Jak je těžké najít hlas jistoty
mezi řevem rvoucích se stran!
Schiller
Tak jako se komunisté nevzdali a nevzdávají nastolení skutečné svobody, absolutní svobody a rovnosti všech lidí, tak se nevzdali ani myšlenky na odstranění státu jako takového.
Všichni socialističtí revolucionáři viděli vždy ve státních útvarech organizované násilí vykořisťovatelů proti vykořisťovaným, nástroj k uchování moci nejbohatších vrstev a k potlačení zpupnosti podřízených tříd. Na rozdíl od anarchistů, pokládajících za prvořadý úkol revoluce okamžité zničení státu, marxističtí socialisté vytvořili učení o tom, že stát jako organizované násilí bude trvat i po revoluci v podobě státu diktatury proletariátu, kdy bude nové státní mašinérie využito k potlačení odporu vykořisťovatelských tříd, kdy stát sám bude nástrojem většiny k ovládání menšiny. Již tento stát měl být svým charakterem nejvýše demokratický, protože jím měla vládnout většina bývalých vykořisťovaných. To tedy znamená, že demokratická funkce státu byla povýšena nad jeho potlačující funkci, přestával tedy být i teoreticky státem v pravém slova smyslu. Dalším vývojem revoluce ve světě měl stát vůbec zmizet z dějin. Odtud termíny „odumírání státu“, „všelidový stát“ a tak dále.
Problém socialistického státu je v současnosti sám o sobě nesmírně složitý, a o to těžší je zaměřit pohled do budoucna, na to, do čeho socialistické státní útvary vyústí. V rozděleném světě jde zřejmě spíše o další upevňování jednotlivých státních útvarů i politicko-ekonomických a vojenských bloků, než aby bylo možné hovořit o tom, že stát již svoji funkci splnil, a že tedy už může odejít ze scény dějin jako nenáviděný a zlý stařec.
Do popředí se ale může dostat otázka vnitřního uspořádání státu, které může vést v určité fázi k vytvoření podmínek pro rušení či změny vnitřních funkcí státu, zatímco navenek, pro vnější sféru třídního boje může být zachován či dokonce upevněn. S tím souvisí význam rozšiřování a prohlubování socialistické demokracie v socialistických zemích, v souvislosti s budováním socialistické a komunistické společnosti jako podmínkou rozvoje socialismu a směřování k všelidovému státu, který je předpokládanou vyšší státní formou přechodného období.
Zřejmé je, že socialistické státy již přestávají být státy v tradičním pojetí XIX. století právě tím, že jejich politika, ekonomika i společná obrana dosahují takového stupně organizovanosti, že vznikají zcela jiné dimenze pojmů „stát“ i „společenství“, než jsme zatím často ochotni chápat. Rozvinutí myšlenek proletářského internacionalismu spolu s probíhajícími změnami ve světě působí tak, že v těchto souručenstvích vychází jednotná politika jako „výhoda“ pro většinu - někdy proti omezenosti a protivenství menšiny. V rámci těchto velkých útvarů již není místo pro nacionalismus typu XIX. století, ale pro internacionalismus, plně respektující národní cítění a svébytnost především „malých“ národů.
To jistě neznamená, že by nacionalismus zmizel ze scény, spíše je tomu naopak. V některých případech vstupuje na kvantitativně nově rozprostřenou základnu, která je ovšem právě tak omezená jako v období jeho klasického rozkvětu.
Jedním z nejdůležitějších principů socialistického státu a jeho funkce je vedoucí úloha komunistické strany či revoluční avantgardy, která vybojovala moc a která zaměřuje celé další úsilí společnosti k boji o komunismus. Tato skutečnost je svým způsobem historicky podmíněna a má své významné historické kořeny.
Otázka vedoucí úlohy komunistické strany se poprvé formulovala (a i vyskytla) až v průběhu revoluce v Rusku. Je všeobecně známo, že již před II. sjezdem sovětů, tedy před samotnou revolucí, ale zvláště pak na tomto sjezdu, který začínal etapu socialistických přeměn po uchopení moci sověty, Lenin a bolševici navrhli ostatním politickým socialistickým stranám vytvoření koaliční vlády - tedy spoluúčast na vládě.
Všechny socialistické strany (menševici, pravicoví eseři atd.) tento návrh odmítly. Do vlády vstoupili pouze leví eseři, kteří získali tři místa lidových komisařů ve vládě a řadu důležitých pozic v sovětech. Sovětská moc tedy od samého počátku vznikala jako pluralitní politický systém, v němž hlavní úlohu hrála bolševická strana, která ale měla v eserech významnou vládní opozici.
Západní historická literatura často v této souvislosti uvádí, že návrh Leninův na vytvoření koalice s levými esery byl bolševický úskok zaměřený k tomu, aby získali rolnictvo, a že nakonec, když se mezi rolnictvem uchytili, esery zničili. To však není badatelsky podložená pravda a neodpovídá to skutečnosti.
Když leví eseři vystoupili z vlády na protest proti podepsání míru s Německem, přestali být s konečnou platností stranou rolnictva. Zůstala jim pouze možnost vzhledem k probíhající občanské válce: buď jít dále s bolševiky, nebo přejít do tábora kontrarevoluce. Jít dále s bolševiky v podmínkách války ale znamenalo přejít zcela na jejich platformu, protože ti již získali pro svoji politiku chudé i střední rolnictvo; nemělo tedy pro bolševiky smysl dál pokračovat v pluralitě, s věčnými tahanicemi s opozicí, nevyjadřující zájmy nikoho, snad kulactva.
A tak se protirevolučním vystoupením proti bolševikům eserská strana dala cestou hazardu a v podstatě vyšachovala a likvidovala sama sebe.
V SSSR vznikl politický systém, ve kterém komunisté získali monopol moci, ale pouze jako strana - jako vedoucí síla společnosti. Tím, že vyjadřovali zájmy tříd a měnících se vrstev obyvatelstva, se s postupující výstavbou socialismu (a s počátkem výstavby komunismu, v níž postupně mizejí antagonismy ve společnosti) byli koneckonců i nositeli demokratičnosti sovětského zřízení a hlavním činitelem při „vtahování“ lidových mas do politického života.
Teoreticky je politika KSSS politikou všeho lidu a struktura sovětského státu, s jeho demokratickými principy řešení státních otázek, již nestaví na pořad dne pluralismus politických stran s nutným bojem o moc, ale vytyčuje problémy urychlené výstavby komunistické společnosti, rozšíření demokratické základny, nezadatelných a rovných občanských svobod, zvýšení hmotné a kulturní (vědeckotechnické! - ale nejen jí) úrovně, zajištění rovných práv a povinností národů a ochrany jejich kultur a jejich rozvoje.
