Kapitola pátá

Rusko. Po rozsáhlých demografických změnách v Evropě koncem XVIII. století, po Velké francouzské revoluci a napoleonských válkách se objevil v Evropě kolos, který měl po USA největší přírůstek obyvatelstva, onen přírůstek, který dával v západní Evropě vedle tvrzení o ruské zaostalosti vzniknout i tezi o „ruském kolosu“. Z napoleonských válek vyšlo Rusko jako evropská velmoc, velmoc opírající se o zákony v Evropě již odmítnuté buržoazními revolucemi.

Postup evropské průmyslové revoluce, kterým se vyznačuje celé XIX. století, poznamenal Rusko až v posledním období „převratného“ století (stačí si např. uvědomit, že v roce 1900 mělo Rusko ani ne 2,5 miliónu průmyslových dělníků, což samo o sobě bylo důkazem silného zaostávání za rozvojem evropské ekonomiky). Dodnes těžko hledáme odpověď na otázku, kde je hranice, která dělí období kategorického nástupu ruské manufakturní výroby počátkem XVIII. století, kdy společnost měla dynamiku, od zaostávání za vývojem světa koncem XIX. století. To se pochopitelně týká i politického systému, který prodělal v Rusku v XVIII. století řadu reforem, aby o století později byl na stejné úrovni.

Ještě v první polovině XVIII. století mělo Rusko politický systém, který byl v souladu k tzv. osvícenému absolutismu. V první polovině XIX. století se však setkáváme se systémem, který je klasifikován jako „samoděržaví“.

Zatímco Evropa prožívá období horečné liberalizace a nástup revolučních změn, je v Rusku „ticho“ přerušované pouze nacionalistickými bouřemi a národně osvobozeneckými povstáními národů, které byly kdysi násilím připojeny k Rusku. To se týká především polských povstání, z nichž největší v roce 1863 založilo řadu konfliktních napětí, která se táhla dlouho do pozdějšího období. Rusko si vysloužilo z hlediska evropské politiky nepříliš lichotivý titul „evropského četníka“.

Opuštění liberálního kursu ruské politiky na přelomu XVIII. a XIX. století znamenalo i opuštění kursu, jehož cílem bylo ekonomické dohnání náskoku ostatních velmocí. Jestliže Rusko mělo být a bylo tvrzí proti evropskému liberalismu, znamenalo to ovšem jeho vlastní izolaci od evropského vývoje. To pochopily některé složky ruské společnosti, které měly zájem na udržení kontaktu s Evropou. Zejména část šlechty a účastníci protinapoleonského tažení, kteří se vraceli do Ruska s přesvědčením, že konečně věci v Rusku změní, stáli v prvních řadách boje proti despocii.

Zaostávání v politickém systému, ekonomice i kultuře vytvořilo podmínky pro radikální akce proti carskému režimu. Právě proto je období od roku 1815 do osmdesátých let bolestnou dobou roztříštěných vzpour jediné síly, která měla zájem na změně, ale která nebyla schopna vytvořit organizaci vedoucí a usměrňující akce žádoucím směrem, byla jím nejpočetnější vrstva ruské společnosti - rolnictvo.

Tam se také začínají rodit politické koncepce, které umožňují mladé ruské inteligenci poprvé v dějinách Ruska chopit se příležitosti a „dát o sobě vědět“. Generace „mladých ruských Hamletů“ se prakticky poprvé ozvala již děkabristickou vzpourou v roce 1825. Tvrdost trestů za diletantsky vedené povstání, stejně jako akce proti universitám a literátům byla pak jedině možnou výslednicí.

Tento nástup vlády vedl pochopitelně ke stanovení velmi přesných a neuvěřitelně uzounkých hranic tolerance. Přesto se ale i v té době ozvaly první hlasy, které zaslechlo lidstvo skutečně až po desetiletích. Po nástupu Alexandra II., „nejtvrdšího ruského panovníka“(?) dvou století, došlo dokonce k pokusu likvidovat i tuto uzounkou „studenou opozici“, ale ani tentokrát se to nepodařilo úplně.

Tresty vyhnanství a represe proti progresivním spisovatelům, to vytvořilo stav, ve kterém se zrodila ta složka ruské společnosti, jež sehrála v následujícím období nejvýznamnější roli a skutečně vytvořila jediné progresivní jádro, usilující systematicky o změnu stavu a porážku moci - emigraci.

Rolnictvo a inteligence byly jedinými složkami ruské společnosti, jež měly skutečný zájem na změně státního systému a snažily se o jistý tlak proti státu. To je třeba si znovu a znovu připomínat...

Klíčem k pochopení ruské zaostalosti v XIX. století byl především nedostatek oné síly, která v západoevropských společnostech dovedla k maximálnímu rozvoji kapitalistickou revoluci, tj. buržoazie. To znamenalo, že v roce 1917, tedy v době ještě postupného konstituování této vrstvy, její nepřipravenost na revoluční převrat, jakým byla Říjnová revoluce...

