1) Na čem je založen kapitál, tj. soukromé vlastnictví produktů cizí práce?
„Není-li kapitál nic jiného než krádež nebo podvod, pak přesto je zapotřebí součinnosti zákonodárství, aby bylo posvěceno dědictví.“ (Say, sv. I, str. 136, pozn. [17])
Jak se stát vlastníkem výrobních fondů? Jak se stát vlastníkem produktů vytvořených s pomocí těchto fondů?
Pozitivním právem. (Say, sv. II, str. 4.)
Čeho se nabývá s kapitálem, například s dědictvím velkého jmění?
Kapitál je tedy moc ovládat práci a její produkty. Kapitalista má tuto moc ne kvůli svým osobním nebo lidským vlastnostem, nýbrž potud, pokud je vlastníkem kapitálu. Kupní síla jeho kapitálu, které se nic neubrání, je jeho moc.
Později uvidíme nejprve, jak kapitalista s pomocí kapitálu vykonává svou vládu nad prací, ale potom také, jak kapitál vládne samému kapitalistovi.
Co je kapitál?
Určité množství práce, nashromážděné a uložené do zásoby. (Smith, sv. II, str. 312.)
Kapitál je nashromážděná práce.
2) Fondy, zásoby (stock) je každé nahromadění produktů země a manufakturní práce. Zásoby znamenají kapitál jen tehdy, plynou-li z něho vlastníkovi nějaké důchody nebo zisk. (Smith, sv. II, str. 191.)
Zisk z kapitálu je něco úplně jiného než mzda. Tato rozdílnost se projevuje dvojím způsobem: Za prvé se zisky z kapitálu úplně řídí hodnotou použitého kapitálu, ačkoli u různých kapitálů může být práce dozoru a řízení stejná. K tomu potom přistupuje, že ve velkých továrnách je všechna tato práce svěřena jednomu vedoucímu úředníkovi, jehož plat se vůbec neřídí velikostí kapitálu, na jehož výkon dozírá. A ačkoli se tu práce vlastníka kapitálu rovná téměř nule, přesto požaduje zisky úměrné jeho kapitálu. (Smith, sv. I, str. 97—99.)
Proč kapitalista požaduje tento poměr mezi ziskem a kapitálem?
Nemohl by mít žádný zájem používat dělníky, kdyby neočekával z prodeje jejich práce něco víc, než je zapotřebí, aby se doplnily fondy zálohované na mzdu, a nemohl by mít žádný zájem použít spíše velkou než malou položku z fondů, kdyby jeho zisk nebyl úměrný velikosti použitých fondů. (Smith, sv. I, str. 96—97.)
Kapitalista tedy za prvé vydělává na mzdách, za druhé na zálohovaných surovinách.
A jaký je poměr zisku ke kapitálu?
Určit průměrnou mzdu v daném místě a v daném čase je už velmi těžké, a ještě těžší je určit zisk z kapitálů. Proměnlivost cen zboží, s nímž kapitál obchoduje, úspěchy i neúspěchy jeho konkurentů a zákazníků, tisíce jiných náhod, jimž je zboží vystaveno při dopravování i ve skladištích, to všechno způsobuje, že se zisk každým dnem, ba téměř každou hodinu mění. (Smith, sv. I, str. 179—180.) I když je tedy nemožné přesně určit zisky z kapitálů, přece je možno utvořit si o nich jakousi představu podle úroku z peněz. Může-li se s penězi hodně vydělat, pak se za jejich užití hodně platí, dá-li se za jejich užití vydělat málo, platí se málo. (Smith, sv. I, str. 181). Poměr, jaký musí běžná úroková sazba zachovávat vůči sazbě čistého zisku, se nutně mění podle toho, jak stoupá nebo klesá zisk. Ve Velké Británii se odhaduje na dvojnásobek úroků to, čemu obchodníci říkají slušný, přiměřený, rozumný zisk; všechny tyto výrazy vlastně nevyjadřují nic jiného než obvyklý a běžný zisk. (Smith, sv. I, str. 198.)
Jaká je nejnižší sazba zisku? A jaká je nejvyšší?
Nejnižší míra běžného zisku z kapitálů musí být vždy o něco vyšší než je zapotřebí k tomu, aby bylo možno uhradit případné ztráty, s kterými se musí počítat při každém použití kapitálu. Toto surplus je vlastně zisk čili čistý zisk. Stejně je tomu s nejnižší sazbou úrokové míry. (Smith, sv. I, str. 196.)
