Světodějní lidé mají právo na své straně, neboť poznali,
vědí, co je pravda jejich světa, jejich doby, co je pojem,
nejbližší příští obecno, a ostatní se shromažďují pod jejich
korouhví, protože vyjadřují čeho čas přišel..
Hegel
Přitažlivost socialistických myšlenek, metoda zkoumání dějin, operativní rozhodování a myšlenková potence způsobovaly neustálý příliv nových členů do hnutí, stejně jako zájemců o polemiku. Nelze pochopitelně tvrdit, že většina měla představu o socialismu zcela jasnou. Stále ještě však odpovědi nebyly známy. Ostatně, kdy jsou?
Přišlo však období, které v mezích rodiny "Mouřenína", jak říkali mezi sebou Marxovi, znamenalo velmi složitý život s nedostatkem a policejním sledováním. Přišly i neshody v okruhu kolem rodiny. Marxův zeť se brzy ocitl na druhé straně barikády politického boje. Finanční problémy částečně řešily finanční dotace od Bedřicha, který dělal co mohl, aby příteli Karlovi usnadnil práci. Bylo to nutné. Formují se první kapitoly historického "Kapitálu", vzniká myšlenka na mezinárodní socialistickou konferenci. Ale přes těžkosti, které existovaly, musíme přiznat tomuto období rozvoje socialistického myšlení řádnou dynamiku. Produkována německými mozky na půdě chladné a místy až nepřátelské Anglie, protkávána francouzskou utopií a vínem, stejně jako krásnými židovskými anekdotami (jak vzpomínala většina pamětníků těch přátelských a myšlením doslova nabitých večerů), dotvářela marxisticko- engelsovská (abychom byli přesní) koncepce budoucího vývoje společnosti svou podobu. Mnozí hovořili později o skleníkových podmínkách Marxovy práce a mimořádně klidném období.
Snad to byl skleník, ale potom neměl stěny, snad to byly mimořádně klidné podmínky, ale hlídané na každém kroku londýnskými "bobbies". Marx dlouho připravoval svůj den. Vzpomínky rodiny a přátel hovoří o jeho nadšení, které nemělo daleko k dětinské radosti, když bylo rozhodnuto svolat do Londýna mezinárodní socialistický kongres. Byl uskutečněn první krok na cestě realizace již téměř kompletovaného učení.
V onen den, dne 28. 9. 1864, mohli lidé, kteří se poprvé sešli, a mnozí i poprvé viděli, v londýnské svatomartinské hale, prohlásit ústy svých představitelů spolu s Kristem: "... Nepřišli jsme proto, abychom přinesli klid a mír této zemi, ale s mečem ..."
Dělnické hnutí tehdy již prodělávalo další etapu svého rozvoje. V Británii se tiskl od roku 1861 dělnický list "Beehiuve", v Německu vznikl všeobecný německý dělnický spolek, v USA Marxův přítel Wiedemeyer spolu s dědečkem pozdějšího rezidenta sovětské zpravodajské služby v Tokiu, Sorgem, zakládal "Proletářskou ligu". Ve Philadelphii vznikl "Komunistický klub".
Po prvních kontaktech francouzských a britských dělníků a jejich krátkodobých schůzkách v letech 1855 a 1856 došlo k přípravné mezinárodní schůzce v Londýně (1862) a konečně k založení Mezinárodního socialistického sdružení.
A tak se 28. září 1864 ustavil výkonný výbor Mezinárodního socialistického sdružení v čele s Odgerem, Cremerem, Welffem a K. Marxem. Téhož dne byl proklamován Manifest, vyjadřující jasnými slovy úkol Internacionály a definující některé pojmy, především však jednoznačný úkol: dobytí moci proletariátem!
Již samo vydání pověstné marxovské "Inaugurální adresy", která rozebírá otázky vývoje mezinárodního socialismu a dělnického hnutí od roku 1848-49, jednoznačně znamená odmítnutí těch tezí, které tvrdí, že ke zrodu Internacionály došlo náhodně, bez vážnějšího úmyslu.
Internacionála patřila k oněm konglomerátům, které byly vážně ohroženy od samotného počátku napětím nejistoty a neklidu. Ve skutečnosti bylo vybudování Internacionály pokusem o definitivní prosazení Marxových názorů na organizační podobu socialistického hnutí. Poprvé se zde objevili i první představitelé socialismu východu Evropy, když v ústředních orgánech Internacionály nastoupili i představitelé národně osvobozeneckých a socialistických sil Polska, Ruska a jejich prostřednictvím bylo možné konstatovat vznikající socialistická hnutí na asijském kontinentě.