Opravdu je to tak: Celé období XIX. století znamená nástup inteligence, která sehrála v ruských podmínkách roli nesouměřitelnou s rolí západoevropských intelektuálů. Skandály kolem Puškina a Lermontova, stejně jako vypovězení některých autorů či jejich odsouzení carskou justicí, vytvořily všechny předpoklady pro hnutí inteligence jako politického činitele, a nejen v rámci ruského státně kulturního celku.

V Rusku bylo ovšem velmi složité, a pro mnoho autorů pozdějších kritických spisů (jako Dostojevského), naprosto neuskutečnitelné přeměnit intelektuální program v politickou sílu budoucích revolučních zvratů. Snad ještě obtížnější bylo působení intelektuální elity ruské společnosti na podstatnou vrstvu městského obyvatelstva, na vrstvu, která sehrála svou roli v revolučních bouřích 1905 a 1917, aby poté byla smetena říjnovým převratem - na ruské měšťanstvo a rodící se drobnou buržoazii.

Vývoj ruského politického hnutí, směřujícího k socialismu, byl pozoruhodný i z dalšího hlediska, totiž v jedinečnosti hnutí, které uvedlo do pohybu buržoazii (do politického pohybu, nikoli do revoluce) jako vedoucí složku ruské demokratické buržoazní revoluce. Je pochopitelné, že Rusko, jehož pokroková inteligence na počátku sedmdesátých let století teprve jednoznačně proklamovala své cíle, Rusko, jehož inteligence byla rozštěpena na „slavjanofily“ a „západníky“ (pokud je tak možné nazývat boj dvou různých filosofických koncepcí), prožívalo své období utopií. Ruských utopií...

V období, kdy západoevropské socialistické myšlení vyčerpaně a všeobecně začalo stagnovat, prodělávalo ruské socialistické myšlení čas svého vzniku. Mezi předními autory teorií utopického socialismu v ruské podobě, v podobě odpovídající potřebám ruské společnosti, tedy ve smyslu hovění nejzaostalejší, ale stále ještě nejradikálnější mase ruského obyvatelstva, rolnictvu, se objevili autoři, kteří v období tvrdé despotické reakce na ruských vysokých školách tvořili radikální politickou doktrínu, odpovídající potřebám ruského rolníka.

Mezi ruskými utopisty, kteří odmítali jak teorii Ruska jako vedoucí složky Slovanstva, tak názory mnoha dalších intelektuálů směřující k nastoupení „západního kursu“ v myšlení i praktické politické práci, byli G. V. Bělinskij, A. I. Gercen, N. G. Černyševskij a mnoho dalších. Shodné v jejich politických, či spíše literárně budovaných koncepcích, byla snaha vyjít vstříc rolníkovi. Tedy při nedostatku dělnictva orientace pouze na rolnickou masu, z níž měla vzejít budoucnost Ruska. Bělinskij viděl budoucí společnost jako socialistickou, a přesně definoval její obraz. Proti západoevropskému utopismu věřil, že se proces přeměny společnosti neobejde bez obětí, zejména ne v Rusku:

„... Pro koho přítomnost není výše než minulost, a budoucnost než přítomnost, tomu se bude zdát, že všechno je stagnace, hniloba a smrt...“

„... Závidím našim vnukům a pravnukům, jimž je souzeno vidět Rusko r. 1940, které stojí v čele vzdělaného světa, dává zákony vědě a tak i umění, a přijímá zaslouženou daň z úcty od všeho kulturního lidstva...“

„... Vývoj lidstva je bez hranic. Nikdy si lidstvo neřekne Stůj! Dosti, dále jít nelze ...“

Podobně i „otec ruského utopického socialismu“, ale zároveň velký dialektik, člověk, jenž se jako první blížil k hranici pozdější revoluční pravdy, A. I. Gercen věděl, že budoucnost Ruska bude socialistická. Neustále ve svých emigračních novinách, stejně jako na půdě mezinárodních setkání hájil tezi o ruském rolnickém socialismu jako možné cestě, jako směru, jenž vytvoří podmínky pro budoucí bezkonfliktní společnost. Odmítal také onu etapu, kterou marxisté nazývají buržoazně demokratická revoluce, jako překonanou a zbytečnou:

„Socialismus spočívá v totálním splynutí vlastníka a dělníka v jednu hodnotu. Jen tehdy energie jeho výroby povede k dostatečnému pozvednutí pocitu osobní důstojnosti.“

Socialistická teorie N. G. Černyševského spočívala rovněž na principech aplikace socialismu na model ruské společnosti. Socialismus podle Černyševského měla tvořit fáze nastolení demokratické vlády lidu a socialismus se měl uskutečnit v podobě rolnické obščiny (tedy prakticky i zde se objevila ideologická návaznost na tradiční fourierovské koncepce). Proto byl také touto částí ruské inteligence přijat manifest z roku 1861. V témže roce se pokusila ruská monarchie vytvořit předpoklady pro dohnání obrovského náskoku západních ekonomických systémů.

