Vytasil se také s podivuhodným Prostředkem, kterým by se zuřivé
politické strany zkonejšily. Způsob ten hned povíme: Vezměte z každé
strany sto vůdců a rozdělte je ve skupiny, aby hlavy stejné velikosti
byly si nejblíže, potom nechť dva lékaři uříznou všem jedním rázem
část hlavy, aby jim zbylo stejně mozku. Na to uříznuté části hlavy
vyměníte tak, aby každý dostal část hlavy svého soupeře... Zdárným
provedením se docílí skvělých výsledků. Když se přenechá rokování
dvěma zbývajícím polovicím mozku, dříve se shodnou a dají najevo
tu umírněnost i správnost myšlení, která je tak žádoucí v mozkovicích
těch, kdož se domnívají, že přišli na svět, aby na vše, co se děje, dohlíželi.
J. Swift
Chtěli-li sociální demokraté získat důvěru dělnictva, museli mu předložit plán nejen taktického postupu, ale alespoň ideu budoucí společnosti. Přiznejme si ale, že obrazem této společnosti, která měla nést název socialistická, se v podstatě nikdo nezabýval a teoretikové opakovali ve změněné podobě, co bylo již vyřčeno utopisty před desetiletími.
A tak prostý sociální demokrat v západní Evropě, nebo i sympatizující dělník, volící sociálně demokratické předáky za poslance parlamentů, věděl, že k socialismu dojde jeho třída bojem proti fabrikantům, získáváním větších svobod a práv a nakonec revolucí. Tato revoluce měla vyvlastnit všechny výrobní prostředky, vzít je soukromníkům a bohatcům, odevzdat je do rukou lidu. Stát měl odumírat, protože mělo odumírat násilí, na zemi měla být nastolena spravedlnost, nikdo neměl mít více než druhý.
Nebyla tato vize v podstatě tužbou, starou jak lidstvo samo, po zlatém věku lidstva? Nevyplňovaly tyto tužby, tak často opakované, i když jinak motivované ve všech vzpourách a revolucích od Německé selské války do Velké revoluce ve Francii, hesla o svobodě, rovnosti a bratrství?'
Prvním člověkem, který chtěl zrevidovat tyto vize, ale i celé teoretické učení socialismu, byl E. Bernstein.
Tak se stalo, že přítel Marxe a Engelse nakonec vypracoval koncepci socialismu, která se s marxismem rozešla, až do hloubky teoretických základů marxistického socialismu. „Hubený Eda“, jak ho nazývali sociální demokraté ve svých rozhovorech, se rozhodl pro útok na všech frontách: politické, v oblasti ekonomie i filosofie. Nedalo se mu upřít, že byl skutečně výborný analytik, což ostatně již prokázal ve své knize „Socialismus und der Demokratie in der englischen Revolution“, ale zvláště svými články v časopise „Neue Zeit“ (1897 až 1898), jimiž se pustil do socialistického učení plnou silou. Bernstein si za vzorek svého výzkumu vzal německou a anglickou společnost, vycházel z faktu, že kapitalistická společnost v těchto dvou zemích, ale i v celé západní Evropě se vyvíjela od roku 1871 v mírových podmínkách, že se socialistům podařilo získat slušné pozice v mocenské struktuře svých států a dokonce existovala naděje, že by byla možnost získat přes polovinu hlasů, a tím se dostat k moci. V neposlední řadě Bernstein zhodnotil i stav výrobních sil na konci XIX. století. A skutečně, proti době, kdy K. Marx psal svůj proslulý „Manifest“, se změnilo mnoho. Především v hospodářském životě. Průmyslová revoluce byla na vzestupu, elektřina začínala ovládat průmysl, zlepšovala se životní úroveň dělníka. Tento dělník již nebyl ochoten jít do revolučních šarvátek, protože měl co ztratit.
Eduard Bernstein tedy vypracoval svoji prognózu socialismu, ve které popřel, že by socialismus mohl být vědeckým vyjádřením společenského pohybu; viděl jej pouze jako etický ideál. A jestliže se za necelých padesát let dosáhlo ve všech oblastech života takového pokroku, jestliže dělnictvo mělo již své zástupce v parlamentě, mělo závodní odborové organizace, bylo přece zbytečné vést politický boj k revoluci. Bernsteinova teze o tom, že „hnutí je mi vším, konečný cíl ničím“, vyjadřovala typ taktického boje za získání okamžitých pozic a zisků bez ohledu na budoucnost, na kolektiv, na solidaritu dělnictva všech zemí. Víra v klidný vývoj socialismu prostřednictvím drobných reforem přes volební vítězství mohla však chytit pouze nepatrnou část dělnictva. Bernsteinovi totiž v jeho analýze ušla některá základní fakta společnosti. Nepochopil totiž, že přes změny v kapitalistickém hospodářství se podstata kapitalismu nezměnila, že vznik monopolů a akciových společností neznamená rozvoj socialismu, ale novou vývojovou fázi kapitalismu, která byla později Leninem tak výstižně označena „imperialismem“. Ale ani v analýze třídních struktur Bernstein teoreticky neobstál. Nerozpoznal mimo jiné, že v samotné dělnické třídě došlo ke změnám, že vznikla úzká vrstva kvalifikovaného dělnictva a dělnických funkcionářů, hrající úlohu skutečné aristokracie mezi dělníky. Tato vrstva pak skutečně neměla zájem vést třídní boj, protože byla již kapitalismem získaná, podplacená a zkorumpovaná.
Na přelomu století tento proces probíhal ve všech zemích, ve kterých probíhaly průmyslové změny, průmyslová revoluce. Diferenciace mezi dělnictvem a rozdílné zájmy jednotlivých vrstev, mezi něž musíme počítat i zproletarizovaného měšťáka, našly svůj věrný výraz v teoriích socialismu. Bernsteinův revizionismus byl chytlavý a měl velký vliv. Byl mezinárodním vyjádřením tužby maloměšťáckého socialisty po klidu, jeho víry v evoluci a smíření tříd.
Bernstein nevytvářel své názory proto, aby socialismu vědomě škodil. Přesto, že se rozešel s marxismem, zůstal socialistou a domníval se, že jeho teorie rozpracovává socialismus na podmínky XX. století, které mělo být stoletím klidu, soužití a postupných reforem. Proto i ve filosofii ten obrat od Hegela ke Kantovi, to popření dialektiky, které je v marxistické filosofii nejrevolučnějším prvkem. Nakonec se ukázalo, že výborný analytik Bernstein našel pro svoji analýzu špatný vzorek. XX. století se nestalo obdobím klidu, který byl tak dobře charakterizován secesí - naopak. Stalo se kotlem, ve kterém se škvařila a vařila budoucí společnost, mentalita lidí, jejich charaktery. Století všeho možného, jen ne klidu.
