2. PRODEJ A KOUPĚ
Doprovázejme krejčího, našeho starého známého, na trh. Kabát, který zhotovil, smění za 30 marek. Za tuto částku koupí soudek vína. Máme zde dvě protikladné přeměny: nejprve přeměnu zboží v peníze a potom zpětnou přeměnu peněz ve zboží. Avšak na konci celého procesu je jiné zboží než na počátku. První zboží nebylo pro svého majitele užitnou hodnotou. Druhé zboží je pro něj užitnou hodnotou. První zboží bylo pro něj užitečné svou vlastností jako hodnota, jako produkt lidské práce vůbec, směnitelný za jiný produkt lidské práce vůbec, za zlato. Druhé zboží - víno - je pro něj užitečné svými tělesnými vlastnostmi, tudíž nikoli jako produkt lidské práce vůbec. Nýbrž jako produkt určité formy práce, práce vinařovy a pod.
Vzorec prostého zbožního oběhu je: zboží - peníze - zboží; jde tedy o prodej za účelem koupě.
Přeměňuje-li se zboží v peníze a peníze zase ve zboží. je první z těchto přeměn, jak víme, nejobtížnější. Máme-li peníze, koupě činí málo obtíží. Nesrovnatelně větší obtíže máme při prodeji, chceme-li obdržet peníze. A peníze za vlády zbožní výroby každý majitel zboží nutně potřebuje. Čím více se rozvíjí společenská dělba práce, tím jednostrannější je jeho práce a tím mnohostrannější jsou jeho potřeby.
Aby se salto mortale - přeměna zboží v peníze - podařilo, je především nutné, aby zboží mělo užitnou hodnotu, aby uspokojovalo nějakou potřebu. Jestliže tomu tak je a přeměna v peníze se podaří, vzniká otázka: v jaké množství peněz se zboží přeměnilo?
Tato otázka nás nyní blíže nezajímá. Odpověď na ni patří ke zkoumání zákonů, jimiž se řídí ceny. Nás zde zajímá přeměna formy. t. j. přeměna zboží v peníze, aniž se staráme o to, zda tím zboží na velikosti hodnoty ztratí nebo získá.
Krejčí se zbavuje svého kabátu a dostává za něj peníze. Předpokládejme. že jej prodá rolníkovi. Co je se strany krejčího prodej, to je se strany rolníka koupě. Každý prodej je koupě a naopak. Avšak odkud pocházejí rolníkovy peníze? Obdržel je směnou za obilí. Sledujeme-li cestu, kterou urazilo peněžní zboží, jímž je zlato, od místa, kde bylo vyrobeno, počínaje dolem a potom od jednoho majitele zboží ke druhému, zjišťujeme, že každá změna jeho majitele byla vždy výsledkem prodeje.
Přeměna kabátu v peníze je, jak jsme viděli, článkem ne jedné, nýbrž dvou řad přeměn. První z nich je: kabát - peníze - víno. Druhá je: obilí - peníze - kabát. Začátek řady přeměn jednoho zboží je zároveň uzavřením řady přeměn jiného zboží a naopak.
Předpokládejme, že vinař koupí za 30 marek, které obdržel za své víno, kotel a uhlí. Potom je přeměna peněz ve víno posledním článkem řady kabát - peníze - víno a prvním článkem dvou druhých řad: řady víno - peníze - uhlí a řady víno - peníze - kotel.
Každá z těchto řad přeměn tvoří koloběh: zboží - peníze - zboží. Počátek i konec této řady má zbožní formu. Avšak každý koloběh jednoho zboží se proplétá s koloběhem jiného zboží. Veškerý pohyb těchto nesčetných vzájemně se proplétajících koloběhů tvoří oběh zboží.
Oběh zboží se podstatně odlišuje od bezprostřední výměny výrobků nebo od prostého výměnného obchodu. Prostý výměnný obchod byl vyvolán tím, že výrobní síly přerostly rámec prvobytného komunismu. Výměnou výrobků byl systém společenské práce rozšířen za hranice občiny. Tak došlo k tomu, že různé občiny a členové různých občin pracovali jeden pro druhého. Avšak s dalším rozvojem výrobních sil si sama prostá výměna výrobků vytvářela opět překážky, jež byly překonány zbožním oběhem.
Prostá výměna výrobků vyžaduje: dodává-li jeden výrobky druhému, musí od něho zároveň odebírat jeho výrobky. Tato překážka je odstraněna zbožním oběhem. Je sice pravda, že každý prodej je zároveň koupí; krejčí nemůže prodat kabát, nekoupí-li jej někdo jiný, na př. rolník. Za prvé není však nikterak nutné, aby krejčí opět ihned kupoval. Může uložit peníze do skříně a čekat, až se mu zachce si něco koupit. Za druhé není vůbec nucen kupovat nyní nebo později něco od rolníka, který od něho koupil kabát. a nemusí ani kupovat na témž trhu, kde prodal. Časová, místní a individuální omezenost, která je u výměny výrobků, tudíž u zbožního oběhu odpadá.
Mezi výměnným obchodem a zbožním oběhem je ještě jeden rozdíl. Prostá výměna výrobků záleží ve zcizování přebytečných výrobků. Prvobytně komunistické výrobní formy, které jsou pod přímým řízením účastníků výroby, ponechává zprvu beze změny.
S rozvojem zbožního oběhu se naproti tomu výrobní vztahy stále více komplikují a nelze je jíž dobře přehlédnout ani řídit. Jednotliví výrobci jsou na sobě čím dále tím méně závislí, avšak tím více jsou závislí na společenských vztazích, které jíž nemohou řídit, jak tomu bylo v prvobytném komunismu. Společenské síly pak působí jako slepě působící přírodní síly; stavějí-li se jim do cesty překážky a jejich rovnováha je porušována, projevují se v podobě katastrof, podobných bouřkám či zemětřesením.
Zárodky takových katastrof se vyvíjejí již s rozvojem zbožního oběhu. Možnost prodávat, aniž se musela ihned nato nakoupit, která je dána zbožním oběhem, zahrnuje v sobě již možnost váznutí odbytu, možnost krisí. Aby se však tato možnost přeměnila ve skutečnost, musí výrobní síly přerůst rámec prostého zbožního oběhu.