Mnozí lidé trpí nedostatkem - přáním uvidět
sebe sama v
roli učitele druhých, zatímco i oni
by měli ještě dlouho být pouhými žáky.
Z orientálních moudrostí
Socialismus od samého svého počátku musel počítat s tím, že svět je rozdělen na národy, na malé i velké, s kulturní tradicí, vlastními jazyky a zvyky, a často i zlozvyky. První vyjádření toho, že si to uvědomuje i marxistický socialismus, bylo už samo heslo „Proletáři všech zemí - spojte se!“
Marx a Engels docela správně usoudili, že právě tak, jako je mezinárodním kapitál a organizace kapitalistů, musí i proletariát ve svém boji za osvobození lidstva být spojen mezinárodně bez ohledu na to, ve které zemi pracuje ten či onen dělník, nebo jakým jazykem hovoří. Tedy od samého začátku vytváření teorie světové socialistické revoluce, která měla vypuknout ve všech západoevropských zemích najednou, bylo dělnickému hnutí dáno odpoutat se od národních omezeností. Jak čas šel, přinášel skutečné poznání, že nacionální omezení a rozdělení je silnou zbraní vykořisťovatelů. Za osvobození dělníka bylo třeba bojovat v internacionálním měřítku.
Organizované socialistické hnutí tedy vznikalo jako mezinárodní politická síla, která považovala stát za organizovanou formu násilí, a byla v konečném uplatnění svých teorií proti zachování státní formy vůbec. To muselo nutně národní a národnostní problematiku podřizovat tomu, co během času získalo svůj výraz v termínu „proletářský internacionalismus“.
Vize budoucího - socialistického uspořádání světa vznikala tedy způsobem zcela přirozeným. Představa, že po socialistické revoluci v evropských kapitalistických zemích bude v podstatě vyřešena i národnostní otázka, protože bude vymýceno vykořisťování člověka člověkem, a dělníci - internacionalisté - potom sami vytvoří státní formy zvláštního útvaru, který vlastně již nebude státem - ta představa žila a posilovala. Národnostní otázka tedy měla být vyřešena proletářskou revolucí právě tak, jako problém tehdejší většiny světa - kolonialismus.
Z tohoto principu, který vycházel ze správných analýz první a druhé poloviny XIX. století, vycházela i II. Internacionála. Jestliže se na svých kongresech někdy zabývala touto problematikou (a to se již psal počátek XX. století), národnostní otázky podceňovala a v podstatě neřešila. Podobné to bylo i s koloniálním problémem. Schvalované rezoluce, nic neřešící a nikoho nezavazující, byly špatnou službou dělnickému hnutí, které mělo v nejbližších letech na nedostatek vědeckých analýz těžce doplatit.
Jedině ruští sociální demokraté zaujali k tomuto problému stanovisko, jehož platnost je potvrzena celým dalším vývojem světa. Správně viděli, že v řešení národnostní a koloniální otázky spočívá klíč v řešení otázek spojence socialistické revoluce. To samozřejmě nebyla náhoda. Jestliže ruská sociální demokracie hledala po porážce revoluce spojence pro vedení dalšího revolučního boje, jestliže to myslela s revolucí doopravdy a nehrála si pouze se slovy, musela na základě analýzy samotné revoluce přijít na to, že vedle rolnictva byl přirozeným spojencem proletariátu Ruska v podstatě každý příslušník utlačovaného národa v rámci ruského impéria. A bylo-li tomu tak v Rusku, muselo tomu být podobně i za jeho hranicemi. Cíle národnostní opozice v Rusku byly různé a vesměs třídně motivované. Bolševici však ve většině těchto hnutí mohli najit spolehlivého spojence. Dělnictvo utlačovaných národů bylo velmi zradikalizované, protože sociální útlak se tu ještě umocňoval útlakem národnostním - a podstata i tohoto útlaku je přece rovněž sociální.
Proto také mezi nejradikálnějšími revolucionáři, kteří se dostávali postupně z rámce národní omezenosti, můžeme najít především lidi neruské národnosti - Gruzínce, Ázerbájdžánce, Ukrajince, Armény atd.
Jak známo, teoretické vyjádření tato bolševická analýza dostala v pracích Lenina a jiných teoreticky fundovaných bolševiků, jako byli např. Stalin, Bucharin, Zinověv, později Radek a jiní. Tak jako vždy, největší podněty v bolševickém řešení tohoto problému byly vyvolány diskusemi a rozpory, na které byli nuceni odpovídat. Celá jejich analýza revoluce byla současně velkou polemikou proti jiným, nebolševickým koncepcím.
Lenin a ostatní bolševici se národnostním problémem zabývali zvláště v období rozpracování taktiky přípravy na světovou válku, po kongresu II. internacionály v Basileji.
Ve svých článcích a tezích psaných v Polsku, vycházel Lenin ze současného stavu světa i z národnostních rozporů. Ostří jeho polemické analýzy se zaměřilo především na „austromarxistickou“ teorii Otty Bauera, a nakonec i proti postupu Rosy Luxemburgové. Jestliže rakouští sociální demokraté ústy Otty Bauera řešili problematiku národnostního složení svého státu ve smyslu socialistické vize XIX. století (to znamená velký stát a národy v něm mají pouze kulturní autonomii), byl to ústup od Marxe, protože opomíjel podmínku „velké“ socialistické revoluce. Bauerův požadavek mohl být aplikován i buržoazními vládami a mohl - svým způsobem - posloužit k zostření národnostních konfliktů, a tak k prodlužování panství buržoazie.
Luxemburgová naproti tomu přistoupila k řešení národnostní otázky z „levé“ pozice, která rovněž vycházela z marxismu. V podstatě, i když řečeno zjednodušeně, tvrdila: národnostní otázka zmizí po proletářské revoluci, je tedy druhořadá a nemá velkou cenu se jí zabývat.
Leninův přístup byl kvalitativně nový a znamenal obohacení marxismu. Vyhlášení práva národů na sebeurčení až do úplného odtržení, proklamování toho, že ne národ, který je utlačovatelem, ale ten národ, který je utlačován, se musí rozhodnout, zda bude řešit svůj problém při sebeurčení odtržením, to vše znamenalo klíčový obrat v řešení těchto otázek nejen sociální demokracií. Lenin vypracoval odpověď na národnostní otázky tak přesně, že bolševický taktický plán na získání potlačovaných národů pro revoluci se musel nutně projevit jejich přímou podporou bolševismu. A nejen to, teze o právu národů na sebeurčení až do úplného odtržení se stala tak populární, že byla přímým podnětem pro nově vznikající národní státy po první světové válce. Bolševici se stali prvním socialistickým proudem, který bral na vědomí osudy malých národů, jejich vývoj, viděl v nich spojence a získával je k boji proti hlavnímu nepříteli, imperialismu a kapitalismu. Řešení národnostního problému se stalo v mezinárodním měřítku komunistickou zbraní v mezinárodním třídním boji. Na základě Leninovy teze o právu národů podnikl později SSSR celou řadu akcí proti kolonialismu a na ní je ideologicky založen i rozpad koloniální soustavy v našich desetiletích.
Ruští komunisté při vytváření socialistického národnostního státu diktatury proletariátu museli samozřejmě také z těchto tezí vyjít. Řešení bylo těžké: a po roce 1917 už nešlo o proklamace, ale o jejich praktické naplňování. Cesta k tomu nemohla být a ani nebyla snadná. Zatímco socialistické řešení národnostní a koloniální otázky spojence získávalo, zvláště po uchopení moci se mohlo stát, že chybami v provádění politiky se malé národy obrátí proti komunismu a stanou se spojencem (v nacionalistické omezenosti) světové buržoazie.
