Marx si v »Kapitálu« vytyčil úkol prozkoumat kapitalistický výrobní způsob; který je dnes vládnoucím výrobním způsobem. Nezabývá se ve svém díle přírodními zákony, které jsou základem výrobního procesu; jejich, zkoumání je jedním z úkolů mechaniky a chemie, nikoli politické ekonomie. Nekladl si ani za úkol zkoumat jen ty formy výroby, jež jsou společné všem národům; takové zkoumání může přinést jen pravdy všeobecně známé, jako třeba ta, že člověk, aby mohl vyrábět, vždy potřebuje výrobní nástroje, půdu a životní prostředky. Marx zkoumal spíše zákony pohybu určité formy společenské výroby, která je charakteristická pro určité období (poslední století) a pro určité národy (pro národy evropské a národy pocházející z Evropy; v poslední době nalézá tento výrobní způsob svůj domov také u jiných národů, na příklad u Japonců a u Indů), Tento výrobní způsob, který dnes vládne — kapitalistický výrobní způsob — a jehož zvláštnosti ještě blíže poznáme, se přísně odlišuje od ostatních výrobních způsobů; na příklad od feudálního výrobního způsobu, který vládl v Evropě ve středověku, nebo od výrobního způsobu prvobytně komunistického, který byl na prahu vývoje všech národů.
Pohlédneme-li na dnešní společnost, zjistíme, že její bohatství se skládá ze zboží. Zboží je produkt práce; který nebyl vyroben pro vlastní potřebu Výrobce nebo pro potřebu lidí s ním spjatých, nýbrž proto, aby byl směněn za jiné výrobky. Nejsou to tudíž přírodní, nýbrž společenské vlastnosti, jež činí výrobek zbožím. Objasníme to příkladem. Příze, kterou děvče v patriarchální rolnické rodině spřádá ze lnu, aby se z ní utkalo plátno, jež se spotřebuje přímo v rodině, je užitným předmětem, a nikoli zbožím. Když ale přadlák spřádá len, aby směnil lněnou přízi u sousedního rolníka za pšenici, nebo když dokonce továrník dává den co den spřádat mnoho centů lnu, aby výrobek prodal, pak je to již zboží. Je to sice také užitný předmět, ale takový užitný předmět, který má mít zvláštní společenskou úlohu: má být směněn. Na lněné přízi samé nelze poznat, je-li zbožím či nikoli. Její naturální podoba může být stejná, ať již ji spředla přadlena v chatrči rolníka pro svou vlastni výbavu anebo, děvče v továrně, jež samo z ní nespotřebuje snad ani jedinou nitku. Zda je lněná příze zbožím či nikoli, lze poznat teprve podle její společenské úlohy, podle společenské funkce, kterou plní.
V kapitalistické společnosti přijímá tedy stále větší množství produktů práce zbožní formu. Jestliže dnes ještě u nás všechny produkty práce nejsou zbožím, pak je to proto, že do nynějšího výrobního způsobu ještě zasahuji pozůstatky dřívějších výrobních způsobů. Pomineme-li tyto pozůstatky, jež jsou zcela bezvýznamné, můžeme říci, že všechny produkty práce dnes na sebe berou zbožní formu. Dnešnímu výrobnímu způsobu nelze porozumět, nemáme-li jasno o podstatných vlastnostech zboží. Proto musíme začít své zkoumání u zboží.
Domníváme se však, že naše zkoumání bude srozumitelnější, objasníme-li především charakteristické vlastnosti zbožní výroby v protikladu k jiným výrobním způsobům. Takto se nám podaří nejsnáze porozumět stanovisku, z kterého Marx vycházel při zkoumání zboží.
Přehlížíme-li dějiny lidstva, kam až jen můžeme dohlédnout, vždy zjišťujeme, že lidé se při získáváni životních prostředků sdružovali v menší nebo větší společnosti, že výroba měla vždy společenský charakter. To jasně dokázal Marx již v článku »Námezdní práce a kapitál«, uveřejněném po prvé v roce 1849 v listu »Neue Rheinische Zeitung«.
