Socialismus. Řád, který zatím svou praxí dluží až příliš svým původním představám. A přesto právě on přinesl již době svého utopického stadia náznaky řešeni problematiky člověka v jeho zakouřeném a nevrlém světě. Názory utopistů - nedokonalé a zároveň na svou dobu až příliš předčasné, byly odrazem zklamání části lidstva z výsledků revolučních bojů a bouří XVIII. a počátku XIX. století.

Ne náhodou se objevují dva budoucí zakladatelé vědeckého socialismu právě na půdě Německa. V Anglii již chartismus nacházel jednu z možných cest, ve Francii nastoupilo období dlouhého čekání a příprav, Německo, prožívající sjednocovací proces, se začínalo měnit na průmyslovou velmoc.

V průběhu osvobozeneckého boje německého lidu se zformoval i dodnes příkladný vztah dvou lidí, tak odlišných mentálně a tak jednotných názorově. Engels, svou podstatou stejný typ muže jakým byl Saint Simon, bojoval v řadách povstaleckých jednotek, aby se následující léta po porážce pokoušel překlady antických dramat a psaní filosofických studií, které bychom dnes nazývali futurologií.

Nebylo náhodou, že Marx-Engelsovská koncepce budoucí společnosti se zrodila na samém konci úvah o možných cestách, opakujeme cestách k takové společnosti. Snad první krok byl učiněn v "Německé ideologii" (1846), kde se pokoušeli svou kritikou některých myšlenek "mladohegeliánců" dovršit kritiku tehdejších poměrů. Kdesi zde vznikla teze, kterou dnes uznává celý filosofický svět, totiž že ideje vládnoucí ve společnosti mohou být za podmínek všech společenských systémů vždy jen ideami vládnoucích tříd. Ze stát nezávisle na podmínkách svého vzniku a progresu je v každé situaci politickou diktaturou té třídy, která vlastní rozhodující výrobní prostředky.

Když se ještě v polovině šedesátých let XIX. století objevil "Kapitál", získalo v něm nové nastupující hnutí dělnictva jednu z analýz jaké se rodí za století. Oba patriarchové vědeckého socialismu se museli vypořádat nejen s rozborem struktury buržoazního systému, ale na základě intenzivního studia kapitalistických trendů museli předložit společnosti možný obraz budoucího vývoje.

Nemohli jit pochopitelně jinou cestou než utopisté. Není v silách žádného člověka vymknout se z daných a determinovaných historických a společenských vazeb. Východisko je dáno, o cíli rozhoduje morálka, o dosažení cíle síla osobnosti. Idealismus Marxovy osobnosti (stejně tomu bylo u Engelse) se vyvíjel směrem, v němž zůstalo pro romantické představy stále ještě mnoho prostoru. (Vzpomeňme si jenom na Engelsovo přání být pohřben v moři - což se také v roce 1895 stalo.) Ostatně tvořit nový systém společnosti, systém, v němž se stále ještě pletly termíny socialismus a komunismus a často splývaly v jedno, vyžadoval bohatou dávku fantazie a nadšení. Ne náhodou Marx ve svém vědeckém ztvárnění socialistických představ spojuje dvě základní zásady svých předchůdců: "poměr člověka k věcem", k výrobě, k vlastnictví - a dále pak charakter poměru člověka k člověku, tedy vytváří přímou paralelu k humanitě, demokracii a svobodě. Oba autoři "Manifestu komunistické strany" (1848) nabyli přesvědčení, že změna společenských formací a vznik nového světa, jenž by splnil nejen požadavky "nejnižší třídy", ale i lidstva jako celku, souvisí se změnou výrobních sil a zejména výrobních vztahů, s plnou možností uplatnění člověka jako jednotlivce i jako člena kolektivu - opět ve výrobě a v procesu rozdělováni. Zároveň s tím předpokládali nutnost psychické změny člověka ve vztahu k okolnímu světu, postupnou likvidaci tříd a dnes ještě ne příliš připomínanou likvidaci státu jako jednu z konečných fázi ve změně společnosti (před likvidací rodiny!). Jak zrála Marxova velikost? I takto: při svých testovacích hrách za londýnského a bruselského pobytu vytvořil v rodinném kolektivu teorii budoucnosti. Na základě studia rozporů své doby (nejen pokud jde o rozpory mezi jednotlivými společenskými třídami v období, kdy proces jejich formování dospíval do stadia plného rozvoje) usoudil, že jedna třída provede převrat a vybuduje novou společnost, svobodu a skutečnou demokracii, nejen pro sebe, ale pro všechny. V této tezi je skryta základní myšlenka Marxova učení, která nám dodnes často uniká, myšlenka, která překonala samotného autora (sám se s ní totiž na půdě mezinárodního socialistického hnutí koncem života rozcházel). Myšlenka, v níž je skryta humanistická podstata toho, čemu se říká na nejrůznějších školeních socialistické učení.