Zůstalo však pouze při zrušení nevolnictví, protože politické důsledky uvolnění výrobních sil a přesuny rolníků do městských středisek, stejně jako vytváření silné skupiny průmyslové buržoazie, to vše stále nenacházelo místo v politických záměrech a politickém systému Ruska. Naopak uvolnění ekonomické urychlilo i vytvoření přísně centralizovaného policejního systému, který se postupem času stal zabijákem všech pokusů o reformu politického systému. Jistě bylo možné stavět na metodě zastřešování, bylo možné deportovat tisíce lidí, bylo možné vylučovat z vysokých škol. Ale to všechno nemohlo zastavit proces, který na sebe nedal dlouho čekat.

Skutečností, která vzbuzuje dodnes pozornost historiografie, je nesporný fakt, že v Rusku bylo buržoazně demokratické hnutí skutečně probuzeno teprve až nástupem socialistického hnutí.

Vyplynulo to z podmínek situace. Zatímco v západoevropských podmínkách bylo formování obou pozdějších soupeřících tříd, buržoazie a dělnictva, odděleno časově jednou historickou epochou, v Rusku šel tento proces paralelně. Porážka Ruska v krymské válce ukazovala na slabost monarchie a toho si byla většina rodící se buržoazie vědoma.

A nastupovala éra obrovských vědeckých a technických objevů, éra, která umožňovala další mocný nástup technické revoluce kapitalistického průmyslu na západě. Zatímco v Evropě dochází k prvním integračním snahám, zatímco se zvyšuje vzájemná závislost osudů jednotlivých evropských zemí, v Rusku vzniká řada politických doktrín, které usilují o dohnání ruské zaostalosti nejen na poli kulturním, ale především vědeckotechnickém. A samozřejmě ekonomickém.

Ruský kapitalismus, který v poslední fázi století dosahoval nesporně významných výsledků (umožňovala to intenzívní spolupráce se zahraničním kapitálem a poměrně vysoké kapitálové investice v Rusku), měl svá specifika, která dotvářela celkový obraz ruského vývoje. Šlo především o vysoký stupeň průmyslové koncentrace, o stupeň, který byl spíše dokladem ruského zaostávání v ekonomice, než důkazem materiálního pokroku. Ruský státně monopolistický kapitalismus, který se vytvářel v posledních letech století, byl příliš závislý na nepříznivých politických poměrech, než aby se mohl stát jakýmsi předobrazem „budoucího průmyslového Ruska“. Dvě průmyslové krize, v rozmezích necelých deseti let na přelomu století, byly průkazným dokladem pro odsouzení ruského politického systému.

Nedostatky v průmyslovém vývoji byly pochopitelně důsledkem nejen nízkého technického, ale i obecného vzdělání lidu. Rostoucí množství obyvatelstva nebylo doprovázeno snahou rozšířit jeho vzdělání, tedy nebyl vytvářen předpoklad pro úspěšnou technickou revoluci na jejím nejnižším stupni vývoje.

V jednom smyslu však kapitalismus konce století v Rusku byl skutečně značným přínosem pro ruskou budoucnost. Znamenal totiž likvidaci oné složky ruské společnosti, která se přes svou revolučnost stále bránila akcím vedoucím ke konečnému cíli. „Vymírající vesnice“ se pro ruské podmínky stala doslova pojmem. Na jedné straně se vytvořila silná početná vrstva „středních vlastníků“, na druhé straně umožnila likvidaci malorolnického hospodářství, onu podmínku, za které odchází za prací do měst nejvíce radikalizovaná síla, z níž se rodí další sociální pohyb ruských dějin - dělnická třída.

Zrod ruského dělníka nebyl nijak jednoduchý. Oproti svému západoevropskému kolegovi byl ruský dělník v téměř bezprávném postavení, byl nesporně na daleko nižší kulturní úrovni, a pokud šlo o sociální podmínky, nemohl se v žádném případě se svým soudruhem na západě vůbec srovnávat.

Soustřeďování dělnictva do několika oblastí (Petrohrad, Kyjev, Moskva, Centrální průmyslová oblast, Ural) znamenalo i vysokou koncentraci dělnictva a pro budoucí revoluci neobyčejně příznivou situaci. Od počátku sedmdesátých let, kdy ruský kapitalismus začínal zaujímat „velký skok“, se stále častěji setkáváme s pokusy o urychlení politického „skoku“ Ruska.

Ruský utopický socialismus položil základy pro vznik politických učení a doktrín, které se dostaly do čela protisamoděržavného hnutí. Sám o sobě byl vznik hnutí, jež dostalo název národnictví, nejen vznikem doktríny socialistických sil ruské společnosti, ale především vyjádřením snahy ruské inteligence o dohnání a zaplnění mezery, která dělila západoevropský socialismus od doktrín ruských.