Nejvyšší míra, jaké mohou dostoupit běžné zisky, je ta, která u většiny zboží pohltí veškerou pozemkovou rentu a redukuje mzdu u dodávaného zboží na nejnižší cenu, na pouhé živobytí dělníka po dobu, kdy pracuje. Tím nebo oním způsobem je vždycky nutno dělníka živit, dokud je ho používáno k nějaké denní práci; pozemková renta může úplně odpadnout. Příklad: V Bengálsku lidé indické obchodní společnosti. (Smith, sv. I, str. 197—198.)
Kromě všech výhod nepatrné konkurence, z nichž kapitalista v tomto případě smí těžit, může docela počestně udržovat tržní cenu nad přirozenou cenou.
Za prvé s pomocí obchodního tajemství, je-li trh hodně vzdálen od těch, kteří na něm kupují: totiž tím, že se zatajují změny v cenách, zvyšování cen nad přirozený stav. Tímto zatajováním se totiž dosahuje toho, aby jiní kapitalisté nevkládali svůj kapitál rovněž do tohoto oboru.
Dále s pomocí výrobního tajemství, kdy kapitalista s větším ziskem dodává při menších výrobních nákladech své zboží za tytéž anebo dokonce nižší ceny než jeho konkurenti. — (Podvod zatajováním není nemravný? Obchodování na burze.) — Dále: kde je výroba vázána na určité místo (jako například drahá vína) a kdy nikdy nelze uspokojit poptávku za hotové. Konečně: s pomocí monopolů jednotlivců i společností. Monopolní cena je co možno nejvyšší. (Smith, sv. I, str. 120—124.)
Jiné nahodilé příčiny, které mohou zvýšit zisk z kapitálu: získání nového území anebo nových druhů podnikání často zvětšují, a to i v bohaté zemi, zisk z kapitálů, protože starým obchodním odvětvím odnímají část kapitálů, zmenšují konkurenci, umožňují dodávat na trh méně zboží, jehož ceny potom stoupnou; ti,kteří s takovým zbožím obchodují, mohou si pak vypůjčovat na vyšší úroky. (Smith, sv. I, str. 190.)
Čím více je určitý druh zboží opracováván, čím více se stává předmětem manufaktury, tím víc stoupá ta část ceny, která připadá na mzdu a zisk, v poměru k části, která připadá na pozemkovou rentu. Podle toho, jak postupně roste podíl ruční práce na tomto zboží, zvětšuje se nejen množství zisků, nýbrž každý následující zisk je větší než předešlý, protože kapitál, z něhož pochází, se nutně neustále zvětšuje. Kapitál, který zaměstnává tkalce, musí být vždy větší než kapitál, který zaměstnává přadláky, protože nejen nahrazuje onen kapitál i s jeho zisky, ale platí nadto ještě mzdy tkalcům a je nutné, aby zisky byly vždy úměrné kapitálu. (Tamtéž, sv. I, str. 102—103.)
Rostoucí podíl lidské práce na produktu přírody a na opracovávaném produktu přírody nevede tedy k růstu mzdy, nýbrž jednak zvyšuje počet kapitálů, z nichž plynou zisky, jednak zvětšuje poměr každého dalšího kapitálu k předchozím.
O zisku, který plyne kapitalistovi z dělby práce, povíme později.
Kapitalista má dvojí zisk, za prvé z dělby práce, za druhé vůbec z rostoucího podílu lidské práce na produktu přírody. Čím větší je podíl lidské práce na určitém zboží, tím větší je zisk z mrtvého kapitálu.
V jedné a téže společnosti je průměrná míra kapitálových zisků mnohem bližší těže úrovni než mzda za různé druhy práce. (Tamtéž, sv. I, str. 228.) Při různých způsobech vynakládání kapitálu se obvyklá míra zisku mění podle větší nebo menší jistoty, že se kapitál vrátí. „Míra zisku se zvyšuje s rizikem, i když ne úplně úměrně.“ (Tamtéž, str. 226—227.)
Rozumí se samo sebou, že zisky z kapitálu stoupají také uvolněním nebo menší nákladností oběživa (například papírové peníze).