Internacionála se stala místem světla, kolem něhož se točily základní polemiky evropského socialismu XIX. století.
Inaugurální adresa se stala pozoruhodným dokumentem prvního ustavujícího sněmováni evropských socialistů. Byla především matematicko- statistickým rozborem úspěchu evropského kapitalismu a jeho totální obžalobou. Pravděpodobně ani Komunistický manifest nemohl zapůsobit s tak otřásající silou, jako to učinila "Inaugurální adresa".
Marx přesně definoval úlohu proletariátu a vytyčil tak základní strategický směr Internacionály, onen prvek, který se stal důvodem k represivním opatřením v mnoha zemích Evropy:
"... proto je nyní úkolem velké dělnické třídy, dobýt politické moci. Zdá se, že to pochopila, neboť v Anglii, Německu, Itálii a Francii lze pozorovat současné znovuoživení a současné úsilí o politickou reorganizaci dělnické třídy ..."
Marx také přesně definoval i taktický princip, nezbytný pro rodící se organizované hnutí:
"... Jen jeden prvek úspěchu je v rukou dělnické třídy - její početnost, avšak padá pro nás na váhu jen tehdy, je-li stmelen organizací a veden věděním. Zkušenost minulosti však dokázala, že každé zanedbávání onoho bratrského svazku, jenž by měl vázat dělníky různých zemí a povzbuzovat je, aby ve všech bojích za vlastní osvobození stáli při sobě, je potrestáno společným nezdarem všeho nesdruženého úsilí."
Program "hnutí dr. Marxe", jak mu říkal ve své době žertem Bakunin, dostávalo však svou konečnou podobu v nesmiřitelném boji jednoho socialistického směru proti druhému.
Působí proto někdy až anachronicky, jestliže je ruským socialistům jejich západoevropskými kolegy v prvních sedmnácti letech našeho století vyčítána "krutost ve vztazích" a dogmatická neústupnost, a na druhé straně je jim I. internacionála dávána za příklad "bratrského" soužití různých socialistických doktrín.
V okamžiku, kdy londýnské mlhy vytvářely koncem října roku 1864 nedýchatelnou atmosféru, kterou mlčky projde Angličan, aby se jen usmál obavám "kontinentálního turisty" (jak vidět nejen Tower zůstal neporušen po stovce let), spisoval ve svém pokojíku, obklopen finanční nejistotou, Karel Marx svůj taktický Manifest.
Internacionála byla utvořena, sílila každým dnem. Její nitky dosahovaly prakticky po celé Evropě. První úspěchy zaznamenávala ve Španělsku, Rakousku, v severských zemích. Věc socialismu byla na postupu. Bedřichu Engelsovi došlo, že vedle strategického úspěchu, kterým vytvoření Internacionály nesporně bylo, scházejí stanovy, které musejí uzákonit cíle hnutí a prostředky k němu vedoucí, stejně jako připravit půdu pro volbu vedoucích orgánů hnutí na dalším kongrese, který se měl sejít do roka.
Marxův postoj v tomto případě nebyl zcela jasný. Po neúspěchu Svazu komunistů bylo zřejmé, že centralizace je možná teprve v situaci, kdy hnutí získá sílu. Na druhé straně však bylo jasné, že hnutí nebude od počátku "čisté" (Marx kdysi tezi o čistotě všech socialistů označil za andersenovskou pohádku) a v případě, že by taktická nutnost přikazovala zasáhnout, nemohl si dovolit teprve tehdy hledat ospravedlnění. To pravděpodobně rozhodlo. Stanovy Internacionály jsou stejně pozoruhodným dokumentem jako "Inaugurální adresa". Jejich pozoruhodností je však i jiný fakt. Tyto stanovy byly přijaty teprve v době, kdy vrcholily masové represe proti účastníkům Pařížské komuny, prvního neúspěšného pokusu o nastolení "společnosti zítřka". Byly přijaty v den, kdy od jejich napsání uplynulo 7 let. Tato léta byla cestou neustálého boje, rozčarování, hledání východisek, kdy zcela vyčerpaný Marx dokázal nemožné. Zlikvidovat teoretické směry, vyjadřující jinou dobu socialismu, případně jdoucí zcela mimo socialismus. Boj o stanovy probíhal skutečně na každém z kongresů Internacionály. Ocitujeme si ony pasáže, které přesně vymezují zralost marxistické doktríny, umožňují její analýzu a ukazují náskok před marxovskými protivníky nejen tehdy. "... Se zřetelem k tomu,
že osvobození dělnické třídy musí být jen dílem dělnické třídy samé,
že boj za osvobození dělnické třídy neznamená boj za třídní výsady a monopoly, nýbrž boj za rovná práva a povinnosti a za odstranění veškerého třídního panství,