Na rozdíl od utopických prognóz o „odumírání státu a strany“ (v probíhající diskusi o vývoji státu za socialismu) dochází v sovětské praxi k tomu, že s vývojem systému se vedoucí úloha komunistické strany upevňuje. Předpokládalo se, že tomu bude naopak. Zdá se, že s přechodem k všelidovému státu, kdy strana již není stranou dělnické třídy, ale všeho lidu, vedoucí úloha této všelidové strany povede ke zcela novému kvalitativnímu vyjádření ve vnitřním uspořádání státu, který svou vnitřní funkcí má přestat a přestává být „organizovaným násilím“ a stává se organizátorem práce lidí, jejich štěstí i života. Uvnitř tedy již asi nepůjde o stát „jako takový“, ale o systém vědeckého řízení společnosti na nejdemokratičtějších základech. Hleďme: utopii jsme vyhodili oknem a ona k nám vchází dveřmi!
O vývoji sovětského státu a států socialistických se vedou diskuse již mnoho let. Západní „politologie“ předvídá, že se sovětský státní útvar rozvine v „korporativní systém vlády“ s kolektivním členstvím a při zachování politických organizací strany, s názorovou opozicí atd. S ledačím by se dalo v těchto „modelech“ souhlasit, až na to, že jimi prosvítá snaha nepovolaných proniknout do vytváření tohoto systému s cizí nesocialistickou ideologií, a snad i tajná tužba, že vytvoření systému všelidového státu oslabí socialismus a tak dále. Zbytek se dá snadno domyslet...
Právě proto by měly probíhat diskuse o všelidovém státu naprosto realisticky a chladnokrevně: nemá a nesmí dojít k oslabení státního zřízení diktatury proletariátu směrem ven, do arény mezinárodního třídního boje. To by se rovnalo zradě na revoluci.
Při zachování vedoucí úlohy komunistické strany, jako objektivizované zákonitosti na cestě k socialismu, vyvíjí se ovšem celá řada specifických a svérázných forem v politickém uspořádání států. Vznik „Lidových“ a „Národních front“ v socialistických zemích z doby bojů proti fašismu byl popudem k propracování problematiky existence jiných politických stran, uznávajících vedoucí úlohu komunistické strany a podporujících výstavbu socialismu a politiku komunistů. Tyto strany stojící většinou na nemarxistických pozicích mohou být prvkem objektivního vzniku všelidového státu v budoucnosti. Přes mnohé hlasy o jejích zbytečnosti mají i v současnosti význam při vytváření jednoty pracujících a dá se předpokládat, že v budoucnu jejich význam ještě vzroste. Není přece podmínkou existence socialistické společnosti, že všichni lidé musí být marxisty, že přestanou být například věřícími, že opustí své motivy a postoje, které je získávají pro budování socialismu. Toto „spojenectví“ komunistů s ostatními politickými stranami nejde tedy cestou vzájemného boje o moc, ale společného boje za vybudování socialistické společnosti. A k tomu může každý přispět svým dílem podle svého rozumu a zkušeností.
V posledních letech se ukazuje, že mnohotvárný vývoj světa a především možnost vytváření skutečně jednotných protiimperialistických front, v nichž může hrát proletariát vedoucí úlohu, pravděpodobně vytvoří v průběhu revolučních přeměn ještě jiné, dosud neobvyklé obrazce politického uspořádání, v němž nemusí aspoň z počátku komunisté hrát vedoucí úlohu.
A tak, jak v životě socialistických států, tak v probíhajících třídních bojích se rodí předobraz budoucího světa. Politické názory mnohých lidí, i kořeny existujících systémů, ještě příliš vězí v XIX. století, než abychom vždy dovedli rozpoznat, co je nové a co naopak se za nové pouze vydává.
Vývoj sovětského státu byl - jak jsme už ukázali - středem pozornosti V. I. Lenina; zvláště před založením SSSR věnoval jeho funkci velkou pozornost. Tak se zachoval i v souvislosti s bojem proti byrokracii.
Zpočátku byla zas jen vize a utopie. Revolucionáři se domnívali, že takový jev, jako je byrokratismus, bude socialistickému zřízení naprosto cizí. Stačilo přece rozbít starou státní mašinérii, nastolit moc ozbrojených dělníků a ti, podle představy revolucionářů, si jistě budou vědět rady s byrokratem, otravujícím jim život. Tato vize se velmi rychle rozplynula po uchopení moci.
A tak čekáte v kterémsi dnu na kterémsi úřadě, dočkáte se a vstoupíte: nesedí tu úředník, ale nabob, bonz, který je zde proto, aby rozhodoval a vládl. Ne on pro vás, ale vy jste tu pro něj, o vás rozhoduje, jste-li mazaný, vykoupíte si své právo úplatky. A mezi těmito byrokraty sedí mnoho těch, kdo kdysi byli skutečnými revolucionáři „s čistýma rukama, planoucím srdcem a jasnou hlavou“. Moc je zmohla, zachutnala, zlomila.
Tady se rodí ty pocity, které bývají nazývány „odcizením“, o němž se napsalo velmi málo dobrých knih, ale zato mnoho špatných... A parazitující byrokratismus se stává významným argumentem proti socialismu: „Vidíte, na byrokraty jste krátcí, vy sami jste byrokrati, socialismus je vlastně vláda byrokracie.“
Dokud existuje stát, budou úřady. Fungující a účinná administrativa je společenskou nezbytností této doby. Ale administrativa ještě nemusí být byrokratická. Byrokratismus je právě ta její část, která je samoúčelně uzavřena do sebe, která „se udělala pro sebe“, která bez společenského přínosu parazituje na těle společnosti. Jako rakovina prorůstá tělem společnosti, bují, ničí, ohrožuje život celého organismu. Ochabni v boji a ohrozí ho odzdola nahoru a odshora dolů!
Ne, socialismus nemůže být vládou byrokracie. Společné má s ní právě jen to, že ji nedokázal vymýtit.
Byrokratismus byl také úhlavním nepřítelem Lenina. První předseda rady lidových komisařů úporně vymýšlel jak na něj a vymyslel důmyslný systém kontroly a inspekce; nedokázal však byrokratismus zabrzdit na jeho postupu. Boj s byrokracií prohrál.
A přece je lék proti ní. Je to cesta k socialismu s neustálým rozšiřováním socialistické demokracie a účasti lidí při řízení a správě, v dobrovolné činnosti zástupců lidu, v činnosti jejich masových organizací, a koneckonců především ve straně samé.
Boj proti byrokracii a byrokratismu je vůbec jedním z nejdůležitějších úkolů boje za socialismus. Každodenně by se mu měli věnovat právě ti, kteří se prohlašují a považují za lenince, za následovníky a žáky Leninovy. K otázkám byrokracie se ještě vrátíme v souvislostech konkrétních a aktuálních.