Jedinou pohnutkou, která rozhoduje o tom, zda majitel kapitálu použije svého kapitálu v zemědělství, v manufaktuře nebo v některém odvětví obchodu ve velkém nebo v drobném, je zřetel k jeho vlastnímu zisku. Nikdy ho nenapadne vypočítávat, kolik produktivní práce uvede do pohybu podle toho, jak ho použije anebo o kolik se tím zvýší hodnota ročního výnosu pozemků a práce jeho země. (Smith, sv. II, str. 400 až 401.)
Pro kapitalistu je nejužitečnější takové použití kapitálu, které mu při stejné jistotě vynese největší zisk. Toto použití není vždy nejužitečnější pro společnost; nejužitečnější je takové, kterého se použije k tomu, aby se zužitkovaly produktivní přírodní síly. (Say, sv. II, str. 130—131.)
Všechno nejdůležitější podnikání, při němž se užívá práce, je osnováno a řízeno lidmi, kteří vynakládají kapitál; a cílem, který si pří všech těchto plánech a úkonech vytyčují, je zisk. Tedy: Míra zisku nestoupá, jako je tomu u pozemkové renty a u mzdy, s blahobytem společnosti a neklesá, jako u nich, když společnost upadá. Naopak, tato míra je sama od sebe nízká v zemích bohatých a vysoká v zemích chudých; a nejvyšší v zemích, které nejrychleji spějí do zkázy. Zájem této třídy není tedy tak spjat se zájmy celé společnosti, jak je tomu u pozemkové renty a u mzdy... Zvláštní zájem těch, kteří se zabývají zvláštním odvětvím obchodu nebo manufaktury, liší se vždycky v jistém směru od zájmu společnosti a často je dokonce jeho nesmiřitelným protikladem.
Zájmem obchodníka je vždycky rozšiřovat trh a omezit konkurenci prodávajících... Je to třída lidí, jejíž zájmy nejsou nikdy zcela stejné se zájmy společnosti, lidí, jejichž zájmem je zpravidla klamat a poškozovat společnost. (Smith, sv. II, str. 163—165.)
Rozmnožení kapitálů, které zvyšuje mzdu, má tendenci zmenšit zisk kapitalistů pomocí konkurence mezi kapitalisty. (Smith, Sv. I, str. 179.)
„Dělí-li se například o tento kapitál potřebný pro obchodování se smíšeným zbožím v určitém městě dva různí obchodníci, bude konkurence mezi nimi nutit oba, aby prodávali levněji, než kdyby byl kapitál v rukou jediného obchodníka; a kdyby se o něj dělilo dvacet obchodníků, pak bude konkurence právě tím živější a tím menší bude také pravděpodobnost, že se spolčí, aby zvýšili ceny svého zboží.“ (Smith, sv. II, str. 372—373.)
A protože víme, že ceny monopolu jsou co možno nejvyšší, protože zájem kapitalistů je i z obyčejného ekonomického hlediska v nesmiřitelném protikladu vůči společnosti, protože zvýšení zisku z kapitálu působí na cenu zboží jako úrok z úroků (Smith, sv. I, str. 199—201), je tedy konkurence jedinou pomocí proti kapitalistům, která podle tvrzení politické ekonomie působí stejně blahodárně na zvyšování mzdy jako na láci zboží ve prospěch konzumující veřejnosti.
Jenže konkurence je možná jedině tak, že se rozmnoží kapitály, a to v rukou mnoha majitelů. Vznik mnoha kapitálů je možný jen s pomocí mnohostranné akumulace, protože kapitál vzniká vůbec jedině akumulací a mnohostranná akumulace se nutně zvrací v akumulaci jednostrannou. Konkurence mezi kapitály zvětšuje akumulaci kapitálů. Akumulace, která je za vlády soukromého vlastnictví koncentrací kapitálu v rukou malého počtu lidí, je vůbec nutným důsledkem, ponechá-li se kapitálům jejich přirozený běh, a s pomocí konkurence tím spíše úplně prorazí toto přirozené určení kapitálu.
Slyšeli jsme, že zisk z kapitálu je úměrný jeho velikosti. Necháme-li zprvu úplně stranou záměrnou konkurenci, akumuluje se tedy velký kapitál úměrně podle své velikosti rychleji než kapitál malý.
Podle toho, nehledě už vůbec ke konkurenci, je akumulace velkého kapitálu mnohem rychlejší než akumulace menšího kapitálu. Ale sledujme, jak tomu bude dále.