Národnictví (chožděnije v narod) bylo tedy pokusem o překlenutí vzdálenosti mezi rolníkem a intelektuálem. Za těchto podmínek se pochopitelně muselo počítat s politickou zaostalostí rolníka, s jeho revolučností neuvědomělou, ale pudovou. Nedostatky v samotné přípravě hnutí vedly později k situacím, ve kterých převážná většina rolnictva nebyla schopna pochopit intelektuálské hnutí a jeho smysl, a tak došlo k diferenciaci hnutí a později izolaci intelektuálských složek.

Poznání nezdaru vehnalo pak ruského intelektuála přímo do náruče těch filosofických koncepcí, které na půdě Internacionály reprezentoval Bakunin. Ruský socialismus, charakterizovaný ve své první fázi několika intelektuálskými kroužky, které byly s jistou pravidelností rozbíjeny vládou, byl od počátku rozštěpen na dvě kategorické protivy.

Na jedné stál otec ruského socialismu (spíše marxismu) Georgij Plechanov, na druhé potom sociálně politická učení, jež představovali Davrov, Tkačov a Něčajev, tedy politická hnutí, z nichž na počátku století vznikla ruská radikální socialistická strana, strana socialistů revolucionářů, tzv. eserů. Tento typ hnutí navazoval na radikální tradice evropského anarchismu a snažil se prosadit cestou individuálního teroru, později masovým terorem a budováním ilegálního podzemí inteligence.

Zvláštní rysy ruského socialismu se projevily už i v samotném zrodu ruského marxistického socialismu. Je dobré si uvědomit, že ruský marxismus vznikl v přímém kontaktu s rozvíjejícím se západoevropským socialistickým hnutím ve střediscích západoevropské emigrace ruské inteligence. (Paříž a švýcarská města.)

Po skupině „Osvobození práce“ (1883 - G. V. Plechanov, P. B. Axelrov, V. I. Zasuličová, F. I. Dejč), následovaly akce za vybudování socialistických kroužků v Rusku. Proces byl daleko složitější, než tomu bylo v případě jiných socialistických stran.

V Rusku především neexistovaly podmínky, které i v rámci omezené demokracie umožňovaly rychlý vznik a zvýšení početního stavu socialistických stran na Západě.

A v Rusku vznikla teprve socialistická strana jako první politická strana vůbec. Na zvláštnosti „své země“ tu naráželo hnutí na každém kroku.

Rusko, rozdělené národnostně, tento fantastický konglomerát především porobených národů, muselo i v socialistickém hnutí překonávat národní diference, a proces sjednocování jednotlivých socialistických skupin ruských, polských, arménských, ukrajinských, finských a dalších. Tak měli co dělat až do světové války. Samozřejmě to všechno bylo provázeno četnými omyly a vedlo to často k nacionalistickým konfliktům uvnitř ruského socialismu.

Na přelomu století se objevuje v ruském socialismu onen směr, který sehrál rozhodující úlohu v dalším revolučním procesu. Jeho politickým představitelem se stal Vladimír Uljanov, syn z dobře situované rodiny, muž, kterého nacházíme u kolébky zrodu té části ruského socialismu, která dovedla zemi k vítězné sociální revoluci. Jsme však zatím na počátku století a ruský marxismus se konstituuje v jednotnou stranu. Jednotnou? Již první sjezd v březnu 1898 ukázal, že většinou je tato strana složená z inteligence. To sebou muselo nutně přinést spory, které poznamenaly celý další vývoj ruského marxismu a vytvořily podmínky k II. sjezdu strany; jím začíná nejen fáze postupného osamostatňování ruského marxismu a jeho politických koncepcí, ale především fáze, která vedla k roku 1917 a k vedoucímu postavení ruského socialismu ve světovém revolučním procesu.

Hned v prvním období konfliktů mezi ruskými marxisty a pseudomarxisty se znovu objevila pozoruhodnost ruských revolučních podmínek. Hnutí začalo růst daleko intenzivněji než kdekoliv jinde: čím většímu pronásledování bylo vystaveno, tím více vnitřně sílilo. Ale hlavně: od počátku zrodu jednotné strany bylo rozštěpeno do několika politických směrů, které se lišily zpočátku pouze v rovině filosofických diskusí, ale jak už to bývá, brzy se přenesly konflikty do praktické stranické práce.

K pokusu o vytvoření marxistické strany v Rusku docházelo ovšem už od počátku devadesátých let XIX. století. V roce 1898 oznámila Ruská sociálně demokratická dělnická strana manifestem svou existenci: odmítala jít po boku tradičních ruských pseudosocialistických hnutí. To přineslo pochopitelně zvýšený zájem o typ strany: je vhodná pro Rusko? Pokud jde o nástup Vladimíra Uljanova do dělnického hnutí v Rusku, musíme přiznat, že ani on neměl v první fázi své víry v socialismus jasno v otázce „jakou cestou?“ Věděl pouze jedno, a to také jednoznačně proklamoval v rodinném kruhu: Nedalo se jít cestou tradičních ruských socialistických škol.