Lenin sám se proto musel k národnostní problematice několikráte vracet, musel krotit nedočkavé avanturisty, zaujímat nová stanoviska a problém znovu a znovu propracovávat. Naposledy se to stalo těsně před jeho smrtí.
Koncern září 1923 došlo k setkání M. I. Uljanovové, sestry Lenina, s několika přáteli. Hovořili o stále se zhoršujícím zdraví vůdce ruské revoluce. V podtextu debaty stála otázka: jak dlouho ještě bude Lenin žít? Co potom? Tehdy se poprvé Leninova sestra zmínila o dokumentu, který měl mluvit „ ... i po Leninově smrti“. Když 18. ledna 1924 předávala N. K. Krupská představitelům strany „Leninovu závěť“, uvedla, že jednu její část má u sebe Marie Iljična. Počátkem února 1924 měl ÚV KSR(b) v rukou text celé závěti. Posledním dokumentem, který členové ÚV dostali do rukou, byly Leninovy teze o národnostní otázce. Tento materiál je jednou z největších Leninových historických rešerší, v níž kriticky zhodnotil (a to je vlastní právě géniům) své chyby v posuzování národnostní otázky a podal nástin tezí, které k nám hovoří i přes půlstoletou propast desítek válečných tragédií a konfliktů.
„... Už ve svých pracích o nacionalismu jsem psal, že abstraktní formulace nacionalismu jako takového k ničemu není. Musíme rozlišovat nacionalismus národa utlačovaného, nacionalismus velkého národa a nacionalismus národa malého. Pokud jde o onen druhý nacionalismus, byli jsme my, příslušníci velkého národa, téměř vždy v historické praxi usvědčeni z viny na nekonečné spoustě násilí, a co více, dopouštíme se nekonečné spousty násilí a urážek, aniž si to sami uvědomujeme ...“
Rok 1923 byl zvláštním rokem. Leninův boj o život, který tak vzrušil svět, byl i bojem o zachování revolučních principů Říjnové revoluce. Byl to rok, ve kterém se definitivně stabilizovalo vedení strany, jež okamžitě po Leninově smrti přešlo k akci, byl to rok, ve kterém definitivně zmizely naděje na záchranu Leninova života. Za těžké situace uvnitř státu i strany psal Lenin řádky k událostem, které se zdály provinčními, ale jejichž význam byl dalekosáhlý. Všechno vlastně začalo, když se v roce 1920 zotavil z prvního těžkého záchvatu, který jej na čas vyřadil z práce. Tenkrát byly obnoveny diskuse k mnoha otázkám. Schůze politického byra strany byly zajímavé neustálými polemikami, jejichž účelem bylo zvláště vypracovat taktiku boje proti byrokracii. Lenin byl v plné práci. Neustále konsultoval a jak dosvědčovali jeho spolupracovníci, uvažoval o řadě personálních změn ve straně. Chystanému sjezdu chtěl navrhnout řadu opatření.
Zvláště ho znepokojovala myšlenka, které si do té doby málokdo všímal, otázka možného spojení nezávislých sovětských republik v podobě „Svazu“. V září 1922 svolal předseda komise pro vztahy mezi Ruskou sovětskou republikou a nezávislými republikami - J. V. Stalin, poradu, na níž zástupci ÚV (Stalin, Kujbyšev, Rakovskij, Sokolnikov a Ordžonikidze) seznámili zástupce Ukrajiny, Běloruska, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu s návrhem, aby uvedené republiky vstoupily do Ruské sovětské republiky jako autonomní republiky. Kolem tohoto plánu se rozvinula velká polemika. Zatímco vlády Arménie, Ázerbájdžánu a severního Kavkazu souhlasily s návrhem na takovou podobu sovětského státu, postavili se proti němu Ukrajinci, Baškirové, Tataři a zejména pak Gruzínci.
K Leninovi doléhaly hlasy z obou stran, a to jak vedoucího sjednocovací akce Ordžonikidzeho, který plnil usnesení ÚV KSR(b), tak i vedoucího gruzínské strany Mdivaniho.
Váhal. Informace, které dostával, ho nutily k mlčenlivému souhlasu, avšak zároveň upozornil v dopise Kameněva, že hlavní otázkou připravovaného svazku je „... naprostá rovnoprávnost mezi republikami...“ Žádal vytvoření federální vlády s pravidelným střídáním představitelů podle jednotlivých národností. V říjnu 1922 tzv. „Gruzínská otázka“ dostala svoji definitivní podobu, když většina ÚV KS Gruzie vystoupila proti programové podobě sovětského státu. Aniž by byl Lenin informován, došlo za strany některých členů ÚV KSR(b) k hospodářským sankcím, které měly donutit gruzínské komunisty k přijetí stanoviska. Jednou z nich bylo odmítnutí finanční dotace na vybudování hydroelektrárny nedaleko Tbilisi.
Po těchto událostech změnil Lenin názor. Koncem října již vystupoval proti „autonomizaci“, a žádal vytvoření SSSR jako federativního svazku rovnoprávných a svrchovaných republik. Záležitost se však i nadále protahovala. Někteří lidé, kryjící se autoritou strany, sáhli proti Gruzíncům k fyzickému nátlaku. Když se to dověděl Lenin, začal velmi ostře vystupovat proti všem, kdo se na násilném postupu podíleli.
„... Za takových okolností je zcela přirozené, že právo na vystoupení ze svazku se stane pouhým cárem papíru, který nebude s to uchránit příslušníky neruských národů před expanzí pravého ruského našince a násilníka, velkoruského šovinisty, v podstatě padoucha a násilníka, jakým je typický ruský byrokrat...“
Ve stejný den, kdy Lenin formuloval svoje stanovisko k národnostní otázce, poučen gruzínskými událostmi, byl v Moskvě vytvořen Svaz sovětských socialistických republik.
Čtenář dnes patrně nebude věřit, ale Leninovo stanovisko bylo mnohými „leninci“ prohlašováno za nacionální liberalismus.
Lenin tedy začal organizovat boj proti šovinismu v řadách KSR(b). Trockého požádal, aby převzal na nejbližším plénu obhajobu Gruzínců, ten měl své stanovisko sdělit i Kameněvovi, který jel do Gruzie informovat ÚV KSG. Trocký se však proti Leninovi začal domlouvat se zastánci „tvrdého kursu“, za což požadoval od svých mocenských soupeřů jiné ústupky. Této noci psal Lenin dopis členům KSG:
„... Zneklidněn myslím na vaši věc. Jsem pobouřen Ordžonikidzeovou hrubostí a Stalinovou a Dzeržinského shovívavostí. Chystám se napsat Vám a promluvit o tom. S úctou Lenin.“
Nedlouho po dopsání poslední řádky dostal kolaps. Vůdce proletářské revoluce a tvůrce moderního socialismu neodvolatelně umíral, své teze už nikdy nedokončil. Učinil však definitivní tečku za názory, které tvrdily, že nacionální otázka zmizí po socialistické revoluci ze scény. Vystoupil také naposledy proti paušálnímu odmítání nacionalismu.
Lenin byl schopen s maximální ohleduplností tolerovat nacionalismus Mdivaniho, protože považoval důvěru gruzínských komunistů a jejich národa v politiku strany za daleko důležitější, než zdánlivou jednotu, dosaženou drastickými prostředky.