Revolučním socialistům je internacionalismus nadřazen nad jakékoli vlastenčení. Ale je užitečné si uvědomit, jak myšlenka internacionalismu utrpěla neuvěřitelným balastem, který jako učiněné závěje frází na ni navršili všichni ti producenti balášovštin, vaňkovštin, všichni ti producenti sentimentálně gymnasiálních frází a mistři zdvižených prstíků.
Internacionalismus vyjadřuje elementární cítění a myšlení dělnické třídy, cítění a myšlení založené na dlouhodobé dějinné zkušenosti. Internacionalismus vtiskuje myšlení a cítění dělnické třídy formu v závislosti na jeho obsahovém rozvíjení a prohlubování. Je příznačné pro maloměšťácké revoluční souputníky, že si rychle přisvojují jeho symboliku a ostatní formová vyjádření, a ta dále rozvíjejí, ale míjejí se s jeho obsahem, protože jejich zkušenost je jiná, jinde vkořeněná. Odtud pak tolik problémů a potíží s praktickými interpretacemi pojmů vlastenectví a národního, popř. státního cítění a myšlení, ke kterým právě maloměšťák inklinuje jako ke svým vlastním životním zdrojům a znesnadňuje tak ostatním revoluční orientaci.
Cílem revolučního procesu, jehož jsme účastníky a svědky, je vítězství nového společenského řádu na celém světě a takovému vítězství revoluce, světové revoluci, stojí v cestě nacionalismus jako největší překážka.
Zřetelně jsme už řekli a opakovali po V. I. Leninovi, že rozhodným a nejvážnějším nebezpečím je nacionalismus velkého nebo prostě utlačujícího národa. Platí tady slova Karla Marxe, že totiž žádný národ nemůže být plně svobodný, jsou-li jiné národy utlačovány. Tedy nejen ty národy, které jsou přímo účastny na potlačování národů druhých, ale i ty, které jsou přímému útlaku vzdáleny, ale současně se chovají lhostejně, „nevidomě“ k násilí páchaným druhými a na druhých, se objektivně znesvobodňují. Platí tedy dále, že - v době, kdy ještě nepominul na světě útlak národů - je skutečně svobodným národem právě jen ten, který se aktivně zúčastňuje boje za svobodu všech národů. Tato poznání jsou zahrnuta do podstaty politiky komunistických a revolučně socialistických stran, a nelze se vůči nim beztrestně provinit. V tomto ohledu je soud dějin nemilosrdný ...
K tomu ještě přistupuje problém státního myšlení a cítění: Národ a stát, který by chtěl budovat blahobyt a štěstí lidu bez ohledu na okolní svět, v izolaci a bez vědomí povinné pomoci ostatním národům a státům v boji za jejich osvobození, by to nejen nedokázal, ale silou dějinné logiky se dříve nebo později dostane na pozice zrady revoluce, jejího opuštění a kontrarevoluce. Evropa má trpké zkušenosti s „nacionálními socialismy“ a není tajemstvím, že cestu k jejich zrodu a tragickým exhibicím dláždily reformistické a revizionistické dělnické strany svými dobrými „národními“ předsevzetími: revoluční socialisté se liší od reformistů a revizionistů právě svým důsledným internacionalismem, neboť reformisté zpravidla hledí především na zájmy vlastního národa (popř. státu), zatímco v mezinárodních vztazích se jejich státní koncepce neodlišuje od zahraničně politických koncepci starých vykořisťovatelských a víceméně agresivních států.
Měřítkem rozvoje socialismu tedy není jenom to, kdo je v které zemi u moci, ani jenom v tom, jaké míry životní úrovně a jakých úspěchů v ní ta která země dosáhla, ale především to, jak je která země a stát, a zejména její revoluční předvoj, zapojen do revolučního přetváření světa, nakolik je kdo schopen a ochoten pomoci jiným v jejich osvobozeneckém boji - i za cenu vlastních obětí a uskromnění. A potom - jaký kdo dává příklad svými vlastními, vnitřními řešeními ostatnímu světu. Je to otázka bytostně morální a právo na hrdost podléhá právě těmto revolučně morálním kritériím!
Ne: revoluční socialisté se, přes používanou politickou doktrínu mírového soužití, nevzdali a nevzdávají učení o vítězství socialismu na celém světě, tím spíše ne, že pro tuto revoluční přeměnu světa už dozrávají a dozrály všechny nezbytné předpoklady a podmínky.
Ale snad je - v těchto souvislostech - jasný předpoklad a právo být vlastencem. Čeština je v samém svém základu jazyk prostořece pravdivý. Chcete důkaz? Tedy: vlast - vlastnictví. Vlast je vlastnictvím těch, kteří vlastní. Na buržoazii si proletariát dobývá své vlasti bojem o moc. A likvidací buržoazie jako třídy činí z vlasti vlastnictví všech.
Samozřejmě: toto je naše vlast. Ptáme se, kde je domov můj a víme, že právě tady. Odsud můžeme světu nejvíce pomoci, toto, naše vlast, je nám nejjistější a nenahraditelnou revoluční socialistickou základnou ...
A tak tedy: Vlastenectví nevylučuje sílu a nezbytnost revolučního proletářského internacionalismu - je-li i ono, vlastenectví, svou podstatou revoluční. Vždyť rozvoj životní a zejména kulturní úrovně jednotlivých národů a států, energické a progresivní prohlubování socialistického demokratismu, účast ve vědě a rozvoj umění, spoluúčast na výstavbě průmyslových závodů po celém světě atd., apod., to všechno pomáhá urychlování světové revoluce a získává další spojence a stoupence socialismu. Pro převážnou většinu málo rozvinutých zemí, které hledají cestu do polidštěného XX. stol. není již kapitalistický společenský systém vzorem. Východisko hledají v socialismu, ať už svá přechodná revoluční období nazývají „nekapitalistickou cestou“, nebo „vlastní socialistickou cestou“. Kromě jiného je v tom obsažena jak specifika jejich situace, tak i jejich vlastní patriotismus. Ale v každém případě: Chtějí se učit, chtějí poznávat. Jakou látku k přemýšleni jim skýtáme my? Měříme právě podle toho právo na svou vlasteneckou hrdost. A měříme takto, očima druhých, míry svých revolučních povinností. Tak měřítkem skutečného vlastenectví je služba celému revolučnímu světu. Máme tedy povinnost být vlastenci, a máme - stejně jako internacionalisté na celém světě - povinnost pracovat a bojovat tak, abychom mohli být i hrdými na své vlastenectví, protože to lze využít pro revoluční rozvoj celého světa.
