Jestliže jsme si objasnili fetišový charakter zboží, stojí před námi při zkoumání zboží již poměrně málo obtíží.
Viděli jsme, že zboží se vyrábí proto, aby bylo směněno. To je však možné jen tehdy, uspokojuje-li nějakou lidskou potřebu, ať už je to potřeba skutečná nebo pouze domnělá. Nikdo nebude směňovat svůj výrobek za jiný, nebude-li z něho mít žádný užitek. Proto musí být zboží užitečnou věcí, to jest musí mít užitnou hodnotu. Užitná hodnota je určována fysickými vlastnostmi zbožního tělesa. Užitné hodnoty tvoří hmotný obsah bohatství, ať je jeho společenská forma jakákoli. Proto není užitná hodnota vlastností, jež náleží jen zboží. Jak jsme viděli, jsou užitné hodnoty, které nejsou zbožím, jako na příklad výrobky komunistické občiny jsou dokonce užitné hodnoty, které nejsou ani produkty práce, jako na příklad plody v pralese nebo voda v řece. Naproti tomu neexistuje zboží, jež by nemělo užitnou hodnotu.
Jakmile se užitné hodnoty stanou zbožím, t. j. jsou-li směňovány, zjišťujeme, že se to děje vždy v jistém kvantitativním poměru. Poměr, v němž se jedno zboží směňuje za druhé, nazýváme směnnou hodnotou. Tento poměr se může měnit podle doby a místa. Směňujeme-li 20 loket lněného plátna za 1 kabát a zároveň 20 loket lněného plátna za 40 liber kávy, pak je jisté, že zároveň 1 kabát by se směňoval za 40 liber kávy, kdyby došlo ke směně. Směnná hodnota kabátu vypadá vždy zcela jinak, směňuji-li jej za lněné plátno, než když jej směňují za kávu. Ale ať už se směnná hodnota zboží jeví jakkoli, základ jejího obsahu je v určité době a na určitém místě vždy týž. K objasnění tohoto společenského jevu poslouží podobný jev z oblasti fysiky. Řeknu-li, že nějaké těleso váží 16 kilogramů nebo 32 liber anebo jeden pud, pak vím, že v základě všech těchto výrazů je určitý obsah, to jest určitá tíže tělesa. Podobně i v základě různých výrazů směnné hodnoty zboží je určitý obsah, který nazýváme hodnotou.
Tím jsme došli k nejdůležitější, základní kategorii politické ekonomie, jež je nezbytná k tomu, abychom správně porozuměli mechanismu vládnoucího výrobního způsobu.
Co tvoří hodnotu zboží? To je otázka, na niž máme odpovědět. Vezměme dva druhy zboží, na příklad pšenici a železo. Ať je poměr, v němž se směňují, jakýkoli, vždy jej lze znázornit matematickou rovnicí, jako na příklad 1 hektolitr pšenice = 2 centům železa. Avšak platí zde známá poučka, která se už vykládá na národní škole, že matematické operace lze provádět jen s veličinami stejného druhu; od 10 jablek mohu na příklad odečíst 2 jablka, ale nikdy 2 ořechy. Proto musí mít oba druhy zboží, pšenice i železo, něco společného, co umožňuje jejích srovnání; a právě to je jejich hodnota. Je toto společné pouze přírodní vlastností zboží? Jako užitné hodnoty se tato zboží směňují jen proto, že mají rozdílné, tedy nikoli společné přírodní vlastnosti. Tyto vlastnosti vytvářejí pohnutku směny, avšak nemohou určovat poměr v němž se tato směna uskutečňuje.
Pomineme-li užitnou hodnotu zbožních těles, zůstává jim ještě jedna vlastnost: jsou to produkty práce.
Pomineme-li však užitnou hodnotu výrobků, pomíjíme také různé, určité druhy práce, jež je vyrobila; pak to již nejsou produkty stolařské nebo přadlácké práce atd., nýbrž produkty lidské práce vůbec. A jako takové jsou hodnotami.