že hospodářské porobení pracujícího monopolistou pracovních prostředků, tj. zdrojů života, je základnou poroby ve všech jejích formách, veškeré sociální bídy, veškeré duchovní degradace a politické závislosti,
že hospodářské osvobození dělnické třídy je tudíž oním velikým cílem, jemuž musí být podřízeno každé politické hnutí jako prostředek,
že veškeré úsilí o dosažení tohoto velkého cíle končilo dosud nezdarem, protože nebylo dost solidarity mezi dělníky rozličných pracovních odvětví v každé zemi a protože nebylo bratrského svazku mezi dělnickými třídami jednotlivých zemí,
že osvobození dělnické třídy není ani místní, ani národní, nýbrž sociální úkol, který se týká všech zemí, v nichž existuje moderní společnost, a který není možno vyřešit bez praktické i teoretické spolupráce nejpokročilejších zemí, že nynější nový rozmach hnutí dělnické třídy v průmyslově nejpokročilejších zemích Evropy, který probouzí nové naděje, je zároveň i vážnou výstrahou před opakováním starých omylů a vyžaduje, aby se dosud nespojená hnutí neprodleně semkla:
Na základě těchto úvah bylo založeno Mezinárodní dělnické sdružení. Mezinárodní dělnické sdružení prohlašuje, že všechny spolky a jednotlivci, kteří do něho vstupují, uznávají pravdu, spravedlnost a mravnost za základ vzájemného poměru k sobě a ke všem lidem bez rozdílu barvy pleti, vyznání či národnosti.
Sdružení prohlašuje, že neuznává žádná práva bez povinností, žádné povinnosti bez práv ..."
Formování Marxova názoru na otázky taktiky a strategie souviselo pochopitelně se zralostí marxistických tezí o otázce tříd, sociální revoluce a na politické situaci v Evropě.
Pro Marxe znamenala otázka strategie a taktiky především vědecký přístup k těmto otázkám. Marxovy požadavky vycházely z přísné filosofické koncepce. Jeho materialistická metoda, dotvářená Engelsovým chápáním dialektiky, umožňovala stanovení nezbytných předpokladů pro formování otázek taktiky a strategie. Pravděpodobně nejpřesnější definici Marxova pojetí taktiky a strategie je nutné vidět v jeho vymezení metody, kterou definoval, a která je platná s obdobou pro všechny politické systémy a všechny revoluční strany.
"1. Otevírat blízké i vzdálené perspektivy třídního boje,
2. analyzovat objektivně a v každém okamžiku poměr sil,
3. vymezit strategii a taktiku tohoto boje, tj. určit v každém okamžiku podle perspektiv a poměru sil směr hlavního náporu, stanovit možné spojence a konečné definovat cíle a prostředky podle toho, zda jde o období přílivu nebo odlivu hnutí..."
Marx se důsledně řídil svými "třemi body". Nebyl to pouze výsledek zkušeností vývoje po revoluci 1830, jejíž průběh umožnil krátkodobé spojení socialistických a demokratických sil společnosti v podobě "Demokratického sdružení" (namířeného proti "Svaté alianci" evropských panovníků a především proti tvrzi despotismu, samoděržavnému Rusku). Nejen to: byl to koncentrát celých jeho dosavadních revolučních zkušeností!
Otázka možných spojenců se stala imperativem hnutí až na hranici sedmdesátých let XIX. století. Je jednou ze stěžejních otázek, kde se budoucí komunisté, ale i socialistické hnuti dopouštělo omylů.
Stačí se podívat na ono období, kdy Marx musel opustit svou doktrínu "mravnosti", protože události kolem Internacionály byly až příliš nemravné. Byl to Marx, kdo vnesl do Internacionály termín "nesmiřitelnost..." Termín o to důležitější, že se stává výzbrojí většiny socialistických hnutí následujícího období.
Snad jen Leninovu práci o vytvoření nového typu politické strany lze srovnat s titánským zápasem těžce zkoušeného člověka, kterým Marx po vzniku Internacionály nesporně byl. Jistě je pochopitelné, že posuzovat marxistickou koncepci boje z dnešních pozic znamená perfektní ovládnutí historických podmínek a poměrů té doby.
Z doby vyplývala i otázka tehdejších spojenců evropského socialismu. I v tomto směru si Marx zachoval jasnou hlavu. Na půdě Internacionály vznikala řada koncepcí, které se mnohdy dogmaticky držely obou základních manifestů hnutí. Revolucionizace evropských mas vytvářela podmínky, kdy se do hnutí dostávají politické síly, skupiny a směry, které útočí na marxistickou koncepci z nejrůznějších stran a velmi různými prostředky.