A zatímco Trocký odmítl Leninovo přání, zatímco Kameněv, když se dověděl o zhoršujícím se stavu Lenina, vystoupil v Tbilisi s obhajobou postavenou naruby, než chtěl Lenin, zatímco Zinověv chystal poradu na Kavkaze, která řešila aspirace na vedoucí místa ve straně, bojoval Lenin s nemocí. Ani dopis, ani článek, ani své vystoupení ke gruzínské otázce již nikdy nenapsal.
Dořešení národnostního problému zůstalo otevřeno následujícím létům. Řešení bylo zakotveno v Ústavě Svazu sovětských socialistických republik.
Tíží mě svědomí. Za celou dobu svého
života
jsem neučinil nikoho šťastným: ani své přátele,
ani rodinu, ale ani sebe samého. Nadělal jsem
mnoho
a mnoho zla ... Zavinil jsem tři velké války,
za nichž
zahynulo více než 800 tisíc lidí. Nyní jsou
tito mrtví
oplakáváni matkami, bratry a sestrami.
To vše stojí
mezi mnou a Bohem ...
O. Bismarck
Diskutujeme o míru. Divíme se (?!) jak je možné, že OSN - tak těžce vznikající v tragických letech války - není schopná řešit svá usnesení až do konce, diskutujeme nad smlouvami, hledáme kličky mezi právními odstavci diplomatických úmluv. Žijeme ve světě, kde strach z války znamená více, než si sami připouštíme, a právě on, strach, ovlivňuje jednání velké většiny obyvatelstva země.
„Jaderná rovnováha strachu“ se stala (předmět futurologie a politiky) předmětem vydírání jako málokterý nástroj v minulosti, jako málokterý nástroj ničení v budoucnu. Žijeme ze strachu, kalkulujeme s ním, pociťujeme nespavost při prvních záchvěvech politických krizí. Prožíváme to všichni? A náhle před námi vyvstává tragédie osobnosti, jejího génia a kategorické lidskosti, která dělá z mauzolea pouhou hříčku historie, a umožňuje nám otevřený pohled kupředu. Sen a systém, teorie a praxe...
S problémem socialismu je nerozlučně spjata otázka míru a války, a proto se stále znovu musíme vracet k Leninovi, který se stal symbolem boje proti všemu, co se staví do cesty socialismu a komunismu. Lenin: nástroj politické propagandy proti sobě stojících komunistických stran, argument při osočování mladé západoevropské inteligence proti socialistickým zemím, příčina sporů mezi největšími komunistickými stranami světa. Svou rozporuplnou obsahovostí se stává předmětem polemik generací dnešních i generací budoucích.
Otázka války a míru není v Leninově díle, tak jako v socialismu vůbec, otázkou novou. Byla již dříve předmětem stovek úvah a desítek knižních publikací. Leninovo dílo ale i tu dokazuje svoji životnost v komplexní revolučnosti, ale nejen v tom. Je živější a zcela nekompromisní ke všem politickým směrům a systémům, k politickým silám a stranám, které řeší tak vážnou otázku nemarxisticky a - nebolševicky. Je předmětem obdivu jako výraz politické taktiky a strategie.
Vrátíme-li se ještě k nejpřekládanějšímu autorovi lidské historie (pomineme-li Bibli - dílo kolektivní), pak to učiňme proto, že spojitost Lenin-socialismus žije ve všech oblastech světa, v zemích s různým společenským systémem, žije dál v nenaplnění svého odkazu. Sympatizuje s ním příliš mnoho lidí, než aby mohlo být považováno za pouhou utopii. Komunismus ve své leninské podobě žije, je zde, prosazuje se, je předmětem diskusí a i krvavých bojů, má milióny apologetů, milióny nebezpečných nepřátel.
Tak tedy: Leninovo řešení otázek války a míru a jejich vztah k socialismu, to je nejryzejší výraz teoretické úrovně vědeckého socialismu, a patří vůbec k nejjiskřivějšímu a nejplodnějšímu, co socialismus XX. století dal. Podobně jako se ruská sociální demokracie zásluhou bolševické strany propracovala k problematice výstavby strany a budování ekonomického systému, byla otázka války a míru do jisté míry formována specifickými podmínkami ruské revoluce. Řešení ale bylo zároveň vázáno i potřebami mezinárodního socialistického hnutí. V tomto hledisku se nejednou dostal Lenin do rozporu s oficiálními hledisky řady západoevropských socialistických stran, a často i svých stoupenců v Rusku. Není náhoda, že otázka „válka - mír“, která rozhodovala o osudech II. internacionály, z hlediska ruských podmínek rozhodovala stejně důležitě o osudech revoluce.
Leninův vztah k těmto otázkám byl formován specifikou potřeb ruského socialistického hnutí, které vstupovalo do dějin evropského socialismu jako poslední „člen“. Ruský socialismus a jeho marxistické pojetí mělo v první fázi svého vývoje příliš mnoho práce s teoretickými otázkami ospravedlnění své existence, než aby mohl problematiku války a míru diskutovat pouze v měřítku svého hnutí. Přistupoval proto zpočátku k diskusím na půdě II. internacionály jako nezúčastněný svědek boje mezinárodního socialismu o mírovou budoucnost lidstva. K základním otázkám ruského socialismu, tedy i k chápání boje za mír a socialismus v této souvislosti, se dostali ruští socialističtí teoretikové teprve později, až se ukázalo, že marxistická teze o „revolučních důsledcích války“ nebyla pouze slovní floskulí Francie druhé poloviny XIX. století, že se podobná situace může v Evropě opakovat kdykoliv i ve XX. století. Hybným impulsem diskusí k této otázce byl rusko-japonský konflikt a první porážky ruských ozbrojených sil: Na jedné straně si mezinárodní socialismus podával ruce na kongresech II. internacionály, ale na druhé straně proti sobě stáli na frontách socialisté dvou zemí, v nichž se jejich hnutí teprve rodilo. Rusko-japonská válka měla splnit svůj skutečný dějinný úkol: neobyčejně vážně vyslovila výstrahu celému socialistickému hnutí.
Nestalo se tak, bohužel.
Socialisté obou zemí proklamovali svůj postoj k válce pouze v prohlášeních, ale v praktické politice došlo (již v prvních dnech války) pouze k proklamatickému vystoupení ruských socialistů. Když pak o deset let později parlamenty evropských zemí odhlasovaly válečné úvěry, stáli socialisté ve svých zemích, s výjimkou jednotlivců, na stranách svých vlád a jejich válečných požadavků.
Pro Lenina - tvůrce moderního socialismu i vize budoucnosti - byla válka impulsem, začal se o ni intenzívně zajímat. Postřehl totiž, že to, co bude následovat, může mít dalekosáhlé důsledky pro ruský socialismus, dostatečně rychle pochopil, že tato válka umožňuje ruskému socialismu dohnat dlouholeté zpoždění za Západem.
Může to vypadat zdánlivě paradoxně, ale právě tato válka znamenala vývojový skok v dostižení západního socialismu v otázkách teorie. Žádný zákon, žádná represe nemohly pohnout masami ruského obyvatelstva natolik, aby došlo k revolučnímu výbuchu. Rusko-japonská válka to způsobila. Na povrch se dostalo všechno to, co již mnoho let způsobovalo krizovou situaci i zaostávání Ruska a „výron“ těchto averzních nálad otřásl celým světem. Paradox byl dovršen: Rusko revolucí Západ předstihlo.
Lenin rezolutně odsuzoval snahy ruského carismu rozšířit svůj vliv na východě, a prostřednictvím války řešit narůstající revoluční situaci v zemi. Ubezpečoval své zahraniční přátele o tom, že právě tato válka dostane ruský socialismus z fáze diskusí k praktické práci - k revoluční činnosti.