To znamená, že zboží má hodnotu pouze proto, že je v něm zpředmětněna lidská práce vůbec. Jak lze nyní změnit velikost této hodnoty? Množstvím hodnototvorného prvku, jež je ve zboží obsazeno, to jest prací. Měřítkem množství práce je pak čas.
Určuje-li hodnotu zboží čas spotřebovaný na jeho výrobu, pak by se mohlo zdát, že zboží bude tím hodnotnější, čím línější a neobratnější bude jeho výrobce. Zde však nejde o individuální, nýbrž o společenskou práci.
Vzpomeňme si, že zbožní výroba představuje systém různých druhů prací, které jsou sice na sobě navzájem nezávislé, avšak jsou ve společenské souvislosti. »Celková pracovní síla společnosti, která se zračí v hodnotách světa zboží, vystupuje tu jako jedna a táž lidská pracovní síla, ačkoli se skládá z nesčetných individuálních pracovních sil. Každá z těchto individuálních pracovních sil, jedna jako druhá, je táž lidská pracovní sila, pokud má charakter, společenské průměrné pracovní síly a pokud funguje jako takováto společenská průměrná pracovní síla, potřebuje tedy k výrobě daného zboží jen průměrnou nutnou čili společensky nutnou pracovní dobu. Společensky nutná pracovní doba je pracovní doba, které je zapotřebí k zhotovení nějaké užitné hodnoty za daných společensky normálních výrobních podmínek a při společensky průměrném stupni dovednosti a intensity práce.«[6] Změní-li se produktivita práce, změní se také společensky nutná pracovní doba, a změní se tedy hodnota.
Doba nutná k výrobě určitého produktu musela být samozřejmě vždy, za každého výrobního způsobu, středem lidského zájmu; stejně tak musí vždy, i za komunistického výrobního způsobu, ovlivňovat kvantitativní poměr, v němž společně působí různé druhy práce.
Vraťme se k příkladu komunistické vesnické občiny v Indii, která zaměstnávala dva kováře k výrobě zemědělského nářadí. Nějaký vynález zvýší produktivitu práce tak, že potřebné nářadí může za danou dobu vyrobit již jen jeden kovář. Nyní již nebude tato práce svěřena dvěma kovářům, nýbrž jen jednomu; druhý kovář bude zaměstnán třeba při výrobě zbraní nebo ozdobných předmětů. Naproti tomu produktivita práce při obdělávání půdy zůstane nezměněna. Uspokojování potřeb občiny v zemědělských plodinách bude vyžadovat stejnou pracovní dobu jako dosud.
Každý člen občiny bude za těchto okolnosti dostávat stejný podíl na zemědělských plodinách jako dosud. Ale přesto je zde rozdíl: produktivita kovářské práce se zdvojnásobila; na zhotovování zemědělského nářadí připadá nyní v zemědělských plodinách jen jeden podíl, nikoli dva. Změna v poměru různých druhů prací je zde velmi jednoduchá a průhledná. Stane se záhadou, jakmile kovářská a zemědělská práce přestanou být v přímé souvislosti a dostávají-li se do vzájemného vztahu až prostřednictvím svých produktů. Změna v produktivitě kovářské práce se pak jeví jako změna v poměru, ve kterém se směňuje produkt kovářské práce za jiné produkty, jako změna jeho hodnoty.
Již Ricardo poznal, že velikost hodnoty zboží je určována množstvím práce vynaloženým na jeho výrobu. Nepochopil však společenský charakter práce, který je skryt ve formě hodnoty zboží, to jest neodhalil fetišismus zboží. Právě tak nerozlišoval dost jasně a vědomě tu stránku práce, jež vytváří hodnotu zboží, od oné stránky, jež vytváří užitnou hodnotu. Sledujme nyní Marxe v jeho zkoumání dvojakého charakteru práce, jež je obsažena ve zboží.
Zboží se nám jeví jako užitná hodnota i jako hodnota. Jeho látku poskytuje příroda. Jeho hodnota je vytvářena prací; ale právě tak i jeho užitná hodnota. Jak vytváří práce hodnotu a jak užitnou hodnotu?