A přece je nezbytně nutné připamatovat si ještě jedno: i když stát neodumře rázem, ale cestou vleklého, složitého (a někdy možná bolestného) vývoje státu všelidového, přesto je tu od toho, aby odumřel, aby - jednou - zmizel ze scény světových dějin. Národy, naproti tomu, prodělávají v současné době významné mutační období: začínají se odtrhávat od své pupeční šňůry, která je poutá k buržoazii, a začínají žít svým vlastním životem: jejich věk je raný a jejich čas daleký. Jsou předurčeny k tomu, aby se staly základními kulturními pospolitostmi příští komunistické světové společnosti. Přesně řečeno: aby se jimi staly ty z nich, které jsou a budou v proměnách světa kulturně nejvitálnější a kulturně nejpřínosnější. Z těch pak bude budován samotný základ komunistického světa, světa rovných lidí a rovnoprávných národních (potom už zcela a úplně kulturních) kolektivit...
Podstatou státu zůstává stále ještě organizované násilí. Je tedy třeba být hrdý na organizované násilí, i když jsme je pochopili jako třídní nezbytnost? Revoluční socialista je krajně střízlivý na vlastenectví, vážící se jednostranně na existenci státu. Právě tady se dá najít nejvíce jalového vlastenčení - konečně největšími vlastenci státního typu byli přece Prušáci. A Karla Marxe, muže jistě statečného a tedy ne bázlivého, jímala doslova hrůza při představě „pruského socialismu“!
Národy a vlast přežijí státy. Vlastenecký vztah ke státu (státní cítění) je určován třídním obsahem státu, tím jak který stát zajišťuje a rozvíjí světový revoluční proces, jakou míru svobod a demokratických práv zajišťuje svým občanům a národům, které ho tvoří. A jak tyto svobody a práva nejen zajišťuje (jako „jednou dané“ konstantní hodnoty), ale jak je dále rozvíjí a prohlubuje. Protože i to, a právě to, je součástí světového revolučního procesu - tedy i požadavkem internacionalismu.
Svět XX. století není a nebude klidnou louží. Naše životy prožijeme v čase vše přetvářející sociální a socialistické revoluce. Odhadnout, jak z ní svět vyjde, je skutečně obtížné. V takovém světě je užitečné bedlivě střežit obsahový vývoj obou pojmů - proletářského internacionalismu a vlastenectví. Pod obojími se přece mohou skrýt socialismu třeba i zcela nepřátelské síly a vlivy, přežívající a čekající na svou chvíli. Je pravděpodobné, že pod hesly internacionalismu se pokusí vystoupit některá odstínění konvergenčních teorií a škol. Už se to také stalo a smyslem tu je podřízení socialismu kapitalistickému systému s tím, že vývoj kapitalistických států má revoluční cestou vyústit do socialismu ...
Než se k tomu vrátíme, připomeňme si ještě, že jedním z rozhodujících faktorů úspěšného postupu socialistické revoluce ve světě XX. století byl právě internacionální princip a jeho praktické uplatňování. Byl vyjádřen nejen vzájemnou materiální pomocí socialistických zemí a jejich materiální pomocí i ostatním zemím, pokud síly a možnosti stačily: byl kategorickým imperativem všemožné podpory rozvíjejícímu se národně osvobozeneckému hnutí, a to i pokrokovým nacionalistickým režimům, vystupujícím proti imperialismu v národně demokratických revolucích. Revoluční socialisté správně pochopili, že tyto revoluce (i když není nikdy zajištěno jejich bezprostřední komunistické vyústění a i když ani jejich charakter není socialistický) nesou v sobě právě v tomto rozděleném světě pozitivní protiimperialistický obsah - a vyvinuli tedy velké úsilí pro jejich vítězství. Taková pomoc nemohla a nemůže být vedena pouze po linii „obchodního vztahu“ a zájmu, a nesmí se stát ani výrazem snahy o podřízení těchto zemí. Nezbytně musí jít o nezištnou pomoc v rámci celosvětového revolučního procesu, onoho procesu, který rozhodne o příštím uspořádání a kvalitě světa.
Pohled do dějin prvních sedmi desetiletí XX. století nám jasně dokazuje, že s uznáním je třeba pohlížet především na úsilí Sovětského svazu a jeho národů, které se staly všeobecně uznávanou oporou protiimperialistického boje a sehrály v něm roli revoluční, sebeobětavé avantgardy. Nevidět to, znamená nepochopit zcela nic. Sovětský svaz zůstává i nadále zálohou nejen pro přímá socialistická hnutí, ale i pro demokratická hnutí pracujících kapitalistických států a pro národně osvobozenecký boj národů bývalé koloniální soustavy.
V základech marxistického socialismu byly a jsou zabudovány tři hlavní opěrné body teoretického rozpracování současnosti. Je to učení o třídním boji a o třídách, o socialistické revolucí a o diktatuře proletariátu. Donedávna bylo jasné, že vítězství nad kapitalismem nelze dosáhnout bez proletářské revoluce, bez politického třídního boje, v němž je revoluce vyvrcholením, a že socialismu nelze dosáhnout bez potlačení odporu bývalých vykořisťovatelských tříd - bez diktatury proletariátu. Průběh vědeckotechnické revoluce (podobně jako objevy v přírodních vědách na počátku století) mnoha teoretikům zpřeházel dobře seřazené poučky. Energicky se tedy pustili do díla a vyšel jim „zcela nový“ zmatek. Jejich analýza hospodářského vývoje kapitalistických států dospěla k závěru, že cestou technického pokroku a dokonalým zespolečenštěním výrobních sil, jako výslednicí tohoto pokroku, mohou kapitalistické státy přerůstat, „vzrůst“, do socialismu. Došlo znovu k tomu, co se v dějinách již tak často opakovalo: k perfektnímu vědeckému sebeklamu. Tedy: zespolečenštění výroby nemusí vést k automatickému přechodu k socialismu, ale je důležitým prvkem pro možnost socialistického převratu. Stav vlády v mnoha zemích kapitalismu je přesně takový, jak jej charakterizoval Lenin ve své práci „Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu“, totiž - kapitalismus dosáhl takového stupně rozvoje, že přes obrovitý rozvoj výrobních sil není schopen řešit civilizační problémy nejen světa, ale ani svých vlastních států. Toto stadium znamená, že v těchto průmyslově vyspělých zemích, kde systém hospodářství a stupeň zespolečenštění dosáhl takové úrovně, jaká odpovídá úrovni předpokládané společnosti socialistické, bude stačit k revoluci „pouze svrhnout“ úzkou vrstvu vykořisťovatelů a celé hospodářství velmi lehce přejde na socialistické pohybové zákony a principy. Ale tady si musíme vzpomenout i na další Leninova slova: dokazoval, že v Rusku zvítězila revoluce poměrně snadno, ale že s obrovskými těžkostmi se buduje socialismus a naopak, že v imperialistických státech bude velmi těžké uchopit moc, zatímco výstavba socialismu půjde velmi rychle.