Rozmnožením kapitálů se s pomocí konkurence zmenšují zisky z kapitálů. Především je tedy postižen malý kapitalista.
Předpokladem rozmnožení kapitálů a velkého počtu kapitálů je dále rostoucí bohatství země.
„V zemi, která by již dosáhla nejvyššího stupně bohatství, je obvyklá míra zisku tak malá, že úroková míra, jakou tento zisk dovoluje platit, je příliš nízká, než aby mohl Lit z úroků z peněz někdo jiný než největší boháči. Všichni lidé se středně velkým majetkem musí tedy sami používat svůj kapitál, musí něco podnikat nebo se pustit do některého odvětví obchodu.“ (Smith, sv. I, str. 196—197.)
Takovýto stav je politické ekonomii nejmilejší.
„Poměr mezi úhrnem kapitálů a důchodů určuje všude poměr, jaký bude mezi průmyslem a zahálkou; kde mají vrch kapitály, tam vládne průmysl; a kde důchody, vládne zahálka.“ (Smith, sv. II, str. 325.)
Jak je tomu potom s používáním kapitálu za této zvětšené konkurence?
S růstem kapitálů musí postupně vzrůstat i množství fondů, jež lze půjčovat na úrok; růstem těchto fondů se zmenšuje úrok z peněz 1. proto, že klesá tržní cena všech věcí, čím více stoupá jejich množství, 2. proto, že vzroste-li v určité zemi množství kapitálů, je potom nesnadnější uplatnit nějak výhodně nový kapitál. Mezi různými kapitály dochází ke konkurenci tím, že majitel určitého kapitálu se všemožně snaží uchvátit obchod, který jev rukou jiného kapitálu. Ale většinou nemůže doufat, že tento jiný kapitál vystrnadí z jeho místa, jedině když je ochoten obchodovat za mírnějších podmínek. Nejenže musí prodávat vše levněji, ale často musí, aby našel příležitost k prodeji, dráže nakupovat. Čím větší část fondů je určena k tomu, aby za ně byla udržována produktivní práce, tím víc se zvětšuje poptávka po práci: Dělníci nacházejí zaměstnání snadno, ale pro kapitalisty je těžko najít dělníky. Konkurence mezi kapitalisty zvyšuje mzdy a snižuje zisky.“ (Smith, sv. II, str. 358—359.)
Drobný kapitalista má tedy na vybranou: 1) buď spotřebovat svůj kapitál, protože z úroků už nemůže být živ, tedy přestat být kapitalistou; anebo 2) sám se pustit do obchodování, prodávat své zboží levněji a nakupovat dráže než bohatší kapitalista a platit vyšší mzdu; a protože tržní cena je již vlivem předpokládané konkurence velmi nízká, znamená to přivést se na mizinu. Jestliže naopak velký kapitalista chce vystrnadit drobného kapitalistu, má vůči němu všechny výhody, jaké má kapitalista jakožto kapitalista vůči dělníkovi. Menší zisky mu nahrazuje větší kvantita jeho kapitálu, a dokonce i momentální ztráty může snášet tak dlouho, až přijde menší kapitalista na mizinu, a on potom bude zbaven této konkurence. Tak si akumuluje zisky drobného kapitalisty.
Dále: Velký kapitalista nakupuje vždy levněji než drobný kapitalista, protože nakupuje ve velkém. Může tedy prodávat levněji, aniž je mu to na újmu.
Ale když naopak vlivem poklesu úroku z peněz se střední kapitalisté stanou z rentiérů podnikateli, pak naopak rozmnožení kapitálů, s nimiž se něco podniká, a z toho pramenící menší zisk způsobují pokles úroku z peněz.
„Tím, že se zmenšuje prospěch, jaký je možno získat použitím určitého kapitálu, zmenšuje se nutně cena, jakou je možno zaplatit za použití tohoto kapitálu.“ (Smith, 5v. II, str. 359.)
„S růstem bohatství, průmyslu, obyvatelstva se snižují úroky, tedy zisk z kapitálů; ale kapitály samy se přesto rozmnožují, a to ještě rychleji než dříve, ačkoli se zmenšily zisky... Velký kapitál, třeba s malými zisky, roste zpravidla rychleji než malý kapitál s velkými zisky. Peníze plodí peníze, praví přísloví.“ (Sv. I, str. 189.)