Síla, která byla povolána "zbourat" minulost, začala v době, kdy Marx začíná uvažovat o otázkách budoucí revoluce, vznikat a intenzivně se rozvíjet. Dlouho před dokončením "Kapitálu" byl proces jejího formování ve střední a západní Evropě ukončen. Prostě byla zde. Manifest komunistické strany, který i stal podnětem k pronásledování socialistů v celé Evropě, pomohl zformovat intelektuální elitu tohoto hnutí. Nebylo to jednoduché. Prvotní vize Karla Marxe spíše odpovídala sektářskému kroužku. Dlouho před definicí socialismu, byl vypracován manifest, vyznání komunistické víry, v němž Bedřich Engels se svým duchovním kolegou odpovídal na otázky, které kladl okolní svět. Vzhledem k tomu, že je to materiál nedávné doby (byl nalezen prakticky v roce 1969 teprve v plném znění, a rekonstruován na základě švýcarských, západoněmeckých sovětských dokumentů) stojí za to ocitovat si některé z bodů. Vyznání víry předcházelo komunistický manifest a stalo se základnou, na níž byl vybudován vznikající "Svaz komunistů", svaz jehož internacionální úroveň je dodnes předmětem obdivu nejen marxistických historiků. Před prvním kongresem Svazu v srpnu 1847 se tak dostaly do rukou několika západoevropských intelektuálů a dělníků dokumenty, které měly význam příliš historický, než aby mohly být již tehdy plně pochopeny. Návrh komunistického vyznání víry je dokladem ranných představ klasiků vědeckého socialismu. V mnohém tu ještě rezonuje tradice utopického socialismu, onen nezbytný optimismus budoucnosti. Vývoj některé teze vyvrátil, jiné přežily, některé doba naplnila:

Otázka 1.: Jsi komunista?

Odpověď: Ano.

Otázka 2.: Jaký je cíl komunistů?

Odpověď: Přetvořit společnost tak, aby se každý její člen mohl naprosto svobodně vyvíjet a uplatnit všechny své schopnosti a síly, aniž by narušoval základní podmínky této společnosti.

Otázka 3.: Jakým způsobem chcete dosáhnout tohoto cíle?

Odpověď: Cestou likvidace soukromého vlastnictví, jehož místo zaujme vlastnictví společenské.

Otázka 4.: Čím zdůvodňujete potřebu společenského vlastnictví?

Odpověď: Za prvé tím, že rozvoj průmyslu, zemědělství, obchodu a kolonizace vedl k značnému rozmachu výrobních sil a životních prostředků a tím, že ve strojích, chemických i jiných pomocných prostředcích (výroby) jsou skryty možnosti neomezeného rozvoje. Za druhé tím, že ve vědomí a cítění každého člověka existují jako nezvratné principy určité věci, které jako výsledek celého dějinného vývoje nepotřebují důkazů.

