkovými vlastníky, jako ostatně vůbec menší vlastníci pozemků jsou už jen kapitalisty. Stejně nabývá část velkého pozemkového vlastnictví zároveň průmyslové povahy.
Posledním důsledkem je tedy to, že mizí rozdíl mezi kapitalistou a pozemkovým vlastníkem, takže tedy celkem vzato jsou už jen dvě třídy obyvatelstva, dělnická třída a třída kapitalistů. Tímto zašantročením pozemkového vlastnictví, proměnou pozemkového vlastnictví ve zboží dostává stará aristokracie poslední ránu, a zároveň to dovršuje moc peněžní aristokracie.
1) Nesdílíme sentimentální slzy, které nad tím prolévá romantika. Ta stále zaměňuje hanebnost, tkvící v zašantročení půdy, s docela rozumným, v rámci soukromého vlastnictví nutným a žádoucím důsledkem, který spočívá v zašantročení soukromého vlastnictví půdy. Předně je feudální pozemkové vlastnictví už svou podstatou zašantročená půda, půda odcizená člověku, vůči kterému tu potom tedy stojí v podobě několika málo velkých pánů.
Již ve feudálním pozemkovém vlastnictví tkví vláda půdy jakožto cizí moci nad lidmi. Nevolník je akcidens půdy. Právě tak náleží půdě majorátní pán, prvorozený syn. Půda ho dědí. Pozemkovým vlastnictvím vůbec začíná vláda soukromého vlastnictví, pozemkové vlastnictví je jeho základnou. Ale ve feudálním pozemkovém vlastnictví je pán alespoň zdánlivě králem pozemkového majetku. Zrovna tak je tu ještě zdání jakéhosi niternějšího vztahu mezí držitelem a půdou, než je vztah pouhého věcného bohatství. Pozemek se individualizuje svým pánem, má jeho titul, je baronský nebo hraběcí zároveň s ním, má své výsady, svou soudní moc, svůj politický vztah atd. Je to jakoby neorganické tělo svého pána. Odtud přísloví: nulle terre sans maître [*11], v němž je vyslovena srostlost vrchnostenského vztahu s pozemkovým majetkem. Právě tak se vláda pozemkového vlastnictví nejeví bezprostředně jako vláda pouhého kapitálu. Ti, kdo patří k pozemkovému vlastnictví, mají k němu spíše vztah jako ke své vlasti. Je to jakási úzkoprsá národnost.
Feudální pozemkové vlastnictví dává jméno svému pánu právě tak jako království svému králi. Historie jeho rodiny, jeho rodu atd., to vše pro něj individualizuje pozemkový majetek a dělá z něho doslova jeho rod, osobu. Právě tak ti, kdo pracují na statku, nejsou tu v poměru nádeníků, nýbrž jsou zčásti sami jeho vlastnictvím jako nevolníci, zčásti mají k němu vztah závazné úcty, poddanství a povinnosti. Jeho postavení vůči ním je tedy bezprostředně politické a má zrovna tak i citovou stránku. Mravy, charakter atd. jsou na každém pozemku jiné a zdají se být totožné s kusem půdy, kdežto později je vztah člověka k pozemku určován už jen měšcem, ne jeho charakterem, jeho individualitou. Konečně se ani nesnaží vytěžit ze svého statku co možno nejvíc. Spíše tyje z toho, co tu je, a starost, jak to opatřit, klidně přenechává nevolníkům a pachtýřům. To je šlechtický vztah k pozemkovému majetku, který svého pána obklopuje romantickou svatozáří.