Jestliže se tedy proti tomuto velkému kapitálu postaví docela malé kapitály s malými zisky, jak je tomu za předpokládaného stavu silné konkurence, pak je velký kapitál úplně rozdrtí.
Za této konkurence je potom nutným důsledkem všeobecné zhoršování zboží, padělání, výroba naoko, všeobecná otrava, jak se projevuje ve velkých městech.
Důležitou okolností v konkurenci mezi velkými a malými kapitály je dále poměr mezi kapitálem fixním a kapitálem oběžným.
„Kapitál oběžný je takový kapitál, kterého se používá k výrobě životních prostředků, v manufaktuře nebo v obchodě. Takto použitý kapitál nedává svému pánovi žádný důchod nebo zisk, dokud zůstává jeho vlastnictvím anebo zůstává v téže podobě. Majitel jej ustavičně vydává v určité formě, aby se mu v jiné formě vrátil, a jen s pomocí tohoto oběhu anebo této postupné změny a směny přináší zisk. Kapitál fixní záleží v kapitálu používaném k zlepšování polností, k nákupu strojů, nástrojů, náčiní, podobných věcí.“ (Smith, sv. II, str.197—198.)
„Každá úspora výdajů na udržování toho, co nazýváme fixní kapitál, přináší čistý zisk. Celkový kapitál každého podnikatele zaměstnávajícího dělníky rozpadá se nutně na dvě části, z nichž jedna připadá jeho fixnímu kapitálu (capital fixe) a druhá jeho oběžnému kapitálu (capital circulant). Zůstává-li součet stejný, pak čím menší je jedna část, tím větší musí být část druhá. Z kapitálu oběžného se opatřuje materiál k práci a platí se mzdy, a tak se uvádí do pohybu podnikání. Každá úspora na fixním kapitálu (capital fixe), kterou se nezmenšuje produktivní síla práce, rozmnožuje kapitál.“ (Smith, sv. II, str. 226.)
Vidíme už od začátku, že poměr mezi fixním kapitálem a oběžným kapitálem je mnohem příznivější pro velkého kapitalistu než pro menšího. Velmi velký bankéř potřebuje jen nepatrně větší capital fixe než bankéř velmi malý. Jejích fixní kapitál se omezuje na písáu. Množství nástrojů velkostatkáře se nezvětšuje úměrně velikosti jeho pozemků. Zrovna tak úvěr, který má velký kapitalista na úkor menšího kapitalisty, je tím větší úsporou fixního kapitálu (capital fixe), totiž peněz, které musí mít vždy pohotově. Rozumí se konečně, že tam, kde průmyslová práce dosáhla vysokého stupně, kde se tedy téměř z veškeré ruční práce stala práce tovární, nestačí drobnému kapitalistovi celý jeho kapitál ani k tomu, aby měl potřebný fixní kapitál.[*6]
Vůbec při akumulaci velkých kapitálů dochází také úměrně ke koncentrací a zjednodušení fixního kapitálu (capital fixe) v poměru k menším kapitalistům. Velký kapitalista si zavádí určitou organizací pracovních nástrojů.
„Zrovna tak v oblasti průmyslu znamená už kterákoli manufaktura a továrna rozsáhlejší spojení většího věcného jmění s četnými a rozmanitými rozumovými schopnostmi a technickými dovednostmi k jednomu společnému účelu výroby... Tam, kde zákonodárství udržuje pohromadě pozemkový majetek ve velkých celcích, hrne se přebytek rostoucího obyvatelstva do živností, a proto, jako je tomu ve Velké Británii, právě na poli průmyslu se především hromadí větší množství proletářů. Ale tam, kde zákonodárství dovoluje další a další dělení půdy, roste, jako ve Francii, počet drobných a zadlužených vlastníků, které neustálé drobení polností zahání do třídy nuzných a nespokojených. A dosáhne-li konečně toto drobení a tato předluženost vyššího stupně, pohlcují zase velké pozemkové majetky malé, tak jako velký průmysl ničí malý; a protože se pak vytvářejí větší komplexy statků, vede to zase k tomu, že i množství nemajetných dělníků, kterých není nezbytně zapotřebí k obdělávání půdy, je nuceno odejít do průmyslu.“ (Schulz, „Pohyb výroby“, str. 58—59.)