V polovině devadesátých let, kdy začíná boj proti ruským revizím marxismu, začínal nástup revizionismu už i na půdě Internacionály: v tomto ohledu tedy již ruský socialismus doháněl své historické zpoždění. V téže době se rodí politická koncepce ruské sociální demokracie. Upřímně řečeno, Lenina jako mladého aspirativního muže, překvapilo vyhlášení sociální demokracie. Rychlý konec jejího vedení (ÚV byl pozatýkán okamžitě po sjezdu) jasně ukazoval, že konspirace nebyla silnou stránkou mužů, kteří stáli v čele hnutí.

Bylo stále zřejmější, že požadavek většiny socialistických intelektuálů vytvořit v Rusku stranu na bázi zkušeností a organizace německé sociální demokracie jako klasického modelu, byl nereálný.

Vladimír Uljanov odjíždí do emigrace, kde dotváří svůj model politické strany proletariátu, jako politik druhořadý. Cosi se ví o jeho knížkách, cosi se hovoří o jeho nadání. Jen málokdo tuší, že tento muž dokáže otřást světem.

Politická atmosféra západoevropské ruské emigrace brzy Lenina vzpamatovala. Jako politik chápal, že hnutí roztříštěné do skupin a skupinek, kroužků a jakýchsi socialistických klubů, hnutí, v němž si mnoho lidí hrálo na hlavy ruského socialismu, nemůže být skutečným protivníkem ruského monarchistického aparátu.

Společně s Leninem přijíždějí do západní Evropy i ti teoretikové, kteří mu pomáhají vytvářet model ruské socialistické strany, aby se po čase stali jeho intelektuálními protivníky. Dejč, Martov, Trockij - tvoří „Leninovy voje“.

Po příjezdu Uljanova a dalších „mladých“ bylo jasné, že se v emigraci chystají rozsáhlé změny. Vytvoření centrálního socialistického tisku, jakým byla „Jiskra“, vytvoření ilegálního kolportérského aparátu v Rusku, stejně jako dopisovatelských a zpravodajských agentur, to vše umožnilo brzy začít uvažovat o novém sjezdu strany, který by konečně vytvořil stranu jako reprezentanta hnutí, a ne jako sílu hrstky intelektuálů.

Boj v zahraničí byl velmi tuhý. Na prahu II. sjezdu SDDSR však byly vypracovány návrhy základních ideových dokumentů, návrhy, které měly sehrát významnější roli, než si jejich autoři vůbec dokázali uvědomit. Ruský socialismus se chystal na rozhodný boj...

II. sjezd sociálních demokratů v Rusku, který se na rozdíl od klidného posezení německých sociálních demokratů na jejich kongresech konal tajně za hranicemi vlasti, byl nesporně začátkem cesty, zakončené v roce 1917 Velkou revolucí. Aby však mohlo revoluční hnutí a ruská socialistická doktrína dojít na konec této cesty vytyčené patriarchy revoluce již v Komunistickém manifestu, muselo se vypořádat právě s tím, s čím se vyrovnali tito dva nerozluční přátelé už v polovině XIX. století, totiž s módností.

Ano, před II. sjezdem se stala socialistická ideologie i v Rusku „módou“. Všem se najednou zdálo, že socialismus, v němž byl marxismus pouhou částečkou, je bezbřehým učením, nesmírně poutavým a zajímavým receptem na vyléčení neduhů nejen západoevropské, ale i ruské společnosti. Do Ruska se dostaly myšlenky socialismu většinou ve zkomolené formě, jež liberálové a proticarská opozice mohla klidně vykládat po svém. Slovo „socialismus“ a „marxismus“ hřmělo z kateder vysokých škol, objevovalo se stále častěji na stránkách buržoazního tisku, a ani náboženské organizace se mu příliš nevyhýbaly. Ruská opozice trpěla nedostatkem projektů na přestavbu společnosti, a proto byl kdekdo ochoten sáhnout po slově „socialismus“, aby získal vliv a hlavně popularitu.

Na poloanarchistu Utina, který před poměrně krátkou dobou spolupracoval s Marxem samotným, již ale nikdo nevzpomněl. Vznikající sociální demokracie se musela dostat pod vliv tohoto katedrového socialismu tím spíše, že teorie pronikala prostřednictvím tisku a hlavně literatury především do řad revoltujících intelektuálů. Ti, jak byli ochotni chodit před několika lety „v národ“ a přetvářet mužické Rusko, nyní přenášeli socialistické ideály do prostředí dělníka; i když přitom trochu nesměle pokukovali ještě po vesnici, ale hlavně po narodnické metodě individuálního teroru.