Bernsteinismus a jeho revize marxismu i socialismu, bez vizí daleké budoucnosti, se stal mezinárodním učením, ale ne internacionálním učením. Byla to koncepce sytých maloměšťáků, kterých i mezi dělníky bylo už v tomto období více než dost. Socialismus však musel být ideologií a doktrínou nenasycených, jejichž počet byl a dosud na celém světě je převládající. Pro tyto vrstvy obyvatelstva, pro tuto dělnickou většinu musela existovat koncepce jiná, navazující přímo na Marxe a Engelse. Nemohla být s nimi v rozporu, protože svoji koncepci přeměny společnosti opřeli o existenci vykořisťovaných a nejchudších vrstev. Průmyslová revoluce, na kterou tak spoléhal Bernstein, nemohla bídu z tohoto světa odstranit. To mohla udělat pouze revoluce lidmi vedená a živá.
Vladimír Iljič Lenin provedl také analýzu nového období lidské společnosti. Nedal se okouzlit pronikavými změnami ve strukturách politické moci ani třídními změnami v západní průmyslové společnosti. Pochopil, že tyto změny jsou kvantitativně novými, vyššími vývojovými fázemi, že však podstata zůstává stejná. Svoji analýzu založil na dialektice vývoje, na poznání hospodářských změn a společenských struktur ne pouze v západoevropské společnosti, ale stejně tak nejchudších vrstev dělnické třídy Ruska. Leninismus, i když popřel některé zásady marxismu XIX. století, byl marxistickou metodou poznávání problémů XX. století v celé složitosti celosvětových procesů. Byl vytvořen na ruské půdě a byl ruský, ve svých důsledcích se však nutně musel stát mezinárodním učením, protože nejlépe charakterizoval všechny hlavní rozpory celosvětové společnosti v oblasti společenského pohybu, stal se nejdůslednějším vyjádřením tohoto pohybu.
V Rusku musel leninismus vzniknout, protože pouze zde již existovaly protiklady celosvětové společnosti, se všemi dramatickými spory a rozpory, zde byla masa hladovějících dělníků bez naděje na zlepšení, zde bylo možné probudit utopické představy o socialismu a spravedlnosti bez balastu politikaření a dohod s vládnoucími silami, s nimiž nebyla dohoda možná. Na rozdíl od Bernsteina Lenin poznal, že v Rusku nadchází období revolučního kvasu, ze kterého by se mohl zrodit zárodek přeměny společnosti. Poznal, že XX. století bude zřejmě obdobím velkých třídních konfliktů, ale i válek mezi jednotlivými státy, které musely hledat odbytiště pro svůj stále rostoucí průmyslový potenciál. K tomu účelu vytvořil po zkušenostech mezinárodního dělnického hnutí svoji stranu, která musela být disciplinovaným předvojem nejchudších dělníků, protože v době revolučního rozmachu nebylo možné přistupovat na klábosení, obvyklé v západních demokraciích. Slovo demokracie dostávalo v leninismu nový obsah, obsah uvědomělého podřízení revoluci a centralismu za účelem vítězství v třídních bojích. A masám bylo třeba dát vizi socialismu - této budoucí společnosti rovných a spravedlivých. V Rusku to bylo snadnější než kdekoliv jinde. Požadavky a přání hladových a vyděděných nebyly tak velké a nenávist k zastaralému zřízení vybičovaná. Právě jim leninismus socialistickou vizi dal.
Vždy ale upozorňoval na to, že socialistické společnosti je možné dosáhnout pouze prostřednictvím revoluce a politickým bojem nejen proti carismu, ale i proti buržoazii. Minimální plán ruských sociálních demokratů vycházel z potřeb dovršení buržoazní revoluce v Rusku. Požadoval pro dělnictvo zavedení osmihodinového pracovního dne, právo shromažďování, právo voleb, právo na práci a kontrolu nad výrobou, právo na vzdělání atd. Sociální demokraté v Rusku upozorňovali na to, že tyto požadavky je možné dosáhnout pouze politickým bojem proti carismu, jeho svržením a nastolením dělnicko- rolnické vlády. Vypracovaný minimální program, který měl svůj vzor v dosažených vymoženostech dělnictva západní Evropy, se obracel i k největší existující třídě v Rusku - k rolnictvu. Rolnictvo mělo dostat půdu, měly být rozděleny šlechtické velkostatky a latifundie, rolnické hospodářství se mělo rozvíjet pomocí laciných úvěrů poskytovaných státem atd.
Na otázku „a jak to bude za socialismu?“ odpovídali sociální demokraté: v Rusku může dojít ke specifickému vývoji, kdy buržoazní a demokratická revoluce přeroste v revoluci socialistickou, která odevzdá všechny výrobní prostředky do rukou dělnictva a pracujících, bude vytvořena vláda diktatury proletariátu, který v úzké spolupráci s pracujícím rolnictvem provede základní změny ve společnosti, zruší armádu, zavede rovné rozdělování národního bohatství a důchodu. Postupně bude zavedeno spravedlivé, socialistické odměňování za práci, ve společnosti nebude nerovnost, budou zrušeny třídní a majetkové rozdíly. Nejchudší vrstvy a dělníci se stanou pány závodů a celé země, budou mít všechno k dispozici, vše bude jejich. Po potlačení odporu vykořisťovatelů bude socialistické zřízení přecházet k uskutečňování nejširší demokracie tak, aby život každého jednotlivce byl naplněn štěstím a spokojeností. Socialistická společnost otevře dokořán dveře vzdělanosti a umění, které již nebude sloužit pouze úzké vrstvě vyvolených, ale pracujícímu lidu, který bude mít k dispozici všechny vzdělávací prostředky.
Socialistická revoluce a společnost měla vyřešit i problém národnostní. Vítězstvím proletariátu v revoluci měly zmizet národnostní třenice, protože dělnictvo jedné země muselo nutně pomáhat dělnictvu země druhé. Každý národ měl právo na sebeurčení až do úplného oddělení, právo na svobodný rozvoj uvnitř svých hranic. Vítězstvím socialismu na celém světě měly pak zmizet státní potlačovatelské funkce, měly zmizet hranice a nastat období bratrské spolupráce, míru a budování šťastného života.
Takový maximální program ruské sociální demokracie, který byl dotvářen v složitých skupenstvích nejrůznějších sjezdových materiálů a článků socialistických publicistů, není vyčerpávající, ale dává dobový obraz vize socialismu. Když si odmyslíme, že splnění tohoto programu, ve kterém se znovu promítla některá učení utopických socialistů XIX. století, v podstatě znamenalo důsledné zavedení společnosti rovných v „klidném životě“, byly cíle tak jasné a vyjadřující tužby ruského dělníka a mužíka, že musely chytit. Bolševický program neopomenul v žádném případě zaznamenat přání a tužby kohokoliv, kdo se mohl v revoluci stát spojencem proletariátu. Takový program se v určité chvíli mohl stát a také se stal základem ve vytváření taktických koncepcí revolučních sil, bojujících o moc za podpory širokých vrstev obyvatelstva.