Marx zde říká: »Ve výrobě působí lidé nejen na přírodu, nýbrž také na sebe navzájem. Mohou vyrábět jen tehdy, jestliže se určitým způsobem spojí k společné činnosti a k společné výměně svých činností. Aby vyráběli, vstupují do určitých vzájemných vztahů a poměrů, a jen v rámci těchto společenských vztahů a poměrů se uskutečňuje jejich působení na přírodu, uskutečňuje se výroba.
Tyto společenské vztahy, do nichž výrobci navzájem vstupují, podmínky, za nichž si vyměňují své činnosti a účastní se celkového aktu výroby, budou ovšem různé podle charakteru výrobních prostředků. Vynálezem nového válečného nástroje, střelné zbraně, se nutně změnila celá vnitřní organisace armády, změnily se vztahy, ve kterých jednotlivci tvoří armádu a mohou jako armáda působit, změnil se také vzájemný vztah různých armád.
Společenské vztahy, v nichž jednotlivci vyrábějí, společenské výrobní vztahy se tedy mění, přetvářejí se změnou a,vývojem materiálních výrobních prostředků, výrobních sil. Výrobní vztahy tvoří ve svém souhrnu to, co se nazývá společenskými vztahy, společností, a to společností na určitém stupni dějinného vývoje, společností, mající zvláštní, odlišný charakter.«[1]
Objasníme to několika příklady. Vezměme kteroukoli prvobytnou pospolitost, která je na nízkém stupni výroby a opatřuje si potravu hlavně lovem, jako na příklad Indiáni. Způsob jejich lovu popisuje Dodge v knize»O dnešních Indiánech Dalekého západu«.
»K hlavě a srdci se člověk obrací o pomoc jen příležitostně, ale požadavky žaludku jsou nepřetržité, proto také kmen obvykle bývá pod vládou „třetího stavu”. Tuto vládu tvoří všichni lovci kmene; je to jistý druh cechu nebo společenstva, proti jehož rozhodnutím není v okruhu jeho speciální působnosti odvolání. U Cheyenů nazývají tyto muže „psími vojáky”. Vždy k nim patří mladší a aktivnější pohlaváři, kteří jim však nemusí rozkazovat. O všeobecných záležitostech rozhodují sami „vojáci” ústními usneseními; k provedení jednotlivých úkolů si pak ze svého středu zvolí nejproslulejší a nejbystřejší lovce. Mezi těmito „psími vojáky” je mnoho mladíků, kteří ještě nepodstoupili zkoušku nutnou k posvěcení na bojovníka. Stručně řečeno, tento lovecký cech představuje veškerou pracovní sílu kmene; je mocí, jež ochraňuje ženy a děti a zaopatřuje je potravou.
Každým rokem se konají velké podzimní hony, aby se ulovilo co nejvíce zvěře a vytvořila se tak na zimu velká zásoba sušeného masa. Nyní jsou „psí vojáci” hrdiny dne a běda nešťastníkovi, který by se opovážil z neposlušností znevážit byť i ta nejbezvýznamnější z jejich libovolných nebo demokratických opatření! Když je všechno připraveno, vydají se nejlepší lovci časně ráno, mnohem dříve, než se rozední, na cestu. Je-li vypátráno více buvolích stád, vybírá se stádo, které má být pobito. Poloha tohoto stáda musí být taková, aby ostatní stáda byla předběžnými přípravami a úkony k obklíčení stáda, jelikož i křikem a střelbou při nájezdu znepokojena co nejméně… Celá mužská část tlupy, která je schopna zúčastnit se nastávajícího pobíjení stáda, se po celou tuto dobu drží v houfu; sedí na koních v nějaké poblíž ležící rokli tak, aby nebyli stádem spatřeni, mlčí a chvějí se rozčilením. Když se stádo octne v místě, jež je pro zahájení lovu příznivé, rozpočítávají vedoucí lovci své lidi a posílají je pod velením k tomu určených závodčích na předem označená místa. Když se pak vedoucí lovec přesvědčí o tom, že každý muž je na správném místě a že vše je připraveno; pokouší se s oddílem jezdců stádo obklíčit a odříznout od volného prostranství. Potom dá znamení, a celá tlupa nyní pádí vpřed s pronikavým křikem, který by probudil snad i mrtvého, a z těsné blízkosti doráží na zvěř. Za několik minut je řež v plném proudu. Několik málo zvířat může řetěz lovců prorazit a uniknout; je-li však poblíž jiné stádo, od jejich pronásledování se upouští.