„Kvalita zboží stejného druhu se mění vlivem toho, že se mění způsob výroby a zejména tím, že se zavádí strojová výroba. Jen to, že byla vyloučena lidská síla, umožnilo upříst z libry bavlny, která má cenu 3 šilinky 8 pencí, 350 přaden měřících dohromady 167 anglických nebo 36 německých mil a majících obchodní cenu 25 guinejí.“ (Tamtéž, str. 62.)
„V Anglii se za posledních 45 let snížily ceny bavlněných látek průměrně o 11/12, a podle Marshallových výpočtů je stejné množství výrobků, za které se ještě v roce 1814 platilo 16 šilinků, dodáváno nyní za 1 šilink 10 pencí. Větší láce průmyslových výrobků zvětšila ve vlastní zemi spotřebu a zároveň rozšířila trh v zahraničí; a s tím souvisí, že ve Velké Británii se počet dělníků pracujících v bavlnářství po zavedení strojů nejen nezmenšil, nýbrž stoupl ze 40 000 na 11/2 miliónu. A pokud jde o výdělek průmyslových podnikatelů a dělníků, zmenšil se nutně vlivem rostoucí konkurence mezi továrníky jejich zisk v poměru k množství výrobků, které dodávají. V letech 1820—1833 klesl hrubý zisk továrníka v Manchesteru za stůček kalika ze 4 šilinků 11/3 pence na 1 šilink 9 pencí. Ale aby byla nahrazena tato ztráta, byl tím víc rozšířen rozsah výroby. Z toho nyní plyne, že v jednotlivých odvětvích průmyslu nastává částečná nadvýroba; že velmi často dochází k úpadkům, což uvnitř třídy kapitalistů a zaměstnavatelů vytváří nejistotu a kolísání a výkyvy majetku, a tím část ekonomicky zničených přechází nuceně k proletariátu; že často a nenadále nastává nutnost zastavit nebo omezit práci, a škody takových zjevů vždy trpce pociťuje třída námezdních dělníků.“ (Tamtéž, str. 62—63.)
„Dát se najmout na práci znamená začít být otrokem; najímat pracovní materiál znamená založit svou svobodu... Práce je člověk, kdežto materiál v sobě nemá nic lidského.“ (Pecqueur, „Teorie sociální ekonomie“ atd., str. 411—412.)
„Prvek materiálu, který vůbec nemůže přispět k bohatství bez druhého prvku, práce, nabývá divotvorné síly, aby jim [*7] nesl ovoce, jako by do něho vlastníma rukama vložili tento nepostradatelný prvek.“ (Tamtéž.)
„Dejme tomu, že denní práce jednoho dělníka mu ročně vynese průměrně 400 franků a že tento obnos postačuje dospělému člověku k skrovné obživě; pak tedy každý, kdo má 2000 franků renty, pachtovného, nájemného atd., nepřímo nutí pět lidí, aby za něj pracovali; 100 000 franků renty představuje práci 250 lidí a 1 000 000 práci 2500 jednotlivců“ (tamtéž, str. 412—413), — tedy 300 miliónů (Ludvíka Filipa) práci 750 000 dělníků.
„Lidský zákon dal majitelům právo používat i zneužívat všeho pracovního materiálu, tj. dělat si s ním, co se jim zlíbí... zákon je ani dost málo nezavazuje poskytovat nemajetným práci v pravý čas a,stále, ani platit jim vždy postačující mzdu atd.“ (Tamtéž, str. 413.) „Úplná volnost pokud jde o povahu, množství, kvalitu, účelnost výroby, pokud jde o užívání a spotřebu statků, pokud jde o dispozici veškerým materiálem. Každý má volnost směňovat si to, co má, jak chce, a přitom nepřihlíží k ničemu kromě svého individuálního zájmu.“ (Tamtéž, str. 413.)