První, kdo se ohnal po těchto „souputnících“, byl G. V. Plechanov. Bylo to snad jeho neštěstím, že právě jemu připadl úděl seznámit Rusko s marxismem a socialismem. Přeložil do ruštiny nejzákladnější díla Marxe a Engelse, nevyhýbal se ani Bernsteinovi a Kautskému. Aby zničil liberální socialismus v Rusku, který se stal skutečnou překážkou vzniku dělnické strany, dal se i do zpracovávání filosofických studií, se kterými nemohli liberálové, zapadající do iracionálna, souhlasit. Plechanov postavil svou překladatelskou i publicistickou činností hráz, přes kterou nemohl přeskočit nikdo jiný než ten, kdo převzal nejen teorii marxismu XIX. století, ale i praxi sociálně demokratických stran. Tím se počet stoupenců socialismu, se kterými bylo nutné počítat, zmenšoval na minimum.

Taková záslužná činnost nemohla nezanechat stopy na tvůrci. Sláva není právě dobrým oceněním zásluh, a k tomu nebyl Plechanov již nejmladší. Neustálý styk s předáky západní sociální demokracie, oceňování zásluh na mezinárodních kongresech a nakonec i „zařízený život“ s nutnými a svazujícími maličkostmi, to všechno byl začátek konce literáta revolucionáře. I když mu bylo do příštích let ještě souzeno, aby několikráte sehrál úlohu „vůdce“ a několikrát se stal tím „jazýčkem na váze“, na který buď dějiny vzpomínají nebo ještě častěji zapomenou.

Činnost Plechanovovy skupiny byla nesporně záslužná a hlavně byla nutná; stala se předzvěstí blížících se bouří v Rusku. Ale prozatím se všechno odehrávalo ve skupinkách a kroužcích tak přísně zakonspirovaných, že klid společnosti nebyl příliš rušen. Vždyť mnoho pozornosti si ani nezasloužili. Se svými stálými poradami a diskusemi o třídním boji, o revoluci a o diktatuře proletariátu ...

A tak liberální buržoazie ústy pseudosocialisty Petra Struveho básnila o tom, že socialismus je sice svržení samoděržaví a výsledek nutného vývojového procesu, ale že základem této cesty je právě klidný vývoj a přeměna Ruska v buržoazní republiku přes parlamentní monarchii. Dělníkovi, jenž byl přece hlavním objektem socialismu a jemu právě měl socialismus přinést splnění tužeb a přání, zbývalo zatím jen pracovat, čekat a snad také získávat některé výhody a práva, v Evropě již běžná: právo volit poslance, právo stávkovat, ale zase jen pro své ekonomické požadavky, a právo dožadovat se osmihodinového pracovního dne:

„Nech dělníku politický boj buržoazii, vždyť tvoje chvíle ještě nepřišla. Nespoléhej na revoluci, ale zlepšuj své ekonomické postavení.“

Takový marxismus a socialismus se mohl líbit i carovi. Znamenal konec ustavičnému strachu před atentáty, bylo možné si opět vyjet v kočáře bez obav, že zase někdo hodí pumu pod jeho kola, mohl se klidně napít vína bez obav, že by bylo otrávené. Tito sociální demokraté, kteří byli proti revoluci, byli příjemní části dvora a někdy i samotnému carovi. Nehovoře již o státní policii. To, že chtěli republiku, nemohlo nikterak znevážit klid majetných tříd; ten klid byl jejich zásluhou. Proti revoluci, proti vzniku republiky nebo i reformám, bylo přece možné bojovat různými metodami státního násilí. A nakonec tu byla i nově zorganizovaná „ochranka“ - statní policie, aby tomu zabránila. Tito socialisté však byli proti teroru na státní hodnostáře. Domluvilo-li se dříve pět šest lidí na tom, že na některého z činitelů bude zorganizován atentát, nemohl tomu zabránit nikdo. Strach z teroru převažoval nad strachem z revoluce.

Katedrový socialismus společně s legálním marxismem byl pro sociální demokraty mnohem nebezpečnější než revoluční narodnictví. I když teorie individuálního teroru byly rozbity i v pracech samotného Plechanova, zvláště v jeho brožuře „O monistickém názoru na dějiny“, odváděl módní marxismus pozornost dělníků i intelektuálů od politického boje na boj ryze hospodářského charakteru. Plechanov sám se svou skupinou na zničení tohoto „revolučního“ podvodu nestačil. Bylo třeba nových a rvavých sil, aby ruské dělnictvo bylo varováno před léčkou, která ho tak velkolepě a blyštivě přitahovala; aby bylo možné vůbec něco dělat a hlavně mít vliv na dělnictvo, musela vzniknout strana. Aby taková strana vznikla, spojili se všichni ruští sociální demokraté. Když vznikla, ihned se znovu rozdělili. Tenkrát tomu nikdo nepřikládal význam. Dnes víme, že se rozhodovalo o osudech světa.

Sociální demokraté, kteří se sešli na svém sjezdu v Londýně v roce 1903, nebyli žádní naivní lidé, kteří by poklábosili u piva, pokývali hlavami nad tím, jak se všechno pěkně daří, a spokojeně nechali dějiny vykonat své. Měli řádně připravený program, protože i jim se jednalo o to, o co se jedná všem stranám po naše časy, o moc.