Pokud se užívalo luků a šípů, znal každý bojovník své šípy a mohl bez obtíží s určitostí poznat buvoly, které usmrtil. Ti náleželi zcela do jeho osobního vlastnictví; jistou část musel ovšem odvádět ve prospěch vdov nebo rodin, jež neměly žádného bojovníka, který by pečovalo jejich potřeby. Když byl buvol zasažen šípy různých mužů, rozhodlo se o vlastnických nárocích podle polohy šípů. .Byly-li všechny zásahy smrtelné, byl buvol rozdělen, anebo, jak k tomu nezřídka docházelo, připadl nějaké vdově. Všechny podobné otázky rozhodoval vrchní lovec, ale proti jeho rozhodnutí bylo možno se odvolat ještě k shromáždění „psích vojáků”. Jakmile se však začalo všeobecně užívat střelných zbraní, identifikace mrtvých buvolů byla nemožná; od té doby názory Indiánů byly více komunistické,[2] neboť celkové množství masa a koží se rozděluje rovným dílem podle toho nebo onoho měřítka, jež si pro vlastní potřebu zavedli.« (Str. 206-211.)
Vidíme tedy, že u tohoto loveckého kmene měla výroba společenský charakter; vidíme zde společné působení různých druhů prací, aby bylo dosaženo celkového výsledku.
Nacházíme tu již počátky dělby práce a plánovité součinnosti (kooperace).[3] Lovci vykonávají různé práce podle svých různých schopností, ale mají přitom společný plán. Úlovek, který je výsledkem společného působení různých druhů práce, »výměny činností«, jak to vyjadřuje Marx ve spisu »Námezdní práce a kapitál«, se nesměňuje, nýbrž rozděluje.
Jen mimochodem si všimněme, jak změna výrobních prostředků, když luk a šíp byly nahrazeny střelnou zbraní, má za následek změnu ve způsobu rozdělování.
Pojednejme nyní o jiném, vyšším způsobu společenské výroby, na příklad o indické vesnické občině, jejímž základem je obdělávání půdy. Z prvobytného komunismu, který tam kdysi vládl, nacházíme dnes v Indii již jen žalostné zbytky. Avšak jak píše Strabo (XV, I, 66), Nearch, velitel loďstva makedonského krále Alexandra Velikého, podává ještě zprávu o indických krajinách, v nichž byla půda ve společném vlastnictví; půda se tam obdělávala společně a po žních se úroda rozdělovala mezi členy občiny. Podle Elphinstona byly takové občiny v některých částech Indie ještě na počátku 19. století. Na Javě se zachovala vesnická občina ještě v této podobě: orná půda se čas od času znovu rozděluje mezi členy občiny; tyto podíly však členové občiny nedostávají do soukromého vlastnictví, nýbrž jen do užívání na určitou dobu. V Přední Indii již většinou orná půda přešla do soukromého vlastnictví jednotlivých rolníků; les, pastviny a půda ležící ladem jsou však ještě namnoze v občinovém vlastnictví a na jejich užívání mají právo všichni členové občiny.
Pokud se taková vesnická občina ještě nestala obětí anglického panství, to jest především rozkladného vlivu daňové soustavy, kterou zde Angličané zavedli, zaujme nás na ní forma dělby práce. Dělbu práce jsme viděli již u Indiánů; v indické vesnické občině však nacházíme dělbu práce na daleko vyšším stupni.