A skutečně zde byl Marx ve značné nevýhodě: bylo nutné čekat další generace na potvrzení správnosti či omylu marxistické vývojové koncepce.
Příznačný v tomto smyslu byl např. konflikt s Bakuninem, vůdcem výrazného sociálního anarchismu, mužem, který z hlediska dějin evropské společnosti sehrál nesporně větší roli, než mu dodnes přiznáváme. V otázce spojenců proletariátu Bakunin, revolucionář do morku kostí, odmítal po svých zkušenostech z evropských revolucí 1830 a 1848 tezi o jakémkoliv možném spojenci dělnictva. Pro Bakunina prostě byly všechny vrstvy tehdejší společnosti příliš reakční. Marx hájil svou koncepci možného vývoje nejrůznějších sociálních vrstev a skupin a hájil v tomto směru např. německého rolníka.
Nelze zapomínat na skutečnost, že obdobné spory se objevily vždy v době významných revolučních zvratů. Např. ruská revoluce přinesla po roce 1917 řadu omylů v tomto směru. I když např. dnes již IV. internacionála seskupující většinu trockistických a ultralevých organizací pěti kontinentů odmítá tezi svého zakladatele, Trockij byl jedním z těch, kdo se ve své době vrátili v jiných podmínkách a v jiném politickém hnutí k podobné tezi, jako byla teze Bakuninova.
Rozvoj socialistického hnutí pochopitelně kladl velké nároky na politické vůdce hnutí. Každodenní zápasy probíhající v Evropě vynesly na světlo dne otázku nové revoluce a otázku "Jaká bude společnost?" jestliže se "to" povede.
Nebylo náhodou, že hlavní politické spory neprobíhaly v létech existence Internacionály na politické půdě, ale mimo ni, v postranních kuloárech sjezdů a konferencí Mezinárodního dělnického sdružení. Jednání mezinárodních socialistických kongresů připomínalo místy dnešní činnost řady podobných mezinárodních organizací a seskupení. Na pořadu dne byly stále tytéž problémy. Jen mluvčí se měnili, jen vítěz byl stále nejistý. Bylo však třeba tyto otázky dořešit. Politické strany vznikaly ve světě jako houby po dešti a socialistické hnutí muselo pracně tvořit jednotnou politickou koncepci.
V první řadě narazili marxisté v Internacionále na ty síly, které odmítaly řešit problém likvidace staré společnosti cestou, již navrhoval ve svém dokumentu Bedřich Engels:
Otázka: Jaký bude průběh proletářské revoluce?
Engels: Tato revoluce především vytvoří demokratické státní zřízení a tím přímo nebo nepřímo politické panství proletariátu. Demokracie by nebyla proletariátu vůbec nic platna, kdyby se jí hned nepoužilo jako prostředku k prosazení dalších opatření...
Tyto síly reprezentované především "proudhonismem", bakuninismem a dalšími složkami Internacionály, které byly nesporně socialistické, ovšem dostávaly se do přímého rozporu s celkovou marxistickou doktrínou. Je to téměř apokalyptická situace. Boj nové třídy, proklamovaný a teoreticky zdůvodněný, boj dlouhodobý, boj řízený příslušníky té třídy, proti které byl boj proletariátu zaměřen. Jen zdánlivá perverze. Dějiny jsou přece plné nejen neklidu, válek, skupinových šarvátek, případně i trochy klidu, ale především jsou naplněny nelogičností a těžko vysvětlitelnými činy. Socialismus přicházející do evropské společnosti ještě před vznikem socialistických stran byl již od počátku deformován. A příliš přitažlivý jako možný prostředek politického zneužití. Drobní vlastníci, tíhnoucí k prosazování "družstevního socialismu", velmi záhy vytyčují heslo tolik podobné ultralevé sovětské ekonomické škole, slavící nesporně jistou dobu úspěchy - "obohacujte se".
Měli by proudhonisté se svými tezemi, které byly v šedesátých a sedmdesátých letech tak přitažlivé pro většinu "středního stavu", ale i pro značnou část dělnické třídy, úspěch dnes? Zdánlivě historická otázka? Jak se od sebe liší (i když v jiných historických obdobích, ale při existenci stále rozděleného světa, kde kapitál stále ještě vládne) proudhonistické teorie vylučující revoluci postupným změšťáčtěním společnosti, od teorií o lidovém kapitalismu, či od života příslušníků socialistických společností v mnoha socialistických státech? Je diference skutečně tak velká, jestliže se termíny příliš neposunuly, jestliže politické systémy odpovídají terminologii i praxi XIX. století, jestliže i dnes propukají krize každý den?