Je třeba, aby bylo zrušeno toto zdání, aby pozemkové vlastnictví, kořen soukromého vlastnictví, bylo úplně vtaženo do pohybu soukromého vlastnictví a aby se stalo zbožím, je třeba, aby se vlastníkovo panství jevilo jako ryzí vláda soukromého vlastnictví, kapitálu, zbavená jakéhokoli politického zabarvení, aby se vztah mezi vlastníkem a dělníkem redukoval na ekonomický vztah vykořisťovatele a vykořisťovaného, aby ustal jakýkoli osobní vztah vlastníka k jeho vlastnictví a aby se vlastnictví stalo jen věcným, hmotným bohatstvím, aby už vlastníkův svazek s půdou nebyl věcí cti, ale věcí zájmu, a aby se půda stala pouhou hodnotou, s kterou se kšeftuje, stejně jako člověk. Je nutno, aby se to, co je jádrem pozemkového vlastnictví, špinavá zištnost, objevilo i ve své cynické podobě. Je nutné, aby se poklidný monopol proměnil v monopol rušný a neklidný, v konkurenci, aby namísto užívání plodů krvavého potu druhých se založenýma rukama nastoupil horlivý obchod s tímto potem. Je konečně nutné, aby v této konkurenci pozemkové vlastnictví ukázalo, že v podobě kapitálu vládne jak dělnické třídě, tak vlastníkům samým, neboť zákony pohybu kapitálu je buďto přivádějí na mizinu, nebo jim pomáhají nahoru. A tak potom na místo středověkého přísloví: nulle terre sans seigneur[*12] nastupuje moderní přísloví: l‘argent n‘a pas de maitre [*13], což je vyjádřením veškeré vlády mrtvé hmoty nad lidmi.
2) Co se týče sporu, zda dělit nebo nedělit pozemkový majetek, je třeba poznamenat toto:
Dělení pozemkového majetku je popřením velkého monopolu pozemkového vlastnictví, je jeho zrušením, ale jedině tak, že tento monopol zobecňuje. Neruší základ monopolu, soukromé vlastnictví. Útočí na existenci monopolu, ale ne na jeho podstatu. Z toho plyne, že se stává obětí zákonů soukromého vlastnictví. Dělení pozemkového majetku totiž odpovídá pohybu konkurence v oblasti průmyslu. Kromě ekonomických nevýhod tohoto dělení nástrojů a navzájem odloučené práce (to ovšem nelze zaměňovat s dělbou práce; práce není rozdělena mezi mnoho lidí, nýbrž touž práci provádí každý zvlášť, je to rozmnožení, znásobení téže práce) přechází toto dělení, jako zmíněná konkurence, nutně zase v akumulaci.
Kde tedy dochází k dělení pozemkového majetku, nezbývá nic jiného, než se vrátit k monopolu v ještě nevraživější podobě, anebo popřít, zrušit [*14] samo dělení pozemkového majetku. Ale to není návrat k feudálnímu majetku, nýbrž zrušení soukromého vlastnictví půdy vůbec. První zrušení monopolu je vždy jeho zobecněním, rozšířením jeho existence. Zrušení monopolu, který dosáhl co možno nejširší a nejobsáhlejší existence, je jeho úplným zničením. Sdružení použité na půdu má v ekonomickém ohledu tytéž výhody jako velký pozemkový majetek, a teprve jím je uskutečněna původní tendence dělení, totiž rovnost, a zároveň také rozumným způsobem, nezatíženým už nevolnictvím, panstvím a pošetilou mystikou vlastnictví, ustavuje citový vztah člověka k půdě, neboť půda pak přestává být předmětem kšeftaření, a zásluhou svobodné práce a svobodného užívání se stává zase opravdovým, osobním vlastnictvím člověka. Velká přednost dělení je v tom, že množství jeho účastníků hyne vlastnictvím jinak než množství pracujících v průmyslu, množství, které se už nedovede rozhodnout pro porobu.
Co se týče velkého pozemkového majetku, tu jeho obhájci vždycky sofisticky ztotožňovali ekonomické výhody, jaké poskytuje zemědělská velkovýroba, s velkým pozemkovým vlastnictvím, ale ve skutečnosti právě teprve zrušením vlastnictví může tato výhoda jednak dosáhnout co největšího rozšíření, jednak teprve pak může být užitečná společnosti. Stejně útočili proti tomu, že drobný pozemkový majetek má tendenci všechno zašantročit, jenže čachrářství je vskrytu obsaženo ve velkém pozemkovém majetku, dokonce už v jeho feudální podobě. Vůbec už není třeba zmiňovat se o novodobé anglické formě, kde je spojen feudalismus majitele půdy s kšeftařením a důmyslem pachtýře.