Tento „paradoxní“ proces je v běhu. Nikdo jej není schopen zastavit a ani ventily, v podobě lokálních válek a vybičovaného nacionalismu, na dlouhou dobu situaci nezachrání. Kapitalistický systém, topící v blahobytu zkorumpované a někdy dost četné vrstvy společnosti, není schopen dořešit nejzákladnější otázky demokratického uspořádání, navzdory blahobytu nezajišťuje obživu všech lidí, nedá jim všem práci, není schopen vyřešit problémy tohoto světa, na jehož úkor ještě vyrovnává své vnitřní akutní problémy. I ta „nejspořádanější“ buržoazní společenství upadají do stavů všestranných krizí (ekonomických, morálních, finančních, generačních, nacionálních, náboženských, rasových atd., atd.), které na sebe berou tvářnost občanských válek, a ty, jakmile propukají, mají tendenci být občanskými válkami permanentními. Je to katastrofická, v podstatě těsně předrevoluční situace: Výrobní vztahy jsou již příliš úzké pro obrovitě rozvinuté výrobní síly.
Kapitalismus jistě bude z kritických náznaků své politické krize, morální krize, atd., hledat cestu ve fašizaci států. Jedině údery po nespokojených Američanech, ať bílé či černé pleti, mohou uklidnit zastrašené „střední vrstvy“, které se samy hroutí do krize z blahobytu. Německá minulost je tu hrůzným varováním...
A s takovým stavem má socialismus konvergovat, s tím se má spojit? S tím se má slít v jednu masu všeobecné, všesvětové krize a zkázy? Jakpak to, Sirény, jakpak to zpíváte?
Teoretikům konvergence samozřejmě nezůstalo utajeno, že i lidé v socialistických státech, kteří vstupovali na cestu socialismu v zemích málo rozvinutých nebo postižených válkou i deformacemi socialismu samotného, touží po vysoké životní úrovni, a že tato životní úroveň je dosažitelná pouze technickým rozvojem a širokou spoluprací mezi státy, mezinárodní dělbou práce. A s růstem životní úrovně mělo dojít ke smývání rozdílů mezi kapitalismem a socialismem. Vize spotřební společnosti posloužila jako vnadidlo.
Zapomnělo se ale snad na to, že cílem socialismu nemůže být vybudování spotřební společnosti takového charakteru, jako je společnost kapitalistická? Socialismus nechce blahobyt pouze pro členy svého společenství, ale chce vyřešit problémy tohoto světa, který z většiny není a nebude světem spotřební společnosti. Vždyť nejen individuální životní úroveň je určující pro štěstí člověka, když navíc tato úroveň je podmíněna bídou většiny světa.
Růst životní úrovně v socialistických státech tedy nemůže znamenat „smývání rozdílů“. Ledaže by... ledaže by došlo k radikálnímu odklonu od revolučního socialismu, od marxismu ...
Socialismus usiluje zvyšovat úroveň lidí a světa bez hospodářských krizí. Snaha likvidovat již předem možnost jakékoli krize, a to od samého počátku diktatury proletariátu, patří ovšem do říše utopií více než do života. Socialismus má své problémy, má je a bude mít: při vytváření a řešení koncepčních otázek obživy lidstva, zabezpečování dostatečných zásob a reserv energie, při řešení problémů surovin a surovinových zdrojů a třeba jen dostatku vody a čistého vzduchu, nemá možnost se opřít ani o vzdálené analogické společenské situace v minulosti, nepředcházel mu takový společenský řád, který by poskytoval třeba jen náznak sociálního, společenského řešení; máme-li být přesní, pak nelze přehlédnout, že možnosti technických a vědeckých řešení v mnoha směrech vytvořeny jsou. Ale jejich metodika a pracovní technologie je tak nákladná, že za existence kapitalistického systému je všeobecně neuplatnitelná. Uplatnitelná je pouze na společenském základě, většinou jako světové sociální řešení: tak v průběhu století světové socialistické revoluce a v průběhu následujícího rozvoje celosvětového socialismu, začíná vznikat a konstituovat se svět jako totální jednota a zcela nový celek, pro který není a nemáme vzorové řešení. Tato schopnost tvořit a utvářet svět - to je socialismus v plném slova smyslu, v onom smyslu rozvoje komunistických prvků, rozvoje komunismu a přechodu k němu, jako prozatím nejvyšší představitelné - a tedy i dosažitelné - společenskosti lidské společnosti. Postup k němu bude probíhat jako všestranná soustava opatření a řešení dotýkající se postupně všech stránek lidského bytí a možností další lidské existence na této planetě, přetvářením už existujících přírodních podmínek a tvorbou podmínek nových, přírodně kulturních, i „zcela“ kulturních, lidských.
Neupírejme buržoazii a jejímu kapitalistickému systému zásluhu na tom, že objektivně uvedla do pohybu počáteční prvky tohoto procesu. I když to učinila nevědomky, živelně a z hlediska lidských hodnot zločinnými způsoby - přesto to učinila. Nejvyšší stupeň světovosti, kterého dosáhla, bylo stvoření světového kapitalistického trhu. I on byl, z hlediska humanismu, zločinem, protože živelně, slepě začal ničit milióny a stamilióny lidských životů, byl držen útlakem a byl a je příčinou strašlivých válek, a aby se uchoval ničí i nadále lidi i přírodu. Dál, jakožto systém nemůže ...
Jestliže tedy konvergenční teorie vycházejí z pracoven obhájců kapitalistického společenského zřízení, je to důkaz jejich poznání o konci kapitalismu, o jeho neschopnosti porazit socialismus, vypořádat se s ním, je to výraz poznání slabosti kapitalistického systému a věštba jeho obhájců o jeho konci. Teorie konvergence je tak jedním z posledních pokusů o záchranu tím, že - podle jejího projektu - má kapitalismus vplynout do socialismu, vnitřně ho zdeformovat k obrazu svému, a tím zachránit silami socialismu sám sebe, tedy třídní podstatu a sílu světa kapitálu. Ne nadarmo se tu dost výrazně naznačuje, že výsledkem konvergenčního úsilí by měla být vlastně společnost, v které by vládl „bílý muž“, tedy týž zotročitel z časů zločinně násilné tvorby světového kapitalistického trhu a otrockého koloniálního systému.