A měl nebo neměl pravdu Karel Marx, připouštějící revoluci v oné podobě, ve které se nám představila v podobě března 1871, listopadu 1917, či října 1949?
S intenzitou boje proti tezím P. Proudhona a jeho stoupencům souviselo základní ideologické trauma, které umrtvovalo další pokrok v činnosti Internacionály. P. Proudhon vstoupil do hnutí jako teoretik velkého formátu. Je nesporné, že jeho teze o "družstevním socialismu" měly příliš mnoho následovníků, než abychom mohli jeho učení opomíjet. P. Proudhon šel podstatně dále než někdejší utopičtí socialisté, jeho vize budoucí společnosti měla reálnou základnu a bylo zřejmé, že je po porážce několika revolucí v Evropě dostatečně přitažlivá. Za této situace definoval Proudhon základní stavební kámen své filosofické koncepce: "Vlastnictví je krádež". Vlastnictví jakého typu? Onoho, který reprezentovala polovina století. Vlastnictví, které ničilo drobné firmy a zemědělské usedlosti. Vlastnictví drobné (v podobě maloměšťanské) bylo naopak v Proudhonových tezích předurčeno k zachování.
Podstata Proudhonovy koncepce socialismu, jako nutnost budování družstev a zničení velkokapitalistické konkurence, spočívala především v hovění zájmům dělnického souputníka XIX. století, městské maloburžoazie.
Bylo proto pochopitelné, že konflikty na sebe nedaly dlouho čekat. Již rok po vytvoření Internacionály došlo k prvním ostrým srážkám mezi marxisty a proudhonovci. I když Internacionála odmítala snahu proudhonistů změnit Internacionálu na velký mezinárodní družstevní podnik, a vyjádřila to konečně ve své závěrečné rezoluci, přesto zde zůstalo cosi, co pomohlo udržet mnoho proudhonistických iluzí skutečně až do počátku století (ostatně mnoho dnešních hnutí latinsko-amerických radikálních rolnických kroužků nemá daleko k těmto tezím).
Proudhon se dopustil značného omylu i tím, že vzal doslova provolání Internacionály a vystoupil s obhajobou hodnotového zákona, jako jednoho z prostředků budoucí socialistické společnosti. Proudhon ovšem proti Marxovi hodnotový zákon chápal deformovaně, a proto musel dospět k onomu, z této teze jasně vyplývajícímu závěru, že zničení kapitalismu může být provedeno cestou jeho "zdokonalení" a "opravení" jemu vlastních zákonů. Z pozic proudhonovského chápání dvou kapitalistických protikladů 'ZLO' - bída, a 'DOBRO' - bohatství, vyplývá i další Proudhonova koncepce obhajující Internacionálu jako družstevní organizaci. Boj proti proudhonistickým tezím, které fakticky usilovaly o socialismus v podobě velmi nejasné, mohl být dokončen především proto, že v té podobě se podařilo Marxovi a Engelsovi (díky rozporům v německém socialistickém hnutí) ujasnit ekonomickou podstatu budoucího socialistického státu, a získat i tím - mezi jiným i díky Pařížské komuně, jež byla prvním pokusem o realizaci sociálně spravedlivého státu - rozhodující náskok, který umožnil vyrovnat se s proudhonisty v Internacionále.
Ještě dříve, než se podíváme na podstatu pozdějších i dnešních diskusí ekonomů a filosofů o tom, co je vlastně marxistický pojem státu ve vztahu k socialismu, ještě jeden citát. Marxův názor na protivníka, ale i přítele P. Proudhona:
"... Pokud jde o Proudhonovy politické a filosofické spisy, projevuje se ve všech stejná rozpolcenost plná rozporů jako v ekonomických spisech. Přitom mají jen lokálně francouzský význam. Avšak jeho útoky proti náboženství, církvi atd. mají velkou lokální zásluhu v době, kdy francouzští socialisté pokládali za vhodné vidět v nábožnosti svou převahu nad měšťanským voltairiánstvím XVIII. století a německou bezbožností XIX. století. Jestliže Petr Veliký potřel ruské barbarství, snažil se Proudhon seč byl, aby francouzskou frázovitost porazil frází..."
Marxistické stanovisko k budoucímu modelu socialistické společnosti - tedy v tomto případě její ekonomiky (materiálně právní zákony stačil pouze nakousnout" Bedřich Engels po Marxově smrti), definoval Marx v kritice "Gothajského programu německé sociální demokracie" (1875) dvě fáze budoucí socialistické společnosti: první fáze - doba zespolečenštění, druhá fáze doba skutečného psychického uvědomění si změn, ekonomické dotvoření. Obě fáze "socialismu" a komunismu mají v Marxově podání celou řadu společných jmenovatelů: nejsou soukromé prostředky, neexistují vykořisťovatelské třídy, neexistuje národnostní a rasový útisk, cílem výroby je zvyšování blahobytu lidu, růst a zdokonalování techniky, plánovitý rozvoj socialistického hospodářství...