Leninova analýza byla moderní sociologicko-politickou metodou opřenou o marxismus XIX. století, který tak byl rozvíjen a přizpůsobován ruským podmínkám a, jak se ukázalo, i změnám v celosvětovém měřítku. Klíčem k vyplnění tohoto programu však byla politická strana a hlavně její vůdce - Lenin.
Kdyby v dějinách zůstalo všechno a všichni, co a kdo byli označováni za „mezník v dějinách“, byly by dějiny posety samými mezníky. Ve skutečnosti zůstává v genech lidstva zakódováno velmi málo z toho, co se v dané chvíli zdá jako rozhodující a hlavní, co je většinami vyhlašováno za klíčové. Čas potom ukáže, co mělo a nemělo význam, co bylo důležité a co ne, co i pod jmény pokroku a socialismu ve skutečnosti brzdilo lidstvo od uskutečnění dávných tužeb po lidském štěstí a spravedlnosti a co, ať již zatracováno nebo opomíjeno, mu pomáhalo na této věčně dlouhé cestě.
Nikdo však nepopře, že skutečným mezníkem v dějinách lidstva byla osobnost V. I. Lenina. Celé toto století je poznamenáno dvěma postavami, které vtiskly pečeť svého díla do hmoty světa a do vědomí lidstva.
Oba dva pracovali v naprosto rozdílných oborech, oba pracovali s hmotou a čísly, dovedli najít klíč k řešením, a nakonec oba dva sledovali výsledky své práce s velkými obavami. Síla, kterou našli, mohla pomoci vyřešit problémy lidstva, ale mohla a může také lidstvo zničit. I to nakonec je řešení problémů.
Životní dráhy fyzika a revolucionáře se ubíraly zcela různými cestami. Proč se vlastně Lenin stal revolucionářem? Vždyť jeho rodina byla velmi dobře situovaná, otec byl za zásluhy o rozvoj školství carským státem dokonce povýšen do šlechtického stavu. Majetek, který se skládal nejen z movitostí, ale i značných nemovitostí (ne neprávem se někdy v literatuře hovoří o vlastnictví půdy a nějaké té vesnice), umožňoval dětem inspektora Uljanova mít vše, co si přály. Dostalo se jim nejvyššího možného vzdělání, jež v carském Rusku bylo možné dosáhnout pouze privilegovaným vrstvám. Lenin sám byl přímo předurčen ke kariéře právníka a mohl obohatit ruskou společnost o svůj titul doktora práv.
S trochou německé krve v těle z matčiny strany by se stal jistě vyhledávaným advokátem. Nebo snad vědecká dráha? Jeho práce o vývoji kapitalismu v Rusku, ve které poprvé použil analytické metody, která se mu v pozdějších dobách tak osvědčila v politickém životě, byla skvělým životním startem mladého vědeckého pracovníka, erudovaného a ctižádostivého. To vše bylo možné a asi by to tak bylo, kdyby se nestala věc, která jej z tohoto předurčeného života radikálně vyšinula.
Konečně: doktor Marx a továrník Engels také byli předurčeni k něčemu jinému, než byl socialismus. Také oni byli „vyšinuti“ ze zaběhlých konvencí společenského života, obešli zákony průměru a normality, aby tuto normálnost usvědčili z nemorálnosti. Lenin se dostal na dráhu politika z povolání revolucionáře, zásluhou svého staršího bratra Alexandra. Rozhodla jeho poprava. V tak situované rodině, jako byla Uljanova, poprava nejstaršího syna a sourozence působila jako bomba. A Vladimír Iljič Uljanov, tehdy ještě student gymnasia, sveřepě prohlásil: „My půjdeme jinou cestou!“
Alexandr si vybral cestu narodnického teroristy; a co Lenin? Ani geniální děti nemohly a nemohou vstřebat v patnácti letech myšlenkové bohatství Marxova „Kapitálu“ ani zkušenosti Pařížské komuny. Lenin tehdy nemohl jistě také vědět, jakou cestou půjde. Věděl bezpečně pouze to, že to nebude cesta individuálního teroru. Ale že cíl je týž. Život rodiny se nyní od základu změnil. Ze starého klidného období zůstala snad pouze láska k hudbě, protože všichni ostatní sourozenci v čele s matkou vsadili na Vladimíra Iljiče. Od této chvíle jej všichni podporovali, pouze jeho, stal se osou života, byl vyvoleným splnit svá předsevzetí, a z lidského hlediska nemohla v tomto období tato předsevzetí - předsevzetí jeho i celé rodiny - znamenat nic jiného nežli pomstu.
A nenapadá vás jiná historie zcela jiného člověka, jinak motivovaného a zahaleného do roušky nerozvátého tajemství?
O mnoho desetiletí později vsadila jiná rodina v jiné části světa na svého člena, po jeho násilné smrti na druhého... rodina Kennedyů. Co všechno lze vlastně učinit z člověka?
Leninova rodina se stala vlastně první stranickou organizací nové politické strany, která se v Rusku teprve měla ustavit. Disciplinovanou organizací s principy budoucí politické strany proletariátu. Ve vytváření této strany hrála zkušenost rodinného života Uljanovových značnou úlohu. Ale nepomiňme poznání, že pocit msty, který byl brzy vystřídán společenským uvědoměním a zaměřením činnosti, musel hrát úlohu v posunu Lenina na dráhu revolucionáře.
Geniální lidé jsou zase jen lidé; prožívají své šťastné chvíle i smutek jako každý. Kdy takové chvíle nastávají? Těžko říci, pokud nejsou sami sdílní. Nejšťastnější chvíle v životě Lenina jistě nastala v roce 1917, kdy naplnil svůj život do posledního písmene a dočkal se uskutečnění svého snu, své ideologie, myšlenek. Viděl vítězit své ideály, vytvořené a formulované, viděl bořit starý svět a věřil v urychlené vyřešení problémů nového světa. V říjnu 1917 se Leninův život naplnil, a to, co udělal za další roky svého života, bylo jaksi navíc, to byl dar Rusku a lidstvu od člověka, který svůj hlavní vynález již dokončil. Jeho uplatnění oznamoval na II. sjezdu sovětů konstatováním, že Prozatímní vláda je svržena a socialistická revoluce zvítězila.
K tomuto štěstí však byla cesta vydlážděna mnoha krizovými situacemi, kdy se zdálo, že život již nemá cenu, že je vše ztraceno. Lenin takové krize nejednou prožíval.
Bylo to v roce 1907, po porážce první ruské revoluce. Opět byl nucen uprchnout z Ruska. Ubytoval se ve Švýcarsku. Tehdy přišla ta chvíle, kdy se mu zdálo, že je všemu konec. Byl poražen, ideály byly ztraceny, přátelé ho opustili. A tehdy tento bojovník prohlásil: „... Je mi, jako bych se měl položit do rakve.'' Ta chvíle, kdy se rozhodovalo o tom, zda dokončí své dílo, svůj velký experiment, netrvala dlouho. Štěstí, že netrvala.