Otázka 5.: Jaké jsou to věci?

Odpověď: Například každý člověk se snaží být šťasten. Štěstí jedince však nemůžete oddělit od štěstí celku atd.

Další část vyznání komunistické víry byla autory věnována problematice sociální terminologie. Engels odpovídá: čím se liší nová kategorie "proletář" od nevolníka, řemeslníka, otroka. Vysvětluje podstatu kapitalistické společnosti, aby se vrátil k základní otázce:

Otázka: Co je to proletariát?

Odpověď: Proletariát, to je taková společenská třída, která žije pouze z produkce své práce a ne ze zisku či kapitálu, třída, jejíž štěstí, bída, život a smrt závisí proto na dobrém či špatném stavu věcí, zkrátka na kolísání konkurence.

Otázka: Jak vznikl proletariát?

Odpověď: Proletariát vznikl jako důsledek zavedení strojů, jejichž vynález patří do poloviny minulého století a z nichž nejdůležitější byly: parní stroj, spřádací stroj a mechanický tkalcovský stav. Tyto stroje, které byly velmi drahé a tudíž dostupné pouze bohatým, vytlačily tehdejší dělníky, protože s pomocí strojů bylo možné vyrábět zboží laciněji a rychleji než tomu bylo na nedokonalých kolovratech a tkalcovských stavech. Tak stroje fakticky převedly průmysl úplně do vlastnictví velkých kapitalistů, plně znehodnotily nepatrné vlastnictví dělníků, reprezentované v podstatě tkalcovskými stavy apod. tak, že kapitalista dostal všechno a dělník nic. Tak byl zaveden tovární systém. Když kapitalisté zjistili jaké výhody jim tovární systém přináší, snažili se jej rozšířit na co největší procento pracovních oborů. Uskutečňovali stále větší dělbu práce mezi dělníky ... V důsledku toho, že dřívější střední vrstvy, zejména drobní řemeslníci, přicházely o všechno, postavení výrobce se úplně mění a vznikají dvě nové třídy, které postupně pohlcují všechny ostatní: Jsou to -

I. třída velkokapitalistů, kteří jsou ve všech progresivních zemích majiteli životních prostředků, i těch prostředků, s jejichž pomocí se tyto prostředky vyrábějí (jako strojů, továren, dílen apod.). Toto je třída buržoazie.

II. třída absolutně nemajetných, která v důsledku toho je nucena prodávat první třídě, buržoazii, svoji práci, aby výměnou za ni obdržela prostředky k životu. Protože se v tomto obchodě s prací nacházejí strany v nerovnoprávném postavení, buržoazie v daleko výhodnějším, jsou nemajetní nuceni podřídit se špatným podmínkám určovaných buržoazií. Tato třída závislá na buržoazii je třída proletářů, neboli proletariát.

Klasikové marxismu se pochopitelně museli zabývat i otázkou perspektiv. Otázka "Co vlastně přijde po dni R, velké Revoluce?" Odpověď nebyla jednoznačná. Všimněme si (a odvolává se na tento fakt celá řada předních marxistických filosofů), že Marx s Engelsem hovořili v první etapě výstavby své doktriny o komunismu a jenom o něm. (Z toho faktu vyvozuje marxistický jugoslávský filosof Gajo Petrovič, že komunismus měl být první etapou přestavby společnosti a teprve socialismus jako II. etapa v podobě totálního zespolečenštění měl být závěrem celého procesu.) Engels také dává jednoznačnou odpověď na otázku, co je vlastně komunismus:

,,... Komunismus vznikl až tehdy, kdy stroje a jiné vynálezy vytvořily pro všechny členy společnosti perspektivu všestranného vzděláni a šťastné existence. Komunismus je učení o osvobození jež nebylo dostupné otrokům, nevolníkům ani řemeslníkům, a které je možné pouze pro proletáře a proto komunismus patří k XIX. století a nebyl možný v dřívějších dobách ..."