S jedné strany se nám práce jeví jako produktivní vynakládání lidské pracovní síly vůbec; s druhé strany jako určitá lidská činnost k dosažení nějakého zvláštního cíle. První stránka vytváří to, co je společné všem druhům produktivní činnosti člověka. Druhá stránka je u různých produktivních činností různá. Vezmeme-li kovářskou a zemědělskou práci, pak zjišťujeme, že oběma je společné to, že jsou vynakládáním lidské pracovní síly vůbec. Ale každá z nich má svůj odlišný cíl, postup, předmět, prostředky a výsledek.
Určitá účelná lidská činnost vytváří užitnou hodnotu. Její odlišnost; je základem zbožní výroby. Jedno zboží se směňuje za druhé jen tehdy, jde-li o odlišné zboží. Nikdo nebude směňovat pšenici za pšenici nebo kosu za kosu; může ale směňovat pšenici za kosy. Užitné hodnoty mohou proti sobě stát jako zboží jedině tehdy, vězí-li v nich kvalitativně (co do vlastností) rozdílné užitečné druhy práce.
Jako hodnoty jsou však jednotlivé druhy zboží rozdílné nikoli kvalitativně, nýbrž kvantitativně (co do množství). Směňují se, protože jsou rozdílné jako užitné hodnoty; při směně se porovnávají a stavějí do jistého vzájemného poměru, protože jsou stejné jako hodnoty. Práce jako určitá, účelná činnost, kvalitativně různorodá, nemůže vytvářet hodnotu, ale hodnotu může vytvářet jen práce, jež má ve všech pracovních odvětvích stejný charakter jako vynakládání lidské pracovní síly vůbec. Jako takové vynakládání pracovní síly nejsou různé druhy práce, právě tak jako hodnoty, rozdílné kvalitativně, nýbrž kvantitativně. To znamená, že jako tvůrkyně hodnot je každá práce posuzována jako jednoduchá průměrná práce, jako vynaložení prosté pracovní síly, kterou má průměrně každý člověk ve svém organismu. Složitá práce se přitom pokládá za znásobenou jednoduchou práci. Malé množství složité práce se staví na roveň většímu množství jednoduché práce, Tak, jak to odpovídá charakteru zbožní výroby, je převádění různých druhů práce na jednoduchou práci a jejich porovnávání společenský proces, který si však lidé neuvědomují. Člověku, který je v zajetí fetišismu světa zboží, se však zdá, že to nejsou příčiny společenské, nýbrž přírodní, jejichž působením různé druhy složité práce vystupují jako násobek jednoduché práce. Řada maloburžoasních socialistů, kteří chtěli »konstituovat« hodnotu, to jest stanovit ji jednou provždy, aby zbožní výrobu »očistili od plevele« a zvěčnili ji, pokoušela se stanovit tyto domněle přírodní příčiny a určit u každé práce, jak velkou hodnotu vytváří (viz normální pracovní den u Rodbertuse). Ve skutečnosti jsou tyto příčiny společenské a neustále se mění.
Najdeme málo oblastí, v nichž by vládlo tolik mylných názorů, jako je tomu u hodnoty. Některé z nich přivedl na pravou míru sám Marx.
Přívrženci i odpůrci Marxova učení se velmi často dopouštějí zejména jednoho omylu: zaměňují hodnotu a bohatství. Marxovi se často připisuje výrok: »Práce je zdrojem veškerého bohatství.« Kdo sledoval dosavadní výklad, snadno pochopí, že tento výrok je v přímém rozporu se základními Marxovými názory a že takový názor může vyslovit jen člověk, který je v zajetí fetišismu světa zboží. Hodnota je historická kategorie, jež platí jenom pro období zbožní výroby. Je to společenský vztah. Bohatství je naproti tomu něco hmotného a skládá se z užitných hodnot. Bohatství se vytváří za každého výrobního způsobu. Existuje bohatství, jež poskytuje sama příroda a v němž není dokonce obsažena ani žádná práce. Nenajdeme bohatství, jež by vzniklo jen působením lidské práce. »Práce tedy není jediným pramenem užitných hodnot, které vyrábí, to jest hmotného bohatství,« říká Marx. »Práce je otcem bohatství, jak praví William Petty, a země jeho matkou. «[7]
Se vzrůstem produktivity práce roste za jinak stejných okolností bohatství země; s poklesem produktivity práče se zmenšuje. Úhrn existujících hodnot může zároveň zůstat stejný, nemění-li se množství vynaložené práce. Dobrá sklizeň rozmnožuje bohatství země; úhrn hodnot všeho zboží, jež představuje tuto sklizeň, může zůstat týž jako v předešlém roce, nezměnilo-li se množství společensky nutné práce, jež byla vynaložena.