Nic nemůže ublížit velikosti skutečně „vynikajícího“ jednotlivce než jeho zbožštění. Byly doby, kdy dějiny lidstva byly „dlážděny“ osobnostmi, jimž se již za jejich života přiznávala nelidská nadpřirozenost, stavěly chrámy, a oni byli uctíváni ne jako výjimeční lidé, ale jako Páni nad vším tvorstvem.
Spolu se zbožštěním osobnosti dopadá na prosté lidi tíha legendy o vševykonávající dobrotě „nadčlověka“.
Osobnosti Lenina hrozí podobné ponížení, které se rovná zradě na něm, na jeho životě, na celé socialistické doktríně. Ve světě, kde neexistuje pouze dobro a zlo, tak jako neexistuje pouze barva bílá a černá, nemůže být člověka jen dobrého nebo jen zlého. Leninova „dobrota“, která dochází v současné, době tak velkého ocenění, vycházela z objektivního poznání světa, a tedy byla tak perspektivní jako jeho svět socialistické vize, ke kterému bylo třeba najít cestu nedlážděnou momentálními „dobrými“ skutky. Co proto vystupuje z celého Leninova díla, je především tvrdost. Byl to člověk nesmírně tvrdý ke všemu a všem, kdo překáželi revoluci vědomě nebo nevědomě, protože bylo v sázce příliš mnoho. Ne snad jeho život, ale, podle jeho míněni, životy miliónů, osudy budoucích generací, osudy světa. Byl tvrdý i v poznání, jak se mění kvalita světa, předbíhal tento proces přeměny, podřizoval si jiné a rozcházel se s těmi, o nichž věděl, že hledají, ale při svém hledání bloudí a zdržují či odvádějí. Při předbíhání dějinným procesům vždy vzniká nebezpečí, že dojde k chybám. Lenin se dopustil chyb, ale to hlavní, co udělal, podstata jeho „vynálezu“, se ukázala naprosto správná a snese soud dějin teď i v budoucnosti. Při odstraňování hnilobných přežitků XIX. století a století předcházejících, rozvíjel revoluci, která se stávala hlavním hybným činitelem „v lidské hmotě“ - ve společnosti. Tak doufal a věřil.
Na vyjádření tohoto pohybu nemohl již vystačit s formulacemi a pojmy dřívějších dob, nemohl zůstat stát a školometsky přemílat staré, bylo třeba objevit nové pojmy a jejich nový obsah objevit pod krunýřem starých pojmů nové a živé skutečnosti.
Stal se humanistou nového typu, nesmiřitelným v současnosti proto, aby společnost byla smiřitelná v budoucnosti, člověkem dávajícím slovům humanita a svoboda dosud nevídané obsahové složeni, zcela nepřijatelné pro všechny, kdo stáli na pudě kapitalistické civilizace, a nemohli překročit hradby touto civilizací vytvořené. V Leninovi a jeho díle byly vybudovány „socialistické zábrany“, aby kapitalismus a vše, co s ním souviselo, nemohl splynout beztrestně se socialismem.
Lenin byl humanistou a demokratem až v uplatnění konečné vize svého programu, až při nastolení a vybudování utopického, ale tak nezbytně nutného a vítězivšího světa rovnosti, svobody a spolupráce, světa, ve kterém i každý jednotlivec bude moci rozvíjet svoji jedinečnost a tak naplnit svůj život.
Tak se dramatickým způsobem spojil v Leninovi humanismus budoucna s tvrdostí a nesmiřitelností přítomnosti. V dějinách se to často nevidí. Tyto rysy v jeho politice až příliš svádějí k souhlasu s tím, že to byl „fantastický realista“.
V těchto dvou stránkách Leninovy osobnosti je skryt i zásadní rozpor revoluce. A co na to fyzika? Éra uvolnění atomové energie nezačala v elektrárnách a kuchyňských ledničkách, nezačala v žádném odvětví důležitém pro obživu lidstva, začala výbuchem bomby. Lenin uvolnil v hmotě, kterou sledoval, obě dvě její agresivity najednou. A výsledek ...?
Lenin prožil za svého života mnoho „bitev“ a nemohl je všechny vyhrát. Prohrané bitvy však zvětšovaly jeho nenávist, vlastní pouze lidem cele zaujatým prací. Částí této práce byla teorie o revoluci, proti níž se zformovala vlivná a silná opozice, mající také svůj základ v marxismu XIX. století. Tato opozice donutila Lenina k opravdovému „chrlení“ myšlenek o revoluci, myšlenek zachovávajících si dodnes svoji platnost.
V době, kdy v západní sociální demokracii docházelo ke stále ostřejším rozporům mezí seskupeními uvnitř sociálně demokratických stran, začala na východě rusko-japonská válka. Znamenala konec revizionistických iluzí o mírném vývoji ve světě a povlovném vítězství socialismu cestou reforem.
Když se v srpnu 1904 v Amsterodamu sešel VI. kongres Druhé internacionály, vzrůstající celosvětové napětí, ale i propukající stávkové hnutí na delegáty kongresu muselo nutně zapůsobit. Odsoudili revizionismus, ale neoddělili se od něj; Plechanov se symbolicky objal s Japoncem Sen Ketajamou, ale dělnické hnutí nemělo síly k zastavení války na Dálném východě. Kongres přijal řadu rezolucí, z nichž jedna hovořila o jednotě hnutí, hnutí však zůstalo rozdělené. Dělnictvo, které odmítalo ústy svých delegátů revizi socialismu, přešlapovalo - vinou svých vůdců - v politické i hospodářské oblasti na koncepcích, platících v XIX. století. Nebylo připraveno na události, které na sebe nedaly dlouho čekat. Starý výklad „demokracie“ se stával zhoubou pro sociální demokracii.
Nebylo tomu tak ale v Rusku, kde docházelo k nečekaným obratům revolučního charakteru, které měly změnit dosavadní pojetí a chápání vývoje na začátku XX. století. Rusko první ukázalo, že vývoj půjde podstatně jinak, než mysleli pánové Bernstein a Millerand, ale že i soudruzi Kautský a Bebel budou muset hodně změnit ve svém myšlení. Vypukla první ruská buržoazně demokratická revoluce.
Ihned po vypuknutí revoluce v Rusku začali sociální demokraté řešit některé teoretické problémy, které měly praktický význam. Všichni socialisté pochopili, že cíle, za kterými masy povstaly, a jejich požadavky, že to vše je obsahem buržoazní revoluce, a že tedy revoluce je buržoazní. K tomu se, podle všech zkušeností, mělo přihlížet v kladení požadavků i cílů všech politických uskupení, nevyjímaje socialistická. Základním cílem mělo být zničení pozůstatků feudalismu, a proto měla být motorem této revoluce buržoazie, která měla získat moc, měla se stát hegemonem revoluce.