Je pochopitelné, že v podmínkách zrající evropské revoluce (scházelo do ní několik týdnů), v ovzduší, které bylo doslova nabito nervozitou, vyvstala otázka prostředků k nastolení ideální společnosti v celé své velikosti.

Otázka: Jestliže chcete připravit zespolečenštění cestou osvěty a sjednocení proletariátu, znamená to, že odmítáte revoluci?

Odpověď: Jsme přesvědčeni nejenom o zbytečnosti, ale dokonce škodlivosti všech spiknutí. Víme také, že revoluce se nedají dělat záměrně a libovolně a že revoluce vždy a všude je nezbytným důkazem, důsledkem okolností, které absolutně nezávisejí na vůli vedení jednotlivých stran, jakož i celých tříd, ale zároveň vidíme, že rozvoj proletariátu je násilně potlačován majetnými třídami, a tím vlastně odpůrci komunismu napomáhají všemi silami revoluci. Jestliže toto všechno dovede utiskovaný proletariát k revoluci, pak budeme hájit věc proletariátu ne hůře než slovy.

Tím se dostala na pořad dne otázka "Co po revoluci?" Je třeba říci, že v těchto otázkách zněl Komunistický manifest později daleko kategoričtěji. Mezitím ovšem byla zkušenost roku 1848 ...

Otázka: Chcete okamžitě zavést místo společenského zřízení současného společenské vlastnictví?

Odpověď: Na to ani nemyslíme. Vývoj mas není možné stanovit dekretem. Je podmíněn vývojem vztahů, ve kterých masy žijí a proto probíhá postupně.

Otázka: Jakým způsobem se domníváte, že je možné uskutečnit přechod od současné společnosti ke zřízení založenému na společném vlastnictví?

Odpověď: První, základní podmínkou zavedení společného vlastnictví je politické osvobození proletariátu cestou ustavení demokratického státního zřízení.

Otázka: Jaké bude vaše první opatření po ustavení demokracie?

Odpověď: Zajištění existenčních prostředků pro proletariát.

Otázka: Jak to chcete uskutečnit?

Odpověď:

I. Cestou takového omezení soukromého vlastnictví, které připraví jeho postupnou přeměnu na společenské vlastnictví, např. cestou progresivních daní, omezení dědického práva ve prospěch státu apod.

II. Cestou zajištění zaměstnanosti dělníků v národních dílnách a továrnách a také v národních hospodářských jednotkách.

III. Cestou výchovy dětí na účet státu.

Všimněme si rozdílu mezi pojednáním o organizaci kapitalistické ekonomiky a formování tříd, a mezi stále ještě nevyřešenou otázkou "jaká vlastně bude následující společnost?" Některé názory musely tehdy pochopitelně působit až směšně. Např. otázka "Co budete dělat po dobytí moci?" v situaci, kdy Svaz komunistů měl v Evropě necelých 150 členů. Ale konečně: Po vítězství revoluce v Rusku se k moci ve 150milionovém státě dostala bolševická strana, která neměla ani 200 000 členů!

Abychom měli úplnou představu o názorech Marxe a Engelse v první fázi vývoje jejich doktríny, je dobré uvést i další odpovědi, které ještě ukazují na nepropracovanost koncepce systému.

Otázka: Jak hodláte organizovat výchovu v přechodném období?

Odpověď: Všechny děti budou od okamžiku, kdy se obejdou bez mateřské péče, vychovávány a vyučovány ve státních institucích.

Otázka: Nebude se zavedením společného vlastnictví vyhlášeno i zespolečenštění žen? (takový požadavek se občas projevoval a odpověď měla uklidnit měšťanské dámy, pro které byla podobná formulace důvodem k hranému strachu a podzimním podvečerním lechtivým zábavám.)