Jestliže Marx neřekl, že práce je zdrojem veškerého bohatství, jestliže se tento výrok zakládá na směšování užitné a směnné hodnoty, pak jsou pochybené všechny závěry, které byly odvozeny z této věty s odvoláním se na Marxe. Nyní však také vidíme, jak je naprosto neodůvodněné, když někteří odpůrci Marxovi vytýkají, že přehlédl úlohu přírody ve výrobě. Spíše však přehlédli něco tito odpůrci, a to rozdíl mezi zbožním tělesem a mezi společenským vztahem, který toto těleso představuje. »Do jaké míry fetišismus vlastní světu zboží, čili předmětné zdání společenských určení práce, zmátl některé ekonomy, ukazuje mimo jiné nudný a jalový spor o úlohu přírody při vytváření směnné hodnoty. Protože směnná hodnota je jen určitým společenským způsobem vyjádření práce vynaložené na výrobu věci, rozumí se samo sebou, že ve směnné hodnotě, není obsaženo o nic více látky dané přírodou než na př. ve směnečném kursu.«[8]
Je zřejmé, že Marx úlohu přírody ve výrobě užitných hodnot »nepřehlédl«. Jestliže ji však při určování hodnoty vyloučil, pak to nebylo ze zapomnětlivosti, nýbrž proto, že poznal společenský charakter zbožní výroby; toto poznání však stále ještě chybí ekonomům, kteří při odvozování společenských zákonů vycházejí z předpokladu, že neexistuje společnost a že člověk je isolován.
Druhý omyl, který je v souvislosti s Marxovou theorií značně rozšířen, záleží v tom, že se zaměňuje hodnototvorná síla práce s hodnotou pracovní síly. Obě tyto věci musí být přísně rozlišovány.Práce jako zdroj hodnoty může mít právě tak málo hodnotu jako tíže váhu nebo teplo teplotu. Zatím jsme pojednávali jen o hodnotě, kterou tvoří jednoduchá nebo složitá práce; nemluvili jsme však o hodnotě, kterou má pracovní síla a která je vyjádřena ve mzdě dělníka, jenž je nositelem pracovní síly.
Předpokládali jsme zatím prostou výrobu zboží a prostou směnu zboží. Pracovní síla jako zboží pro nás zatím neexistuje.
O lidské pracovní síle a o její hodnotě pojednáme podrobněji ještě později. Zde stačí jen upozornění, abychom se vystříhali omylu.
Nejvíce námitek proti Marxově theorii hodnoty je založeno na těchto omylech, pokud to ovšem nejsou námitky proti tvrzením, která Marx nikdy nevyslovil, nebo dokonce jen pouhá podezření, jako na příklad výtka z dogmatismu, který je s oblibou Marxovi předhazován.
Abychom se podobných omylů vystříhali, musíme mít neustále před očima charakter takových zákonů jako zákon hodnoty.