Vedle správy obce - je-li v čele jednotlivec, nazývá se patél, je-li to kolegium, skládající se obyčejně z pěti osob, nazývá se panč - je v indické hospodářské občině ještě řada úředníků: karnama neboli matsadi, to jest účetní, jehož úkolem jest starat se o finanční poměry občiny, ať už ve vztahu k jednotlivým členům občiny nebo k jiným občinám či ke státu; tallier, který má stíhat zločince a ty, kteří přestupují zákony, a zároveň dbát o ochranu pocestných a o jejich bezpečný průchod občinou až na hranice sousední občiny; toti neboli hraničář, který má dohlížet na to, aby sousední občiny neposunovaly meze, což se může snadno přihodit zejména při pěstování rýže; dozorce nad vodojemy, který má udržovat vodojemy a pečovat o to, aby byly v patřičnou dobu otvírány a zavírány, aby každé pole mělo dostatek vody, neboť zvláště při pěstování rýže je to velmi důležité; brahmín, který vykonává nutné náboženské obřady; učitel, který učí děti číst a psát; brahmín-časopravec neboli astrolog, jehož úkolem je zpytovat, které dny jsou příznivé či nepříznivé pro setbu, žně, mlácení a jiné důležité práce; dále je zde kovář, tesař, kolář, hrnčíř, pradlák, bradýř, pastýř, tanečnice a někdy dokonce i zpěvák.
Všichni tito mají za úkol pracovat pro celou občinu a její členy a jsou za to odměňování buď podíly ze společných polností, nebo podíly ze sklizně. I zde, při této vysoce rozvinuté dělbě práce vidíme součinnost různých druhů prací a rozdělování výrobků.
Vezměme ještě jeden případ, který je snad všeobecně známý: patriarchální rolnickou rodinu, jež je v uspokojování svých potřeb soběstačná. Je to společenský útvar, který se vyvinul na podkladě výrobního způsobu, který jsme právě popsali u indické hospodářské občiny; existenci tohoto výrobního způsobu můžeme doložit na počátku vývoje každého známějšího kulturního národa.
U takové rolnické rodiny nevidíme rovněž isolované lidi, nýbrž společnou prácí a součinnost různých druhů prací, jež se mění podle stáří, pohlaví a ročních dob. Zde se seje, sklízí, kosí, opatruje dobytek, dojí, sbírá dříví, přede, tká, šije, plete, řeže, otesává atd. atd. Vidíme zde součinnost nejrůznějších druhů prací, které jsou ve vzájemné souvislosti. Podobně jako v předchozích případech ani zde jednotliví pracovnici výrobky nesměňují; výrobky jsou mezi ně rozdělovány tak, jak to odpovídá okolnostem.
Předpokládejme nyní,[4] že v rolnické občině, kterou jsme popsali, se výrobní prostředky zdokonalily tak, že na obdělávání půdy se vynakládá méně práce než dosud.
Jestliže se technika dostatečně rozvinula, mohou být uvolněné pracovní síly použity k těžbě křemene z ložisek ležících na pozemcích občiny, aby se mohly vyrábět křesací nástroje a zbraně. Produktivita práce je tak značná, že se vyrábí mnohem více nástrojů a zbraní, než občina potřebuje.
Kmen kočovných pastevců se dostane při svém putování do styku s touto občinou. Produktivita práce se u tohoto kmene rovněž zvýšila, a může tedy chovat více dobytka, než sám potřebuje. Je pochopitelné, že tento kmen rád smění svůj přebytečný dobytek za přebytečné nástroje a zbraně rolnické otčiny. Přebytečný dobytek a přebytečné nástroje se prostřednictvím směny stávají zbožím.
Směna zboží je přirozeným následkem toho, že výrobní síly přerostly omezené potřeby prvobytných občin. Když dosáhne technika ve svém rozvoji určitého stupně, stává se prvobytný komunismus překážkou jejího dalšího pokroku. Výrobní způsob vyžaduje, aby okruh společenské práce byl rozšířen. Avšak jednotlivé občiny si byly navzájem cizí, na sobě nezávislé, a proto nebylo možné toto rozšíření uskutečnit rozšířením komunistické plánovité práce, nýbrž jen vzájemnou směnou přebytků práce mezi občinami.
Nebudeme zde zkoumat, jak směna zboží zpětně působila na výrobní způsob v občině, až se zbožní výroba stala výrobou soukromých výrobců na sobě navzájem nezávislých, kteří měli výrobní prostředky a produkty své práce v soukromém vlastnictví.