Odpověď: V žádném případě. Budeme zasahovat do osobních vztahů mezi mužem a ženou, jakož i do rodinných záležitostí vůbec, potud, pokud by zachování existujících forem začalo překážet novému společenskému zřízení (Všimněme si, že zde stále ještě není řada myšlenek výtečné Engelsovy studie o původu rodiny!) Všeobecně je nám dobře známo, že se v průběhu dějin rodinné vztahy měnily v závislosti na vlastnických vztazích a vývojových obdobích. Proto se odstranění soukromého vlastnictví projeví značně i v těchto vztazích!

Výrazně nepropracovanými zůstaly otázky, které silně ovlivňovaly společnost XIX. století a bylo třeba je v budoucnosti řešit (jak známo zůstávají tyto problémy faktickou překážkou rozvoje dodnes): v první řadě otázka národnostní a na druhé straně otázka náboženství.

Na otázku, jak si komunismus povede při odstraňování národnostních problémů a řešení vztahů mezi církvemi a komunismem, byly dány tisku k dispozici tyto odpovědi:

Po uveřejnění několika odpovědí "komunistů" vznikla pochopitelně otázka - kudy dál? Po politických procesech, které zachvátily střední a západní Evropu, mohlo hnutí začít bojovat o svou masovou základnu! Pokusem o její vytvoření bylo založení Svazu komunistů a vyhlášení Manifestu komunistické strany, který se stal předmětem mnoha soudních procesů už v době svého prvního vydání i v budoucnosti.

Dodnes je mnoha historiky kladena otázka, zda "byl Svaz komunistů politickou stranou či nikoliv?" "Vynález" stran byl ovšem už učiněn, ale teprve nástup socialistické doktríny si vynucuje vznik politických stran jako systému, který se prosazuje i v dalších společenských třídách a stává se základním momentem národní a mezinárodní politiky XX. století.

Vedle teoretických otázek přineslo krátké období existence Svazu komunistů (fakticky 1847-1852) nezbytnou lekci o budoucnosti hnutí. Svaz, který se sám považoval v mnoha případech za politickou stranu, prodělal velmi mnoho krizí. Byl to předobraz socialismu druhé poloviny XIX. století v mezinárodním měřítku.

V popředí práce Svazu stály dvě otázky, které (vedle studia ekonomické podstaty buržoasního systému a hledání jeho slabého místa) musely být vyřešeny, pokud hnutí mělo získat svůj ráz. V první řadě šlo o otázku - "kdo povede do akce třídu proletářů?" a "jaká bude ta budoucí sociální či spíše komunistická revoluce?"

Engels tak kdysi v satirické rozpravě s Marxovou rodinou nazval evropský socialismus. To však bylo již v době, kdy hnutí trvale zapustilo kořeny do evropské politiky a stalo se silou, s níž bylo třeba počítat.

Lze vzít na vědomí Russellův názor, že předmarxistický socialismus si " ... nezasluhoval tak příliš mnoho intelektuální úcty..." Marx "převzal" rodící se hnutí ve stavu, kdy množství doktrín nebylo vyvažováno počtem jeho členů. Apoštolský anarchistický komunismus narazil v Marxovi na protivníka, který měl proti evropským sociálním anarchistům jednu jedinou přednost, totiž CÍL. Marxistická koncepce politické strany se rozvíjela v období let 1844-1852, později se k ní Marx již neměl příležitost vracet, ale vznik socialistických stran a jejich pozdější úspěchy potvrdily správnost jeho představ, i když celá řada z nich nebyla do současné doby realizována a pravděpodobně také nebude.

Marxistický "model" (jak se mu někdy říká) komunistické strany předpokládal vývoj v pěti fázích:

1. Nevelká mezinárodní organizace, která by propagovala myšlenky komunismu a zabývala se intelektuální prací na tomto poli. (Bylo to prakticky realizováno Svazem komunistů a celou jeho činností.)
2. "Dělnická" strana bez jakékoliv organizace, jako předpoklad pro založení politické strany, organizace strany měly být vytvářeny tam, kde socialistické myšlenky byly živé a odpovídaly potřebám doby.