Revolučním socialistům je takový „vývojový trend“ naprosto nepřijatelný, a je, a jistě bude, terčem jejich usilovného revolučního boje. A to i tehdy, kdy konvergenční teorie nejsou jen produktem přímých obhájců kapitalismu a součásti strategických plánů na jeho záchranu, ale kdy jsou produktem unavených maloměšťáckých hlav, toužících se „ještě za svého života“ dožit „klidného, spořádaného světa“: vyjděme si všichni vstříc, ty na půl cesty, on na půl cesty, a co jsme si to jsme si - tak nám radí teoretičtí Kondelíkové a jejich zeti Vejvarové. A jsou překvapeni, když je za to stíhá výsměch i nenávistné opovržení revolučních sil: vždyť přece Sovětský svaz a ostatní socialistické země usilují o mírová řešení a mírové soužiti! Cožpak by konvergence rozděleného a kvasícího světa nebyla důstojným dovršením mírové doktríny?
Nebyla, pánové. Klid, po kterém toužíte, zavání pachem obrovských obětních hřbitovů. Není to dobrý klid. Bereme tu jen na vědomí, že ne všechny konvergenční teorie jsou subjektivně motivovány nepřátelsky vůči socialismu, že v některých je obsažena dobrá vůle řešit problémy tohoto světa a lidí jednotně. Ale to je vše, co můžeme, protože rozhodující je objektivní vyznění všech, a tedy i těchto teorií.
Je třeba vést v této oblasti přesnou dělicí čáru a nedopustit ani buržoazně pacifistické, ani konvergenční „rozmazávání kontur“ revolučního socialismu. Tím spíše je toho třeba čím akutnějším se stává konflikt o tyto otázky předmětem názorového a propagandistického boje uvnitř řad revolučního socialismu. Jedno křídlo revolučního socialismu (hlavně pod vlivem maloburžoazních, „smířliveckých“ teoretiků konvergence) začalo vytýkat socialistickým státům, že přistoupily na konvergenci, že se staly stejnými jako imperialisté, zabrzdily revoluci a jsou sociálimperialistickými státy.
Konvergence z této stránky je hlavním obsahem argumentů a propagandy komunistů v Číně. K problému se ještě vrátíme. Ale tolik je jisté: teoretická fronta konvergentů si je jista svým vítězstvím. V každém jevu v oblasti mezinárodní politiky, obchodu, či jen ze státních návštěv, což je dobové uplatňování politiky mírového soužití, vidí krok ke konvergenci. Takové iluze ostatně již existovaly dávno před vytvořením světové socialistické soustavy, před druhou světovou válkou, aniž kdy našly své dějinné vyjádření.
Revoluční socialisté počítají v této situaci s bojem vykořisťovaných a utlačených a všech těch, kdo vidí, že kapitalismus nemůže již řešit osudy tohoto světa. Tento boj může být završen pouze revoluční přeměnou lidské společnosti.
Psal se rok 1956 a svět byl ohromen výsledky XX. sjezdu KSSS. Ne tím, že tento sjezd vydával další směrnice pro výstavbu socialismu a komunismu, ani ne tím, že zahajoval novou - dnešní éru zahraniční a vnitřní politiky sovětského státu, založenou na principech mírového soužití. Byl ohromen senzačností odhalení stalinských deformací, které vešly do dějin pod souhrnným pojmem „kult osobnosti“. Chceme-li správně pochopit současnou politiku socialistických států a vývoj socialismu vůbec, musíme se vrátit do předválečného období vývoje socialismu, protože klíč k pochopení dosavadního socialistického vývoje nebyl v těchto odhaleních, ale právě v návratu k osvědčeným koncepcím - k odkazu Říjnové revoluce.
Je nesporné, že J. V. Stalin byl jednou z nejvýraznějších osobností tohoto století, a uplyne ještě hodně času, než budeme schopni posoudit celkově jeho úlohu při vytváření světových dějin v „moderní době“, a tak ho souhrnně zhodnotit.
Stalin byl člověk, který celý svůj život zasvětil boji za socialismus a při zpětném pohledu, pohledu pokud možno objektivním, se nemůžeme ubránit dojmu, že jeho osobnost skutečně odpovídala ruské společnosti se všemi jejími problematickými a rozpornými rysy (které koneckonců ukazuje jen a jen klasická ruská literatura a hlavně román), s rysy víry a nevíry, podezíravostí, nihilismem, dostojevštinou a oblomovštinou, krutostí, asiatštinou (viz obavy M. Gorkého), ale i obrovským heroismem, obětavostí, věrností atd. Stalin tu byl nejen Rusku a revoluci k dispozici takový, jaký byl, Stalin byl ale zřejmě především Ruskem stvořen pro jeho potřebu... Ubírá to jednomu nebo druhému na velikosti?
Bylo snad i dovršením tragédie jeho života, že právě jeho jménem se formálně rozštěpilo mezinárodní dělnické hnutí po XX. sjezdu; i když nemůžeme nevidět, jak se jednota revolučního hnutí, vzniklá za zcela mimořádných okolností boje proti fašismu, stávala více a více formální.
Dodnes jsou lidé, a není jich málo, kteří neuznávají žádnou kritiku období, kdy Stalinovo slovo a myšlenka byly světodějné. Tyto lidi, hluboko vězící v kořenech hnutí, nelze přesvědčit o tom, že Stalin svými subjektivními zásahy do všech oblastí společenského života velmi často deformoval revoluční politiku a že tyto deformace znamenaly rozsáhlé ztráty na životech sovětských revolucionářů a pracujících, ale často od socialismu odradily i ty, kdož byli pro socialismus už získáni. Jestli je mu však možno něco klást za nespornou vinu, pak to, že se neobrnil proti podlézavosti tupých, ale vychytralých byrokratů, že přijímal jejich patolízalství, často s pohrdáním, ale přece jen je přijímal, a že je velmi často obdařil plnou důvěrou a umožňoval jim tak, aby se stali hlavním zdrojem zla v období kultu osobnosti. Když pak došlo na první soud dějin, zůstali ve většině případů skryti a neznámí, a s netajenou radostí, že je soud míjí, že „na tapetě dějin“ se ocitl pouze ten, kdo stál v čele, se mohli klidně a s veškerou vehemencí zúčastnit „odhalování Stalinova kultu“ - a adaptovat se do podmínek nové vývojové etapy. Historie není vděčná, její spravedlnost je podmínečná: v malých dušičkách není velkých vichrů, na drobné pochlebníčky a byrokraty nedochází, i když jsou vykonavateli přeochotnými, a i když (nebo právě protože) jsou silou svých sdružených zájmů, která se do dějin promítá jako vliv mocný a autonomní. Přesto jim život poskytuje neuvěřitelné možnosti přechodů a transformací do nového, znovuzrozují se i do toho, co usiluje negovat přežilé - a tedy především je. Velká osobnost nese samozřejmě tíhu dějinné odpovědnosti a tíhu viny, a může mít podíl rozhodující, ale na tom, co ji obklopuje, na skladebných faktorech moci záleží přinejmenším neméně.