Chceme zde ukázat toto: zbožní výroba je společenská forma výroby; nelze si ji představit mimo společenské souvislosti; naopak, znamená dokonce rozšíření společenské výroby a přerůstá hranice komunistické výroby, která jí předcházela (výroby uvnitř kmene, v občině nebo v patriarchální rodině). Avšak její společenský charakter není na první pohled patrný.
Představme si hrnčíře a rolníka jednou jako členy komunistické vesnické občiny v Indii, po druhé jako dva výrobce zboží. V prvním případě pracují oba pro občinu stejným způsobem. První odvádí občině hrnce, druhý zemědělské plodiny. Jeden dostává svůj podíl ze zemědělských plodin, druhý svůj podíl z vyrobených hrnců. Ve druhém případě koná každý svou soukromou práci nezávisle na druhých, avšak nepracuje jen pro sebe (i když třeba ve stejné míře jako dříve), nýbrž i pro druhé. Potom své výrobky směňují a možná, že jeden obdrží totéž množství zemědělských plodin a druhý totéž množství hrnců jako dříve. Zdá se, že se vlastně nic nezměnilo, a přece se oba procesy od sebe podstatně liší.
V prvním případě každý hned vidí, že různé druhy prací uvádí do vzájemných souvislostí společnost; společnost také nechává pracovat jednoho pro druhého a přiděluje každému přímo podíl na produktech práce ostatních. Ve druhém případě pracuje každý zdánlivě pro sebe a zdá se, že způsob, jímž jeden získává výrobky druhého, nevyplývá ze společenského charakteru jejich práce, nýbrž přímo ze zvláštností výrobku. Zdá se nyní, že hrnčíř a rolník nepracují jeden pro druhého, že tedy práce hrnčířova i rolníkova jsou pracemi nutnými pro společnost; zdá se, že hrnce a zemědělské plodiny mají tajemné vlastnosti, jež způsobují, že hrnce a zemědělské plodiny se směňuji v určitém poměru. Vzájemné vztahy osob, vyplývající ze společenského charakteru práce, se jeví za vlády zbožní výroby jako vzájemné vztahy mezi věcmi, to jest mezi výrobky. Dokud měla výroba bezprostředně společenský charakter, rozhodovala o ní a řídila ji společnost a vzájemné vztahy mezi výrobci byly úplně jasné. Jakmile se však různé druhy prací staly pracemi soukromými, na sobě navzájem nezávislými, jakmile se proto přestalo vyrábět plánovitě, začaly se vzájemné vztahy mezi výrobci jevit jako vztahy mezi výrobky. Od té doby nebyly určovány vzájemné vztahy mezi výrobci jimi samými, nýbrž vyvíjely se nezávisle na lidské vůli; společenské síly přerostly lidem přes hlavu a v naivních představách zašlých staletí se jevily jako božské síly a v pozdějších, »osvícených« stoletích jako síly přírodní.
Naturálním formám zboží se nyní připisují vlastnosti, jež se zdají tajemnými, dokud nejsou vysvětleny ze vzájemných vztahů mezi výrobci. Ten, kdo uctívá fetiš, připisuje svému fetiši vlastnosti, jež nevyplývají z jeho přirozené povahy; podobně i buržoasnímu ekonomovi se zdá, že zboží je věc smyslově vnímatelná, jež je zároveň obdařena nadsmyslnými vlastnostmi. Marx to nazývá »fetišismem, který je nerozlučně spojen s produkty práce, jakmile se vyrábějí jako zboží, a který je neoddělitelný od zbožní výroby«[5]
Tento fetišový charakter zboží - a také kapitálu, jak později uvidíme - odhalil Marx. Dokud není fetišismus překonán, ztěžuje, ba dokonce znemožňuje poznat vlastnosti zboží. Není možné poznat hodnotu zboží, aniž si uvědomíme jeho fetišový charakter. Stať nazvaná »Zbožní fetišismus a jeho tajemství« je proto jedna z nejdůležitějších.částí »Kapitálu«, jíž by měl každý čtenář této knihy věnovat mimořádnou pozornost, a zatím odpůrci, a dokonce i přívrženci Marxova učení přecházejí právě tuto stať namnoze bez povšimnutí.