(Fakticky to byla první fáze vzniku sociálně demokratických stran, která se zdržela z vyspělých zemí pouze v jedné, totiž ve Velké Británii, kde Labour Party vzniká až počátkem XX. století.)

3. Široká mezinárodní organizace spojující politické skupiny, které přes různost metod směřuj! ke společnému cíli. (Fakticky realizováno v podobě Mezinárodního socialistického sdružení, tj. I. internacionály 1864-1876.)
4. Komunistická masová organizace v podmínkách jednotlivých zemí.

5. Široká dělnická organizace - strana v národním měřítku, postavená na charakteristickém modelu sjednocování všech progresivních sil, ovšem pouze v optimálních podmínkách, které nemusely podle Marxe skutečně nikdy vzniknout - všelidová politická strana.

Pro oba klasiky byl pojem "proletářská strana" daleko širší, než "komunistická strana". Zveřejnění některých Engelsových materiálů v SSSR a NDR ukazuje, že názor o původních dvou rozdílných Marxových koncepcích na proletářskou stranu je velmi pravděpodobně správný. Hovoří se o dvou koncepcích, variantách, které se vzájemně překrývaly.

Šlo za prvé o sociologický model dělnické strany a o tzv. etickou koncepci komunistické strany. Do jisté míry je to opačný proces, než o jakém hovoří poslední výzkumy vývoje politických stran, konstatující (jako Sz. Chodak, polský sociolog), že se strany nejprve utvářejí jako literárně politické proudy a v druhé polovině minulého století se stávají elitními politickými organizacemi. Počátek století pak tyto strany zastiňuje ve snaze po co největším počtu členstva, po masové základně.

Marxova koncepce strany odpovídala pozdější koncepci I. internacionály. Šlo tedy o vytvoření zájmové politické organizace, která by sjednocovala strany, zájmové skupiny a obory, pouze podle chápání konečného cíle.

Internacionální charakter komunistického hnutí lze pozorovat v celém procesu vývoje tohoto hnutí. V červnu 1846 píše Marx svému příteli Kottgenovi:

Dá se říci, že Marx s Engelsem nebyli až do zrodu II. internacionály (to bylo až po Marxově smrti) přívrženci jediného modelu organizace. Politické hnutí proletariátu v jednotlivých zemích mělo odpovídat bezprostředním potřebám a teoretické úrovni národních hnutí. Marxovy rané práce nedělí rovněž proletariát na sílu organizovanou a organizující, nerozlišují pojmy "strana a třída", neztotožňují se s myšlenkou o straně jako avantgardě.

"Komunisté měli vstupovat do dělnických stran, zabývajíce se propagandou svých cílů a myšlenek, aniž by pretendovali svou vedoucí úlohu v hnutí" (Harold Laski: Communist Manifesti Socialist Landmark, London 1948).

Jak se ukázalo, skutečnost je taková, že marxistické pojetí strany odmítalo jednotící proces komunistů, stejně jako vedoucí roli v diktatuře proletariátu. Původní, poněkud idealistická koncepce hnutí je ostatně patrná již v Manifestu komunistické strany, kde se jednoznačně říká: "... Komunisté nejsou zvláštní stranou proti jiným politickým stranám. Nevytyčují žádné zvláštní zásady, podle nichž by chtěli utvářet proletářské hnutí. Komunisté se od ostatních proletářských stran liší jedině tím, že na jedné straně obhajují společné zájmy všeho proletariátu nezávisle na národnosti, na druhé straně tím, že na různých stupních vývoje, jimiž prochází boj mezi proletariátem a buržoazií, zastupují vždy zájmy celého hnutí..."