Stalin se stal hlavním představitelem země sovětů po Leninově smrti nikoliv náhodou: vždyť vedle něj, a významově před ním byli jiní a jistě měli řadu vynikajících vlastností. Ale Stalin, jako osobnost i jako koncepce, přímo a bez oklik navazoval na to, z čeho ruské revoluční hnutí vyrostlo, navazoval na ty jeho stránky, které dosud revoluci zajišťovaly vítězství - byl „Stalinem“ především, a asi pouze proto, že takového jej Rusko potřebovalo. Byl krutý? Zřejmě ano. Ale i život a svět byl krutý, krutá a syrová byla především ruská skutečnost: byl to svět zastaralého společenského řádu, země, kde přes 80% obyvatelstva nemělo ani potuchy o pojmech demokracie, technika, životní úroveň, elektřina atd., atd. Bylo možné svrhnout symboly „absolutní vlády“ a poslušnosti, spojené se staletou vírou, najednou, bez kulturní revoluce a bez aspoň základních ekonomických přeměn?
Přitom byl tento člověk, jistě kvalitní stratég a taktik, svými subjektivními vlastnostmi nutkán k věčné podezíravosti z nepřátelství lidí ne pouze vzdálených, ale i nejbližších. K tomu mu dopomáhala i politika jeho odpůrců ...
V onom roce 1956 - i mnohem později - prošlo množství lidí, hlásících se do řad revolučních socialistů-komunistů, těžkou a často rozhodující zkouškou. Bylo třeba se rozejít s vizí ostrova Utopie, vizí, kterou tolik miliónů lidí přijalo za svou po nebezpečích a útrapách druhé světové války. A bylo třeba se znovu postavit tváří v tvář životu. Že se tato schopnost poměřovala na vztahu ke Stalinově osobnosti, bylo jistou krutostí dějin. Ale konečně - co je dějinám do toho, jaké si kdo z nás pěstuje iluze?
Každopádně při všech hodnoceních se musí brát v úvahu, jaká to vůbec byla epocha, ve které žil a kterou nakonec ztělesnil, a co bylo v této epoše vykonáno.
Zvažme dále, jaké dědictví „přebral“ a zda jeho vlastní chyby nejsou i chybami jiných, na které musel navázat, jejichž myšlenky a metodické i organizační systémy musel převzít. Ne náhodou jeden z vůdců světového komunistického hnutí, P. Togliatti, se ve své „Závěti“ zamyslel nad tím, zda kořeny období, které tak nevýstižně nazýváme „kultem osobnosti“, neleží někde jinde, mimo osobu Stalinovu, třeba v některých momentech předcházejícího období.
Za Stalina urazil SSSR obrovský kus cesty k nové společnosti. Byla to cesta vydlážděná dobrými předsevzetími, úspěchy, ale i katastrofálními omyly. V odstupu desetiletí se zřejmě za omyly počítá i to, co se jeví jako omyl právě až v odstupu, ale co zřejmě nebylo omylem ve své době. Pomineme-li líčení Stalinových zásluh o rozdrcení frakční činnosti v jeho prošlé podobě, měli bychom asi dnešním názorům, hovořícím o „zničení demokratičnosti strany“ namítnout: jaká mohla být tato demokratičnost v zemi neustále zmítané nebezpečím likvidace zvenčí, jaká mohla být „svoboda diskuse ve straně“, když bylo nutné řešit otázky „vzniku velmoci“ anebo padnout. Dnes můžeme či nemusíme dát za pravdu odpůrcům Stalina, hledajícím tehdy cestu řešení problémů národního hospodářství v pozvolném vybudování zemědělství a v pomalejším růstu průmyslu, ale tenkrát, ve třicátých letech nezbývalo nic jiného, než postavit průmysl za každou cenu, a tedy i většinou na úkor zemědělství. Musela se provádět i politika „utahování šroubů“ vytyčovaná původně Trockým a zamítaná jeho protivníky, a nyní jimi prováděná, protože šlo o to, kdo s koho. Válka ukázala, že jen tvrdá Stalinova cesta mohla Rusko a SSSR připravit k odražení fašistického vetřelce a k vítězství. Když Lenin pokládal základy existence Sovětského svazu v podmínkách kapitalistického obklíčení, když začal vytvářet koncepci velmoci, uvědomoval si už v zárodku ta nebezpečí, kterými tato politika bude v příštích letech ohrožována. Tehdy to mohly být ještě teoretické úvahy. Stalin se však setkal s praxí velmocenské politiky, musel přistoupit na „hru“, i když se mu samotnému nelíbila, a uvědomoval si, že se tu i tam dostává do rozporu se samotným socialismem v současnosti, v důvěře, že mu pomáhá v jeho rozvoji pro budoucnost.
Stalin, tato rozporuplná osobnost poznamenala svými kroky celý vývoj SSSR, otiskla svou tvář, tvář tvrdého, až krutého výrazu do celého současného světa. Pod jeho vedením dosáhl SSSR neuvěřitelných úspěchů, vyloučených za jakéhokoliv jiného společenského řádu v Rusku, zvítězil ve válce, pomohl jiným, vybudoval solidní materiální základnu národního hospodářství a stal se druhou nejdůležitější supervelmocí ve světě. Určuje světovou politiku, někdy je jí zmítán tak, jak je osudem velmocí, ale přes kritiku Stalina a jeho období musel a musí nutně navazovat na to, co zde bylo, odrážeje retardační a konzervativní tendence a snahy, vyplývající z nepochopení světového pokroku a současného stavu světa a umírňující nedočkavé, kteří by chtěli kupředu rychleji. Znovu se utkávají názory, z nichž vítězí nejobjektivnější - odpovídající problémům světa, nového světa, rodícího se v bolestech chyb a omylů, válek a revolucí, i z deformací socialismu a jejich odstraňování. Ze sebepoznávání a poznávání toho, co vlastně je a není.
Jasné je, že socialismus není komunismus. Zdánlivě známé, že ano, ale mnoho lidí žije fiktivní představou, že proklamací socialismu mizí rozpory společností. A ony nemizí, nemizí přežitky a vliv starého světa, pronikajícího znovu a znovu pod pseudorevolučními hesly do řad revoluce a diskreditující revolucionáře a někdy celou revoluci.
Přes všechny deformace a chyby, dokonce i přes miliónové ztráty na životech, které se mu připisují, byl Stalin, byl tento člověk, revolucionář. I svými chybami nás varoval. Uposlechneme?