Každý přírodovědecký nebo společenský zákon je pokusem vysvětlit společenské nebo přírodní procesy. Stěží bychom však našli jediný z těchto procesů, který by měl jednu příčinu. Různé procesy mají nejrůznější a nanejvýš složité příčiny a dokonce neprobíhají nezávisle na sobě, nýbrž protínají se v nejrůznějších směrech. Ten, kdo zkoumá souvislosti v přírodě nebo ve společnosti, má proto dvojí úkol. Předně musí různé procesy od sebe oddělit, isolovat je; za druhé musí od sebe oddělit příčiny těchto procesů, musí oddělit podstatné od nepodstatných, pravidelně se vyskytující od nahodilých. Oba druhy zkoumání jsou možné jen pomocí abstrakce. Přírodovědec má k tomu na pomoc množství neobyčejně zdokonalených nástrojů a metod pozorování a experimentu. Ten, kdo zkoumá společenské zákony, musí se zcela zříci experimentu a musí se spokojit s velmi nedokonalými pomocnými prostředky.
Pomocí abstrakce dochází vědec k poznání zákona, který je základem jevů; jež chce vysvětlit.Bez tohoto poznání nemohou být příslušné jevy objasněny; k plnému objasnění těchto jevů však nestačí jen jeden zákon. Jedna příčina může být oslabena jinou a její působení může být dokonce zcela zrušeno. Byli bychom však na omylu, kdybychom chtěli z podobného případu vyvozovat, že příčina neexistuje vůbec. Na příklad zákon pádu platí jenom ve vzduchoprázdném prostoru; kousek olova i péro zde padají stejnou rychlostí. V prostoru naplněném vzduchem je však výsledek jiný, protože zde působí odpor vzduchu. Avšak přesto je zákon pádu správný.
Tak je tomu i s hodnotou. Jakmile se zbožní výroba stala vládnoucí formou výroby, museli si účastníci tohoto výrobního způsobu povšimnout,že ceny zboží podléhají určité zákonitosti; to vedlo k pokusům zjistit příčiny; jež jsou základem této zákonitosti. Zkoumání cen zboží vedlo k určení velikosti hodnoty. Avšak podobně jako tíha není jedinou určující příčinou takového jevu, jako je pád, tak ani hodnota zboží není jedinou příčinou jeho ceny. Marx poukazuje dokonce na to, že existují druhy zboží, jejichž cena může být nejen dočasně, nýbrž i trvale pod jejich hodnotu. Tak na příklad zlato nebo diamanty nebyly ještě asi nikdy placeny za jejich plnou hodnotu. Také zboží pracovní síla může být za jistých okolností trvale placeno pod svou hodnotu.
Velká část námitek proti Marxově theorii hodnoty záleží v tom, že se zaměňuje cena a hodnota. Obě veličiny však musí být přísně rozlišovány.
Právě tak je třeba mít vždy na zřeteli historický charakter Marxovy theorie hodnoty, která má sloužit jen jako základ pro vysvětlení jevů zbožní výroby. Avšak do zbožní výroby pronikají dokonce ještě i dnes namnoze pozůstatky jiných výrobních způsobů. Tak na příklad v rolnickém hospodaření bývají mnohdy ještě životní prostředky a také některé nástroje a součásti oděvu vyráběny nikoli jako zboží, to jest na prodej, nýbrž pro vlastní potřebu. Vyskytuji-li se v takových podmínkách jevy, jež se zdají v rozporu s theorií hodnoty, pak to ovšem není argument proti této theorii.
Především však, jak již bylo uvedeno, nesmíme se nechat oslepit fetišovým charakterem zboží; společenské vztahy, které jsou vyjádřeny ve zbožním tělesu, nesmíme pokládat za přírodní vlastnost zboží. Nezapomeneme-li nikdy, že zbožní výroba je takový druh společenské výroby, při němž vyrábí jedno hospodářství pro druhé, i když nevyrábějí společně, a že hodnota zboží nepředstavuje vztah mezi věcmi, nýbrž vzájemný vztah mezi lidmi, který je ukryt věcnou rouškou, budeme-li to všechno mít na paměti, pak budeme také vědět, jak rozumět Marxovu výroku, který je základem jeho zkoumání v »Kapitálu«: »Velikost hodnoty dané užitné hodnoty je tedy určována jen množstvím společensky nutné práce čili pracovní dobou společensky nutnou k jejímu zhotovení.«[9]