Za jeden z možných bodů pro pozdější deformaci marxistické doktríny je třeba označit její okamžité přijetí v Německu, v německé dělnické třídě, kde silné protimarxistické proudy později donutily Engelse napsat Marxovi (po vydání Lassallovy práce o italské válce):

Jak se liší rok 1848 už od roku 1858. Deset let, mezi nimiž stála u pokraje katastrof i vítězství evropská revoluce. Deset let hnutí, které otřáslo Evropou a přineslo lidstvu zakotvení podstaty socialistické doktríny.

V názorech obou klasiků (ale především Marxe) se objevuje dualismus, který spočívá v kompromisu mezi materialistickou sociologií Marxe a utopickou etikou, která zařazena do marxistického pojetí sociálních učení vytváří postulát sociální revoluce. Vytváření disciplinovaného politického hnutí znamenalo v šedesátých letech XIX. století především vznik silně centralizovaného modelu politické strany proletariátu. Jeho výstavba je zahájena na půdě německé sociální demokracie. Ne náhodou. Německý proletariát se začíná prosazovat v mezinárodní politice a rychle dohání své zpoždění... Nezbytný dialog, který zachvátil Evropu po roce 1848, byl veden i na půdě socialistických kroužků a skupin, a konečně dotvořen na půdě Mezinárodního socialistického sdružení. V průběhu diskusí se zformulovala koncepce "třídy", která byla vítězstvím Engelsových názorů. Marx ostře revidoval svá předchozí stanoviska

Teprve budoucnost ukázala, jak osudový to byl okamžik. Znamenalo to, že se prvotní názory K. Marxe dostaly do rozporu s potřebami, které jasně přinášela doba. Z tohoto jevu vyplývá i současný rozpor při hodnocení většiny Marxových názorů dnešními nemarxistickými historiky. Otázka "starého Marxe" a jeho diametrálně odlišných představ od "mladého Marxe" je v poslední době příliš diskutovanou, než abychom se jí zabývali. Je třeba pouze uvést, že často ti lidé, kteří svými díly "bojují proti dogmatismu", upadají do stejného stavu při hodnocení toho, co je a co není vlastně marxismus. Opomíjí se zde vývoj Marxovy osobnosti i potřeb hnutí. Je pochopitelné, že se Marxovy rané názory musely silně změnit pod vlivem proměn evropského proletariátu a evropské revoluce. To neznamenalo "zdogmatičtění" ani "touhu po osobní moci", ale nutnost rozvíjet socialistické hnutí.

Jistěže v mnoha bodech byly názory, později tlumočené I. internacionálou, vedeny snahou centralizovat, ale i to bylo nezbytné a (jak se ukázalo např. v podmínkách Ruska) naprosto nutné, pokud měla mít strana schopnost uskutečnit revoluční zvrat. Místo elity dělnického hnutí vzniká na půdě Internacionály onen typ socialistické strany, který je centralistickým modelem hnutí a v době svého vzniku je jedinou možnou cestou.

Tady někde je třeba hledat i konfliktní a zároveň jasně spojující článek mezi Karlem Marxem a Leninovým pojetím úlohy dělnické strany, k němuž se ještě dostaneme.

Stejně vážnou otázkou dnešní historiografie je vztah mezi socialismem a demokracií. Tento problém se dostal do popředí zájmu evropské filosofie nejen v souvislosti s československou krizí 1968, ale především po XX. sjezdu KSSS.

Marx ve své době jasně definoval vztah mezi socialismem a demokracií v situaci, kdy byl sám již přesvědčen, že jde o diametrálně odlišné politické roviny, ale zároveň jasně hovořil o socialismu jako nejvyšší fázi demokracie.