O vítězství socialismu na celém světě je prakticky rozhodnuto. Prorocky zněla slova Leninova. Jakmile se k Rusku přidají národy Číny a Indie, bude tento problém vyřešen. Tak se také stalo. Na socialistické či nekapitalistické cestě nejsou pouze tyto národy, ale většina obyvatelstva Země.
S postupujícími úspěchy socialismu se však rozrostly problémy, spočívající v různosti států, v různorodosti národů i ras, v nejednotnosti vývojových prvků atd. Vznikl i konflikt, před desetiletími naprosto nepředpokládaný, rozpor mezi socialistickými státy, jmenovitě mezi skupinou socialistických států sdružených kolem SSSR a skupinou států podporujících čínskou koncepci socialistické revoluce. V samém základu tohoto sporu je zřejmě mimo jiné i otázka státu, jeho postavení ve světě a ve světové politice, potom víra ve vítězství různými formami boje a jistě i nutnost zkoumání odlišných cest, vedoucích k vítězstvím. Ale hlavně je to boj o strategickou koncepci světového revolučního procesu.
Čínský socialismus vyrůstal, ať si to přiznáváme nebo ne, na poněkud odlišných základech než v Evropě. Tento socialismus a komunismus nevycházel pouze z Marxe a Engelse, nebo ze sovětského rozvinutí jejich teorie. Byl obohacován a rozvíjen na základě velké kulturní čínské civilizace a podřízen kultivované mentalitě Číňanů, přibíral jejich zkušenosti jak z bojů proti kolonizaci, tak z dlouhých časových období čekání a vyčkávání. Podobně jako v SSSR musela volit Čína ve svém vývoji cestu budování svého státu jako velmoci, a jak se ukázalo, přineslo to vedle kladů i objektivní složitosti a těžkosti.
K rozkolu v opticky jednotném komunistickém hnutí došlo po XX. sjezdu, po vytyčení strategické linie sovětské zahraniční politiky mírového soužití, rozvinuté o mírové soutěžení. Čína po krátkém čase vyjádřila svůj nesouhlas. V záplavě propagandistických tezí a replik, které byly v těch letech vrženy do prostoru vysílačkami, by se mohlo zdát, že při svém odporu této strategické koncepci chce Čína válku a že je zásadně proti soužití mezi národy. Tak jednoduché to samozřejmě není. Prvním předpokladem k rozkolu bylo již samotné velmocenské postavení Číny, a to, že v zahraniční politice stále narážela na odpor a negaci svých práv ze strany kapitalistických států. Když SSSR při návratu k leninské politice mírového soužití vyjádřil vůli svého lidu, když poznal, že při současném stavu výzbroje velmocí nemůže být válka pokračováním zahraniční politiky, že by případný světový konflikt mezi velmocemi znamenal zničení světa, anebo aspoň jeho uvržení o etapy vývoje zpět, vyjádřil dosažený stav poznání revolučního procesu světa na základě vlastních bohatých zkušeností významné světové velmoci. Mírové soužití neznamená podřízení se, ale naopak podporu revolučního hnutí, podporu procesů změn ve světě, ale cestou vyvarování se válek. Mírové soužití se stalo v podstatě nepsanou dohodou vynucenou silou socialismu, o tom, že velmoci nesoucí odpovědnost za osudy světa, udělají vše možné pro to, aby nebyly vtaženy do války proti sobě - do termonukleární války.
S tím vznikla samozřejmě otázka, jak tedy socialismus na světě zvítězí. Vždyť bylo a je známo, že kapitalismus se svých pozic jen tak lehce nevzdá a že revolučnímu procesu dobrovolně, „humánně“ ustupovat nebude. A tehdy bylo vytyčeno, že socialismus zvítězí na celém světě především svým příkladem, vysokou životní úrovní a vůbec úrovní svého systémového uspořádání.
Mírové soužití se stalo náplní politiky stran nejen v socialistických zemích, ale i ve vyspělých kapitalistických zemích, kde byla taktika rozpracována na třídní boj proti monopolům, za vytvoření jednoty demokratických sil v boji proti imperialistům, a někdy i za přechod k socialismu bez násilných revolučních zvratů.
Tato koncepce nebyla přijatelná pro Čínu. Čínská politika vyjádřila ve své době politice mírového soužití podporu v tzv. „Zásadách Pančašíla“, ale to bylo ještě v období hledání vlastní koncepce v zahraniční politice i strategii. V ideologickém boji, který zasáhl postupně i oblast politiky, obvinila Čína SSSR, že sklouzává na pozice reformismu, že podlehl tlakům toužícím po spotřební společnosti, zatímco většina světa hladoví. Zahraniční politiku SSSR označila, v konečných důsledcích, za sociálfašistickou, která nehledí na osudy národů, spojujíc se s imperialistickými státy.
Čína nemohla při vytváření své koncepce doufat, že se jí podaří předhonit ve výrobě kapitalistické státy a že se stane pro vyspělé kapitalistické země vzorem. Se svými 800 milióny obyvatel má vážné problémy s jejich obživou, než aby mohla klást požadavky takovým směrem. Jako socialistická doktrína se čínský socialismus zaměřil ostře na problémy třetího světa a začal rozvíjet marxismus a socialismus tím, že prohlásil třetí svět za proletářský a vyspělé země, socialistické i kapitalistické, za zotročovatele a celosvětové buržuje, kteří nechtějí málo rozvinutým zemím účinně pomáhat, a proto je třeba k tomu je donutit.
V teorii se tyto teze projevily v tzv. problematice rolnické revoluce, obkličující města. Zkušenosti čínské revoluce byly zevšeobecněny na celý svět a se všemi důsledky.
Nedá se samozřejmě říci, že čínská politika se pohybuje pouze v rozmezí těchto zjednodušených tezí. To by ani neodpovídalo deset tisíc let kultivované schopnosti Číňanů a Číny. Tak tedy: celá složitost situace a politických postupů se projevila v letech po kontrarevolučním masakrování indonéských komunistů, kdy Čína byla v podstatě dočasně izolována a rozvinula vnitřní „kulturní revoluci“.
Vedení kulturní revoluce, vytvoření nové struktury politického vedení státu, to, jak Čína vyšla z izolace a rychle a plánovitě ukončila tuto kulturní revoluci, to vše dosvědčuje promyšlenost jejích taktických kroků.
Čínská politika, v současné době jakoby (ale právě že - jakoby) ohraničená „neproniknutelnou zdí“, má zcela nesporně své úspěchy a působí nejen v málo rozvinutých zemích, ale zvláště mezi mladými revolucionáři na Západě. Vycházejíc z velmocenských pozic a socialistické doktríny čínského charakteru, porušuje Čína rovnováhu sil v tomto světě „blahobytu a bídy, radosti a slz“, a je jedním z faktorů, se kterým se musí chtě nechtě počítat. A to jedním z faktorů hlavních a určujících.