Význačný teoretik pan Grifith shromáždil v jedné ze svých publikací na 250 definicí, co je to z ekonomického hlediska socialismus. Fakticky však pouze marxistická definice (či spíše Marxova, protože Marx není odpovědný za utopie tzv. marxistů), dává jasnou odpověď na způsob rozdělování společenského produktu.
Socialismus - každému podle jeho práce.
Komunismus - každému podle jeho schopností a potřeb.
Utopie? Zatím. Jak dlouho?
V každém případě máme ještě dost práce.
Hovořili jsme již o okolnosti, která byla tehdy zcela jasná, totiž o malé podpoře socialistických snah v Evropě z "Východu". S výjimkou několika jedinců, ruský socialismus si stále ještě pořád dával na čas. Mezi čestné výjimky patřil muž, který přes svůj ruský původ příliš žil západní Evropou a krizí evropské filosofie, než aby dobře pochopil svou zemi (na jedné straně) a (na druhé straně) potřeby evropského socialismu. Je dodnes citován, jsa na výsluní obliby mnoha mladých teoretiků evropského anarchismu (není zdaleka mrtvým pojmem, jak nás o tom přesvědčila poslední léta). Je dodnes jedním z nejromantičtějších hrdinů svého století, logikou svého života stavěn proti železné logice událostí, o které psal Marx.
Masaryk o něm kdysi poznamenal:
"... Bakunin nikdy neváhal a neotálel, lze říci, že odpovídá na popudy objektivního, skutečného světa a společnosti zcela reflektoricky revoluční ranou pěstí... Teoreticky Bakunin neprospěl podstatně ani formulováním socialismu ani anarchismu, ale jeho praktický příklad působil sugestivně nejen na praktiky, ale i na teoretiky ..."
Bakuninova osobnost vstoupila do revolučního evropského hnutí v nejkritičtější době. Muž, který byl nositelem tohoto jména, nesporně celým svým životem rozhodoval o své politické příslušnosti. Nesporně byl socialistou a stál na pozicích obrany evropského socialismu. V teoretické oblasti se však v polovině své životní dráhy dostal do situace, kdy narazil na marxismus. Jeho střetnutí s ním mohlo dopadnout pro obě strany velmi špatně. Doba dala za pravdu marxistům.
Byl to Michail Bakunin, kdo po založení mezinárodního anarchistického sdružení, tzv. Aliance socialistické demokracie, jako první přistoupil na podmínky sjednocení s Internacionálou, a nabídl ruku vedení organizace. Bakunin také jasně definuje svůj postoj k následujícím událostem v dopise příteli Jakobimu (1868):
"... Jsme federalisté a jak by řekl Proudhon nezměnitelně anarchisté a především socialisté ..."
V roce 1864 při svém londýnském setkání s Marxem, Bakunin jednoznačně, i přes sporné otázky potvrdil, že evropský anarchismus, jehož oporou byla především střediska ve středomořských státech, se postaví do jednotné socialistické fronty. Upřímně řečeno, Marx neměl příliš velký zájem o přijetí anarchistických organizací do Internacionály. Je třeba si uvědomit, že programové prohlášení Bakuninovy Aliance bylo přijato v Evropě s nadšením mezi příliš velkým procentem dělníků. Nyní chtěl Bakunin do Internacionály, odmítaje koncepci "boje tříd". Marx brzy pochopil, že body Aliance souvisejí i s osobními ambicemi vedoucího anarchistických seskupení. Jen pro informaci se podívejme na body přijaté anarchistickou internacionálu v Bernu:
Je možné se divit, že v době, kdy marxisté houževnatě prosazovali svou koncepci třídního boje a přechodného období, musel narazit na jejich pozice muž, hlásající doktrínu totálního zničení (ne odumírání) státu po provedené světové revoluci?
Anarchismus sehrál na půdě Internacionály nesporně velkou roli. V boji proti němu se zrodila generace dělnických teoretiků, kteří v pozdějších obdobích vedli boj v nejrůznějších evropských státech při vzniku socialistických stran.