Proti tomu vystoupil Lenin a bolševici, kteří již v podstatě vytvořili samostatnou politickou stranu.
Menševici spatřovali model a vzor ruské revoluce především ve Velké francouzské revoluci 1789 a buržoazních revolucích 1848. Z hlediska příkladu, považovaného dosud většinou marxistů za klasický a objektivně nutný, měli samozřejmě pravdu. Myšlení XIX. století a vžitá dogmata nedovolovala nic jiného nežli schéma - buržoazní revoluce - buržoazní republika - socialistická revoluce celosvětová - celosvětová socialistická republika.
Lenin však viděl zákonitosti poněkud jinak. Podle svých analýz zpozoroval, že ruská společnost se svým třídním složením není francouzskou společností XVIII. století, a že ruská revoluce není ani revolucí buržoazního typu podle revolucí bouřlivého roku 1848.
Ano, byly zde jisté podobnosti, zvláště s revolucí pařížského dělnictva z července 1848; ale v Rusku vznikla nová kvalita. Protože společnost již byla jiná a třídy vstupovaly do revoluce s jinými požadavky, i jejich postoje byly jiné než tříd buržoazní západoevropské společnosti v XVIII. a XIX. století.
Lenin dokázal, že na vítězství revoluce v Rusku má zájem v prvé řadě proletariát, a to větší než sama buržoazie, která by se ráda s carismem dohodla. Proletariát se tedy mohl stát vedoucí silou v revoluci, která mohla dostat zcela nový kvalitativní ráz. Proto výsledek revoluce již mohl a musel být jiný, než kdyby šlo o revoluci čistě buržoazní, ve které by byla vedoucí silou buržoazie. Proletariát, pokud vybojuje s rolnictvem v revoluci moc, nemusí nastolit režim buržoazie, ale demokratickou diktaturu proletariátu a rolnictva (dělnicko-rolnickou vládu), která by umožnila dělnictvu přejít takřka ihned k boji za socialistickou revoluci.
A hle, teorie permanentní revoluce byla na světě. Leninova teze o dělnicko-rolnické diktatuře jako o formě přechodu k socialistické revoluci, byla přínosem takového obsahu, který nebyl dodnes vyčerpán.
Opusťme na chvíli pole teoretických sporů revolucionářů o revoluci, a podívejme se na dnešní praktické uplatnění této teze. Ano: zvážíme, že většina zemí, které jsou dnes začleněny do tzv. světové socialistické soustavy, neprošla obdobím dělnicko-rolnické diktatury. Přesto ale i nyní hraje tato teorie svoji úlohu. Ty země, které se vymanily z koloniálního područí, prošly většinou stádii národně osvobozeneckého boje, který byl mnohdy i buržoazní revolucí. Změnou v celosvětovém poměru sil mezi kapitalismem a socialismem však často šlo o buržoazně demokratické revoluce, které vytvořily předpoklady pro vývoj určitých mezistupňů ke skutečně socialistickému rozvoji. Jestliže Lenin vytvořil tuto teorii na ruské podmínky v roce 1904 (ve své knize „Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci“), teorii, která rozvíjela socialistickou ideologii v oblasti revoluce, pouze na poznání současnosti záleží, zda skutečně se může uplatnit (mimo zjevných prvků) teorie dělnicko-rolnické diktatury v málo rozvinutých zemích i dnes. Faktem zůstává, že mnohotvárnost forem přechodu k socialismu je téměř tak rozmanitá jako mnohotvárnost různých uskupení, objektivně jdoucích k socialismu. V případě dělnicko-rolnické vlády se rovněž ukázalo, že není všelékem na neduhy socialistických společností; překrýt pouhým heslem neduhy nesocialistické a nerevoluční samozřejmě málo pomůže.
Po Leninově revizi marxismu XIX. století v otázce vybudování strany, po obohacení marxismu o teorii výstavby akceschopné revoluční strany, můžeme říci: ano, Lenin tvořivě revidoval marxismus a obohatil jej zobecněním živých skutečností, jejichž dech ještě nevyčpěl, a vytvořil tak nové podmínky revoluce. Jeho teorie si udržela svá stoupence a vyznavače dodnes a ukázala svoji životnost zejména v období mezi druhou a třetí revolucí v roce 1917.
Základ revolučního boje viděl Lenin vždy v politickém vystoupení dělnické třídy nekončící vyhlášením a provedením politické generální stávky, ale přechodem od generální stávky k ozbrojenému povstání. Hospodářský boj v období revoluční přípravy měl cenu pouze jako příprava a jistý mezistupeň k politickému boji, ke konečnému uchopení moci sociálními demokraty-revolucionáři. Dvojí pohled na revoluci nemohl nezanechat své stopy v mezinárodním dělnickém hnutí. Přes všeobecné projevy sympatií s ruskou revolucí, zůstal teoretický spor mezi Leninem a menševiky v podstatě skryt a širší vrstvy dělnictva na západě se o nových poznatcích a zevšeobecněních ruské revoluce nedověděly. Ani levice ve II. internacionále nepochopila mezinárodní platnost zobecnění revoluce. Všem se zdálo, že vznik sovětů za revoluce je typicky ruskou záležitostí a epizodou, nemající objektivní platnost. Ale přesto všechno: semeno příští revoluce bylo zaseto. A prozatím?
Pouze Lenin a několik jemu nejbližších lidí pochopilo, že v organizační struktuře sovětů vzniká zárodek proletářské moci a státní samosprávy, nejširší a v budoucnosti nejdemokratičtější formy vlády. Ruská revoluce, která našla ohlas v celém dělnickém hnutí, byla polarizačním momentem v krystalizaci různých politických sil, jejichž síla a vliv se ale měly projevit až o několik let později.
Revoluce 1905-1907 ukončila také diferenciaci mezi ruskými revolucionáři. Jejich bolševická část zůstávala osamocena na revoluční platformě, menševici přecházeli na pozice reformismu. Část revolucionářů odstupovala od revoluce. Bolševické vizi o revoluci po její porážce nikdo nepřikládal význam.
Rusko prožívalo porážku své první revoluce ve XX. století a poražení i vítězové si kladli otázku „co dál“. Carská vláda se intenzívně připravovala na uskutečnění společenských a hospodářských reforem, jejichž cílem bylo vyvést část obyvatelstva z revolučního hnutí a pozvednout úroveň průmyslového, ale zvláště zemědělského podnikání na vyšší úroveň.
Důvody, které vedly k revoluci nebyly známy pouze revolucionářům, ale i státním činitelům, kteří chtěli nyní po porážce revoluce odstranit nejdůležitější příčiny revoluční krize, a tak se vyvarovat druhého výbuchu. Proto byla zahájena i čistka ve státní správě, organizován boj proti korupci. Na okraji zájmů však zůstával problém demokratizace a vyřešení národnostní otázky.