A k tomu, aby někdo získal moc, a klade-li si při tom takové cíle jako socialisté, musí si mnoho problémů vyjasnit. Již před sjezdem se s Plechanovem spojila garnitura mladých sociálních demokratů, mezi nimiž vynikali zvláště tři lidé, přibližně stejného věku. Vladimír Uljanov, Leo Trockij a Jurij Martov. Společně s ostatními aktivními stoupenci sociální demokracie zorganizovali zasedání sjezdu, ale návrhy na program strany i názory na vnitřní uspořádání organizace vypracoval každý sám. Ruská sociálně demokratická strana vznikala pod přímým vlivem evropského socialistického myšlení a pod působením zvláště německé sociálně demokratické strany. Část sociálních demokratů se domnívala, že je třeba převzít zkušenosti Německa z období protisocialistických zákonů Bismarkových a založit stranu přesně takového typu, jako byla německá sociální demokracie, a převzít její program, taktiku i strategii. Tato skupina počítala s revolucí a nebyla ani proti vedení třídního boje, chtěla ale převzít „moderní“ zkušenosti ze západu a aplikovat je na Rusko.

Vžijeme-li se do atmosféry té doby a hlavně uvážíme-li, že sociální demokracie v Rusku byla v té době převážně složena z intelektuálů životně spojených se západem, pochopíme, proč byli pro tuto socialistickou taktiku. Zdála se být pochopitelná a normální. Nebyla.

Proti této taktice vystoupil Vladimír Uljanov, který z neznámých důvodů přijal jméno Lenin. Na II. sjezdu vystoupil s ucelenou organizační koncepcí strany dosud naprosto nevídaného typu, strany, která vycházela ze zkušeností evropského dělnického hnutí, ale spojovala je i se zkušenostmi nemarxistických socialistických sil v období Pařížské komuny (blanquismus), s poznatky ruského anarchistického hnutí atd. Lenin svoji koncepci politické strany od nikoho nepřevzal. Došel k ní po bedlivé analýze politických organizací a poté, co se seznámil se státní mašinérií ruského impéria, se všemi jeho články, kolečky i převodovými pákami. Okusil všech těch plodů dějin. I na vlastní kůži. Jaká tedy měla být ta Leninova strana?

Vzhledem k podmínkám v Rusku měla být malá, ale s velikým vlivem. Její členstvo měla tvořit především skupina profesionálních revolucionářů, placených stranou a vytvářejících její orgány. Každý člen strany měl pracovat v jedné z organizací, pomáhat finančně a plnit usnesení vyšších orgánů. Leninův plán předpokládal stranickou hierarchii v organizaci, završenou sjezdy strany. Profesionální revolucionáři měli být hlavním jádrem strany. Kolem nich se měla rozvíjet činnost ilegálních organizací, stranických buněk dělníků i intelektuálů, kroužků, na profirevolucionáře měla být navazována činnost a vliv v odborových organizacích, podpůrných spolcích atd.

Chcete-li, tak Lenin vytvořil první stranu skutečné politické elity, diferencoval ji a uzákonil principy jejího vnitřního života.

Nahlédli jsme již do „kuchyně“ Marxových názorů na politickou stranu a již podle prvních náznaků vidíme, jak se Lenin odlišoval od Marxe, jak ho rozvíjel a přizpůsoboval podmínkám politického života v Rusku.

Leninův plán na vybudování revoluční strany v Rusku byl v samé podstatě sociologickým plánem diferenciace v kruhu, plánem přísně centralizovaným co se týče struktury vznikající organizace, která měla charakter spíše polovojenský než politický. To bylo zčásti ale zdání. Do této centralizované stavby, na jejímž vrcholu stál sjezd strany, dávající v podstatě neomezená práva ústřednímu výboru strany, a tedy především vůdcům, byly vneseny demokratické vyrovnávací prvky, jako volby delegátů a funkcionářů atd. Demokracie bylo ale právě jen tolik, kolik dovolovaly podmínky. Bylo třeba jednoty.

Leninův plán strany narazil na obrovský odpor. Intelektuální část sjezdu i strany se postavila proti. Plán se jevil usurpátorský, nedemokratický, diktátorský, nebral v úvahu demokracii, různost názorů a námětů a především omezoval členskou základnu tím, že každý člen strany musí pracovat v jedné z jejích organizací.

Na sjezdu bylo až napínavé sledovat, jak Lenin zvítězil s částí svých formulací především díky některým delegátům z neintelektuálského prostředí. Při hlasování o bodech stanov strany, ale i v rozhodování o programové části, v podstatě zvítězil, a tak vznikl směr, který vešel do dějin pod názvem „bolševismus“. Jeho protivníci, kteří byli poraženi, se od této doby nazývali „menševiky“. A jména jim už zůstala.