Konkurence není nic jiného než libovolná směna, která je sama nejbližším a logickým důkazem práva každého jednotlivce používat i zneužívat všech výrobních nástrojů. Následující tři ekonomické znaky tvoří ve skutečnosti jen jediný: právo použití i zneužití, volnost směny a neomezená konkurence; vedou k těmto důsledkům: Každý vyrábí co chce, jak chce, kdy chce, kde chce; vyrábí dobře nebo špatně, příliš mnoho nebo příliš málo, příliš pozdě nebo předčasně, příliš draho nebo příliš levně; nikdo neví, zda prodá, komu prodá, jak prodá, kdy prodá, kde prodá; zrovna tak je tomu s koupí. Výrobce nezná ani potřeby, ani zdroje surovin, ani poptávku, ani nabídku. Prodává kdy chce, kdy může, kde chce, komu chce, za cenu, za jakou chce. Zrovna tak i kupuje. V tom všem je ustavičně hříčkou náhody, otrokem zákona silnějšího, bohatšího, toho, kdo má méně naspěch... Zatímco na jednom místě se nějakého zboží nedostává, je ho na jiném místě nadbytek a plýtvá se jím. Zatímco jeden výrobce prodává hodně anebo velmi draho a s ohromným ziskem, neprodává druhý nic, nebo prodává se ztrátou... Nabídka nic neví o poptávce, a poptávka neví nic o nabídce. Vyrábíte, a spoléháte se přitom na nějakou zálibu, na módu, která se objevila mezi spotřebiteli, ale už když se chystáte dodat zboží, rozmar se rozplynul a obrátil se k jinému výrobku.., nevyhnutelným důsledkem jsou neustálé konkursy zachvacující stále širší kruhy, zklamané naděje, nenadálé zkázy a stejně nenadále vznikající velká jmění; obchodní krize, nezaměstnanost, periodicky přeplněné nebo prázdné sklady; mzdy a zisky jsou nejisté a klesají, hodnoty přicházejí nazmar nebo se jimi nesmírně plýtvá, a zrovna tak je tomu s časem a s námahou na bojišti zběsilé konkurence.“ (Tamtéž, str. 414—416.)
Ricardo ve své knize (pozemková renta): Národy jsou jen dílny pro výrobu, člověk je stroj, který konzumuje a vyrábí; lidský život je kapitál; ekonomické zákony slepě vládnou světu. Pro Ricarda nejsou lidé nic, výrobek je pro něj všechno. Ve 26. kapitole francouzského překladu se říká: „Pro člověka, který má kapitál 20 000 franků, pobírá ročně 2000 franků zisku, je úplně lhostejné, zda jeho kapitál zaměstná sto nebo tisíc lidí... Není skutečný zájem země stejný? Stačí, když její důchod se nezmenšuje a je reálný a když se její renta a její zisky nemění; co na tom záleží, má-li deset nebo dvanáct miliónů obyvatel?“ „Opravdu,“ říká p. Sismondi sv. II, str. 331, „mohli bychom si už jen přát, aby král, který by zůstal na ostrově docela sám, ustavičně točil klikou a dával vykonávat všechnu práci v Anglii automatům.“[18] „Pán, který kupuje práci dělníků za tak nízkou cenu, že stěží postačuje na nejnaléhavější potřeby, není odpovědný ani za nedostatečnost mezd, ani za příliš dlouhou pracovní dobu: sám podléhá zákonu, který vnucuje.., bída nepramení ani tak v lidech, jako spíše v moci věcí.“ (Buret, tamtéž, str. 82.)
„V Anglii je mnoho míst, kde obyvatelům chybějí kapitály k úplnému obdělávání půdy. Velká část vlny z východních oblastí Skotska koná po prabídných silnicích cestu do hrabství yorského, kde se pak zpracovává, neboť doma není dost kapitálů k manufaktuře.V Anglii je mnoho malých měst s řemeslnou výrobou, jejichž obyvatelé nemají dost kapitálu, aby své průmyslové výrobky dopravili na vzdálené trhy, kde je po nich poptávka a kde jsou i jejich spotřebitelé. Tamní obchodníci jsou jen zprostředkovatelé bohatších obchodníků, kteří sídlí v několika velkých obchodních městech.“ (Smith, sv. II, str. 381—382.)
„Hodnota ročního produktu půdy a práce se může zvýšit jedině tím, že stoupne buď počet produktivních pracovníků, anebo produktivní síla osob zaměstnaných již předtím... V obou případech je téměř vždy třeba dalšího kapitálu.“ (Smith, sv. II, str. 338.)