Ruská revoluce skutečně dokonale otřásla systémy v celé řadě sousedních zemí a nedalo se očekávat, že její vliv na revoluční hnutí v Číně, Persii, Turecku, Indii a jinde zmizí už samotnou porážkou revoluce v Rusku. Důsledky rusko-japonské války, v podobě první ruské buržoazně demokratické revoluce i nastupujícího demokratizačního procesu země totalitní feudální diktatury, nemohly pochopitelně neovlivnit celkový postoj ruských socialistů k základním otázkám války a revoluce. Bohužel se však ruské revoluční síly ocitly po porážce revoluce v situaci, kdy boj o vlastní zachování musel nutně oslabit vážnost mezinárodní spolupráce. Ani bolševici ještě neměli v tomto období podrobně rozpracovánu analýzu a koncepci vztahu k válkám, protože i oni museli usilovat ve velmi tvrdém a nelítostném boji politických frakcí a názorného štěpení o vlastní existenci. Nebyl tedy čas se věnovat otázkám, které zdánlivě předbíhaly vývoj evropského socialismu o jednu historickou etapu.
Velikost osobnosti se dá měřit podle toho, jak dokáže prožívat období porážek. Lenin a bolševici toto období přežili, a byli dále schopni boje, dokázali, že jsou schopni přizpůsobit se, revolučně se přizpůsobit nově vzniklým situacím.
Otázky války se dostaly na pořad jednání mezinárodních socialistických kongresů v Kodani a Basileji, kde ruská sociální demokracie podporovala snahu mezinárodního socialismu o zajištění míru. Iluze klidu, tak obvyklá po porážce revoluce, byla rušena balkánskými válkami, ale i tak se zdálo, že stabilita evropských systémů bude zachována. Mnozí si mysleli, že socialismus bude mít sílu neutralizovat vliv sil, které by si mohly dovolit rozpoutání světových konfliktů. Rok 1914 rozštěpil socialistické hnutí a narušil tyto iluze silou, která dodnes nedává zapomenout. Byla to katastrofa socialistické ideologie XIX. století, a jak se v krátké době ukázalo, začátek triumfálního nástupu socialismu, žijícího už z půdy marxismu XX. století.
Leninovo rozpracování národnostní otázky v roce 1913 bylo první částí analýzy, kterou se bolševici připravili na válku. Lenin byl jedním z prvních, kdo si ne již pouze teoreticky, jako na začátku století, ale již prakticky uvědomili, že se schyluje ke konfliktu. Evropská rovnováha, porušená na Balkáně, dávala tušit, že zdánlivě spořádané vztahy mezi státy budou porušeny. Když se to stalo, znamenala válka nejen krizi politických systémů Evropy, ale i krizi evropského socialismu. Předcházející diskuse a jejich zarputilost dostaly nový význam; dělení na „pravicové síly, střed a levici“ bylo jakoby rázem dokonáno. Mládí evropského socialismu vyhlásilo od počátku války nekompromisní boj společenským i teoretickým konvencím, které socialismus přiřadily k šovinistickým doktrínám. Většina socialistů, většina triumfující reakce však byla válkou zaskočena jako socialisté, vyměňující socialismus za nacionalismus.
Válka změnila mnohé. V lidech i národech. Přeformovala evropskou společnost a během čtyř let vraždění zmizely celé státy i společnosti. Zrodily se desítky nových státních útvarů, svět se opět, jako již nesčíslněkrát ve své historii, rozdělil na vítěze a poražené. První výstřely roku 1914 vyprovokovaly touhu po pomstě. Milióny socialistů šly ve válce proti sobě, skutečně šly do války, kterou před několika měsíci odmítaly, do války, kterou jejich organizace ještě před několika dny odmítaly a označovaly ji za nesmyslnou a boj proti ní za svůj základní úkol. Socialismus sám sobě zasadil ránu k nevzpamatování.
A za této situace došlo k prvním, Leninem inspirovaným kontaktům socialistů různých zemí, vedených snahou vytvořit důsledné revoluční centrum mezinárodní revoluční socialistické organizace. Konference v Zimmerwaldu stejně tak jako v Kienthalu dokázaly, že zájmy socialistů mnoha evropských zemi jsou společné.
Mezi ruskými socialisty došlo již při vypuknutí války ke konfliktům, které odsouvaly pokusy o vytvoření jednotné socialistické fronty v Rusku do nedohledna. Proti tezi o nezbytné „obraně vlasti“, kterou razila většina členů strany a dokonce i část Leninových stoupenců, razil Lenin tezi, za níž byl mnohokráte kritizován příslušníky ostatních socialistických směrů. Vedle hesla „změnit válku imperialistickou ve válku občanskou“, vydaného již kongresy II. internacionály, vytyčil ruský bolševismus heslo o „revoluční nutnosti porážky Ruska“. Tím se pochopitelně musel dostat do rozporu s „požadavky“ většiny ruských socialistů. Ale právě tato negativní pozice umožnila bolševikům zaujmout takové postavení, ze kterého mohli úspěšně vyjít a čerpat z něho po celé období revolučního rozmachu.
Tato teze byla samotným Leninem vyjádřena v ústředním tiskovém orgánu ruské sociální demokracie a podnítila obrovskou protibolševickou kampaň. Lenin tehdy napsal, že - „... porážka Ruska by byla nejlepším řešením v dané situaci ...“ Napsal také, jak by měl být uspořádán poválečný svět a především Evropa. Podle něj poskytovala válka možnost vzniku sociálních a později socialistických revolucí ve většině vyspělých zemí světa. Konstatoval, že válka sama pracuje tímto směrem a stává se spojencem evropského socialismu. Lenin odmítal dobrodružnost zemí, které daly podnět k válce, ale když už vznikla, pochopil, že z hlediska potřeb revoluce je možné konstatovat: čím více přinese obětí, tím více možností přináší pro revoluci. Byl to jistě, z hlediska západoevropské socialistické etiky, projev, který měl daleko k západoevropskému etickému chápání socialismu, ale jak se ukázalo, byl spravedlivým vyjádřením chápání a nálady ruských mas.
Lenin pak dále, na základě podrobné analýzy, dospěl k poznání samotné podstaty imperialismu jako nejvyššího stadia kapitalismu, stadia proletářských revolucí. Tato analýza, obsažená v jeho knize „Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu“, byla nejlepším vyjádřením přípravy revolučního socialismu na nastávající revoluční období. Z hlediska Ruska Lenin předpokládal, že krutost války a totální nepřipravenost Ruska může mít pouze jediný výsledek, a to dokončení buržoazně demokratické revoluce a naplnění jejích revolučních požadavků. Nebylo proto nikterak náhodné, že byl po vyhlášení svých tezí nepochopen a napaden většinou ruských socialistů.
Proti Leninovi nevystoupili však pouze lidé, hájící nedotknutelnost Ruska a nutnost jeho vítězství ve válce, ale i ti, kteří stáli na opačné krajní pozici; byli to lidé odchovaní Leninem, jeho žáci a přátelé. Zrodila se teorie „válečného marxismu“.
Tato skupina je dodnes předmětem mnoha úvah. Šlo nesporně o nástupce marxistických škol odsuzujících „klid“, a bylo to stejné učení, které má své programové nositele dodneška: revoluční a bouřící se mládí, které přes své nedostatky je a zůstává neoddělitelnou a dlouholetou součástí socialistické ideologie a revoluční praxe.