Skutečností zůstává, že se nikdo nepodřídil usnesením tohoto sjezdu. Lenin si byl vědom, že nevytvoří-li vlastní centrum, a tedy v podstatě stranu podle svého modelu, bude politicky zničen. Menševici Martov, Trockij, Axelrod a nakonec i Plechanov si uvědomili, že dovolí-li Leninovi vytvořit takovou stranu, budou zničeni oni. V sázce nebyl ale ani Lenin, ani menševici. Jak se ukázalo, šlo ve zdánlivě malicherných sporech o osud revoluce, o osud světových dějin.

Nikdo nemohl pochopit, že se ruská sociálně demokratická strana ihned po svém založení rozdělila na dvě frakce. Dělnické hnutí v západní Evropě a hlavně jeho představitelé se divili, proč se Rusové „hádají“ o články stanov, které stejně nikdy nikdo nečte, proč se hádají o to, jak kdy co bude, když nikdo přesně neví, co bude a jak to bude. Vše se zdálo být tak malicherné proti tomu, zda se mají socialisté ve Francii a Němečku zúčastnit práce vlád, zda mají přijmout ministerská křesla! Rozpory mezi bolševiky a menševiky se zdály být malicherné i „levým“ ve II. internacionále. Vždyť obě frakce v Ruské sociální demokracii byly pro revoluci, pro třídní boj, pro diktaturu proletariátu, obě stály na levém křídle této mezinárodní organizace dělnické třídy. Spory však přesto malicherné nebyly.

Lenin si již na počátku svého tažení proti zanášení zkušeností ze západu do Ruska (rozuměj tím přebírání celého modelu politické strany se vším všudy) uvědomoval, že bez centralizované strany není možné ani myslet na uchopení moci, na zorganizování dělnictva a jeho organizaci, na splnění minimálního plánu v programu strany (to je dosažení požadavků v podstatě buržoazní revoluce); a na splnění maximálního programu - to je vítězství socialistické revoluce. Pouze ve vytvoření nové strany byla nejen jeho šance, ale i smysl boje celých vrstev obyvatelstva a společenských tříd.

Lenin si takovou stranu postupně vybudoval.

Nebyla, v tomto období, dostatečně početnou, ale stávala se stále připravenější, organizovanější a jednotnější; byla nesmírně akceschopná. Její filosofové byli schopni diskutovat na nejrůznější témata v nepříjemném ovzduší pařížských emigrantských kaváren, ale její ozbrojené družiny se stávaly postrachem majetných tříd i bank v okrajových oblastech Ruska. Bolševismus se zrodil jako politický směr v revoluci a pro revoluci, jako marxistická politická doktrína XX. století.

Byl zde. V samém začátku vzniku bolševického centra, musel Lenin popřít ne samotný marxismus, ale dosavadní chápání marxismu. Marxismus pro něj byl návodem k činnosti a poznávání skutečnosti; metodou tedy k rozvíjení i marxismu. Pochopil toto živé učení, vzal z něho to, co bylo všeobecně platné, poučil se na metodě jeho tvůrců a dál pracoval sám. Pracoval metodou „revize“, která se pro Lenina nestala metodou „revizionistickou“.

Právě z metody Marxovy práce Lenin vyvodil změny v organizační struktuře své politické strany, která byla vzhledem k podmínkám v Rusku a k novým jevům ve vývoji kapitalismu připravena přivítat složité XX. století naprosto kvalifikovaně, zatímco tzv. moderní sociální demokracie v podstatě odpovídaly způsobům života XIX. století. Rusko se stávalo centrem, na němž si budoucnost experimentovala s osudy celého světa. Věřil by snad někdo z tehdy žijících sociálních demokratů, že bolševické metody demokratického centralismu a zkušenosti z výstavby strany nového typu se stanou nosnými pilíři pro politický systém části světa, a že i buržoazní strany se v mnohém poučí a část i převezmou?

Jistě nikdo. Snad tomu věřil pouze Lenin sám. A ani on ne tak zúplna, jak se později stalo.

Je zajímavé, že jeho analýza, podle které propracoval základy organizace, ale i taktiky a strategie, většinou vyšla. On, člověk téměř neznámý, jehož si zatím nikdo nedovedl postavit do řady s takovými titány tehdejšího dělnického hnutí, jako byl August Bebel, Karel Kautský a Eduard Bernstein.

Ať již chceme nebo nechceme, mezinárodní dělnické hnutí v této době mělo pouze dva teoretiky, kteří zaplňovali mezeru po smrti Engelse. Byli to právě Lenin a Bernstein. Dva rozdílné charaktery, dvě zcela protichůdné metody práce, dvě odlišné analýzy, dvojí politická praxe. Bernsteinismus, jehož ruská odnož ve figuře legálního marxismu v Rusku neprošla, se stal převládajícím v mnoha sociálně demokratických stranách na západě a předznamenal politiku části socialistického vlivu na dělnické hnutí před první světovou válkou, zahájil právě v čase jejího průběhu cestu světem, aby ho popohnal k řešení nejnaléhavějších požadavků lidstva. Lenin a Bernstein revidovali marxismus v mnoha jeho hlediscích. Pouze jeden však byl revizionistou. Kdo to byl?