Porevoluční krize dolehla i na sociální demokracii, rozdělenou již před revolucí na dvě základní frakce, se samostatnými centry i tiskovými orgány. Rozklad strany se po porážce revoluce prohloubil především hromadným útěkem inteligence ze strany. Uvážíme-li, že do roku 1905 byla sociálně demokratická strana z více než 60 % složena z příslušníků inteligence, uvědomíme si, jak právě tato vrstva byla zasažena porevolučním pesimismem. Socialismus přestal být módou, ukázal svoji drsnou tvář, zabarvenou krví padlých, strhanou kontrarevolučním terorem. Byl konec akademickým hádkám a diskusím, ve kterých šlo o pouhé pózy intelektuálských pseudorevolucionářů. Pro ty, kdo ve straně vydrželi, nastávalo těžké období hledání, vyhrocených osobních i zásadních sporů o taktiku, někdejší přátelé se stávali nepřáteli a z nepřátel přátelé. Hodnoty metamorfózovaly a bolševici i menševici se otřásali údery, které jim nezasazovala ani tak carská vláda a tajná policie, jako jejich samotní stoupenci. Strana procházela obdobím štěpení a rozpadu takového druhu, které se podobalo zániku všeho.
V menševické části strany byly na denní světlo vyneseny proudy, usilující o likvidaci samotné strany, ale ani bolševici na tom nebyli o mnoho lépe.
Situaci socialistických sil charakterizoval bývalý módní marxista P. Struve slovy:
„... Ruský marxismus je nemocný, ztratil svou někdejší převahu nad demokracií, ale i aureolu v očích nejbližších. Z širokého osvobozujícího učení - hnutí se stává zbraní ideové omezenosti, v níž sám sobě postavil hnízdo mandarinátu bez jakýchkoliv podkladů teoretické tvorby ...“
Pokolikáté již v dějinách socialismus byl vystaven pohřebním projevům, pokolikáté již zmizel ze scény - aby se znovu objevil jako objektivně nutný historický proces. Vždy se zapomnělo na chyby, kterých se nikdy nevyvaroval, chyby mnohdy zbytečné a zdržující, kompromitující. Ale stále se očišťoval od nánosů bahna. A co se toho na něj přilepilo s halasnými „také revolučními“ frázemi...
Lenin sám v této době odmítl koncepce levých skupin, které jej obvinili z prakticismu a diktátorství. „Leví“ si začali ze socialismu vytvářet novou náboženskou víru. Byl tedy donucen vstoupit do oblasti, ve které se necítil příliš jistý, do oblasti filosofie.
„Leví“ bolševici se totiž po porážce revoluce dali do zkoumání změn ve společnosti, ale hlavně i v oblasti přírodních věd, které před první světovou válkou udělaly rozhodující obrat ve výzkumu hmoty a energie. Zdálo se jim, že ve světle nových objevů marxismus již neobstojí, že je ho třeba rozvinout, smířit jeho materialistickou podstatu s idealistickou filosofií. Domnívali se, že když se podaří ze socialismu udělat náboženskou víru, s dogmaty a s fantastickou vizí budoucnosti jako království božího na zemi, získají podporu mas a především inteligence, která se začala vysmívat plytkosti poraženého marxistického socialismu a příkře se začala obracet k mysticismu. „Leví“ se svým „bogostrůjstvím“ nebyli zdaleka sami. Obráželi jen celkový stav poražené revoluce, a protože to byli oni, kteří politicky šli dosud nejvěrněji s Leninem, bylo v jejich filosofických odklonech obsaženo nebezpečí politického a morálního rozkladu celé bolševické frakce.
Rozpoutané filosofické diskuse byly pro Lenina a revoluční socialisty tvrdým poučením. Lenin se snažil zpočátku vnést mezi své protivníky sémě rozkolu, ale když se to nepodařilo, musel vystoupit. Byl jimi nyní všeobecně hodnocen jako „pravičák“, jako „politická mrtvola“ a jeho počáteční rozpaky byly chápány jako přiznání porážky, kterou zkarikoval emigrační časopis „Nabal“ v podobě celostránkového inzerátu: „Půl království tomu, kdo vedle Zinověva, Lenina a Kameněva najde v Rusku ještě čtvrtého bolševika.“
Filosofické diskuse rozdělily bolševiky teoreticky i akčně. Přinesly ale do teorie marxistické filosofie mnoho nových poznatků. Ať již šlo o Leninovu knihu „Materialismus a empiriokriticismus“, nebo o práce ideologů caprijské školy, kde Leninovi protivníci vytvořili své centrum. Ne nadarmo byla právě tehdejší filosofie Lunačarského a Bogdanova předmětem zkoumání všech, kdo o mnoho později hovořili o „demokratickém socialismu“ či „socialismu s lidskou tváří“. Byla jistě škoda, že i tato filosofická diferenciace mezi ruskou emigrací probíhala jako vnitrostranický politický boj. Ale Leninovi právě a především šlo o politický boj; proto uklidňuje a chlácholí tehdy tak vlivného Maxima Gorkého („nepřikládejte velký význam těmto filosofickým rvačkám“), ale sám se rve tvrdě a nesentimentálně. Mimochodem: „Socialismus s lidskou tváří“ v Gorkého tezi, že „Bohem, jediným a schopným dělat zázraky je lidská masa se všemi svými chybami“ dostal již tehdy své vyjádření.
Nebudeme se tu zabývat celou filosofickou „rvačkou“ těch let. Nesporné je, že se Lenin svou knihou proti empiriokritikům osvědčil jako filosof. Rozvinul a utřídil marxistickou gnoseologii, položil zaklad teorii odrazu, vymezil a obhájil teorii pravdy až po obhajobu pravdy absolutní. V celé diskusi se objevily pozoruhodné myšlenky o substanciální a nesubstanciální povaze hmoty ... Ale snaha Bogdanova dokázat, že marxismus nemá dokonalou teorii poznání a že je ji třeba nahradit „empiriokriticismem“, narazila u Lenina na odpor hlavně proto, že byla ve svém praktickém účinku nebezpečná pro organizování bolševické frakce v období rozkladu, že ohrožovala vlastní filosofické základy bolševismu. Proto prosadil vyloučení „učitelů z Capri“ ze strany, když předtím prohlásil jejich teze za hloupé, šosácké a kněžourské. Boj se přiostřoval, když Bogdanov takto charakterizoval Leninovu knihu:
,,.. Vyzvedává mocné fetiše a na lidech pak žádá, aby se těmto fetišům věřilo. S tím je spojeno hlásání a tvoření absolutních hodnot, neboť podrobení je pevné a spolehlivé jen tenkrát, když rozkazy, výklady a tvrzení se přijímají jako věci bezpodmínečně nutné, nezměnitelné, nepodléhající kritice a jsou konečné. Víra není pouze důvěra k autoritě. Je to podrobení se autoritě, odřeknutí se zkoumání...“
Bylo to nesmírně příkré odmítnutí Leninovy knihy a není možné se s ním ztotožnit. Lenin právě v ní dokázal víc než kdekoliv jinde, právě tak jako Bogdanov v jiných svých tezích, že marxismus je revolučně životný, a že je vědeckou metodou reality své doby. Jeho práce byla důkazem toho, že marxismus se v ruských podmínkách stal vědou jen proto, že se vzdal dogmatického nároku být filosofií vysoko stojící nad vědami. V tom se Lenin a Bogdanov naprosto ztotožnili.