Z tohoto hlediska je třeba se dívat i na Marxovo tvrdé odmítáni Bakunina. Marx od počátku, kdy mu Bakunin nabídl spolupráci, nevěřil Bakuninově upřímnosti a jasně v dopisech komentoval svůj vztah ;k němu:
"... ten spolek, jak píše Old Becker, má v naší společnosti (jde o požadavek vstupu anarchistů do Internacionály, m. p.) nahradit chybějící idealismus. Idealisme Russe!... Znal jsem tuhle sračku déle. Považoval jsem ji za mrtvě narozenou a chtěl jsem ji... nechat v klidu dodělat..." Jinde Marx píše: "...Něco žalostnějšího než teoretický program (Bakunina, m. p.) jsem nikdy nečetl. Sibiř, břicho a mladá Polka udělaly z Bakunina totálního vola ..."
Bylo ovšem těžké vystupňovat boj proti anarchistům mimo Internacionálu. Především bylo třeba je přijmout, protože kompromitace vyplývající z odmítnutí anarchistické žádosti by znamenala další posílení anarchistických pozic v Evropě.
Vedle obav z možného vlivu bakuninistů uvnitř Internacionály a na půdě evropského dělnického hnutí (tento vliv se ostatně jasně ukázal na anarchistických akcích včetně jejich účasti na Pařížské komuně), vyplývala nedůvěra Marxe z celého jeho psychického odporu vůči věcem z "Východu". Současná západoevropská a anglosaská historiografie často vytýká podobný předsudek i Engelsovi. U Bedřicha Engelse však tento vztah vůči ruskému idealismu padl v okamžiku, kdy stárnoucí Engels pochopil, že se centrum hnutí nezadržitelně přesouvá do země, s níž nikdo nepočítal, zejména ne marxisté.
Bakunin pochopitelně brzy přestal být příčinou bojových vystoupení marxistů proti anarchistům na půdě Internacionály. Ještě jeden detail nelze opomíjet. Vůči Marxovi se jasně projevil Bakuninův antisemitismus, který měl své kořeny v ruských podmínkách. Marx mu to nikdy neodpustil. Bakunin pohrdal v pozdějším období nejen Marxem, ale Internacionálou obecně, považuje ji za nástroj německého hegelovského státního ducha, nástroj evropského maloměšťáctví, ideologického abstrahování, doktrinářství a Marxova politického intrikánství.
Přitom se řešil zásadní spor o budoucí formy státu. Zatím co Bakunin odmítal všechny jeho formy a tvrdil, že jen totální zničení státu povede k záchraně lidstva, Marxovo pojetí proletářského státu jako "státu diktatury proletariátu", muselo pochopitelně narážet na odpor anarchistů (v praxi je možné dokumentovat tento spor bojem sovětské vlády proti někdejším revolučním spojencům, anarchistům, které bylo v občanské válce nutno zlikvidovat silou).
Rozhodla tedy ne vzájemná averze, ale kardinální otázky dvou koncepcí socialistického hnutí a cest k politické moci, prostě otázka revoluce a jejího pojetí.
Ještě v době Říjnové revoluce znemožňovalo mnoha evropským, socialistům pochopit Rusko a jeho specifické problémy, právě v tom smyslu, v jakém byl mimo jiné kritizován i Bakunin. Bakuninovi byl a je vytýkán panslavismus, zatímco jak anarchisté, tak marxisté skutečně odmítali národnostní dělení hnutí, ať již jako surových národních vztahů, nebo národních svazů a seskupení.
Logickým důsledkem vztahů dvou velikánů evropské revoluce XIX. století, z nichž pouze jeden nesl v sobě záruku realizace svých idejí v XX. století, byl nejen rozchod Marxe s Bakuninem, ale i rozchod socialistů s anarchistickými druhy. Rozchod, který byl stejně trvalý, jako rozdíl dvou cest světové revoluce.
Anarchismus však žije a nebylo by moudré na něj zapomínat. Stačí, zatočil-li osud tak krutě s Bakuninem, šlechticem, pro nějž se stala revoluce životním osudem a osobním neštěstím. Pochopil to v okamžiku, kdy jej už dělila od okolí hranice smrti. Příliš brzy na zapomenutí, příliš pozdě na uvědomění...
Ostatně Bakuninův konec byl i koncem Internacionály. Zemřela. Musela zemřít, protože před hnutím se začínaly objevovat úkoly, které ve staré podobě nemohla Internacionála splnit.
Přišel rok 1876. Philadelphia. Sekretář Sorge oznámil rozpuštění Mezinárodního dělnického sdružení. Pět let po Komuně, v době, kdy Evropa byla plná vznikajících socialistických stran, zmizela z dějin síla, jež přivedla toto hnutí k životu. Král je mrtev, ať žije král.