"Komunisty ani nenapadne začínat... zbytečné spory s demokraty, sami naopak v přítomné chvíli vystupují ve všech praktických stranických otázkách jako demokraté. Nutným následkem demokracie ve všech civilizovaných zemích je politické panství proletariátu a politické panství je prvním předpokladem komunistických opatření. Dokud ještě není vybojována demokracie, dotud bojují komunisté a demokraté společně, dotud jsou zájmy demokratů zároveň i zájmy komunistů. Do té doby jsou diferenciace mezi oběma stranami čistě teoretického rázu a lze o nich docela dobře teoreticky diskutovat, aniž se tím naruší nějak společná práce..." "Komunismus není doktrína, nýbrž hnutí, nevychází z principů, nýbrž z faktů. Komunisté nevycházejí z té či oné filosofie, nýbrž z celých dosavadních dějin a zvláště pak z jejich současných skutečných výsledků v civilizovaných zemích..."

Marx se zde snažil překročit "hranice mezi materialismem a idealismem" v hnutí proletariátu, které se později politicky osamostatnilo. Silně podcenil, stejně jako tomu bylo v pozdějších obdobích u dalších socialistických ideologů, sílu nacionalismu, byrokratizace a vytváření politické elity, která následuje za elitou duchovní, atd.

Marx byl zřejmě schopen pochopit alespoň první náznaky rozporuplnosti stále ještě nepropracované politické koncepce strany proletariátu. Věděl však, že tento problém je otázkou budoucnosti a politické praxe. Bojuje proti izolaci hnutí:

"Zbraň kritiky může být nakonec zaměněna kritickou zbraní... teorie se stává materiální silou jen tehdy, jestliže ji ovládají masy ..."

Otázku výstavby politické strany proletariátu řešil ještě dlouho po Marxově smrti Bedřich Engels. Bylo to v podstatně jiných historických podmínkách, ale je třeba uvést Engelsovy názory na dokreslení celého vztahu mezi oběma teoretiky:

"... proto, aby se proletariát ukázal v rozhodujícím momentě dostatečně silným a mohl zvítězit, je nutné... aby si vytvořil zvláštní stranu, odlišnou od všech ostatních a stavějící se proti nim, která se vytváří jako strana třídní..."

Zároveň se Engels snažil upozornit na možnost několika variant, tedy na věc tehdy již ne zcela proveditelnou:

Vraťme se ještě: Svaz komunistů se rozpadl především kvůli otázce budoucnosti politické strany, která by měla reprezentovat socialistické hnutí, později komentuje Marxův někdejší vyznavač a apoštol, později kategorický kritik Otto Ruhle:

"Nesnášenlivý způsob, jímž byla prováděna čistka komunistických řad a jímž bylo způsobeno rozdvojení hnutí, nebyl důsledkem nevyhnutelné nutnosti nezávislé na pokroku hospodářského vývoje. Jeho prvotní příčinou bylo Marxovo dychtění po výlučně osobní nadvládě, kterou zdůvodňoval svou fanatickou víru ve vítěznou sílu své myšlenky ..."

Ruhleho angažovanost v celé záležitosti je příliš zřejmá, než aby tato kritika mohla být brána za bernou minci. Má však pravdu v jednom. Hnutí dospělo v polovině století do situace, kdy bylo třeba jasně a přesně vytyčit cesty. Karel Marx, spolu s řadou dalších spolupracovníků (W. Welffem, K. Schapperem a dalšími) zahajuje dlouhý proces očisty mezinárodního socialistického hnutí. Ruhle má pravdu ještě v jedné věci. Marx musel být fanatický, jako je jím každý vědec, usilující o objevení podstaty jistého procesu. Musel být stejně fanatický jako onen muž, který se narodil až v roce 1870 a byl od svých patnácti let přesvědčen, že je možné v Rusku dobýt moc, a že to bude on, kdo tento čin realizuje.

Marxova síla však byla i v něčem jiném. Jeho koncepce vývoje odpovídala potřebám rostoucích dělnických mas. Boj o dělníka se stal i bojem o realizaci myšlenek. A tehdy přišel skromný banket v londýnské St. Martinshall. Bylo září roku 1864...