Rozpor mezi Leninovou marxistickou a Bogdanovovou filosofií vyjadřoval základní rozpor ve formujícím se ruském komunistickém hnutí. „Empiriomonismus“ Bogdanov interpretoval jako obraz světa nekonečných řad, komplexů, rozličných stupňů organizovanosti od „smutného chaosu elementů do komplexnosti lidské existence“. Z filosofických doktrín minulosti byl velmi blízký dnešnímu pojetí organizované společnosti a jejího vědeckého řízení. Jeho „Tektologie“ z roku 1912 byla jedinou dobovou předpovědí budoucí existence „neideologické společnosti vědecky řízené“, mající smysl pro víru v nejcennější lidské hodnoty. Ještě dlouho po revoluci vedl Lenin polemiku s Bucharinem o Bogdanovovi: všechno je možné zkoumat jako systém; jestliže tomu tak je, tak můžeme určit některé společenské zákony; tehdy se stává použití filosofie a ideologie chybou, a je nahrazena organizační vědou ...
Současný stav vědeckotechnické revoluce a rozvoj světové společnosti ukazuje, jak podnětné a bohaté bylo marxistické myšlení v Rusku na počátku století. Kam všude může vést dočasná porážka revoluce?
Kam? Tak třeba: v pražském hotelu „Gráf“ už asi skončily téměř nekonečné diskuse zakladatelů nového náboženství, aby jeho nejasnému slunečnímu bohu začali stavět v Bruselu chrám. Postavili ho v roce 1911, v době, kdy se Lenin chystal ke svému velkému politickému skoku. Vyznavači nového boha bylí ruští (a polští) emigranté... V pozadí všech polemik okolo empiriokriticismu byla obava před pověstným ruským mysticismem, dostojevštinou, mystickou „asiatštinou“ ...
Bogdanov prohrál svůj zápas především proto, že praktické důsledky jeho filosofie vedly k likvidaci revoluční platformy bolševické strany. Jeho platformu nebylo možné považovat za marxistickou z bolševického hlediska a boj byl nakonec přenesen do politické sféry, kde již nebyl silný.
Bogdanov, bolševik, který stál společně s Leninem na jedné platformě od roku 1903, a zakládal bolševickou frakci, pochopil, kam celkově situace směřovala, a snažil se rehabilitovat před mezinárodním dělnickým hnutím publicistickou činností v časopise „Neue Zeit“, kde odmítl učinit z rozdílného poměru k filosofii „machismu“ otázku frakčního boje.
Bylo mu mnohokráte vytýkáno, že se snažil odideologizovat ruské revoluční hnutí. To nebyla ovšem docela pravda, protože jeho teze o tom, že „pouze věda, technika, řízení a ideologie musí vést k produktivní společnosti, která sama je výsledkem revolučních změn“, staví otázku likvidace ideologie až jako konečný postulát vývoje, s čímž souhlasí i dnešní marxismus. Lunačarský, jeho druh, se později stává komisařem revoluční vlády. Bogdanov zmizel z politického života. Jeho snaha vytvořit stranu socialistického středu, hluboce demokratickou a humánní, cílově směřující ke spojení materialistického a idealistického směru v dělnickém hnutí, se ukázala utopickou. Šlo ostatně také o jednu vizi socialismu. Bylo to ale tak docela mrtvě narozené dítě?
Všechny politické strany v Rusku dělaly po porážce první buržoazně demokratické revoluce zhodnocení práce a formovaly novou taktiku.
Menševická část udělala svéráznou analýzu, na kterou v pozdější době tvrdě doplatila. Podle jejich šablony socialistického myšlení XIX. století se v podstatě tak mnoho nestalo. Tím, že revoluce odhalila problémy společnosti, byl carismus donucen přistoupit k reformám a podělit se o moc s buržoazií, takže cíl revoluce byl Jakž takž zajištěn. V tom, že carismus dovolil (ve velmi omezeném měřítku) vytvářet odborové svazy a spolky, že svolal státní dumu (jakousi parafrázi na západní parlamenty), byl, podle menševiků, důkaz přeměňující se monarchie v konstituční stát. Proto se rozhodli vytvořit kvalitativně novou stranu, pracující legálně, probojovávat spolu s liberální buržoazií další reformy, a pustit se do politického boje o hlasy voličů.
Z toho důvodu menševicí podnikli tažení proti již tak dost rozbité ilegální sociálně demokratické straně, ve které viděli hlavní překážku uplatnění své koncepce legální strany.
Model strany, který se začal rýsovat na stránkách jejich listu „Golos Social-Demokrata“, byl bezesporu zajímavý.
Strana měla opustit princip demokratického centralismu a měla být ryze demokratickou stranou s kolektivním členstvím. Jednotlivé odborové, ale i jiné organizace se měly kolektivně přihlašovat za členy strany. Politické základní organizace, řízené „iniciativními výbory“, měly mít na svém teritoriu vlastní demokratické pravomoci, do kterých nesměl žádný jiný orgán mluvit, řídily si svoji politiku na závodech i v místě. Ústřední orgán strany, „dělnický sjezd“, měl vydávat pouze metodické pokyny a určovat všeobecnou linii strany, která by byla závazná pouze pro vrcholový iniciativní výbor. Ústřední výbor strany měl být rozpuštěn, a hlavní slovo v politice měli mít poslanci, zvolení do Státní dumy. Individuálním členem strany mohl být každý sympatizující a byl za něj pokládán, i když nepracoval v žádné stranické či jiné organizaci.
Není možné absolutně odmítnout schéma menševické strany, které v detailním zpracování je nesmírně zajímavé. Bylo však možné prostřednictvím takové demokratické strany získat moc v zemi, jako bylo Rusko? Jistě nikoli. Menševici budovali stranu na velmi dlouhé období pokojného reformního vývoje a přímo navazovali na teorie „ekonomistů“ a „legálních marxistů“ ze začátku století. Bernsteinismus se začal i v Rusku prosazovat do praxe.