Co říci závěrem? Marxovo ztvárnění socialismu trpělo ze samého počátku nemocí, kterou strádá světový socialismus ve všech svých formách dodnes. Podobně jako Weitling či Etienne Cabet, vycházeli Marx s Engelsem z potřeby "ušít" socialistické učení na kůži té části světa, jež se jevila být nejblíže sociální revoluci, tedy na míru Evropy a Nového světa. Další zkoumání marxistů doplnilo tuto představu o předpoklad, že po vítězství revoluce dojde časem k uvolnění společenské aktivity všech vrstev proletářských i neproletářských. Otcové, nebo snad už dědečkové však již neměli možnost zabývat se konečnou podobou "nové společnosti". Byli snílky, ale znali svou hranici. Dostali se dále než hlasatelé všech ostatních druhů socialismu, které dějiny minuly. Za hranici snění se měli dostat jiní. Jistý impuls však autor teorie třídního boje přesto navrhl:
"... Komunismus není pro nás stav, podle něhož se má řídit skutečnost. Komunismem nazýváme hnutí, které překoná dnešní stav ..."
Marx to neměl lehké. Jeho podoba socialismu (která se ukázala jako jediná zajišťující úspěch) vyvolala situaci, kdy mu mnoho lidí v mezinárodním socialistickém hnutí nemohlo přijít na jméno, stejně jako Bedřichu Engelsovi a dalším.
Anarchisté jej obviňovali z pravičáctví, chtěli socialismus, který okamžitě zlikviduje stát. "Umírnění socialisté" mu nadávají "levičáků, avanturistů a dobrodruhů", Marx bojuje především proti lassallovství (metoda pruského státního kapitalismu: " ... jedině pruský stát do jisté míry reformovaný může nastolit jednotný socialismus v jednotné Evropě"). Z Lassalla, jednoho ze zakladatelů německého socialismu, marxisty a pozdějšího protivníka marxismu, zbyl na úpatí hory Salev (Švýcarsko) jen památník na místě - pro Lassalla - neúspěšného souboje, a Výmarská republika po I. světové válce. Marx bojuje proti dühringovství (Socialismus nemá třídní princip, je produktem všeobecné spravedlnosti...). Bojuje prostě proti celé "... té bandě nedozrálých studentů a přemoudřelých doktorů, kteří chtějí nahradit materialistickou základnu hnutí moderní mytologií a bohyněmi..." Škoda, že tato slova, zaslaná Sorgemu, si nevzala k srdci následující generace socialistických vůdců.
Rok 1871 přinesl první pokus o realizaci socialistické společnosti. Paříž povstala, ona Paříž, kterou Marx považoval jednou provždy za "zetlelou". Překvapuje svět Komunou, v jejímž vedení jsou nejen Francouzi, ale i Němci, Maďaři, Poláci, Rusové. Profesí jsou to soustružníci kovů, malíři, funebrák, básník, obchodní příručí, poručík dělostřelectva, publicista, burzovní makléř, soudce, vynálezce. Dodnes je - hlavně pro politiky, ostatně záhadou to bylo rovněž pro Marxe - nepochopitelné, jak při takové různorodosti povah a názorů mohla Komuna tak dobře prosperovat. Její potlačení (a to je poučením i pro dnešek) přivítala nejen buržoazie, ale i někdejší dělnický spojenec v Internacionále a v socialistických kroužcích - maloměšťák a dělnický aristokrat. Prostě ti, jimž jakákoli iniciativa v tomto směru (a to trvá dodnes při většině revolučních zvratu) není sympatická.
Zemřel Marx, zemřel Engels. Zrodila se v posledním desetiletí II. internacionála, tentokrát masová organizace socialistických a dělnických stran. Zrodil se revizionismus, reprezentovaný Marxovými kolegy. S opravami marxistické doktríny, s jejím přizpůsobením se "dnešku" vystoupili E. Bernstein, ale i A. Bebel a další.
Socialistické ideje žily dál. Ale tam, kde došlo ke konstituování těchto idejí v politické strany, tam je možné najít někdy i neuvěřitelné deformace. Engelsova urna, pohřbená u britských břehů v zálivu s jakýmsi podivným jménem, se stala náhle symbolem. Vzplály nové boje. Trůn byl prázdný a pretendentů příliš mnoho. Proto přichází Bernstein s tezí o socialismu jako etickém ideálu. Rodí se revizionismus. Rodí se však i ona doktrína, která přinese socialismu tolik úspěchů a tolik neštěstí. Přinese revoluci ze země, kde ji nikdo neočekával. Z negramotné, polofeudální, ale průmyslově už rozjeté země, nacionálně nejednotné, politicky a policejně stabilní ruské říše. Vektory tady jsou Plechanov, Martov, Rosa Luxemburgová a další. Výslednicí je ruská revize marxismu, jeho největší rozvinutí:
Lenin.