Podstata jejich chápání válečného marxismu se ve svých důsledcích blížila katastrofickému pojetí dějin budoucnosti. Názory, že „všichni v této válce jsou útočníky“ byly shodné s Leninovými. Že „... každá válka vydláždí cestu nové revoluci ...“ - o tom také Lenin nepochyboval. Odlišil se však od svých stoupenců, seskupených kolem listu „Kommunist“, především názorem na další možný vývoj války a evropské socialistické revoluce. Zatímco propracovával koncepci možnosti vítězství revoluce v jedné zemi, mladí hovořili o nezbytnosti evropské socialistické revoluce jako jednotného revolučního celku. Pacifismus se stal z hlediska této skupiny nástrojem imperialistů, zatímco Lenin jej považoval v jeho zimmerwaldské podobě za průbojný revoluční nástroj. Totéž se týkalo otázky války, kterou mladí chtěli obrátit ve vítězství socialistické revoluce na celém světě „v jednom dnu“. Leninův realismus tuto verzi vylučoval. Spory mezi mladými, mezi nimiž byli Bucharin, Šljapnikov, Zaluckij, Pjatakov a Radek, a mezi starými přetrvaly ještě dlouho po vítězné revoluci v Rusku. Vzaly na sebe jiné podoby, ale jejich podstata byla stejná.
Je nesporné, že doktrína „válečného marxismu“ ovlivnila politiku nového Sovětského Ruska více, než si dnes stále ještě připouštíme. Podoba této radikální vize se otiskla i do práce Kominterny, a Lenin vynaložil v letech 1920-1922 mnoho námahy, aby teze válečného marxismu uvedl na správnou míru. „Mladí“ přinesli do marxistické teorie tezi, že válka je prakticky užitečná z hlediska potřeb lidstva, protože je fakticky jednou z hlavních příčin revolučnosti mas a revoluce samé. Umožňuje nástup nové revoluční vlny a smete přežilé režimy. Proto skrývá ve druhé polovině dvacátých let, pod vedením Zinověva a Bucharina, boj Kominterny a „revoluční pacifismus“ spodní tón, který dnes bývá tak rozličně interpretován. Proto také velká část evropské veřejnosti mlčky přijala odhalení tzv. „Zinověvova dopisu“ ...
Ale ještě byla válka, a svou úlohu v polemikách sehrálo i vystoupení lidí kolem newyorského časopisu „Novyj mir“, vydávaného několika ruskými politiky, kteří se hlásili k internacionalismu a postupně formulovali doktrínu „otevřené permanentní revoluce“. Byli mezi nimi Škvorcov-Stěpanov, Lev Bronštejn a další. Teze skupiny silně ovlivnily pozdější kritické hodnocení osobností, které se podílely na práci listu. Anarchizující tendence v bolševickém táboře se v některých bodech začaly sbližovat se stanovisky stoupenců „obrany vlasti“, a jednotná fronta proti Leninovi, stále se formující, se už nedokázala zcelit. Chyběl jí už čas. Koncem roku 1916 a počátkem roku 1917 došlo k událostem, které Lenin postřehl téměř na poslední chvíli. Napsal „... obrat ve světové politice od imperialistické války k imperialistickému míru...“ Lenin si uvědomil, že ruské armády, složené převážně z rolnické masy, již jsou válkou unaveny, že šovinismus byl vystřídán nenávistí k válce a touhou po domově. Účinnost jeho mírové propagandy byla až neuvěřitelně silná. Uvědomme si, že Lenin dobře znal náladu na frontách - i když pouze ze zajateckých táborů na území Rakouska a Německa, s nimiž udržoval kontakt. Mezi zajatci pracovali jeho lidé, kteří dokonale poznali, že tito vojáci jsou zálohou budoucí ruské sociální revoluce. Ruský bolševismus tedy spojil otázku existence ruské revoluce s mírem a bylo až neuvěřitelným opomenutím vlády, která nastoupila v březnu 1917 v Rusku k mocí, že si z toho nevzala poučeni - a stále ještě žila v iluzi možnosti boje za dodržení smluvních závazků se „svými“ imperialistickými spojenci.
Zatímco „mladí“ hovořili o nezbytnosti prodloužení války a razili heslo „čím hůře, tím lépe“, Lenin zahájil ostrý boj o uzavření míru. To nebyl již pouhý taktický manévr z pera vedoucího bolševického politika, ale skutečný požadavek ruských pracujících mas, požadavek, na jehož splnění stálo a padalo vítězství ruské revoluce. Té revoluce, kterou ještě počátkem dubna Lenin hodnotil jako spiknutí „... anglo-francouzských imperialistů, kteří podněcovali Miljukova, Gučkova a spol. k uchopení moci, aby mohli pokračovat v imperialistické válce, aby ji mohli vést ještě zběsileji a ještě úporněji...“
Lenin byl také jediným bolševickým politikem (s výjimkou „občasného prokouknutí“ Trockého a Raskolnikova), který si uvědomoval, že nastupující hnutí dělníků, rolníků a vojáků má svou životní šanci právě proto, že může boj o mír spojit s lidovým revolučním hnutím za chléb a skutečnou demokracii. Otázka války a míru se stala kategorickým požadavkem Ruska roku 1917, a na jejím vyřešení závisel jak nový ruský politický systém, ale i nastupující radikalistické proudy ruské společnosti. Otázka jejich stability byla dokonale závislá na tom, jak a kdo dokáže ukončit válku.
Po prvním nadšení z Února 1917 přišel pád první Prozatímní vlády, pak druhé... Vláda Kerenského, která existovala do října 1917, byla stále více přesvědčena, že se jí podaří zlikvidovat narůstající odpor odpoutáním zájmu lidu od vnitřních problémů k vnějším. Jak se ukázalo, propočty s válkou byly katastrofickým omylem nejen Kerenského, ale celé vrstvy ruské společnosti, kterou reprezentoval. Hrubým omylem bylo i rozpoutání štvanice proti Leninovi v souvislosti s jeho obviněním ze špionáže pro Německo. A ostrá reakce vojenských mas na pokusy o ofenzívu počátkem léta 1917 měla Prozatímní vládu varovat před dalším postupem. Radikální hesla Kerenského a jeho brilantní řečnická vystoupení měla zastřít prohlubující se propast mezi odkazem Únorové revoluce a skutečnou potřebou ruského lidu. A Lenin zatím zdůvodňoval nutnost uzavření míru, a to „... bez anexí a kontribucí...“ Poprvé v dějinách ruského socialismu se stal požadavek míru požadavkem strategickým, a poprvé byl požadavek bolševiků podporován zdrcující většinou všeho lidu. Lenin si byl jist tím, že Prozatímní vláda nemůže dát lidu mír, že to bude moci udělat pouze a jedině vláda sovětská.
Pokud pomineme některé nedostatky v revoluční terminologii, a uvědomíme-li si skutečnou situaci ruského socialismu poloviny roku 1917, pak měl Lenin kategorickou pravdu, když neustále prohlašoval:
„- Naše vláda nemůže dát lidu mír především proto, že zastupuje vládu statkářů a kapitalistů, ale i proto, že má smluvní závazky vůči anglickým a francouzským kapitalistům ...“ „... Je nutné vysvětlovat lidovým masám toužícím po svobodě, že k míru vede dlouhá cesta a že ho za této vlády nemohou dosáhnout...“
„ ... Jedině tehdy, uchopí-li revoluční proletariát spolu s revolučními vojsky veškerou moc do svých rukou, za podpory většiny lidu vytvoří takovou vládu, jíž budou věřit dělníci všech zemí a která jedině bude s to rychle ukončit válku skutečně demokratickým mírem ...“
Heslo „boj za mír“ se stalo postupně i revolučním programem všech sil, usilujících o likvidaci korumpujícího se ruského „revolučního režimu“. Kvalitativní změna v postoji armády k Prozatímní vládě, změna, která se odehrála v krátkém časovém rozmezí od poloviny roku 1917, byla výrazem totální nejistoty o výsledku války i válečné a sociální únavy, deptající ruský lid. Za těchto podmínek sehrálo heslo „mír za každou cenu“, ražené bolševiky v předvečer Října, svoji historickou úlohu a umožnilo vítězství revoluce a převzetí moci.