Menševický model strany by mohl mít svůj význam při teoretickém rozpracování politické struktury všelidového státu, ale to již po vítězství socialistické revoluce v období budováni komunistické společnosti, v období smýváni rozdílu mezi společenskými třídami, v době odumírání státu. Avšak před uchopením moci? Rozpracovaný plán byl pouze důkazem, že menševici neočekávají revoluci, že se na ni nepřipravují, a že přecházejí na platformu reformismu.
Při hodnocení jejich způsobu výstavby strany nemůžeme nemít na zřeteli, že v podstatě vyjadřovali mínění jisté sociálně ekonomické vrstvy obyvatelstva, která se v Rusku vytvořila později než v západní Evropě, ale která už tu byla. Už tehdy bylo možné identifikovat úzkou vrstvu dělnické aristokracie, která nebyla pro riskantní revoluční přeměny, právě tak jako liberální maloměšťáctvo a část opoziční inteligence. A to byla sociální základna menševismu v Rusku, neodlišující se příliš mnoho od sociální základny reformistických stran na západě. Opírali-li se menševici o tuto vrstvu, museli být velmi opatrní s revolučními hesly, a museli odbourávat vše, co mělo něco společného s disciplínou a kázní, s podřízeností a centralismem. Heslo demokratické strany našlo svoji odezvu. Odborové svazy byly pro to, aby se s radikálními hesly už přestalo, a aby mohly v klidu bránit své zájmy. Bylo i jinde mnoho těch, kdo už měli co ztratit, a chtěli se „zatím“ smířit.
Bolševický socialismus se proti menševikům neopíral o úzkou vrstvu zkorumpovaného dělnictva a maloburžoazie. Vždy „hrál“ s nejbídnějšími a nejubožejšími, s nekvalifikovanými dělníky, s proletáři žijícími v bídě a strachu o práci, s těmi, jejichž revolučnost nemohla poklesnout, protože nic nezískali a neměli tedy ani co ztratit.
Dobudovávali si proto bolševici svoji stranu na těch principech, na kterých ji začali stavět v roce 1903 na V. sjezdu SDDSR. Stranu přísně ilegální, centralizovanou, opřenou o zkušené profesionální revolucionáře, organizující politický boj a budoucí revoluci.
Leninova analýza vycházela z toho, že revoluce nevyřešila nejzákladnější problémy, a určovala, že musí dojít k novému revolučnímu výbuchu, protože žádné reformy carské vlády nemohly přinést rozhodující výsledek.
Především nebyla carská vláda schopna udržet krok s rozvíjejícím se kapitalismem na západě. Rusko se stávalo přívěskem vyspělých zemí, jejich polokolonií. Nebylo možné zastavit rozklad vesnice a proletarizaci mnohamilionové masy ožebračených rolníků, kteří přicházeli do měst a byli vystaveni palbě revoluční ideologie. Carismus nebyl schopen vyřešit nejzákladnější problematiku politických svobod, nebyl schopen dát lidu ani obživu, ani svobodu. Nebyl ale ani schopen vyřešit národnostní problém, problém sil, které se objektivně stávaly spojencem revolučních sil. Ústupky vlády, vítané menševiky s halasem, pouze odváděly pozornost proletariátu od nutnosti politického boje. Bolševici tedy zůstávali tou starou revoluční sociálně demokratickou stranou, to ale neznamenalo, že by zůstávali při zastaralých taktických principech. Naopak. Dokonale využívali svobod shromažďování a parlamentního boje, pronikali do odborových organizací, agitovali.
V dějinách snad nenajdeme sveřepějších lidí, než byli bolševici tohoto období.
Lenin vystoupil proti plánu menševiků na vytvoření nové strany, proti likvidaci staré sociálně demokratické strany jako revolučního předvoje dělnictva a revolučních sil. Jeho polemiky s jednotlivými menševiky, kteří ostře útočili na ilegální organizace, nebyly často pochopeny jako boj dvou socialistických koncepcí, z nichž jedna byla revoluční a druhá reformistická. Někdy se zdálo, že jde o malichernosti, o slovíčka, o ctižádost jednotlivých vůdců, ale ve skutečnosti šlo o všechno. Lenin se svými spolupracovníky vytvářel stále nová centra ilegální práce a útočil na vůdce menševiků.
Jeden z jejich představitelů, který razil heslo „otevřené legální strany“ již před první ruskou revolucí - P. Axelrod prohlásil o ostrosti tohoto boje:
„ ... Lenin proti nám vystupuje tak nevybíravým způsobem, že dokazuje jak je vzdálen od jakékoliv etiky politického boje. Naše štěstí nakonec je, že nemá moc nás zlikvidovat fyzicky, když se snaží nás zničit morálně ...“
Boj s legální sociálně demokratickou stranou a jejími stoupenci, kteří si vysloužili název „Likvidátoři“, vedl k ještě větší centralizaci v bolševické straně než kdykoliv předtím. V těchto polemikách vyčerpaly obě strany mnoho sil, ale nakonec z nich vyšly obě bývalé frakce jako samostatné politické strany, se svými vlastními organizačními principy, s rozdílnými taktickými i strategickým hledisky. Rozkol byl dokonán.
Díváme-li se na spory mezi ruskými sociálními demokraty s odstupem větším šedesáti let, nemůže nám ujít především velká erudovanost a koncepčnost obou skupin, cílevědomě vedených svými vůdci. Do popředí ale zvláště vystupuje obrovská analytická schopnost Leninova, který dovedl v tak těžkých podmínkách vybudovat svoji stranu, připravit ji na období války a revoluce. Vědecké řízení politiky slavilo v těchto i následujících letech své triumfy a vše nasvědčovalo tomu, že zmizí ze socialistické revoluční politiky voluntarismus a zkostnatělý dogmatismus, plané a hloupé kopírování, že vítězně vyjde bojovný a živý marxismus, jako metoda revolučního poznáváni současnosti a přetváření skutečnosti.
Leninovi bylo v tomto období vytýkáno usurpátorství a diktátorské metody. Nepochopení toho, že v Rusku nebylo možné postupovat jinak než jak postupoval Lenin, vedlo k mnohým nedorozuměním a škodám. Mezi těmi, kdo v podstatě šli s revolučním procesem, ale nesouhlasili s některými metodami práce. Lenin sám si uvědomoval, že strana, která byla vybudována pro uchopení moci, nese v sobě, vedle obrovských kladů v akceschopnosti a pružnosti, i velká nebezpečí plynoucí právě z centralizované vnitřní struktury. Strana se však nemusela zatím ještě rozvíjet vnitřními protiklady, protože čerpala z rozporů s ostatními politickými silami. Regenerovala na úkolech revoluce, a byla stále živým organismem. Ostatně rozpor mezi centralismem a demokracií, chápaný jako rozpor právě menševiky, byl samotným Leninem usměrňován podle potřeby revolučního boje. Tento rozpor je vlastním principem demokratického centralismu. Mohla pak strana vystačit s tou samou strukturou i po uchopení moci?