Tak jako velké pozemkové vlastnictví, když mu dělení pozemkového majetku vytýká monopol, může tuto výtku oplatit rovným dílem, neboť dělení se zakládá na monopolu soukromého vlastnictví, tak může dělení pozemkového majetku oplatit velkému pozemkovému majetku výtku dělení, protože i zde vládne dělení, jenže v ustrnulé, spoutané podobě. Vždyť soukromé vlastnictví se vůbec zakládá na rozdělenosti. Tak jako ostatně dělení pozemkového majetku vede zpátky k velkému pozemkovému majetku jako kapitálovému bohatství, tak také musí feudální pozemkové vlastnictví nutně postupovat k dělení anebo přinejmenším padnout do rukou kapitalistů, ať se kroutí jak chce.
Vždyť velké pozemkové vlastnictví, jako je tomu v Anglii, vhání převážnou většinu obyvatelstva do náručí průmyslu a své vlastní dělníky ponižuje k úplné bídě. Vytváří a zvětšuje tedy moc svého nepřítele, kapitálu, průmyslu, tím, že chudé i veškerou činnost země vrhá na druhou stranu. Většinu země zprůmyslňuje, proměňuje ji tedy v protivníka velkého pozemkového vlastnictví. A když pak průmysl dosáhne velké moci, jako nyní v Anglii, vnucuje ponenáhlu velkému pozemkovému vlastnictví svoje monopoly proti monopolům ciziny a vhání je do konkurence se zahraničním pozemkovým vlastnictvím. Za vlády průmyslu mohlo totiž pozemkové vlastnictví uhájit svou feudální velikost proti cizině jen s pomocí monopolů, aby se chránilo před všeobecnými zákony obchodu, odporujícími jeho feudální podstatě. Když bylo strženo do konkurence, podřizuje se zákonům konkurence, jako kterékoli jiné zboží podrobené konkurenci. Začíná zrovna tak kolísat, ubývat a přibývat, rychle přecházet z ruky do ruky, a žádný zákon není už s to, aby je udržel v několika málo předurčených rukou. Přímým důsledkem je, že se tříští mezi mnoho vlastníků, ale určitě propadá moci průmyslových kapitálů.
Konečně velký pozemkový majetek, který se takto násilím udržel a který vedle sebe zplodil strašlivý průmysl, vede ke krizi ještě rychleji než dělení pozemkového majetku, vedle něhož zůstává moc průmyslu vždy druhá v pořadí.
Jak jsme viděli v Anglii, odložil velký pozemkový majetek už natolik svůj feudální ráz a nabyl rázu průmyslového, nakolik mu jde o to, aby vydělal co nejvíc peněz. Dává vlastníkovi nejvyšší možnou rentu, pachtýři nejvyšší možný zisk z jeho kapitálu. Zemědělští dělníci jsou tedy už redukováni na minimum, a třída pachtýřů zastupuje už v rámci pozemkového majetku moc průmyslu a kapitálu. Konkurence s cizinou způsobuje, že pozemková renta už většinou nemůže stvořit samostatný důchod. Velká část pozemkových vlastníků musí nastoupit na místo pachtýřů, kteří takto zčásti upadají mezi proletariát. Na druhé straně se i mnoho pachtýřů zmocní pozemkového vlastnictví; neboť velcí vlastníci, kteří se při svých pohodlných důchodech většinou oddali rozmařilosti a většinou se ani nehodí k tomu, aby řídili zemědělskou výrobu, nemají zčásti ani kapitál, ani schopnosti, aby těžili z půdy. Tedy i část z nich přichází úplně na mizinu. Konečně mzda, redukovaná na minimum, musí být redukována ještě víc, aby bylo možno obstát v nové konkurenci. To potom nutně vede k revoluci.
Pozemkové vlastnictví se muselo vyvíjet obojím způsobem, aby se při jednom i při druhém dožilo svého nutného zániku, tak jako se průmysl musel přivést na mizinu formou monopolu i formou konkurence, aby se nakonec přece jen naučil věřit v člověka.