Okamžitě po provedení říjnového převratu nadešel čas, kdy byla nová sovětská vláda povinna splnit dané sliby. Nový režim také věděl, že to musí učinit v době co nejkratší, nechce-li následovat vlády předcházející. Základní otázky ruské revoluce spojené s mírem řešily tedy již první dekrety sovětské moci z prvních dnů revoluce. Leninova zásluha na prosazení zejména „Dekretu o míru“ byla nesmírná. Už v listopadu se totiž část vedení sovětského státu domnívala, že povinností ruské revoluce je rozšířit „revoluční válku“ a „vnést revoluci do západní Evropy“ ...
„Dekret o míru“ a „Deklarace práv národů...“ byly dokumenty, jejichž revoluční význam a vliv je možné srovnávat pouze s „Deklarací o nezávislosti“ americké revoluce. Tyto dokumenty stabilizovaly revoluční režim a určily první diplomatické kroky nastupující vlády.
„... Je třeba pomoci národům, aby zasáhly do otázek války a míru, mír bez anexí a kontribucí. Anexí, čili zabráním cizích území rozumí vláda jakékoliv připojení malého nebo slabého národa k velkému, silnému státu, bez přesně, jasně a dobrovolně vysloveného souhlasu a přání tohoto národa, bez ohledu na to, jak vyspělý nebo zaostalý je národ násilně připojený nebo násilně držený v hranicích daného státu. Konečně bez ohledu na to, zda tento národ žije v Evropě nebo v dalekých zámořských zemích ...“
„... S bývalou politikou lží, nedůvěry, štvaní a provokací musí být skoncováno. Od nynějška musí být nahrazena politikou otevřenou a poctivou, vedoucí k úplné vzájemné důvěře mezi národy ...“
Sovětský systém byl od začátku své existence tlakem událostí donucen hovořit o míru a také o něj bojovat. V situaci, kdy většina armády odmítala bojovat, v situaci, kdy vláda potřebovala mít naprosto volné ruce k upevnění moci, se stal mír existenční otázkou nejen sovětské moci, ale i Ruska jako státu. Proto nová vláda okamžitě informovala vlády spojeneckých zemí o svém přesvědčení, že je nutné zahájit okamžitá jednání o míru. Nota, zaslaná vládám USA, Británie, Belgie, Srbska, Rumunska, Itálie, Francie, Japonska a Číny, oznamovala prostřednictvím nového premiéra V. I. Lenina, že „... na otázky kladené sovětskou vládou je třeba odpovědět ihned. A to nikoli slovy, ale skutky. Ruská armáda ani ruský lid nemohou a ani dále nechtějí čekat. 1. prosince přikročíme k mírovým jednáním. Nevyšlou-li Spojenci a spojenecké národy své zástupce, budeme jednat s Němci sami...“
Tak došlo k jednáním dramatickým, drastickým i ponižujícím, k jednáním v Brestu Litevském. Jednání sama jsou dost známá, ale méně známé je to, že už fakt samotného jednání mohl ohrozit výdobytky revoluce v Rusku, že znamenal krizi evropského socialismu, který chápal jednání mezi revolučním Ruskem a vilémovským Německem jako zradu ruského proletariátu na světové revoluci. Muselo být teprve vysvětleno a pochopeno, že nepodepsání smlouvy by znamenalo ztrátu jediné jistoty, a to Sovětského Ruska, které nemohlo čelit útočícím armádám. Pád sovětského režimu by byl tedy zradou na revoluci mnohonásobně větší než sám podpis dohody. Jak se ukázalo v listopadu 1918, pravdu měl Lenin a ne jeho „revoluční opozice“, ke které v mezinárodním měřítku patřil i K. Liebknecht a R. Luxemburgová. Boj „o Brest“ měl několik fází, a poslední z nich hrozila vládní krizí. Proti Leninovi vystoupila většina členů vedení strany. Lenin už chápal problém míru nejen jako jistou taktiku, ale jako nezbytnou součást sovětské zahraniční politiky. Rodila se koncepce koexistence mezi národy a státy s různým společenským systémem, která se stala, z hlediska sovětské společnosti, nezbytným předpokladem dalšího vývoje, i když měla být ještě vystavena těžkým zkouškám v občanské válce a intervenci proti mladé sovětské republice. Lenin vyjádřil celkový ráz sovětské zahraniční politiky v první fázi existence Sovětského Ruska slovy:
„... Před socialistickou vládou Ruska vyvstává problém, který vyžaduje neodkladné řešení, má-li se tento anektní mír akceptovat, nebo má-li okamžitě vést revoluční válku. Žádná střední cesta tu v podstatě není možná. Další odklady nejsou možné, neboť pro to, abychom vyjednávání uměle protahovali, jsme již učinili všechno možné i nemožné...“ Otázka sovětsko-německého míru se stala i základní otázkou evropské socialistické revoluce. Lenin byl za svůj přístup k mírové otázce napaden nejen sjednocenou vnitřní opozicí, ale i některými evropskými socialisty, kteří se (stejně jako například Bucharin a další sovětští politikové) domnívali, že podepsáním míru s Německem se znemožní vlastní německá revoluce - a to prakticky znamenalo západoevropská revoluce. Sovětská diplomacie, ona historická „škola dvacátých let“, která tolik ovlivnila dějiny světové zahraniční politiky XX. století i druhé světové války, se tehdy pracně rodila, a také praktické rozhodování zůstávalo na několika politických a nejvýraznějších osobnostech. Brest byl nakonec ratifikován, i když cesta k němu vedla od vyčerpávajících jednání politického byra KSR(b) až po pokusy o „revoluční převrat“ a „čtvrtou Ruskou revoluci“, kterou odpovídala na Brest část komunistů i část ruských socialistů. Leninem zformulovaný program brestských jednání zahrnoval dva body, které se až do konce třicátých let staly nedílnou součástí sovětské zahraniční politiky - nedopustit násilné přičlenění jakéhokoliv území k dobyvačnému státu a plně obnovit nezávislost všech národů. Sovětský mírový program zformulovaný Leninem lapidárně vyjádřil - po jednání v Brestu - jeho dlouholetý spolupracovník a jeden z tvůrců sovětské zahraniční politiky G. V. Čičerin, vedoucí řady sovětských diplomatických misí, diplomat, kterému se podnes dostává maximálního uznání i z řad jeho bývalých protivníků: „... Naše heslo muselo být, bylo a je stále stejné: mírové soužití s národy a jejich vládami, ať jsou jakékoli...“ Sovětská diplomacie, tak důrazně prosazovaná Leninem, sama formovala své nové představitele. K nejvýznamnějším Leninovým spolupracovníkům v otázkách zahraničních vztahů patřili vedle Čičerina i M. M. Litvínov, F. A. Raskolnikov, A. A. Joffe, G. J. Sokolnikov, L. M. Karachan, L. B. Krasin, V. V. Vorovskij, P. L. Vojkov, A. I. Kolontajevová a další. Pokusy o izolaci Sovětského Ruska musely nakonec ztroskotat. O tom, že mírový program byl skutečně atraktivní a dynamickou koncepcí, o tom svědčí i to, že přes konflikty se západními mocnostmi, udržovala sovětská vláda kontakty s představiteli jednotlivých zemí. Proto také, po skončení války, mohl sovětský systém, po vyrovnání s Polskem a Finskem, otevřít brány do Evropy a Asie svým dalším diplomatickým postupem. Lenin zprvu chápal nutnost jednání v poněkud omezeném smyslu: „... Někteří lidé uvažují jako děti: podepsals smlouvu, zaprodal jsi se Satanáši. To je prostě k smíchu, když dějiny válek dosvědčují nad slunce jasněji, že podepsání smlouvy při porážce je prostředkem ke sbírání sil...“