„Protože tedy spočívá v povaze věci, že akumulace určitého kapitálu musí nutně předcházet dělbě práce, nemůže se práce ještě dále dělit v té míře, v jaké stoupá stav předem nahromaděných kapitálů. Čím víc se práce dělí na další a další detailní úkony, tím víc roste množství surovin, které může uvést v činnost týž počet lidí; a protože úkon každého dělníka je postupně redukován na vyšší a vyšší stupeň jednoduchosti, vynalézají se všelijaké nové stroje, které tyto úkony usnadňují a urychlují. Čím víc se tedy rozrůstá dělba práce, tím je nutnější, má-li být ustavičně zaměstnán týž počet dělníků, aby byla předem nashromážděna stejná zásoba potravin a zásoba surovin, nástrojů a nářadí, která je mnohem vydatnější, než bylo zapotřebí dříve za stavu méně pokročilého. Počet pracovníků vzrůstá v každém pracovním oboru právě tehdy, když se v tomto oboru zvýší dělba práce, nebo spíše právě toto zvýšení jejich počtu jim umožňuje, aby se takto třídili a rozdělovali na jednotlivé úkony.“ (Smith, sv. II, str. 193—194.)
„Tak jako se práci nemůže dostat tohoto velkého rozšíření výrobní síly bez předchozí akumulace kapitálů, zrovna tak vede akumulace kapitálů přirozeně k tomuto rozšíření. Kapitalista totiž chce, aby se toho s pomocí jeho kapitálu vyrobilo co nejvíc, snaží se tedy zavést mezi dělníky nejvýhodnější dělbu práce a vybavit je nejlepšími stroji. Prostředky, které mu pomáhají, aby měl v obou těchto věcech úspěch, jsou úměrné jednak rozšíření jeho kapitálu, jednak počtu lidí, jaký může tento kapitál trvale zaměstnávat. Růstem kapitálu, jenž uvádí do pohybu průmysl, se tedy nejen zvětšuje objem průmyslu v určité zemi, nýbrž v důsledku takovéhoto růstu vyrábí týž objem průmyslu mnohem větší množství výrobků.“ (Smith, sv. II, str. 194—195.) Tedy nadvýroba.
„Rozsáhlejší kombinace výrobních sil... v průmyslu a obchodu sdružováním početnějších a rozmanitějších lidských sil a přírodních sil v podniky většího rozsahu... tu a tam už také těsnější spojeni mezi hlavními odvětvími výroby. Tak se velcí továrníci budou zároveň snažit získat velký pozemkový majetek, aby alespoň část surovin potřebných v jejich průmyslu nemuseli kupovat teprve z třetí ruky; anebo spojí se svými průmyslovými podniky obchod, nejen aby prodávali vlastní výrobky, ale i k tomu, aby nakupovali jiné výrobky a prodávali je svým dělníkům. V Anglii, kde tu a tam podléhá jednotlivým továrníkům 10 000 i 12 000 dělníků..., není už nic neobvyklého, že různé výrobní obory jsou takovýmto způsobem sdruženy a podléhají jednomu řídícímu rozumu, nejsou tam vzácné takovéto menší státy nebo oblasti ve státě. Tak v novější době se majitelé dolů u Birminghamu zmocnili celého procesu výroby železa, na kterém se dříve podíleli různí podnikatelé a majitelé. Viz „Důlní distrikt birminghamský“. „Deutsche Vierteljahrsschrift‘ 3, 1838. — Konečně ve větších akciových podnicích, které se tak rozmohly, vidíme rozsáhlé kombinace peněžní potence mnoha podílníků s vědeckými a technickými znalostmi a dovednostmi druhých, kteří byli pověřeni vykonáváním práce. To umožňuje kapitalistům, aby své úspory používali rozmanitěji a navíc ještě současně v zemědělské, průmyslové a obchodní výrobě, čímž se jejich zájem stává zároveň mnohostrannějším, vyrovnávají se a splývají protiklady mezi zájmy zemědělství, průmyslu a obchodu. Ale i tato snadnější možnost zužitkování kapitálu nejrůznějším způsobem nutně zesiluje protiklad mezi majetnými a nemajetnými třídami.“ (Schulz, cit. spis, str. 40 až 41.)
Obrovský zisk, který těží pronajimatelé domů z bídy. Loyer[*8] je nepřímo úměrný průmyslové bídě.
Stejně procenta z neřestí proletářů, kteří se octli na dně. (Prostituce, opilství, prêteur sur gages [*9].)
Roste akumulace kapitálů a ubývá konkurence mezi nimi, neboť kapitál i pozemkový majetek se ocitají v jedněch rukou, a zároveň kapitál díky své velikosti získává možnost kombinovat různé výrobní obory.
Lhostejnost vůči lidem. Smithových dvacet losů v loterii [19].
Sayův revenue net et brut.[*10]