Po několika měsících však zásadně změnil svůj názor, přesně podle vývoje událostí v Evropě. Ukázalo se zcela jasně, že světová socialistická revoluce nebude záležitostí několika měsíců nebo let. Bylo proto třeba rozpracovat otázky další existence jediného státu se socialistickým zřízením. Tehdy Lenin prohlásil:
,,.. Nutnost mírového soužití v dané historické epoše, kdy státy s různým společenským zřízením budou žít vedle sebe, to je v této etapě základní a hlavní...“
Proti krásnému gestu Karla Radka, který se spolu s mnohými domníval, že Rusko musí vést revoluční válku až do vítězství socialismu na celém světě, postavil Lenin koncepci, kterou o několik měsíců později charakteristicky vyjádřil Čičerin pří sovětském jednáni v Janově a pří podpisu tzv. Rapallské dohody:
„... Aniž ustupujeme z principiálních hledisek komunismu, ruská delegace prohlašuje, že v nynější historické epoše, která umožňuje paralelní existenci starého a rodícího se nového společenského zřízení, je spolupráce a dobré sousedské vztahy mezi státy, reprezentujícími tyto dva rozdílné společenské systémy vlastnictví, naprosto a bezvýhradně nutná ...“
Mírová aktivita sovětské diplomacie v posledním období Leninova života, kdy sovětský stát kladl základy svých vynikajících diplomatických úspěchů konce dvacátých a počátku třicátých let, byla zformována ještě Leninem, jeho vynikající schopností kriticky si uvědomit stav mezinárodního dělnického hnutí při celkovém posouzení stavu a vývoje revoluce a socialismu. Není náhoda, že Leninem vybraná a vychovaná „sovětská diplomatická škola“ byla jednou z prvních obětí období, které deformovalo socialistickou myšlenku a v řadě směrů i odkaz Října. Nástup nové generace diplomatů pak silně ovlivnil i sovětskou zahraniční politiku.
Sovětskou mírovou iniciativu nelze oddělovat od Leninovy osobnosti. Boj za mír se stal bojem o existenci ruské revoluce, ale i mezinárodního socialismu vůbec. Rozhodující přitom byla i teorie dělící války na spravedlivé a nespravedlivé, která byla rozpracována v následujících letech. V otázkách boje za mír, v době, kdy revoluční vášně a slovní levičáctví zastiňovaly lidem výhled na skutečný obraz světa, sehrála právě Leninova osobnost úlohu, kterou ještě nejsme schopni docenit. Je málo lidí, kteří dokáží tak prorockými pohledy stíhat budoucnost, a ještě méně je těch, kdo dokáží myslet v napětích budoucnosti. Lenin byl takovou osobností.
Je ovšem škoda, že neexistují politické doktríny, které by jednou provždy vytyčily „neomylnou“ cestu, a pak by pouze realizovaly své plány. Taková politika neexistuje asi proto, že život společnosti je tak složitý a rozporuplný; sama politika je pak jen objektivním vyjádřením pohybu společnosti, a musí nakonec vždy jen registrovat tento pohyb, usměrňovat jej a někdy, při patřičné předvídavosti, se tomuto procesu postavit do čela.
Plně se pohyb společnosti nepodařilo zvládnout možná právě proto, že pak by politika už nebyla politikou v pravém slova smyslu. Zatím ve všech politických systémech, včetně socialistického, dochází stále ještě k obratům nepředvídaným a neočekávaným, stavějící politická vedení i obyvatelstvo do zcela mimořádných situací, kterým musí neprodleně čelit. K takovým situacím došlo několikrát i v Sovětském Rusku.
Ještě před Říjnem 1917 (v době tvorby hesel, která by pro bolševiky získala většinu pracujících země), v „Dopisech z daleka“ formoval Lenin vizi počátku socialistické společností po vítězném vybojování moci sověty dělnických a vojenských zástupců. Ale v těchto „Dopisech“ se však podrobněji nedotkl toho, jak by měla vypadat ekonomika a politika socialistického státu, tedy rozhodujícího problému, který čekal na vysvětlení. Lenin, podobně jako ostatní socialističtí teoretikové, se nikdy nezabýval tím, jak co bude vypadat po uchopení moci, zvláště když k této situaci ještě nedošlo, a diktatura proletariátu nebyla ještě nastolena. Některé myšlenky jeho pokynů petrohradským bolševikům však ukazují, že i on sám byl ještě v zajetí utopií XIX. století; nasvědčuje tomu teorie „rovných mezd“, „dělnické milice“, „otevřené zahraniční politiky“ atd. Rámcově předpokládal, že dělníci - uchopivší moc v zemi - budou umět lépe hospodařit než kapitalisté, a problémy spojené s národním hospodářstvím budou řešeny iniciativou samotných pracujících, osvobozených od vykořisťování.
Socialistická revoluce 1917 na sebe poprvé v dějinách vzala úkol prověřit a konkretizovat teoretické vize a poučky XIX. století. Musela tedy především splnit základní úkol socialistické revoluce po uchvácení moci, totiž vyvlastnit vykořisťovatele a zničit starý státní aparát. Oba tyto úkoly vykonala v úctyhodně krátké době. Během roku 1918 byl znárodněn nejen klíčový průmysl, obchod a peněžnictví, ale vyvlastněna i drobná maloburžoazie. V tomto období se zrodil systém, nejvíce ze všeho podobný principům ideální komunistické společnosti.
Na podloží naprosto zničeného národního hospodářství se vytvořila teorie o tom, že snad právě tohoto nevýhodného stavu by bylo možné využít k bezprostřednímu přechodu ke komunismu cestou „zrušení“ zákona hodnoty, a zavedením komunistického odměňování za prácí. Této myšlence, která nebyla zpočátku pokládána za zcela utopickou, propadla velká část revolucionářů. Napomáhala tomu i inflace, a stát, místo aby se ji snažil zabrzdit, což bylo jistě nad jeho síly, ji ještě uměle prohluboval - a přistoupil „k první fázi komunistického odměňování“. Začalo se velmi vážně hovořit o tom, že v nejbližší možné době budou zrušeny peníze, byly vydány dekrety o zrušení nájemného, dopravného, poštovních známek atd. Dělníkům měla být poskytována zdarma strava a ošacení (prostřednictvím poukázek a ne peněz), děti ve školách dostávaly zdarma školní pomůcky atd.
Většina těchto humánních předpokladů a principiálních nařízení musela zůstat na papíře diskusních úvah a jednotlivých dekretů: sovětská moc měla ještě příliš mnoho práce s vlastním upevňováním, než aby mohla zasahovat do jiné oblasti, než byla právě oblast politické moci. Ale „princip“ byl již zde, a začal se prosazovat do života. Všechno bylo značně zjednodušeno tím, že země byla tak zbídačena, že rozdělovat vlastně nebylo co, a místo prosté komunistické směny průmyslových výrobků za zemědělské produkty nastoupil, v době občanské války, systém válečného komunismu, který sice byl - vzhledem ke stavu země a státu - spravedlivý, ale který nebyl a nemohl být vždy spravedlivě realizován, a proto začal těžce doléhat především na vesnici a rolníky.
Systém válečného komunismu vytvořil v době vojenské intervence z celé země jediný vojenský tábor. V zájmu nasycení front a dělníků v továrnách, stát nevedl velké diskuse s rolníky, u nichž obilí bylo a nechtěli je státu dát. Vesnici, tedy nejen kulactvu, byly odebírány potraviny bez jakýchkoli recipročních hodnot. Bylo nesmírně zajímavé, že v průběhu občanské války se objevilo velmi málo případů povstání nejchudších vrstev venkova a středních rolníků, kteří podporovali sověty na frontách občanské války. Chápali, že jinak nelze: fronta se něčím živit musela.
Když v roce 1920 občanská válka v podstatě skončila, byl svět znovu ohromen zprávami z Ruska. Zdálo se, že ti, kdo tvrdili, že se sovětský systém rozloží sám sebou, mají pravdu. Vypukla obrovská povstání v Tambovské gubernii a v Kronštadtu.
O těchto událostech, které měly za následek další krveprolévání ruského lidu, bylo již mnohokráte napsáno. A právě tyto události byly jednou z hlavních příčin, obracejících politiku sovětské vlády o sto osmdesát stupňů.
Miliónové masy rolnictva, vedené nyní většinou kulaky a bělogvardějci, ale i mnohými komunisty, povstaly proti sovětské moci, a utkaly se s pravidelnými oddíly Rudé armády. V prvé řadě stál před sovětskými politiky problém samotného potlačení kontrarevolučního povstání. Ale zcela nezbytné bylo, aby vedení strany a státu provedlo podrobnou analýzu příčin vzniku vzpoury, jež měla přece zvláštní ráz. Jak v Tambovské gubernii, tak v Kronštadtu se poprvé vynořila hesla, která se od té doby objevila i v dalších historických obdobích rozvoje socialismu a revoluce samotné. Ve dvacátém roce to byla hesla „Za sověty, ale bez komunistů“, v pozdějších a zvláště v šedesátých a sedmdesátých letech kvalitativně stejná hesla „Za socialismus bez vedoucí úlohy komunistů“ či „Za odbory bez komunistů“. Je to „prosté“ opakování dějinných situací? Anebo týchž chyb?
V potlačení povstání viděl Lenin pouze jednu stránku jevu a řešení. Měla-li se ale strana poučit, musela najít skutečné kořeny krize a řešit ji od samých základů. Do budoucna to znamenalo takovým krizím včas předcházet přesnou analýzou společenských jevů. Sovětští politikové při jednáních s povstaleckými delegacemi došli k jednoznačnému závěru, že hlavní příčinou povstání je současná ekonomická politika válečného komunismu, rolnictvem tolerovaná v době občanské války, ale neúnosná po jejím skončení. Bylo již jasné, že neuvědomělá rolnická masa, tíhnoucí k socialismu živelně, ale žijící v podmínkách soukromo-kapitalistického hospodářství, je pro sověty; ale v hesle proti komunistům kritizuje jejich politiku, a to, že nedokázali včas vymanévrovat z válečné situace a řešit problémy mírového „normálního“ národního hospodářství.
Krize v roce 1920 ukázala, že ruští komunisté musí na dlouhou dobu opustit svůj plán bezprostředního přechodu ke komunismu, že k dosažení této společnosti bude třeba ještě velmi dlouhého období, které není možné přeskočit.
Kontrarevoluční heslo „Za sověty bez komunistů“ mělo tedy dvojí obsah. Obsah kontrarevoluční, protože bez komunistů nebyly možné sověty, ale i obsah kritický, vyjadřující nedůvěru rolnictva zklamaného dosavadní politikou. A protože základem socialismu byl svazek dělnické třídy a rolnictva, věnoval se Lenin sám této otázce naplno. Závěry, které udělal, vešly právem do odkazu revoluce dnešku. K podrobné analýze společenského stavu byli povoláni nejvýznamnější teoretikové strany. Celá strana začala žít diskusemi, neobyčejně plodně zasahujícími do dějin nejen sovětského, ale i celosvětového národního hospodářství. Jejich délka (byly v podstatě ukončeny až ve třicátých letech) dosvědčovala serióznost postupu strany na neprobádaných cestách socialistické ekonomiky. I v současnosti se ozývají názory a závěry, které nejsou ničím jiným, než rozvíjením, a v mnoha případech i opakováním toho, co bylo již vypracováno v období, které popisujeme ...
Už několik měsíců od vzniku krize měla strana k dispozici podklad pro Novou ekonomickou politiku, pro skutečný obrat v ekonomii socialismu, který znamenal přechod od utopií k realitě. Po skončení iluzí o rychlé světové revoluci se Rusko připravovalo na dlouhé období, na přechod od kapitalismu k socialismu formou diktatury proletariátu. Nová ekonomická politika byla hospodářskou politikou tohoto období. Šlo nyní o to, vydržet v obklíčení, vytrvat, pracovat a čekat.
Počáteční obrat spočíval v uvolnění funkce zákona hodnoty a v zavedení normálně fungující směny; samotným Leninem byl pokládán za krátkodobý ústup. Již rok po vyhlášení Nepu bylo oznámeno, že ústup skončil: ve skutečnosti ale stále ještě probíhala změna v ekonomické oblasti, zachovávající si své důsledky až do dneška. Uvolněním podnikatelských sil, ústupem v oblasti zahraničních koncesí, ale hlavně novou politikou směřující k rolnictvu, Rusko předstihlo hospodářské výsledky carského Ruska z roku 1913. Různé formy vlastnických vztahů v období Nepu, a cílevědomé usměrňování socialistických prvků v ekonomice umožnily SSSR, aby ve velmi krátké době zahájil znovu export zemědělských produktů za hranice a vůbec vytvořil základnu pro vybudování svého velmocenského postavení ve světě.
Po vyhlášení Nepu došlo ve straně ke krizi, jaká neměla pamětníka. Vize komunismu se ztrácela v nedohlednu, a krizí byla zasažena nejen strana a společnost, ale každý jednotlivý komunista. Ten bojoval za občanské války proti kapitalismu a nyní opouštěl své pozice. Mnozí takový obrat v politice strany nevydrželi morálně ani psychicky. Nepomohlo, že Nep byl vyhlášen samotným Leninem. Množily se sebevraždy nejpoctivějších lidí, přelévajících ještě před několika měsíci svoji krev na frontách. Obrat v ekonomice však zachránil sověty právě tak, jako obrat v zahraniční politice při podepsání míru v Brestu.
Utopie vzaly za své, začala každodenní reálná práce s ústupy i postupy, s oklikami a kličkami tak nepochopitelnými a odpudivými prostým lidem, kteří se až po dlouhé době museli přesvědčit o tom, co bylo dobré, i o tom, jak lze zlo ničit jeho odčerpáváním, jeho vyžitím. Stálo to oběti, mnoho obětí, které dějiny ani nezaznamenají.
Sověty a především komunisté se museli vzdát hesla „rovnosti“ jako výsledku revoluce, protože již bylo jasné, že rovnost v odměňování i postavení je utopistická vize nejen pro buržoazní republiku, ale i pro socialistickou revoluci, otevírající teprve cestu k rovnosti dosažitelné pouze a jen v komunismu.
A tak jako revoluce nedokázala z dějin odepsat problém stoosmdesátistupňových obratů v politice, nedokázala ani zabránit politickým krizím svého vlastního systému a režimu.